Květen 09, 2011
Po víkendu se toho na Bízkém východě odehrálo mnoho zajímavého, a tak začněme třeba – zase — v Libyi. Před třemi dny tam svitla hvězdička naděje na endemitní výskyt zdravého rozumu, čímž mám na mysli výzvu klanových stařešinů Kaddáfímu, aby zaručil amnestii povstalcům, kteří složí zbraně.
Už ale při podrobnějším čtení textu se výzva začala jevit podivně – povstalci v ní jsou označeni za „zrádce", jsou vyzváni, aby nechali Kaddáfího na pokoji a ve funkci a k tomu všemu je tam i výzva k „pochodu" na města ovládaná povstalci. K uklidnění situace tahle výzva určitě nepomůže – není divu, že ji povstalci smetli se stolu – nicméně přinejmenším jasně naznačuje, klanová podpora protikaddáfíovským silám, pokud nějaká je, není příliš velká. Do toho Kaddáfího vláda oznámila, že opravdu pracuje na jakémsi zákonu o amnestii, ale soudím, že se od toho klanového moc lišit nebude, takže už si ho nebudeme nejspíš dál všímat.
Libyjská opozice mezitím (poté, co odmítla mírový plán Africké unie a nyní i Turecka) namísto vděčnosti „z hloubi bombových kráterů" (jak říkala jedna korejská postava v seriálu MASH) ústy svého „ministra financí" Alího Tarhúního oznámila, že chce po Západu „dvě až tři miliardy dolarů" a „vyjádřila naději", že ty peníze od USA, Francie, Itálie a Kataru taky dostane, a to do deseti dnů. Sama americká vláda si není jistá, jak rebelové k této sumě došli. „Musíme si počkat, abychom zjistili, co se děje, nebo proč chtějí zrovna tolik," prohlásil nejmenovaný činitel. Možným vysvětlením potřeby peněz je skutečnost, že na stranu Kaddáfího vlády už se vrátila skupina povstalců a „jejich přiznání" budou později odvysílána v televizi. Itálie už oznámila, že namísto peněz pošle zbraně, protože koaliční partneři Berlusconimu vyhrožují, že mu položí vládu, když si bude dál aktivně hrát v Libyi na vojáčky. Osobně si ale myslím, že Západ svým libyjským chráněncům nějakou tu miliardu dá, protože za a) až do agrese proti Libyi by totiž nikdo nebyl býval řekl, jak moc má NATO Araby rádo, za b) nebudou to první fundamentalisté a šíbři, které si z jakýchsi akutně důležitých důvodů Západ vydržuje, za c) americká vláda si ty bankovky beztak už tiskne jako o závod, tak proč s nimi škudlit, a za d), kdyby náhodou Západ vyhrál a jeho chráněnci se v ropné Libyi stali loutkovou vládou, tak…
Střih. Podle lidskoprávních zdrojů už bylo v Sýrii postříleno na 800 účastníků protiasadovských demonstrací, armáda dál operuje v několika městech i s tanky, Západ se naoko čílí… a toť vše. Na vině „humanitárního" selhání Západu v Sýrii – tedy nezahájení další války proti další arabské zemi — je nejspíš to, že pro Izrael je Sýrie i se svým režimem nejstabilnějším sousedem a představa, že by v této zemi začali vládnout nevypočitatelní a dekády utlačovaní (a tudíž frustrovaní) Muslimští bratři, vyvolává v Izraeli u odpovědných činitelů kopřivku (přinejmenším). Tento názor podpořil i šéf káhirské pobočky CNN Ben Wedeman: „Dobrý egyptský zdroj mi po návratu z Washingtonu řekl, že Izrael je největším zastáncem syrského režimu v americkém Kongresu." Mimochodem, jak naivně – a při pohledu na vývoj v Libyi válečnicky — pak zní názor Lubomíra Zaorálka, že „politická a bezpečnostní situace v Sýrii si vyžaduje ze strany OSN analogický postup jako v případě Libye". No nic, pokud Západ v zájmu zájmů Izraele potřebuje v Sýrii Asada, nejspíš ho tam bude i mít, a řeči o sankcích a podobně jsou jen nutným koloritem pro média. Místo toho se ale zcela mlčí k situaci v Bahrajnu, a tak musela za aktuálního nositele Nobelovy ceny míru zaskočit největší americká odborová ústředna AFL-CIO a vyzvat ke zrušení smlouvy o volném obchodu s Bahrajnem, neb v Bahrajnu se hrubě porušují lidská práva. A co na to nositel Nobelovy ceny za mír? Nic. Ostatně, stejně jako k vývoji v Jemenu, kde vládnoucí spolubojovník USA proti teroru (bez Usámy) dál nechává střílet do svých spoluobčanů.
Pojďme do Egypta. Titulky aktuálně nejvíc ze všeho křičí o deseti mrtvých ze střetu muslimů a křesťanů na káhirském předměstí Imbaba. Už v jednom z předchozích blogů jsem se zmínila, že mnohé z toho negativního, co z Egypta slyšíme a vidíme, nemusí být důkazem mezináboženského konfliktu, neboť mnohé z toho jsou ve skutečnosti střety vyvolané uměle. Totéž platí i pro nynější situaci, kdy i islámští duchovní přiznávají, že důvod toho všeho – tedy údajná snaha koptů zabránit křesťanské ženě přejít na islám – je vylhaný. Saláfisté, nejzabýčenější fundamentalisté, které lze v současném Egyptě najít, útočí na kopty podle všeho pod (finanční a duchovní) taktovkou Saúdské Arábie, která chce vývoj v Egyptě ovládnout a rozdělit společnost sjednocenou na Tahríru, a za to si v tamních médiích vysloužila otevřenou nálepku „vedoucí síly egyptské kontrarevoluce". Ostatně, možná nebude náhoda, že egyptský soud zablokoval prodej legendárního (už od roku 1856 státního !) řetězce obchodních domů Omar Effendi právě saúdskému zájemci. Vedle zmíněných střetů mezi fundamentalisty a kopty je tu ale i jiný Egypt, v němž například dělníci bez rozdílu vyznání požadují, aby byly znovu zprovozněny továrny uzavřené hned poté, co je Mubarakova vláda prodala zahraničnímu zájemci (nepřipomíná nám to něco?) nebo aktivisté, kteří zahájili celonárodní kampaň utváření nové ústavy, dál pokračují demonstrace před izraelskou ambasádou v Káhiře, jejichž účastníci by ještě před třemi měsíci byli rozstříleni na místě – za mlčenlivého souhlasu Západu. Nicméně, nejzajímavěji novou tvář Egypta asi popsal nový ministr zahraničí Nabíl Al Arabí v rozhovoru pro Washington Post:
Otázka: „Hamas je na americkém seznamu teroristů."
Odpověď: „Chcete, abych na to odpověděl? George Washington byl na britském seznamu. Nelson Mandela na tom jihoafrickém. Menachem Begin a Jicchak Šamir na seznamu byli také. Begin byl jedním z největších teroristů a nesl odpovědnost za pumový útok na hotel King David. Šamir byl odpovědný za atentát na hraběte Bernadotteho. A přesto poté usilovali o mír. Nechte lidem, kteří bojují za svou věc, vidět na konci tunelu světlo a vstoupit do mírového prostoru. Taková je přece historie světa."
Otázka: „Copak v Egyptě před lety nefungovala velká buňka Hizballáhu?"
Odpověď: „Nejsou to naši nepřátelé. Pokud chcete, abych to řekl, tak… Írán není našim nepřítelem."
Otázka: „Slyšela jsem, že některé arabské země nebyly spokojeny se stavem, v němž se Mubarak ocitl. Je to pravda?"
Odpověď: „Ano, některé arabské země nebyly. Ten chlapík se jim zamlouval a neměly radost z toho, že bude potrestán."
Otázka: „Byli nespokojeni Saúdové?"
Odpověď: „Král vyjádřil svou loajalitu svým přátelům."
A ještě dvě poznámky k Egyptu a Izraeli. Káhira podle všeho přiměla Hamas k propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita (a mělo by se tak stát ještě před plánovanými palestinskými volbami). A za druhé plyn. Egypt oznámil, že dál už bude Izraeli zemní plyn dodávat jako rovný rovnému, tedy za běžné a nikoli mubarakovské dumpingové ceny, což se Izraeli nezdá, a tak se obrátil na Katar. Potíž je v tom, že Izrael zatím nemá terminál, který by byl s to zkapalněný plyn z Kataru odebírat. Cena výstavby takového zařízení se prý pohybuje kolem dvou miliard dolarů a hlavně ani nezapočala. Jinými slovy, náznaky, že se Izrael může o plyn obrátit jinam, nejsou příliš reálné, byť se o této možnosti v Izraeli – planě – diskutuje přinejmenším deset let. Nicméně za situace, kdy plynovod z Egypta už byl v poslední době dvakrát vyhozen do vzduchu při jasně cílené sabotáží, už se Izrael nějak rozhodnout musí. Katar je nejlogičtějším náhradním dodavatelem v regionu, nicméně Egypt i po navýšení ceny dodává za tři dolary za mmbtu, zatímco Katar by nešel pod 10 dolarů. Když jsme u toho, Izrael má v Kataru už několik let „zastupitelský úřad", což značí, že vedle přátelství se šariátskou Saúdskou Arábií se Izraeli stýká s další arabskou monarchií, jinými slovy, že mu vlastně žádní islámští fundamentalisté nevadí. Kdo je tedy tím neustále omílaným nepřítelem Izraele? Írán? Nedávný šéf Mossadu tvrdí, že zaútočit na něj by bylo „hloupé", lepší by prý bylo svrhnout Asada v Sýrii. Do vnitropolitického pnutí v Izraeli až tolik nevidím, ale ten pán říká pravý opak toho, co premiér Netanjahu, a tak se nesmí divit, že byl funkce zbaven. Budiž, dojedeme ještě pár zajímavostí z Izraele: odvážný a rovný Mordechai Vanunu, který kdysi světu prozradil izraelský jaderný arzenál a odseděl si za to 18 let ve vězení, na základě nové legislativy požádal o zbavení izraelského občanství („Poté, jak se mnou bylo nakládáno, a po ´péči´, které se mi dostalo od spoluobčanů v této zemi, už se tu necítím chtěným občanem. Nemám zájem o izraelské občanství, nechci tady žít.") a palestinští hackeři přidali na některé izraelské fejsbukové stránky portrét Usámy bin Ládina.
A tím se plavně dostávám k Usámovi. Příběh jeho smrti během víkendu zase nabral na zajímavosti, byť někteří by si z tohoto trendu mohli samozřejmě myslet, že už někomu nestojíme ani za to, aby nám byla předhozena alespoň trochu konsistentní historka. Přepisováním oficiální verze už se tu bavíme pár dní – původní byla tady, po prvních pochybnostech jsem vyjádřila další otazníčky a následující den přinesl nový scénář a pak se to už všechno začalo bortit. Za zajímavé nóvum z víkendu považuji to, že zatímco pro americkou stranu byl fakt, že Usáma žije kousek od pákistánského hlavního města, vydáván za důkaz, že byl Pákistánem chráněn, ukázalo se, že v jeho sousedství měla „bezpečný úkryt" americká CIA. Nekomentuji to, ale myslím si mnohé, tím spíš, když si čtu rozhovor s bývalým Bushovým poradcem, který říká, že se Obama kvůli Usámovi bije do prsou zbytečně moc a nezaslouženě. Naprosto legračně pak působí obhajoba Obamovy administrativy, že Usámu hodili do moře, protože jeho pohřbením nechtěli vytvářet „poutní místo", protože větev islámu, kterou Usáma vyznával, dává přednost neoznačeným hrobům a budování jakékoli svatyně na takovém místě by bylo aktem svatokrádežným… a poslední „bombička" – ty záběry, na nichž se prý Bílý dům na celou akci díval v přímém přenosu, prostě neexistují…
Mně ale pořád nejde z hlavy představa, že vojáci v cizí zemi vpadnou do nějakého domu, tam postřílí pár neozbrojených lidí a pak propukne nefalšované nadšení, jak to ta naše „vyspělá" a „humanitární" civilizace zase někomu hezky natřela. „Měli bychom se ptát sami sebe, jak bychom reagovali, kdyby irácké komando přistálo na pozemku George W. Bushe, zabilo ho a jeho tělo hodilo do Atlantiku," ptá se k tomu všemu Noam Chomsky.
Žádný soud, žádná „spravedlnost", prostě jen masakr a pomsta. Bush se opakovaně ptal „Proč nás nemají rádi?" a odpovídal si tím, že je to kvůli tomu, že „máme demokracii". V Pákistánu už ale kvůli tomuhle útoku na neozbrojené lidi část parlamentu požaduje demisi prezidenta. Bylo by legrační – samozřejmě jen pro cyniky – kdyby likvidace Usámy potopila celou válku v Afghánistánu, v níž jsou USA a NATO na Pákistánu existenčně závislé. Washington Post ale píše, že zabití Usámy v Bílém domě naopak vnímají jako otevření vrátek k jednání s Talibanem a k ukončení války v Afghánistánu…
No nic, vítejte do nového týdne.
Převzato z Literárek
