Není sporu o tom, že všichni touží po štěstí. Neštěstí však narůstá trvale udržitelným růstem. Upřímní čtenáři se jistě ptají, co tedy mají činit, aby byli stále více a více šťastnějšími. Je to otázka v jejich případě jistě zcela na místě. Mohou ji však správně pochopit a zodpovědět pouze geniální lidé.
Toužení po štěstí je dáno naší přirozeností. Na počátku všeho nebohý bůh velmi trpěl. Proto chtěl být šťastný, a kvůli tomu také stvořil svět. A také pro jistotu stvořil i člověka jako jeho likvidátora. Protože se hloupý nápad se štěstím bohu příliš nepodařil, nastala nutnost tvůrčí dílo stornovat.
Lidstvo tedy nedělá nic špatného, pouze slouží svému stvořiteli. Pokud by chtělo jinak, muselo by se proti němu postavit. To však církev svatá, která tomu rozumí nejlépe, nijak nedoporučuje. Člověk by se stal ďáblem. Nebo možná je to místo již dávno úředně obsazené. Vše se tedy děje podle plánu boha nebo spíše podle univerzálního zákona, který bůh při svém pošetilém nápadu zřejmě neznal.
Teprve, když je nám špatně, tak zjišťujeme, že se děje něco divného a nesprávného. Pak zpozorníme a probíráme se z mrákot a dostáváme se do reality. Z tohoto hlediska bychom si měli vážit toho, že je nám špatně. A nejen to. Měli bychom se snažit, aby nám bylo hůře a hůře trvale udržitelným růstem. Myslím, že všichni souhlasí s tím, že se nám to dobře daří. Nic jiného neděláme. Měli bychom tedy mít všechny důvody ke spokojenosti. Pouze naše neexistující neuronové spoje nám prožití štěstí pocházejícího z toho narůstajícího marasmu neumožňují.
Když se děje něco divného a nesprávného, teprve zjišťujeme, že je nám špatně. Nějak si sami od sebe činíme odvěký univerzální nárok na štěstí. Chceme být šťastní mimo realitu, avšak to není možné. Ono totiž, když je nám špatně a díky tomu se probíráme z mrákot, tak se dostáváme do reality. A ta realita se nejeví nijak milá a hezká. A teď, babo raď!
