Všichni američtí politici jsou pod kontrolou Izraele!

Reklama






Prosinec 11, 2009

 Na izraelském serveru Haaretz se objevil úžasný příspěvek o „proizraelském lakmusovém testu“, jenž určuje, komu je povoleno sloužit v americké vládě.  Je to ten druh zpráv, které se pravděpodobně nedočtete v New York Times nebo Washington Post – každý uchazeč o členství v americké vládě musí obstát v důkladné kontrole svého kádrového profilu od proizraelské židovské komunity.

V případě Obamovy vlády to bylo velmi podrobné, každá kritika Izraele, kterou pronesl potenciální kandidát na člena vlády, se stala katalyzátorem debaty o tom, zdali uchazečtví  tohoto „dalšího levičáka“ není důkazem o tom, že Obama nepodporuje Izrael upřímně.

Článek pokračuje tím, že uvádí, co se stalo Chasovi Freemanovi (jehož kandidatura byla zmařena izraelskou lobby, protože si troufl vyjádřit několik mírně kritických poznámek o izraelském chování), a popisuje, že podobné stížnosti teď narůstají proti kandidatuře bývalého senátora Chucka Hagela. A co je ještě bizarnější – sionistické organizace v Americe i jiné podobné pravicové židovské skupiny si stěžují proti kandidatuře Hannah Rosenthalové na šéfku Úřadu pro monitorování a boj proti antisemitimismu. Proč?

Podle všeho se zapletla s Jstreet a dalšími „levicovými“ organizacemi, jež americké sionistické a s nimi spřízněné organizace považují za málo horlivé v jejich podpoře židovského státu, a domnívající se, že pokrokové síly by měly více přispět k mírovému procesu. Člověk by málem začal sympatizovat se slečnou Rosenthalovou, která úporně obhajuje své vlastní jmenování tím, že v rozhovoru říká:

„Miluji Izrael. Žila jsem v Izraeli. Vracím se tam tak často, jak je to možné. Považuji jej za část svého srdce. A protože ho tak moc miluji, chci ho vidět bezpečný, svobodný, demokratický a žijící v míru.“

To je úžasný postoj, ale není podivné, že Hannah musí hájit svoji kvalifikaci pro pozici v americké vládě tím, že říká, jak moc miluje cizí zemi? Pro americkou představitelku v její pozici je přece tím hlavním, aby milovala Ameriku, a věřila, že antisemitismus je nenávistná filozofie, jíž by se mělo důrazně čelit. Zdali přitom miluje Izrael, Francii, Thajsko, Namibii atd., je přece irelevantní. (A ano, je naprosto možné nesnášet antisemitismus a přitom nemilovat Izrael.)

Ale skutečnou lekcí ze všech těchto příběhů je, že efekt tohoto lakmusového testu prověřuje daleko všestraněji společenství lidí, kterévytváří americkou zahraniční politiku. Skupiny uvnitř těchto lobby se zaměřují na veřejně činné osoby, jako jsou Freeman, Hagel a Rosenthalová, protože se chtějí ujistit, že nikdo, kdo má jen trochu nezávislý pohled na záležitosti Středního východu, nebude jmenován do funkce.

Vytvářením takových případů odrazují nezávisle  myslící lidi od otevřeného vyjádřování svých názorů, a to ze strachu, aby si nezničili svoji další kariéru v budoucnu. Funguje to skvěle. I kdyby se totiž těmto lobby nepodařilo zablokovat každé jednotlivé jmenování, docílí toho, že všichni v administrativě si dvakrát rozmyslí, než udělají potenciálně „kontroverzní“ rozhodnutí. Tyto lobby používají hrozby, aby zabránily otevřenému diskurzu mezi skutečně všemi členy hlavního proudu v komunitě lidí, kteří tvoří americkou zahraniční politiku (A samozřejmě i těmi, kteří se ucházejí o veřejné funkce ve Washingtonu).

Z toho všeho samozřejmě plyne, že americká politika na Středním východě (a v podstatě i celá americká zahraniční politika) je vyhrazena pro ty, kdo jsou buď nezlomně oddáni „zájmovým skupinám“ nebo jsou nátlakem donuceni mlčet. A výsledek? Americká politika je v rukou té stejné skupiny „expertů“, jejichž politika za posledních sedmnáct (či více) let byla stálým receptem na katastrofy. Pokud by jenom o trochu více Američanů četlo Haaretz, mohli by to začít chápat.

Stephen M. Walt je profesorem zahraničních vztahů na Harvardské univerzitě.

Překlad: Stan

Převzato z Rense.com

Přejít do diskuze k článku