TOPlist

Vyklepáno z knih: Anglie a kapitalismus

Reklama


Adam Smith (1723 – 1790)

V roce 1759 publikoval svoji první práci Theorie mravních citů (The Theory of Moral Sentiments), v roce 1767 až 1773 se věnoval psaní knihy Bohatství národů.


Smith chápe člověka jako společenskou bytost a klade důraz na lítost a soucit, emoce, jež pociťujeme nad neštěstím druhých a schopnost empatie. Jednotlivci nejsou přirozeně egoističtí, mají potřebu se spontánně sdružovat a není potřeba vnějšího zásahu, aby vznikl společenský život.


V knize Bohatství národů (v češtině Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, SNTL 1958) přišel s teorií spontánního řádu se svobodou, konkurencí a dělbou práce jako nezbytnými předpoklady bohatství všech členů společnosti a s podobenstvím o neviditelné ruce trhu. Svou nauku o ekonomické teorii postavil na zájmu jednotlivce o sebe sama (egoismus).


Mzdy se ve Smithově díle pohybují kolem existenčního minima, kde Smith uvádí velikou konkurenci dělníků v porovnání mezi konkurencí kapitalistů, jichž je omezený počet. Absolutním zájmem každého kapitalisty je vyždímat určité množství práce z menšího počtu dělníků a ne z většího, i když by to pro něho bylo stejně levné, nebo dokonce levnější. Odsouzení jedné části dělnické třídy k nucené zahálce v důsledku nadměrné práce její druhé části a naopak se stává prostředkem obohacování jednotlivých kapitalistů a zároveň urychluje produkci průmyslové rezervní armády.


Marx: Zákon centralizace kapitálů čili přitahování kapitálu kapitálem. Kapitál může na jednom místě, v jedněch rukou, narůst do ohromných rozměrů, protože jinde, na jiném místě, byl mnoha jednotlivým rukám odňat. Tato původní akumulace (Adama Smitha) hraje v politické ekonomii přibližně stejnou úlohu jako první hřích v teologii: Adam si ukousl z jablka, a tím lidstvo upadlo do hříchu. Jeho původ se vysvětluje tak, že se o něm vypravuje jako o anekdotě z dávné minulosti. V dávných dobách žila na jedné straně pilná, inteligentní a především spořivá elita a na druhé straně masa líných darebáků, kteří prohýřili všechno, co měli, a ještě víc. Legenda o teologickém prvním hříchu nám ovšem vypravuje, jak byli lidé odsouzeni k tomu, aby v potu tváře jedli svůj chléb; ale historie o ekonomickém prvním hříchu nám ovšem odhaluje, že existují lidé, kteří to vůbec nemusejí dělat. Ale na tom nezáleží. Tak se stalo, že jedni nahromadili bohatství a druzí nakonec neměli na prodej nic než svou vlastní kůži. A od tohoto prvního hříchu se datuje chudoba široké masy, která stále ještě, přes všechnu práci, nemá na prodej nic než sebe samu, a bohatství hrstky lidí, které ustavičně roste, ačkoli tito lidé už dávno přestali pracovat. Takové otřepané báchorky vypravuje na obranu vlastnictví například pan Thiers kdysi tak duchaplným Francouzům, a to ještě se slavnostně vážnou tváří státníka. Ale jakmile jde o otázku vlastnictví, stává se svatou povinností setrvat na stanovisku dětského slabikáře jako jedině správném pro všechny věkové a vývojové stupně. Ve skutečných dějinách, jak je známo, hraje velkou úlohu dobývání, podmaňování, loupežná vražda – zkrátka násilí. Ale v krotké politické ekonomii vládla odjakživa idyla. „Právo a práce“ byly vždy jedinými prostředky obohacení, výjimkou byl ovšem pokaždé „tento rok“. Ve skutečnosti jsou metody původní akumulace všechno možné, jen ne idylické.


Daňové ráje: Bandy středověkých lupičů mívaly v hustých lesích v nějakých jeskyních tajné skrýše, kde ukrývaly naloupené zboží. Jsou dnešní daňové ráje něco odlišného?


Jistě, Adam Smith se svou volnou rukou trhu má pravdu, skutečně to tak funguje. Ale jak může působit volná ruka trhu mezi lidmi, kteří nemají nic k prodeji ani ke koupi?


Řecký mýtus o slepém bohu Plútovi, což je bůh bohatství, který, jelikož je slepý, rozdává bohatství úplně náhodně komukoliv. Řecký mýtus vynechal jakékoliv zásluhy, vynechal jakékoliv schopnosti, vynechal dokonce i hřích – vše ponechal náhodě, pouze náhoda rozhoduje o tom, zda ti Plútos dá hrst zlata, či nedá. Jenomže jakkoli hezký mýtus je pořád jenom pouze mýtus.


„Každý si má hledět svého prospěchu a trh se postará o vše ostatní.“ Svobodný trh je velkým sloganem kapitalismu. Každý pracující kapitalista však ví, že pokud by byl trh absolutně svobodný tak, jak to definoval Adam Smith – s množstvím prodávajících, množstvím kupujících a naprostou transparentností všech operací včetně toho, že všichni kupující a prodávající mají plnou znalost skutečného stavu trhu – bylo by pro všechny absolutně nemožné dosáhnout jakýkoliv zisk. Kupující by totiž vždy donutili prodávající, aby šli s cenami sotva nad úroveň výrobních nákladů, pokud ne pod ni (přinejmenším na nějakou dobu). Má-li se dosáhnout zisk, je potřebné aspoň částečné omezení trhu, určitý stupeň monopolizace. Čím větší omezení nebo monopolizace, tím větší bude potencionální zisk prodejců. Mít na své straně stát znamená otevřenou bránu k rozsáhlým ziskům. A pokud stát není na vaší straně, ale na straně někoho jiného, pak vaší nejdůležitější potřebou jako podnikatele je změnit politiku státu. Kapitalisté potřebují státy, aby mohli dosahovat podstatnější zisky, ovšem státy, které jsou na jejich straně a ne na straně někoho jiného.


Nový duch doby zní: „Získej bohatství a zapomeň na vše kromě sebe.“ Adam Smith o této maximě pronesl: „Je to ničemná, ponižující a ostudná doktrína, již nemůže žádný slušný člověk tolerovat.“ Ti, kteří oslavují „nový duch doby“ se nestydatě odvolávají na Smithovo jméno, je to od nich odporná sprostota.


Adam Smith je považován za apolegotu obchodních kruhů nebo buržoasie, ale to je doklad, že autor takového výroku Smithe buď nečetl nebo ho vůbec nepochopil. Jeho kritika obchodníků není o nic méně kousavá než jeho odsouzení hloupých či špatně vedených vlád. Jeho výrok: „Lidé ve stejné živnosti či oboru se zřídka setkávají, dokonce ani ne kvůli oslavám či zábavě, ale když se už setkají, končí jejich konverzace obvykle tajnou dohodou namířenou proti veřejnosti, nebo machinační domluvou o zvýšení cen.“ Podle Smithe má stát plnit jen tři funkce: Má povinnost chránit společnost před násilím a útokem ze strany jiných společností. Dále má povinnost co nejvíce chránit každého člena společnosti před nespravedlností a útlakem jiných členů společnosti, jinými slovy má povinnost přesného výkonu spravedlnosti. Za třetí má povinnost stavět a udržovat veřejné budovy a instituce, na jejichž stavbě a udržování nemohou mít nikdy zájem jednotlivci nebo malé skupiny jednotlivců.



Kapitalismus chce co největší blaho pro co největší počet lidí.


Duchovní schopnosti velké většiny lidí se nutně rozvíjejí v závislosti na jejich obvyklém zaměstnání. Člověk, který po celý život prováděl jen několik jednoduchých operací, nemá příležitost ani potřebu bystřit si rozum, stává se obvykle tak tupým a nevědomým, jak je to jen u lidského tvora možné. Jednotvárnost jeho ustrnulého života podlamuje ovšem i smělost jeho ducha. Oslabuje dokonce i činnost jeho těla, takže není schopen vynakládat svou sílu usilovně a po delší dobu při jiném zaměstnání než při tom, v němž je vycvičen. Zdá se tak, že získal svou zručnost ve svém speciálním povolání na úkor svých intelektuálních, sociálních a vojenských kvalit. Ale v každé industriální a civilizované společnosti musí právě do tohoto stavu upadnout pracující chudáci, tj. hlavní masa lidu.


Člověk, který celý život provádí několik jednoduchých úkonů, jejichž účinky jsou snad téměř nebo úplně stejné, nemá možnost používat své chápání, a většinou se stává tak hloupým a nevědomým, jak je to pro lidskou bytost možné. Ale v každé pokročilé a civilizované společnosti je to stav, do něhož pracující chudina, tj. značná část lidu, musí nutně upadnout, jestliže vláda nebude usilovat, aby tomu zabránila.


Práce je to, co nikdo nechce dělat.


Aby se zabránilo úplnému zakrnění lidových mas, stát musí organizovat vzdělávání lidu, ovšem jen v opatrných homeopatických dávkách.


Chudoba je zřejmě příznivá rozmnožování.


Mzda, zisk a renta jsou tři původní zdroje veškerého důchodu stejně jako veškeré směnné hodnoty.


Velký kapitál roste i při malém zisku vcelku rychleji než malý kapitál při velkém zisku.


Bohatství nespočívá v penězích nebo ve zlatě a stříbře, bohatství spočívá v sumě vyrobeného zboží a v množství poskytovaných služeb. Státník, který by se pokusil diktovat soukromým osobám, jakým způsobem mají zacházet se svým kapitálem, by si uzurpoval pravomoc, kterou nelze bez rizika svěřit žádnému člověku, ani žádné radě či senátu. Každá vláda má přirozený sklon dávat přednost uspořádané společnosti, v níž jsou jednotlivci roztříděni do skupin, jež se pokud možno samy regulují.


Základní příčina bohatství národů: Jedinec využívá svých schopností, aby si zajistil co největší zisk tím, že uspokojuje potřeby druhých. Kdo nesleduje svůj vlastní prospěch, se stává přítěží pro ostatní. Dříve než mohu pomáhat druhým, musím se umět postarat o sebe. (Jestliže nedbám o sebe, kdo by měl o mě dbát? Ale jestliže dbám jenom o sebe, čím jsem? Rabi Hilel)


To, že dostaneme večeři, není důsledkem dobroty řezníka, výrobce piva nebo pekaře, ale důsledkem toho, že tito lidé jednají v souladu se svým vlastním zájmem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale spoléháme se na jejich sebelásku. Nikdy jim nevyprávíme o tom, co potřebujeme my, nýbrž o výhodách, které z toho plynou jim.


Otroctví těžko může být někdy zrušeno, bylo tu od počátků lidstva, a touha člověka po nadvládě nad ostatními je nejspíš učiní věčným, pronesl v roce 1763.


Šlechta se nechala zlákat cetkami, vládce vděčí za velkou část moci oslnivé ekvipáži, kterou vystavuje na veřejnosti. Jeho podřízení ukazují svou důležitost prostřednictvím podobné okázalosti, nosí s sebou v každém okamžiku ornamenty svého bohatství.


Obchodníci a továrníci jsou hlavními architekty politiky a využívají své moci k tomu, aby bylo v kromobyčejné míře dbáno jejich vlastních zájmů, i když to bude mít na ostatní tíživý dopad.


Ničemné a mrzké cíle pánů lidstva s jejich ničemnou maximou: vše pro nás, nic pro jiné lidi.


Na čem závisí bohatství národa? Za prvé je to podíl výdělečně činné populace a za druhé kvalifikace, schopnost a soudnost s jakými je práce vykonávána.


Náboženství, i v té nejsyrovější podobě, sankcionovalo morální zásady dávno předtím, než nastala doba zjemnělého uvažování a filosofie.


V chápaní sebe se každý člověk dívá na jiného jako do zrcadla. To je jediné zrcadlo, kterým můžeme, očima jiných lidí, do jisté míry prozkoumat vhodnost svého chování.


Prostřednictvím ekonomiky trhu se vytvoří blahobyt a bohatství tak obrovské, že jednou vymýtí veškerou chudobu.


Chudoba, nouze, každodenní strádání, útrapy a námahy obyčejných lidí nás nedojímají tak, jako pád mocných z jejich výše. Dovedeme se vcítit jen tam, kde zájmy jsou analogické s  našimi. Lid nesnese ponížení svého monarchy. (Mimo Čechů, ti jsou škodolibí.)


Adam Smith v zásadě nebyl proti vládním intervencím, pokud je vyžadovaly zájmy národa. Zákon o námořní plavbě, který vyžadoval, aby zboží, s nímž Anglie obchoduje, bylo dopravováno pouze na anglických lodích, je „snad nejmoudřejším ze všech anglických předpisů, protože obrana je daleko důležitější než hojnost, a Anglie by se měla zmocnit ostrovů od Falkand po Filipíny.“ (S tímto názorem by Thatcherová ochotně souhlasila).


Adam Smith vymyslel nejen „neviditelnou ruku trhu“, ale také „znalosti jsou rozptýlené“.


Smith velice opatrně formuloval prosazování trhu – neboť v podmínkách dokonalé svobody bude existovat přirozená tendence k rovnosti, což je z elementárních mravních důvodů zjevně žádoucí. Totalitní řád vytvořený Leninem a Trockým se zhroutil. Druhý systém se dal na pochod zpět, k budoucnosti, která může být velice ošklivá. (Klaus se vydal na pochod do středověku.)


David Hume a Adam Smith načrtli domnělé čtyři stupně po nichž stoupalo lidstvo: lov a sběr, pastevectví, zemědělství a obchod. Do posledního stádia se podle nich dostala jenom Evropa.



David Ricardo (1772 – 1823)

V roce 1817 se objevuje Ricardovo dílo Zásady politické ekonomie a zdanění. Ve 42 letech jeho majetek překročil 1 milion liber, což mu umožnilo zanechat obchodní činnosti a věnovat se politice.


Pracující třída, která přežívá největší nouzi, je vskutku vystavena těm nejstrašnějším životním osudům.


Ricardo si všiml, že nízké ceny potravin v Americe demografický růst urychlují, zatímco jejich vysoké ceny v Evropě tento růst brzdí.


Když David Ricardo vytvořil teorii mezinárodního obchodu založenou na pojmu konkurenční výhody, použil pro ilustraci stejně slavný hypotetický příklad dvou zemí, Anglie a Portugalska. Neřekl nám ale, že tento příklad byl vybrán z reálných dějin, ani nám neobjasnil, do jaké míry byla tato takzvaná konkurenční výhoda vynucena britskou mocí na slabším portugalském státu.


David Ricardo viděl pouze úzký, i když živý tok tržního hospodářství.


Tvrdá láska: Ricardo, Malthus… Je vědecky prokázáno, že vy, lidé, nemáte žádná práva. Bylo těžkou intelektuální chybou předkapitalistické společnosti, že věřila a hlásala, že lidé mají právo na místo ve společnosti, ať třeba mizerné místo, ale přinejmenším nějaké. Nová věda ukázala, že koncepce „práva na život“ je prostě chybná. Nemáte jiné právo, než štěstí na trhu! Osoba, která nemá majetek, která nedokáže na trhu práce přežít, nemá nárok ani na nejmenší kousek potravy a nemá vlastně co pohledávat tam, kde žije.


Ricardo: Je velkým zlem a porušením přirozené svobody, když někdo chudým namlouvá, že mají další práva. Máš svobodnou volbu: trh práce, káznici, smrt, nebo odejít někam jinam. (To ovšem bylo možné v době, kdy se otevíraly obrovské prostory v důsledku vyhlazení a vyhnání domorodých indiánských populací, nikoliv působením tržních principů.)


Ve třicátých letech 19. století již nová ideologie racionálního ekonomismu v podstatě zvítězila. Lidé se ale chovali jako hlupáci a nevědomci a nedokázali pochopit prostou pravdu, že nemají právo na život. Projevovaly se u nich různé iracionální reakce. Britská armáda (a nejen britská) věnovala značnou část své energie na potlačování nepokojů. Později věci nabyly hrozivý obrat. Lidé se začali organizovat. V tu chvíli začali být páni poněkud vystrašeni. Pochopili: My jim můžeme upřít právo na život, ale ONI nám mohou upřít právo vládnout. Proto bylo potřebné a nutné něco podniknout.


John Stuart Mill začal racionální ekonomismus modifikovat. Vznikl přece jen kapitalistický sociální stát. Dnes jsme svědky pokusu o obrácení směru dějin, o návrat k idylickým dobám ekonomického racionalismu, které s veškerým důrazem ukázaly, že lidé nemají jiná práva než ta, která si mohou vydobýt na pracovním trhu. Dávat radu: běž někam jinam, to už dnes jaksi nejde. Zbývá káznice či hladovění. Každý pokus o pomoc chudým je nemorální. Zde totiž platí přirozený zákon, že pomoc chudým právě těm chudým ubližuje. Naopak, pomáhat bohatým lze. Státní moc intervenuje, aby zachránila investory po zhroucení mexického hospodářského zázraku, aby zachránila krachující banky a odvětví, nebo aby nevpustila Japonsko na americké trhy. A to vše při úchvatné rétorice o svobodných trzích! Nejedná se o karikaturu, karikatura je zde nemožná.


J. S. Mill: Produkce bohatství má charakter fyzikální skutečnosti. Distribuce je výhradně záležitostí lidských institucí. Jakmile věci jednou existují, mohou s nimi lidé, individuálně či kolektivně, dělat, co se jim zlíbí. Společnost může tuto distribuci bohatství podřídit libovolným pravidlům, které je schopna vymyslet.


Neoliberálové tvrdí, že Mill napáchal svým dílem značné škody (prý pod vlivem své ženy!), nikdy neustoupil ze svého přesvědčení, že distributivní spravedlnost je konečným cílem a implikuje stav společnosti, který je naprosto komunistický v praxi i duchovně.


Mill: Jediná věc, po níž lidé touží, je štěstí, všechny ostatní věci jsou žádány jen jako prostředky k dosažení tohoto cíle.



Móhandás Karamčand Gándhí zvaný Mahátma Gándhí (1869–1948)

Jako buddhista a vegetarián chtěl zrušit zákon o mase, aby byl národ silný a mohl se bránit Angličanům. V devadesátých letech 19. století byly důsledky anglické vlády v Indii nejpatrnější. Bylo narušeno zemědělství a propukla chudoba a hladomor, zemřelo na 15 miliónů Indů! Angličané z Indie sáli bohatství víc a víc. V roce 1941 nastal znovu hladomor, který přinesl zkázu v podobě 3,4 miliónů mrtvých. (Holt tak si Angličané představovali svoji civilizační misi!)


Gándhí považuje věk civilizace za věk temnoty, věk satana. Není náboženská, je plná drog a zvěrstev. Bohatý bude ještě bohatší a chudý chudší, ne naopak.


Ptali se Mahátmy Gándhího, co si myslí o západní civilizaci. Odpověděl: „Myslím, že by to byla docela dobrá myšlenka.“


Mahátmá Gándhí na adresu Evropy: „Vždyť jste měli evangelia, a nikdo do nich nenahlédl. Měli jste jediný vzor: odpůrce zabíjet!“


Nemám rád vašeho Krista. Nemám rád vaše křesťany. Vaši křesťané jsou vašemu Kristu tam moc nepodobní.


Nesmíš ztratit víru v lidstvo. Lidstvo je oceán; pár špinavých kapek v něm ještě neznamená, že zašpiní celý oceán.


Náboženství jsou pouze různé cesty sbíhající se v jednom bodu. Nezáleží na tom, kterou cestou se vydáme, pokud dosáhneme stejného cíle.V čem je tedy důvod pro hádky? Není jiného Boha než Pravda.


Palestina patří Arabům ve stejném slova smyslu jako Anglie patří Angličanům a Francie Francouzům.


Sedm hříchů společnosti: politika bez zásad, bohatství bez práce, požitky bez morálky, vědomosti bez charakteru, obchod bez etiky, věda bez lidskosti a náboženství bez oběti.


Jaký rozdíl to má pro mrtvé, osiřelé a bez střechy nad hlavou, že šílená zkáza je činěna jménem totalitarismu či ve svatém jménu svobody a demokracie?


Na světě je tolik hladovějících lidí, že Bůh k nim může přijít pouze v podobě chleba.


Pro rozvoj Anglie bylo třeba celé planety; čeho je třeba pro rozvoj Indie?


Angličané Indii nepřemohli, to my jsme jim ji dali. Nejsou zde kvůli své síle, ale protože si je tady držíme. Angličané přišli původně proto, aby s námi obchodovali. Kdo udělal z Východoindické obchodní společnosti hrdinu? Kdo kupoval jejich zboží? Kdo upadl v pokušení při pohledu na jejich stříbro? Kdo napomáhal úředníkům společnosti? Byli jsme to my sami. Chtěli jsme rychle zbohatnout a přivítali jsme je s otevřenou náručí. Pomáhali jsme jim.


Stanu-li se poživačem opia, mám ze svého návyku vinit prodavače, u kterého jsem jej koupil, nebo sám sebe? Zbavím se své závislosti, jestliže vinu svalím na prodavače? Pomůže mi to? Bude-li jeden prodavač potrestán, nezaujme jeho místo jiný. Poživač opia může ospravedlňovat své konání tím, že alespoň poznal škodlivost návyku na opium.


Východoindická společnost se ve vedení válek vyznala stejně dobře jako v obchodování. Žádnou morálkou se nezatěžovala. Jejich cílem bylo zvýšit obrat a vydělat peníze. My jsme Indii Angličanům dali, a ne že oni nám ji vzali!


My sami si tu Angličany držíme. Říká se, že Napoleon je nazval národem kramářů. To je výstižné. Své državy potřebují proto, aby mohli obchodovat. Jejich armáda a loďstvo slouží k ochraně obchodu. Když Transvaal nenabídl v tomto ohledu nic zajímavého, dospěl pan Gladstone k závěru, že není správné, aby jej Anglie ovládala. Jakmile se stal předmětem obchodního zájmu, vypukla válka. Pan Chamberlain si uvědomil, že vláda nad Transvaalem se Anglii hodí. Vypráví se, že když se někdo zeptal bývalého presidenta Krugera, zda si myslí, že je na Měsíci zlato, odpověděl, že to je velmi nepravděpodobné, protože v takovém případě by na něm Angličané už dávno byli. Mnohé problémy se vyřeší, budeme-li mít na paměti, že jejich Bohem jsou peníze.


Učaroval nám jejich obchod a my jim ochotně dáme vše, co chtějí. Sami je posilujeme a mezi sebou se hádáme.


Nejraději by celý svět přeměnili v jedno obrovské tržiště se svým zbožím. A i když to není v jejich silách, ve snaze dosáhnout toho, nenechají na kameni kámen.


Železnice, právníci a lékaři obrali tuto zem takovým způsobem, že pokud se včas nevzpamatujeme, zcela ji zničí. Porozumět skutečné bytostné podstatě zla páchaného moderní civilizací není snadné. Lékaři říkají, že souchotinář se drží života až do poslední chvíle. Souchotiny pacienta navenek nepoznamenají, dokonce jeho tváři dodávají barvu, která budí dojem, že je všechno v pořádku. Civilizace je také taková nemoc a my si na ni musíme dávat pozor.


Železnice pomáhala Angličanům ovládnout Indii, bez železnice by to Angličané nikdy nedokázali v takové míře. Železnice pomohla rozšířit dýmějový mor. Bez ní by se masy lidé nemohly přesouvat z místa na místo, a právě tím morové bakterie roznést. Dříve nás prostor přirozeně odděloval. Železnice také přispěla k výskytu hladomorů, protože usnadnění přepravy způsobilo, že lidé začali prodávat své obilí na vzdálených, výhodnějších trzích. Lidé začínají být bezohlední a hladomory přicházejí častěji. Navíc železnice posiluje špatné rysy lidské povahy. Zlí lidé mohou své úmysly uskutečnit mnohonásobně větší rychlostí. A naše svatá místa byla znesvěcena. Původně k nim vedla dlouhá a obtížná cesta. V zásadě je navštěvovali pouze skutečně zbožní lidé. Dnes se do těch míst dostane každý ničema, aby tam páchal nepravosti. K bohu je možno se modlit stejně dobře doma, jako na posvátných místech. Ti, jejichž srdce jsou spravedlivá, mají Gangu ve vlastní domě.


Dobro postupuje hlemýždím tempem, ale zlo má křídla. Postavit dům vyžaduje čas, jeho zničení je otázkou chvíle.


Právníci Indii zotročili, roznítili neshody mezi hinduisty a mohamedány a upevnili autoritu Angličanů. I právníci jsou lidé a v každém člověku je něco dobrého. Ale kdykoli se vyskytne případ, že právníci udělali dobrý skutek, dobereme se nakonec zjištění, že se tak stalo na základě jejich osobních kvalit, nikoli z titulu jejich povolání. Snažím se vám pouze ukázat, že tato profese učí člověka amorálnosti. Je vystaven svodům, jimž odolají pouze nemnozí.


Navíc se lidé tohoto povolání nechápou proto, aby pomáhali ostatním v jejich neštěstí, ale aby se obohatili. Jde o jeden ze způsobů, jak zbohatnout, a je v zájmu právníků spory rozhojňovat. Pokud vím, jsou rádi, když se lidé přou. Malicherní právní zástupci spory ve skutečnosti vytvářejí. Jejich pohůnci, podobně jaké mnohé další vši, vysávají krev chudých lidí. Právníci jsou lidé, kteří toho nemají mnoho na práci. Podobných profesí se chytají lenoši bažící po pohodlném životě. To je pravda. Všechny ostatní argumenty jsou neupřímné.


To právníci sami přišli na to, že jejich profese je chvályhodná. Vymýšlejí zákony stejně jako chvály na sebe samé. Stanovují si výši poplatků a chovají se tak nadutě, že je obyčejní lidé považují za druhé po Bohu. Proč chtějí vyšší odměny než obyčejní dělníci? Proč mají vyšší požadavky? V jakém ohledu jsou pro zemi užitečnější? Má ten, kdo činí dobro, právo přijímat větší plat? A jestliže udělali něco dobrého pro zemi s úmyslem získat peníze, jak to může být počítáno za dobré?


Knížectví, která se dostala pod mocenský vliv právníků, se začala topit v dluzích. Mnozí byli oloupeni i o to poslední.


Myslíte, že by Angličané udrželi svoji vládu bez soudů? Je nesmysl se domnívat, že soudy vznikly pro blaho lidu. Slouží těm, kdo si chtějí zajistit moc. Kdyby lidé byli ochotni urovnat své spory sami, neměla by nad nimi žádná třetí strana vládu. Lidé bývali méně zbabělí, když řešili své rozepře bojem, nebo tak, že požádali příbuzné, aby jejich spor rozsoudili. Jakmile se začali obracet o pomoc k soudům, zmocnila se jich slabost a zbabělost. Urovnávat spory bojem bylo jistě znakem divošství, ale je snad lepší žádat třetí stranu, aby rozhodla mezi vámi a mnou? Je jisté, že rozhodnutí třetí strany nebude správné. Pouze zúčastněné strany vědí, kdo je v právu. My se ve své prostoduchosti a nevědomosti domníváme, že nám cizí člověk poskytne spravedlnost, když mu dáme peníze.


Kdyby existovali pouze angličtí soudci, angličtí obhájci a anglická policie, mohli by vládnout pouze Angličanům. Angličané se obejdou bez indických soudců a bez indických advokátů.


Když zjistíte, jak byli právní zástupci ustanoveni a jak získali svá privilegia, budete chovat k této profesi stejné opovržení jako já.


Kdyby se obhájci zřekli svého povolání a považovali je za stejně ponižující jako prostituci, zhroutila by se anglická vláda během jediného dne. Oni přispěli k nařčení, že potřebujeme spory jako ryba vodu. To, co jsem řekl o obhájcích, platí beze zbytku i pro soudce – jsou to blízcí příbuzní, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.


Foto: Adam Smith

Přejít do diskuze k článku