Vyklepáno z knih: Biblická Kniha žalmů

Reklama


Žalmů je celkem 150 plus jeden přídavek navíc. Autorství se připisuje králi Davidovi (74 žalmů) a králi Šalamounovi, což je velice sporné tvrzení, neboť o Davidovi a Šalamounovi mimo Bibli nejsou žádné doklady, nikde nenajdeme jakoukoliv zmínku či malilinkou zmínčičku o jejich existenci; nejvíce pravděpodobné je tvrzení, že oba tito králové jsou pouhé mytologické postavy, něco jako náš praotec Čech, Krok, Libuše a Přemysl Oráč. Ještě donedávna jsem se domníval, že biblické Žalmy jsou takové útěšné čtení na stáří. Omyl! Teď, když to přepisuji, jsem už docela starý, mám úplně jiný názor. Je to o mstě. Když se nemůžu pomstít já, pomstí se za mne Bůh. Jsou to velice pomstychtivé verše a vůbec ne útěšné, nýbrž mstivé a krvelačné! Vybral jsem pár ukázek na doložení mého tvrzení o ukrutné biblické židovské pomstychtivosti a krvelačnosti. Dokonce mi to připadá, jako by to bylo psáno dnes, nebo lépe, že situace Izraele před dvěma a půl tisíci lety se podobá dnešní situaci.


Ale jsou tam i hezké verše, jsou v druhé polovině výklepků. Vše je citováno z ekumenického překladu Bible, který byl vydán ještě totalitním režimem, žalmy vyšly v roce 1975.


***


Krvelačné a pomstychtivé žalmy

Žalm č. 2: Hospodin řekl: Požádej, a národy ti předám do dědictví, do vlastnictví i dálavy země. Holí železnou je budeš drtit, rozbiješ je jak nádobu z hlíny.


Žalm č. 3: Hospodine, čelisti jsi rozbil všem mým nepřátelům, svévolníkům jsi zvyrážel zuby.


Žalm č. 7: Bůh svůj meč brousí na každého, kdo se neobrátí, luk svůj napíná a míří, smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje.


Žalm č. 9: Moji nepřátelé klopýtnou a zhynou. Okřikl jsi pronárody, v záhubu jsi svrhl svévolníka, jejich jméno zahladil jsi navěky a navždy. Je po nepříteli, provždy zůstaly jen trosky. Vyvrátil jsi jejich města, i památka na ně zašla. Do podsvětí navrátí se svévolníci.


Žalm č. 11: Přívalem žhavého uhlí a hořící síry smete svévolníky, žhoucí vichr bude jejich úděl.


Žalm č. 18: Budu stíhat nepřátele, dopadnu je. Nevrátím se zpět, dokud je neudolám. Rozdrtím je, že už nepovstanou, pod nohy mi padnou. Navždy umlčím ty, kdo mně nenávidí. Budou volat o pomoc a nespasí je nikdo. Roztluču je, budou jako prach ve větru, smetu je jako bláto z ulic. Sloužit mi bude i lid, který jsem neznal, na slovo mě uposlechnou, cizinci se budou vtírat v moji přízeň. Cizinci jak tráva zvadnou, vypotácejí se ze svých hradišť.


Žalm č. 20: Oni klesali, až padli, my jsme povstali a přetrváme.


Žalm č. 21: Tvá ruka si najde všechny nepřátele. Budeš jim jak rozpálená pec. Pozře je oheň. Vyhubíš ze země jejich plod a jejich potomstvo mezi lidmi. Položíš je na lopatky, napneš proti nim tětivy luků.


Žalm č. 28: Zboří jejich dílo, budovat je nedovolí.


Žalm č. 29: Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské. Nutí poskakovat Libanón jak býčka, Sirjón jako mládě jednorožce. Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči. Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš.


Žalm č. 44: S tebou nabrali jsme na rohy své protivníky, útočníky podupali jsme. Teď jsi na nás zanevřel a musíme se stydět, naše zástupy do boje neprovázíš. Před protivníkem nás nutíš ustupovat, oloupili nás ti, kdo nás nenávidí. Vydáváš nás jak ovce na porážku. Lacino jsi lid svůj prodal, žádný zisk jsi z toho neměl. Dovoluješ sousedům nás tupit, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky. Pronárodům učinils nás pořekadlem, národy nad námi potřásají hlavou. Kvůli tobě vražděni jsme neustále, mají nás za ovce na zabití. Naše duše leží v prachu, naše tělo kleslo k zemi. Vzbuď se, proč spíš, Panovníku?


Žalm č. 58: Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat. Ať rozplynou se jak tratící se vody, ať tomu, kdo napne luk, se šípy ztupí. Ať se ztratí jako slizký plž, jak nedochůdče, které neuzřelo slunce. Dříve než pochopí, už trním pod hrnci vám budou, vichr je smete, ať svěží nebo zprahlé. Radovat se bude spravedlivý, když uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka.


Žalm č. 59: K večeru se navracejí, skučí jak psi a pobíhají kolem města. Za potravou sem a tam se ženou, když se nenasytí, zůstávají přes noc.


Žalm č. 60: S jásotem rozdělím Šekem, rozměřím dolinu Sukót. Mně patří Gileád, mně patří Manases, Efraim, přilba mé hlavy, Juda, můj palcát. Moáb je mé umývadlo, na Edóm hodím svůj střevíc. Spusť, Pelišteo, proti mně válečný ryk!


Žalm č. 63: A budou zacpána ústa těm, kteří mluvili zrádně. (Zacpat ústa zbytečným tlachalům, překládá Luther).


Žalm č. 68: Rozprchnou se nepřátelé, na útěk se dají, odvaneš je jako dým. Tak jako taje vosk před žárem ohně, tak zhynou svévolníci. Rozdrtí nepřátelům hlavu a noha tvá je rozdrtí v krvi, ať jazyk tvých psů má z nepřátel podíl. Rozpraš ty národy!


Žalm č. 79: (Pronárody) Jeruzalém obrátily v trosky! Mrtvoly tvých služebníků daly za potravu nebeskému ptactvu, těla tobě věrných zvěři země. Prolévaly jejich krev okolo Jeruzaléma jak vodu, a nebyl nikdo, kdo by je pohřbil. Učiň, ať se našim sousedům do klína vrátí sedminásobně ta potupa.


Žalm č. 83: Byli vyhlazeni, mrvou na poli se stali. Bože, dej, ať jsou jako chmýří, jako stéblo unášené větrem. Jako požár, když stravuje lesy, jako plameny, když sežehují hory, tak je postihni svou bouří, smrští svou je vyděs. Pohanou jim pokryj líce. Ať jsou zahanbeni, vyděšeni navždy, ať se rdí a hynou.


Žalm č. 109: (Prokletí) Jeho modlitba ať je mu počítána za hřích. Dny ať jsou mu ukráceny, jeho pověření ať převezme jiný. Jeho synové ať sirotky se stanou, jeho žena vdovou. Jeho synové ať toulají se po žebrotě, ze svých rozvalin ať chodí prosit. Na všechno, co má, ať políčí si lichvář. Co vytěžil, ať cizinci loupí. Jeho potomstvo buď vymýceno, jeho jméno smazáno buď v příštím pokolení. Hřích jeho matky vymazán ať není. Ať je vymýcena ze země památka po nich. Zlořečení miloval, ať postihne ho! Požehnání nepřál, ať ho mine! Zlořečení oblékal jak šaty; ať mu nitrem pronikne jak voda, ať jak olej prostoupí mu kosti.


Žalm č. 109: Rozdrtí nepřátelského krále – plno mrtvol všude – on rozdrtí hlavu velké země.


Žalm č. 129: S hanbou ať zpět táhnou všichni, kteří nenávidí Sijón! Ať jsou jak na střechách tráva, uschne dříve, než je vytrhána. Nebudou je zdravit ti, kdo půjdou kolem.


Žalm č. 137: U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón. Na topoly jsme v té zemi své citary zavěsili, když ti, kdo nás odvlekli, nutili nás tam k zpěvu, trýznitelé nutili nás radovat se: „Zazpívejte pro nás něco ze sijónských zpěvů!“ Jak bychom však mohli zpívat v té cizí zemi?


Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás. Blaze tomu, kdo uchopí a roztříští o skálu tvá nemluvňata.



***

Ale jsou tam i moc hezké věci – třeba:

5: Na jejich ústa není spolehnutí, jejich nitro je zdroj zhouby, otevřený hrob je jejich hrdlo, na jazyku samé úlisnosti.


6: Uzdrav mě, vždyť kosti mé se chvějí děsem, duše má je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat? Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím podušku svou pláčem, skrápím slzami své lože. Hořem zrak mi slábne a kalí se mi vinou všech mých protivníků.


7: Hospodine, zachraň mě, vytrhni mě z rukou všech, kdo mě stíhají, jinak mě rozsápou jako lev, jemuž ze spárů nikdo nic nevytrhne. Dopomoz mi k právu…


8: Když vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil, ptám se: Co je člověk, že na něho pamatuješ, že se ho ujímáš? Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš.


10: Cesty svévolníka jsou úspěšné v každé době, v ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, trápení a ničemnosti na jazyku. Na nádvořích sedá na číhané, v skrýších vraždí nevinného, po bezbranném pasou jeho oči. Číhá v úkrytu jako lev, číhá na utištěného, jak by se ho zmocnil; zmocní se ho, do sítě ho vtáhne, bezbranní do spárů mu padnou.


11: Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?


12: Aťsi kolem obcházejí svévolníci a vzmáhá se mezi lidmi neurvalost.


14: Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.


17: Tukem obrostlo jim srdce, zpupně mluví jejich ústa. Lidé věku tohoto považují za životní cíl plnění břicha.


18: Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě proudy Ničemníka, provazy podsvětí se kolem mne stáhly, přepadly mě léčky smrti. Tu se objevila koryta vod, světa základy se obnažily.


22: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Já jsem však červ a ne člověk, potupa lidství, podvrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mně, potřásají hlavou. (Podobná je báseň taoisty Chan Šana!)


Druhá část tohoto žalmu je také přepychová, opíšu ji ve verších:


Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili.

Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist.

Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují,

jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru.

Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru.

Vrháš mě do prachu smrti!

Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje;

rvou jako lev mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti.

Pasou se na mně svým zrakem.

Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. (Verše kurzívou z dvacátého druhého a šedesátého devátého žalmu použili autoři novozákonních evangelií na osobu ukřižovaného Ježíše Krista.)


30: Jaký užitek z mé krve vzejde, sestoupím-li v jámu? Což ti prach vzdá chválu?


31: Zrak mi slábne hořem, moje duše i mé tělo chřadnou. V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi sil ubývá a mé kosti slábnou. Potupen jsem všemi protivníky, a sousedy nejvíc; známí ze mne mají strach, spatří-li mě venku, vyhnou se mi. Sešel jsem už z mysli jako mrtvý, jak nádoba odhozená.


32: Mlčel jsem a chřadly moje kosti, celé dny jsem pronaříkal. Vysýchal mně morek jako v letním žáru.

Nebuďte jak kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak u sebe ho neudržíš.


37: Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, který prosadit se umí. Maličko, a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné. Viděl jsem krutého svévolníka, rozpínal se jako bujné křoví; pominul a není více.


38: (Tento žalm je vlastně stručný Jób): Páchnou a hnisají mé rány, sklíčený a zcela skleslý celé dny se zasmušile vláčím. Bedra má jsou v jednom ohni, nezbylo nic zdravého v mém těle. Jsem už vyčerpán a zcela zdeptán, křičím žalostně, mé srdce sténá. Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo. Kdo mě milovali, moji druzi, odtáhli se, nejbližší moji opodál stojí. Jsem už téměř na zhroucení, stále před sebou mám svoji bolest.


39: Dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu. Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk. Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne. Člověk je jen vánek. Rozkládáš jak mol to, po čem dychtil. Jsem tu jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji.


40: Tolik zla mě obklopilo, že mu počtu není. Postihla mě moje provinění, že nemohu ani vzhlédnout. Je jich víc než vlasů na mé hlavě, odvahu jsem ztratil.


41: Nepřátelé o mně škodolibě mluví: Kdy už zemře? Kdy zanikne jeho jméno?


42: Slzy jsou chléb můj ve dne v noci. Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?


46: Bát se nebudeme, byť se převrátila země a hory se hroutily v klín moří.


49: Výkupné za lidský život je tak velké, že se každý musí provždy zříci toho, že by natrvalo stále žil a nedočkal se zkázy. Vždyť vidí, že umírají moudří, hynou s hlupákem a bláznem a své jmění jiným zanechají. Někteří však myslí, že tu jejich domy budou věčně, jejich příbytky po všechna pokolení. Ale člověk, byť byl ve cti, ani noc nemusí přečkat, podobá se zvířatům, jež zajdou. Ženou se jak ovce do podsvětí, sama smrt je pase, podsvětí si zhltne, co vytvořili, trvání to nemá. Člověk zemře a nic nevezme si s sebou, jeho sláva za ním nesestoupí, k pokolení otců svých se přidat musí, ti už nikdy světlo nezahlédnou.


55: V městě viděl jsem jen násilí a sváry, ve dne v noci po hradbách se plíží, ničemnost a trápení jsou v jeho středu, v jeho středu běsní zhouba, týrání a lest nehnou se z ulic.


56: Ukládej si do měchu mé slzy. Což je ve svých záznamech nemáš?


69: Vody mně pronikly k duši! V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče. Volám do umdlení, hrdlo zanícené, zrak mi vypovídá. Víc než vlasů na mé hlavě je těch, kdo mě bez důvodu nenávidí; zdatní jsou, kdo umlčet mě chtějí, zrádní nepřátelé. Co jsem neuchvátil, mám teď vracet. Stud pokryl mé tváře. Za cizího mají mě mí bratři, cizincem jsem pro syny své matky. O mně klevetí, kdo sedávají v bráně, i opilci o mně popěvují. Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím! Ať neodvleče mě dravý vodní proud, ať hlubina mě nepohltí, ať nade mnou studnice nezavře ústa! Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili – nenašel se nikdo. Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, pít mi dali ocet. Dej, ať se jim zatmí v očích, aby neviděli. Jejich hradiště ať zpustne, v jejich stanech ať nebydlí nikdo. Sečti jejich zvrácenosti, nechť jsou vymazáni z knihy živých, nezapsáni mezi spravedlivé.


73: Na pošetilé jsem žárlil, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo jenom kypí, nevědí, co jsou to lidské strasti, nebývají postiženi jako jiní lidé. Jejich náhrdelníkem je pýcha, násilnictví šatem, do něhož se halí. Z tuku vystupuje jejich oko, provaluje se smýšlení srdce. Vysmívají se a zlomyslně mluví povýšenou řečí, utiskují druhé. A lid za nimi se hrne lokat vodu plným douškem.


77: Spatřily tě vody, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly.


82: Celá země v základech se hroutí.


88: Samým zlem se sytí moje duše, k podsvětí se přiblížil můj život. Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly. Jsem odložen mezi mrtvé, jako pobití, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš. Odložils mě do nejhlubší jámy, do temnoty hlubin. Známé jsi mi vzdálil, zhnusils mě jim, jsem uvězněn, nemám východiska. Utrpením zkalené mám oči. Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v té říši zkázy? Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění? Utištěn jsem a od mládí hynu, snáším hrůzy tvé. Co se mnou bude? Přehnala se po mně výheň tvého hněvu, děsuplné rány tvé mě umlčely, ze všech stran se na mě neustále hrnou jako vody, všechny najednou mě obkličují. Přítele a druha jsi mi vzdálil, jenom temnoty se ke mně znají.


89: Ty jsi stvořil jih i sever. Vždyť co je lidský věk? Což nadarmo jsi stvořil všechny lidi? Který muž kdy žil a nedočkal se smrti? Kdo k úniku z moci podsvětí si dopomůže?


90: Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno: zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne. Naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta. Počet našich let sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.


91: On svým andělům o tobě vydal příkaz, aby ochraňovali tě na všech cestách, na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, lvíče pošlapeš i draka. (Toto bylo také vsunuto do evangelia Lukáše.)


92: Svévolníci bují jako plevel, pachatelé ničemností rozkvétají…


102: Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jak ohniště jsou rozpálené. Jak zlomená bylina schne moje srdce, svůj chléb jísti zapomínám; od samého naříkání jsem už kost a kůže. Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách, probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo. Celé dny mě tupí moji nepřátelé, klnou mi, kdo za pošetilce mě mají, popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím. Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, jako bylina usychám.


103: Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ovane ho vítr, už tu není, neobjeví se už na svém místě.


104: Rozpínáš nebesa jak stanovou plachtu, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru. Nad horami stály vody; pohrozils, a na útěk se daly. Shlédne na zemi, a ta se třese, dotkne se hor, a kouří se z nich.


109: Utištěný ubožák jsem, v nitru zraněné mám srdce. Odcházím jak stín, který se prodlužuje, jako luční kobylka jsem smeten, bez oleje chátrá moje tělo. Jsem jim jen pro potupu, jak mě vidí, potřásají hlavou.


114: Moře to vidělo a dalo se na útěk, Jordán se nazpět obrátil, hory poskakovaly jak berani a pahorky jako jehňata. Moře, co je ti, že utíkáš, Jordáne, že se zpět obracíš? Hory, proč poskakujete jako berani, a vy pahorky, jako jehňata?


115: Jejich modly jsou stříbro a zlato, pouhé dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí.


118: Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. (Tato věta je vsunuta do všech novozákonních evangelií.)


129: Po zádech mi orali oráči, vyorali dlouhé brázdy.


 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku