Vyklepáno z knih: Starověk, antické Řecko a Řím

Reklama


Na konci paleolitu (v době kamenné) mohlo být na světě maximálně 20 milionů homo sapiens, pravděpodobnější počet je 10 miliónů. Před 20 000 lety kresby v Altamiře. Ústup ledovců před 10 tisíci lety. Kolem 8. až 6. tisíciletí vzniká zemědělství a domestifikace zvířat. Hrnčířský kruh téměř zcela jistě existoval dříve než kolo u vozu. Obchodovalo se i s kamennými nástroji, nevíme ovšem, kdo byli nositelé tohoto obchodu, snad migrující lovci. V rolnické vesnici žilo 10 až 50 rodin, tj. 50 až 300 obyvatel. Nejstarší města Çatal Hüyük a Jericho – 8. tisíciletí před K.

Pojem majetku byl přinejlepším mlhavý. Půda nebyla vzácným statkem, protože nevynášela rentu. I když některé osoby ve vesnici se těšily zvláštnímu postavení díky své moudrosti, odvaze, síle nebo jiným kvalitám, nezdá se, že by tam byly nějaké privilegované či nepracující skupiny, protože povinnost pracovat byla diktována jak úrovní technologie, tak existujícími zdroji.

V sumerských městech už ovšem byla struktura společnosti hierarchická.

Ekonomický základ starověkých říší spočíval v kořisti, daních a poplatcích, které dobyvatelé ždímali z porobených národů a z rolnických mas. Tyto říše měly typicky kořistnický charakter. Z hlediska technologického rozvoje nemají skoro žádné zásluhy. Všechny důležité technologické prvky, které sloužily starověkým civilizacím – kultivované rostliny a ochočená zvířata, látky, hrnce, hutnictví, monumentální architektura, kolo, lodě, apod. – byly objeveny v předhistorické době! Nejvýznamnější technologické zlepšení byl objev tavení železné rudy, ale i ten se připisuje barbarskému či polobarbarskému kmenu žijícímu někde na Kavkaze. Evropa se přitom oproti starověkému centru železářství opozdila o 1000 let. Zajímavé je, že železo se používalo na zbraně a nikoli na pracovní nástroje! Došlo jen k několika málo inovacím.

Kousek železné čepele nalezený v Tell Asmaru v Babylónii pochází asi z roku 2600 před K. První písemná zmínka o železe je z let 1893 – 1594 před K. v eposu babylónském.

Útisk býval pravidlem, nikoliv výjimkou.

Úředníci nutili k daňovému přiznání bičováním a podobnými metodami. Vybírání daní se odbývalo v podobě nečekaného přepadového nájezdu, poplatníci utíkali, byl na ně pořádán hon. Asyrský král podnikal trestné výpravy do různých částí své země, aby zaplatili tribut.

Sanheribův epitaf vrytý do kamene: Město a jeho domy jsem zničil od základů po střechy, zpustošil a spálil. Zdi a hradební zeď, chrám a bohy, chrámové věže z cihel a hlíny jsem strhl a svrhl do kanálu Arakhtu. Středem města jsem vykopal kanály, zaplavil je vodou a zbořil až po základy. Způsobil jsem dokonalejší zničení než potopa.

Egyptský král pozdravuje Polykrata. Velmi se raduji, když slyším, jak se ti výborně daří. Ale mně se, milý příteli, tvé štěstí ani dost málo nelíbí. Slyšels někdy o závisti bohů? Já ji dobře znám. A proto přeji ze srdce sobě i svým milým, aby naše štěstí nebylo trvalé, aby se střídalo i s nehodami a s neštěstími. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by nějaký člověk v nadměrném štěstí žil a také v něm zemřel. Pokud vím, každý takový šťastlivec velmi bídně skončil život. Varuji tě jako přítel přítele… (Marně varoval, Polykratés skončil nabodnut na kůl.)

Na mezinárodní konferenci o mládeži, pod záštitou UNESCA pronesl první řečník k přítomným odborníkům (vědcům) tato slova: Naše mládež zná jen rozkoše a není moudře vychovávána, všemu se vysmívá a nebere ohled na starší. Naše děti se staly tyrany, nepovstanou, když do místnosti vchází starší člověk a protiví se vlastním rodičům. Zkrátka mládež je hrozně zlá. (470 – 399 před K.) Náš svět dosáhl kritického momentu. Děti neposlouchají rodiče. Je vidět, že už je blízko konec světa. (Egyptský papyrus starý 5 tisíc let) Naše mládež je zkažena až do morku kosti. Je intrikánská a líná. Nikdy nebude připomínat mládež dávných časů. Mladé pokolení dnešních dnů není schopno zachovat naši kulturu. (Babylonská hliněná tabulka) Veliký potlesk, ovace. A teprve pak řečník řekl, že jsou to tak staré citáty. Posluchači, tedy vědci, odborníci, se určitě za svůj potlesk, tedy za projevení souhlasu, zastyděli.

Proslulá hliněná destička z Mezopotámie: Všude, kamkoliv se podívám, jsou lidé stejní pitomci.

Bedřich Hrozný – Nejstarší dějiny: První dvě slova Enuma eliš se přeloží „Když nahoře“.

Chammurapiho zákoník: Za operaci oka zaplatí svobodný občan 10 šekelů stříbra, poddaný 5 šekelů a otrok pouze 2 šekely. Oko za oko, zub za zub platilo pouze u svobodných občanů, poddaný a otrok platil pokutu! Rozvod byl možný, muselo být vráceno věno, plus odstupné na vychování dětí. Paragraf 195 zněl: Jestliže syn svého otce udeřil, pak mu ruku utnou. Chammurapiho zákoník jako první na světě stanovil za krádež utnutí ruky!

Mezistátní smlouva: Šuppiluliumaš s nějakým arménským národem z 15. století před K.: Dal jsem ti za manželku moji sestru. V naší zemi platí předpis: Bratr sestru nebo sestřenici nesmí si vzíti. Není to dovoleno. Kdo tak učiní, nezůstane na živu, nýbrž zemře. Ježto vaše země je barbarská, je tam zvykem, že bratr si bere sestru. U nás to dovoleno není. Jestliže k tobě přijde sestra nebo sestřenice, dej jí jísti a píti. Jezte, pijte, dobré mysli buďte. Neodvažuj se jí ale sexuálně vzíti. Není to dovoleno! Na to je trest smrti! O to se nepokoušej.

Král nalezl ve vodě v nádobě na mytí vlas. Muž, který to zavinil, byl potrestán smrtí.

Šuppilulimův zákoník je mírnější než Chammurapiho. Trest smrti byl za sexuální přestupky mezi příbuznými, za znásilnění a za sodomii. V případě rozvodu muže svobodného s otrokyní se majetek dělil na dvě poloviny. Děti dostane muž, žena pouze jedno.

Chrámové předpisy: Mějte čisté šaty, buďte umytí, vlasy a nehty musí být čisté… Jestliže pes nebo vepř něco znečistí a vy z toho obětujete bohům, tomu pak exkrementy dáte jísti a píti.

Sumerové znali pivo v prášku! Chleba s pivními kvasinkami se rozdrobil do vody a bylo pivo.

Sumerové byli velice psavým národem.

V roce 1966 u nás vyšla kniha Historie začíná v Sumeru, autorem je Samuel Noah Kramer. Kniha je to vynikající, čte se to jak napínavý román. Pěkně o této knize psal Karel Hoff, takže následující odstavec je Hoffův. Kramer uvedl v knize 27 prvenství, tj. případů nebo událostí, jež tento národ vyvedl v dějinách lidstva POPRVÉ. Budiž pro nás lichotkou (nic nestojí!), že pod číslem 1 je uvedeno školství, zatímco „první případ daňových úlev“ je až sedmý, „první zásady morálky“ jsou čtrnácté, „první píseň lásky“ pozpěvuje až na dvacátém pátém místě a poslední se krčí „první zlatý věk lidstva“ (ostatně jako vždy). Nicméně už u starých Sumerů existovala na školách (v domech tabulek) instituce, jež měla v popisu práce vykonávání tělesných trestů. Říkalo se tomu ranařovi „pověřenec s rákoskou“, a co s ní dělal, nejlépe vyjadřuje sumerský znak pro trest, který se skládá se znaků „hůl“ a „maso“. Pravdou však zůstává, že ani tak chvályhodná osoba Sumery nezachránila před zánikem, neboť vzlety a pády velkých civilizací nezávisí pouze na jedné užitečnosti nebo neužitečnosti v systému. Impérium s opačným znaménkem zmaru je třeba Velká Británie. Sotva tam pokrokáři začali brojit proti tělesným trestům na školách, bůh sice nadále chránil královský majestát, ale říše zmizela jako první pivo v parný den. Tak třeba sumerská škola (édduba) měla hodně atributů srovnatelných se současností. Existovaly třídy, sešity (hliněné tabulky), „učebnice“ (seznamy slov z určitých oborů), dvojjazyčné slovníky atd. A samozřejmě vykazovala osvědčenou trojici rodiče, žák a učitel. Ze sumerského kulturního okruhu existuje velmi zajímavá literární skladba s názvem Den školáka. Pochází z 21. století před naším letopočtem a pro učitele jest to jímavé čtení. Školák (syn domu tabulek) tam povídá mimo jiné i následující: „Když jsem brzy ráno vstal, obrátil jsem se na svou matku (a) řekl jsem jí: – Dej mi snídani, musím jít do domu tabulek!- Matka mi dala dvě placky z pece, před jejími zraky jsem ukojil svou žízeň. (Pak jsem jí řekl:) – Dej mi mou svačinu!- Potom jsem šel do domu tabulek. V domě tabulek mi řekl dozorce [školník]: – Proč jdeš tak pozdě? Dostal jsem strach, srdce se mi rozbušilo, předstoupil jsem před otce domu tabulek [ředitel] a uctivě jsem se mu uklonil. Otec domu tabulek přečetl mou tabulku a řekl: – Tvůj úkol není uspokojivý -, dostal zlost a nařezal mi.“ Jenomže to nebyl poslední výprask, zmydlili ho všichni učitelé (pověřenec pro sumerštinu i pověřenec pro kreslení) za takové prkotiny jako je pokec s kámošem či odběhnutí během vyučování. A vzhledem k tomu, že sám otec domu tabulek neuznal jeho úkol za „uspokojivý“, přiznal barvu tatovi a ten, co by rodič neudělal, když na to má, pozval otce domu tabulek ke svému krbu, uctivě ho uvítal, posadil jej do čela stolu a začal mu mazat med kolem huby: „O mého syna pečuješ, dáváš mu vzdělání, učíš ho tajům písařského umění, v domě tabulek jsi ho naučil sčítat a odčítat, vysvětlil jsi mu záhady vědy!“ A nezůstalo jenom u slov lahodných, otec domu tabulek dostal víno, olej, nové šaty a prsten. Říďa rázem zjihl a hnedle začal koukat na žáka jinak: „Mladý muži, protože jsi dával pozor na má slova, protože jsi ničeho nezanedbal… Dobře jsi plnil školní povinnosti, stal ses vzdělaným člověkem!“ To bývaly na světě pro učitele časy! (Konec Hoffa)

Chetité sepsali spoustu slovníků sumersko-babylonsko-chetitských. Učenec, kněz apod. musel znáti klínové písmo plus churijsky, lújštinu, chatitštinu… Musíme obdivovat jejich polyglotismus.

V Thébách byl loket silný kruh z čistého zlata a měl v průměru 30 loktů, vážil 30 tisíc talentů. Kambýses ho rozřezal na 10 tisíc kusů, a pět tisíc velbloudů ho odvezlo do Persie. Byl to důkaz věčnosti Egypta, jeho moci a jeho víry ve velkém koloběhu věcí.

Egypt: Ramesse III. (20. dynastie): Donutil jsem za dnů svých pěchotu i jízdu, aby klidně seděly doma, a meče i luky ležely v mých komorách nečinné. Ani jednomu dítěti nebylo ublíženo za mne. Mír je lepší než válka.

Staroegyptský papyrus: Zaklínadla jsou účinná ve spojení s léky a léky jsou účinné ve spojení se zaklínadly.

Homér o Krétě: Lidé tam bydlí mnozí a nesmírně četní, měst je tam devadesáte, každý kmen mluví jinou řečí, směs jazyků různých.

Theognis, kolem poloviny 6. století: U oslů, beranů, koní se zkoumá rodokmen, každý chce dobrý chov. Leč řádný si neváhá vzít špatného špatnou dceru, když mnoho s ní dostane peněz, ani se nezdráhá žena být špatného manžela choť, bohatého, ba vhod je jí boháč spíš než dobrý. Penězům vzdávají čest; už si špatnou vzal řádného syn, řádnou špatný; to bohatství smísilo rod; pak se nediv, s dobrým-li mícháme špatné, že kazí se občanská krev.

Anakreón: Nosíval cár, na způsob vos si šaty k tělu stahoval, dřevěný hřeb z boltce mu čněl a kravskou kůži bez chlupů měl kolem boků, špinavý na špatný štít mohl z ní být tak obal. S prodavačkami, s děvkami žil, ničemný chlap, a živnost míval pochybnou a divné spolky, mnohokrát hřbet kožený bič mu zmydlil, ba i vous a vlasy vyškubány měl. Na pěkný vůz leze si teď, má náušnice ze zlata, travičky syn, dělá si stín deštníkem ze slonoviny, že vyhlíží jak ženština.

Práce vrozena lidstvu není; už mezopotamský text říká: Ty stvoříš lidskou bytost a ona ponese jařmo!/ Ponese jařmo Enlilem seslané!/ Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!

Řecko V. století před Kristem: Průměrný plat řemeslníka byla jedna drachma denně. Kráva stála 50 až 60 drachem, koza 10 drachem, židlička 2 drachmy, stůl 4 drachmy, postel 6 až 8 drachem. Otrok řemeslník se dal koupit až za 360 drachem, kdežto na otroka neumětela stačilo 50 drachem.

Řím roku 301 našeho letopočtu: Pastevec a rolník vydělal v průměru 20 až 25 denárů denně. Tkadlec vydělal až 40 denárů denně, jiní řemeslníci 50 až 60 denárů denně, umělci vydělávali od 75 do 150 denárů za den. Pánské střevíce stály dva a půl pracovního dne pastevce či rolníka. Kupodivu dámské střevíčky stály pouze jeden pracovní den. Na oblek se muselo dělat od dvou do osmi dnů.

Oficiální titul císaře Diokleciána (podobné tituly měli i ostatní císařové): Caesar August Gaius Aurelius Valerius Dioclecián Dobrotivý, Šťastný a Nepřemožitelný, nejvyšší velekněz, Germánský Veliký po šesté, Sarmatský Veliký po čtvrté, Perský Veliký po druhé, Britanský Veliký, Karpský Veliký, Arménský Veliký, Médský Veliký, Adiabenský Veliký, (držitel) tribunské pravomoci po osmnácté, sedminásobný konzul, imperátor po osmnácté, otec vlasti, prokonsul.

Edikt císaře Diokleciána: Plameny bezuzdně běsnící lakoty, která bez ohledu na lidské pokolení nikoli pouze rok co rok nebo měsíc co měsíc nebo den co den, ale takřka každou hodinu, ba každý okamžik prudce roste a přibývá, nelze zabrzdit žádným druhem zdrženlivosti; majetky nás všech nemohou v klidu přečkat tuto zvůli vzteklosti, jíž jsou den co den takovým způsobem neblaze rozchvacovány; nezdá se tedy, že je možno si nevšímat a mlčet a zmírňovat tak onu zavrženíhodnou nelidskost a politováníhodný osud obecnou trpělivostí mysli. Avšak ti nezkrotní zběsilci si přejí jediné – nemít žádný ohled na společnou nouzi; vypadá to, že ono takříkajíc krédo vzmáhající se hrabivosti, planoucí dravými požáry, ustane u nešlechetných a nezkrotných rozchvacovat majetky všech spíše z donucení než dobrovolně; proto nemohou více sedět se založenýma rukama ti, které krajní nouze přiměla pocítit los nejnešťastnější. I dohodli jsme se ve své starostlivosti my, kteří jsme otci lidského pokolení, že do věci musí jako rozhodčí zasáhnout spravedlnost, aby to, po čem lidstvo dlouho toužilo a samo si dát nemohlo, bylo k společné úlevě všech opatřeno skrze léky námi obstarané. A péče o tuto věc, jak shledává společné vědomí všech a jak sama skutečnost křičí, přichází bezmála pozdě… Naděje, že lidská povaha dopadená v nejtěžších přečinech se polepší sama… vymýtit z lidských srdcí poskvrny nesnesitelného kořistnictví…. řítí se denně k horšímu a horšímu a spějíce v jakési slepotě mysli k zločinu protistátnímu… svým těžkým hříchem nejkrutější nelidskosti nepřáteli jednotlivců a zločinci na všech. Ceny zboží stouply tak nevázaně, že bezuzdný hlad po kořistění se nedá ukojit ani hojností zásob, ani úrodnými léty. Obchodníci jsou nestále na číhané… vždyť oni se cítí poškozeni, kdykoli nastane blahobyt třeba jen přízní povětrnosti, obecný nadbytek se snaží udusit… ač každý z nich oplývá obrovským bohatstvím, jaké by mohlo i národy zplna nasytit, pachtí se za cizími majetky a shánějí dravčí úroky… je záhodno vytyčit jejich chamtivosti meze.

Stanovené ceny nesmějí být překročeny… vzepře-li se někdo a drze změní toto nařízení, bude stíhán hrdelním trestem… stáhnout zboží z trhu si dokonce zaslouží těžšího trestu, neboť ten, kdo nedostatek vyvolává je horší než ten, kdo z něho proti nařízení těží. Nařízení je ku prospěchu nikoli jednotlivému městu, národu či provincii, nýbrž celému světu, k jehož záhubě řádila zřejmě jen nepatrná menšina lidí, jejichž hrabivost se nedala zmírnit nebo ukojit ani délkou lhůty, ani bohatstvím, které bylo očividně jejich cílem.

Následuje ceník obilovin, luštěnin, vín, oleje, medu, soli, masa a výrobků z masa, ceny kůží, obuvi, dřeva, vozů, mlýnů, hedvábí, purpuru, zlata a zlatnických výrobků…..stanoveny i výše mezd v jednotlivých oborech: zemědělský nádeník stravu plus 25 denárů, zedník stravu plus 50 denárů, malíř obrazů stravu plus 150 denárů, za čtyři cihly 2 denáry, pohaněči soumarů či velbloudů 25 denárů, pastýř 20 denárů, holič za jedno ostříhání 2 denáry, cvičitel za každého žáka měsíčně 50 denárů, dozorce za každé dítě měsíčně 50 denárů, učiteli psaní 50 denárů, učiteli počtů 75 denárů za každé dítě měsíčně, učiteli řečnictví nebo geometrrovi za každého žáka měsíčně 250 denárů, právníkovi za žalobu 250 denárů a za proces 1.000 denárů, lázeňskému za hosta 2 denáry…

Maso vepřové jedna libra 12 denárů, hovězí 8 denárů, kýta nebo šunka 20 denárů, sádlo 12 denárů, salám 10, klobásy 16, bažant krmený 250, husa krmená 200, pár kuřat 60, koroptev jedna 30, pár holubů 24, zajíc 150, králík 40, páv samec 300, pávice 200, křepelky deset kusů 20, kančí maso za libru 16, jelení maso 12, sele za libru 16, jehně 12, libra másla 16, pšenice vojenský modius 100, ječmen modius 60, čočka 100, špalda čištěná 100, boby drcené 100, boby nedrcené 60, hrách 60, oves 30… (modius = 8,73 litrů, vojenský modius byl dvakrát větší tj. 17,5 litrů, italská libra = 32,7 dekagramů, denár římský = 4,37 g stříbra = drachma atická)

Pokus odstranit drahotu nebyl úspěšný. Po Diokleciánově smrti pozbyl edikt platnosti.

Roku 397 vyšel výnos: Kdo se pokusí zřídit na Martově pláni chatrče nebo boudy, bude mu odňat veškerý majetek a bude doživotně předán do vyhnanství.

Synesios, O kralování – řeč pronesená v Konstantinopoli roku 399: Tvrdím, že Římané nezavedli nic tak nedobrého, jako je ona divadelní úprava královského zevnějšku, která se provádí vskrytu jako při bohoslužbách, a to, že jste vystaveni na odiv tak barbarsky. Vždyť okázalost a pravda se těžko vyskytnou pohromadě. Je to vina těch, kdo s touto chorobou začali a odkázali toto zlo budoucím časům. … Těší se pouze z rozkoší tělesných, a to ještě těch nejhmotnějších, vnímaných hmatem a chutí, a žijí životem mořského měkkýše… V denním styku jste s veliteli a centuriony, s lidmi malého mozku a nízké inteligence, které příroda – podobně jako směnárníci falšují mince – razí vadně, takže darem pro krále se stane člověk tupý a to darem tím větším, čím je tupější. Jejich znetvořené představy i řeči zapadají do vašich uší lépe než filosofická myšlenka z úst vzdělaných a výmluvných. Od té doby, co jste samý nach a zlato a co si drahokamy z barbarských hor a moří – jedny dáváte na hlavu, druhé si obouváte, třetími se přepásáváte, jedny na sebe věšíte, jiné připínáte, na jiných sedíte… Vskutku jste přepestrou podívanou všech barev jako pávi… Vy však nesnášíte ani podlahu, ani po přirozené zemi byste se neprošli, naopak, k tomu je třeba nanosit zlatého písku… Čím více získal králův zevnějšek na nádheře, tím více se vzdálil pravdy. (Český senátor Vladimír Železný, velmi úspěšný popřevratový tunelář, pronesl v Senátu roku 2004 tuto řeč: Je to zákon, který vychází z čistého populismu, ale úplně z toho vydestilovaného, čistého. Mějme odvahu to říct, mějme odvahu také říci, že plat ústavního činitele není jenom odměnou jeho práce, ale je také výrazem „majestátu“, majestátu v dobrém, oné instituce, kterou představuje. Senátor, poslanec, člen vlády se musí oblékat na nějaké úrovni, musí chodit v botách, které mají nějakou úroveň. On tím nereprezentuje jen sebe a svůj vkus, on tím reprezentuje také majestát a určitou úctu, kterou by měl vzbuzovat v okolí vůči instituci, kterou reprezentuje.) Nebylo by vhodné, aby Senát a Parlament odsouhlasily, že na podlaze obou zmíněných institucí musí být podlaha posypána zlatým pískem?! To by teprve řádně odpovídalo jejich majestátu!

Laskavější jsou k nim nepřátelé než výběrčí daní. Na bedrech slabších jsou břemena silnějších. A tak ubozí chudí platí vše, přestože vůbec nevědí, proč a k čemu to platí. Dva nebo tři rozhodnou, co zahubí mnohé, pár mocných určí, co má platit spousta nešťastných. Nešťastní chudí jsou jakoby mezi dvěma bouřemi, jednou je utápějí vlny těch, po druhé oněch… Čí nespravedlivost je taková veliká jako naše? Neboť Frankové takový zločin neznají, Hunové jsou takovými zločiny nedotčeni, nic takového není u Vandalů, nic podobného u Gótů. Mezi Góty se to neděje ani Římanům, kteří u nich žijí.

Kolik je barbarů? Jak praví největší básník Vergilius: Kdo chce to číslo znát, ten ptá se na zrnka písku,/ kolik že západní vítr jich přesýpá v africké poušti.

Xenofón, kolem roku 355 před K. – Jak zlepšit athénské finance, řeč pronesená v Senátu: Když je mnoho mědi, měděné výrobky klesnou v ceně a měditepci jsou zničeni. Kdykoli se urodí mnoho obilí a vína, jsou plodiny laciné a selská hospodářství nic nenesou, takže mnozí nechají zemědělství a přejdou na jiné zaměstnání. Jakmile má člověk v domě úplné bytové zařízení, sotva si přikupuje další. Avšak stříbra není nikdy dosti, ba mají-li je někteří ve velikém množství, přebytek zakopají a těší se z něho stejně, jako by ho užívali. Kdykoli je v obcích blahobyt, potřebují lidé peněz obzvláště. Kdykoli je v obcích zle buďto pro neúrodu nebo válku, tu potřebují peněz ještě více. Je s podivem, a všichni to máme na očích, že mnoho lidí se na těžbě rudy ve stříbrných dolech obohacuje. Nikiás měl ve stříbrných dolech tisíc lidí, Hiponikos měl šest set otroků, Filémónides tři sta a podobně jiní. Tito soukromí majitelé otroků si tak opatřili stálý a nemalý důchod. Proč by je nemohl napodobit stát? Stát by si opatřoval státní otroky tak dlouho, aby připadli na každého Athéňana tři. Je mnoho Athéňanů, kteří nechtějí a ani nemohou rukama pracovat, ale hlavou by si rádi vydělávali v úloze vedoucích. Kdo nalezne vydatnou žílu, zbohatne, kdo nenalezne, ztratí všechno, co do toho vloží. Do takového nebezpečí se lidem jaksi nechce. Když stát nechá razit deset štol, je nepravděpodobné, že by ani jedna nenarazila na stříbro. Kdyby na ni narazily dvě, tři, čtyři nebo pět, přinesla by užitek všem. Nebyl by to jenom příjem z otroků, ale nemálo důchodů by stát pobíral i z tamějšího tržiště, z obecních domů při dolech, z tavicích pecí a ze všeho ostatního, neboť při báních by se soustředilo veliké množství lidí.

Homér: Zeus dalekozorný odejme mužům půl rozumu v ten den, kdy je otroctví stihne.

Roku 367 před K. žádný římský občan nesměl mít v držbě více než 500 jiter veřejných pozemků a více než 100 kusů hovězího a 500 kusů drobného dobytka.

Roku 372 po K. (za císaře Valentinina) je starý senát nahrazen císařovým poradním sborem, sestaveným z odborníků. Hybatelem zákonodárství se stal císař.

Král musí dbát na dodržování zákonů. Aby je mohl dodržovat, musí je znát!

Zákony z roku 18 před K. a 9 před K. nařizovaly mužům mezi 25 až 60 lety a ženám mezi 20 až 50 lety žít v manželství a mít nejméně tři děti. Propuštěncům bylo nařízeno mít čtyři děti. Povinnost znovuuzavření manželství pro vdovce a rozvedené. Vdovy se musely provdat do dvou let, rozvedené do osmnácti měsíců! Senátoři měli zákaz ženit se s propuštěnkami a herečkami! Těm, kdo respektovali výše uvedená omezení, přiznávaly zákony výhody a přednostní právo ucházet se o úřady, ostatní naopak tvrdě trestaly. Neženatí a neprovdané ženy nesměli dědit, bezdětní směli dědit jen napůl. Tato opatření vyvolala vlnu nevole u nejvyšších společenských vrstev proti císaři Augustovi.

Zákony vznikly proto, aby strach z nich krotil lidskou troufalost, aby bezúhonnost požívala ochrany proti zlým skutkům a aby obávaný trest odrazoval bezbožníky od páchání křivd.

Zákon budiž důstojný, spravedlivý, proveditelný, odpovídající řádu přírody a zvyklostem země, přizpůsobený místu a času, potřebný a užitečný, budiž jasně srozumitelný v tom smyslu, aby neskýtal prostor pro dvojí výklad a nezaváděl.

Census bylo sčítání lidu ve starém Římě. Prováděli ho cenzoři každý pátý rok na Martově poli. Každý římský občan měl povinnost dostavit se a pod přísahou poskytnout censorovi údaje o své osobě, počtu členů domácnosti, resp. rodiny a přiznat výši majetku. Podle toho mu byla vyměřena válečná daň a udělena politická práva. Tato povinnost byla zavedena roku 443 před K.

Za přestupek proti pravidlům bylo nejen uchvácení cizího majetku, ale také plýtvání vlastním jměním nebo jeho promrhání. Marnotratník spadal v římském právu do skupiny duševně nemocných a podléhal právu prétora uvalit na něho poručnictví, dokud se nepolepší.

Krádež považovali naši předkové za hrdelní zločin, později ji začali trestat pokutou ve výši čtyřnásobku hodnoty zcizené věci. Soud nepřistupuje ke krádeži veřejného majetku stejně jako ke krádeži věci soukromé. Krádež veřejných věcí je totiž posuzována jako svatokrádež, protože se jedná o uloupení posvátných věcí.

Tullius zaznamenal osm druhů trestů obsažených v zákonech: pokuta, spoutání, zbičování, odplata (nebo též odveta, měla za cíl způsobit pachateli stejnou bolest a újmu, jaké on sám způsobil žalobci), ztráta dobré pověsti, vyhnanství, otroctví a smrt. Kamenný žalář je druh trestu spojeného s bičováním, který pro trestání zločinců zavedl Targuinius Superbus (poslední římský král, svržen roku 509 před K.). On totiž první vynalezl kamenné žaláře, skřipec, hole, nucené práce v dolech a vyhnanství, a sám si jako první z králů také vyhnanství zasloužil.

Řím znal lůzu vykřikující vznešené otřepané fráze, která svrhla tyrana, jen aby na jeho místo dosadila jiného.

Epiktétos: Svobodný je ten, kdo žije tak, jak si přeje. Svobodný je tehdy, jestliže se omezí na to, co je v jeho moci a nezasahuje tam, kde může narazit na překážky.

Hesiodes: Opovážlivci a zlosynovi se bude vzdávat hold./ Kde je síla, tam bude i právo. Stud se vytratí.

V Římě za císaře Caliguly bylo ukřižováno 400 otroků jedné bohaté rodiny, protože jeden otrok zabil pánova syna. Byl zákon: „Jestliže otrok zabije pána, budou všichni otroci v domě popraveni.“ Těch 400 nevinných otroků bylo popraveno právem, neboť tak zněl zákon. Tento případ projednával dokonce senát.

Na každého člověka s tisíci ženami (třeba Šalamouna) připadá tisíc mužů bez žen. Na každý palác připadá tisíc lidí, kteří jej v potu tváře budují.

V době Jehošuově panovala v oblasti Středomoří přesvědčení, že každý bohatý člověk je osoba nespravedlivá nebo dědic nespravedlivé osoby. Bohatý člověk rovná se ziskuchtivý člověk.

Alexandreida v Egyptě měla v roce 60 před K. 300 tisíc plnoprávných občanů, s otroky tedy celkem asi milión obyvatel. Pergamon ve 2. století před K. 40 tisíc řádných občanů a celkem 180 tisíc obyvatel. Láodikeia v roce 6 až 7 po K. měla 117 tisíc, Seleukeia nad Tigridem v polovině 1. století po K. 600 tisíc, ale ve 2. století po K. už jenom 400 tisíc. Kartágo v době vyvrácení mělo 700 tisíc a Řím za Augusta milión.

Tyran Periandros (625 – 585), píše o něm Hérodotos: Měl poměr se svou matkou, dal zabít manželku a zneuctil její mrtvolu. Vydal zákony, jimiž zakázal otrokářství, vystoupil proti prostituci, pronásledoval občany, kteří seděli nečinně na městském náměstí (prý z obavy, aby nezačali něco vymýšlet proti němu). Někdy se počítá k oněm slavným sedmi řeckým mudrcům. Jeho výroky: Vláda lidu je lepší než vláda samovládcova. Nebo: Užívej starých zákonů, ale čerstvých pokrmů. Nebo: Druhého haň jenom tak, jako by ses měl stát jeho přítelem.

V letech 800 až 500 před K. byl v Řecku přebytek obyvatelstva, proto začala tzv. kolonizace, zakládání „dceřinných“ osad. Bylo doporučováno: aby jen jeden zrozený syn byl vychováván v otcovském domě.

Hesiódos: Války seslal Zeus, aby zbavil svět přebytečného obyvatelstva.

Teprve ve věku 65 let byl Říman od daní osvobozen. Římští občané se službě v armádě vyhýbali i za cenu toho, že si usekávali prsty.

Aristokraté = kaloi kai agathoi = krásní a zdatní, nebo také beltíones = lepší. Zato lid = démos = cheirones = horší. Oligoi = málokteří (krásní, dokonalí, jedineční) – oligarchové – oligarchie.

Sparta za Lykúrga: Plnoprávným občanem mohl být pouze ten, kdo prošel státní výchovou. Svobodným občanem byl pouze ten, kdo platil daně. Občané mohli hranice Sparty překročit jen výjimečně. Cizinci mohli navštívit Spartu jenom krátkodobě a byli pod stálým dohledem! Platón o Spartě: Lidové shromáždění není mocno ničeho, kromě odhlasování toho, co se uzdálo starcům (radě starších).

Na Krétě společné stravování, které hradil stát. V některých případech stát platil divákovi za účast na představení ušlý zisk!

Starověký Řím: Pokud jde o přepych a bohatství, dodnes jsme příliš nepokročili, po pravdě řečeno, spíše zaostali. Privilegované osoby tehdy žily daleko lépe a rozmařileji než žijí privilegovaní dnes.

Řím poskytoval podporu nezaměstnaným, plebsu, který nechce či neumí pracovat. Raději dáme podporu, než mít bouře na ulici. Je to stát podpůrný, někdy živí i 150 tisíc proletářů na účet státu. Jiné prameny uvádějí až 320 tisíc! Tito trvale nezaměstnaní a trvale spokojení si vyzvednou jednou za měsíc potraviny, na které mají právo získané jednou provždy, natrvalo, až do smrti!

Pracovní doba byla pouze dopoledne (šestihodinová) a platilo to většinou i pro otroky!

Starověké národy se svými úřady si do komplikování záležitostí nezadají s dnešními.

Povzdech urozeného: S otroky se zachází příliš dobře, takže jsou zpupní a drzí. Od svobodných se vůbec neliší vzhledem, neuhnou mu z cesty a neprokazují úctu ani jinak.

Přemístění otroka z města na vesnici je trestem!

Cato za svůj život nashromáždil více, než zdědil.

Chlapec má uši na zádech, poslouchá jen když je bit.

Dopis otce synovi, egyptský papyrus: Bylo mi řečeno, že se potuluješ jsa tanečníkem. Chodíš z ulice do ulice, do všech zapáchajících pivem a dopouštíš se nepřístojností. Pivo odpuzuje lidi a působí, že tvá duše jest pomatena. Jsi jako nalomené veslo z lodi, jsi jako kaple bez boha, jsi jako dům bez chleba. Přistihli tě lezoucího na zdi a strhávajícího štítky. Lidé prchají před tebou, protože jim uštědřuješ rány. Kéž bys věděl, že víno jest ohavnost, kéž bys přestal s pitím. Kéž bys netiskl džbánek na svou hruď a zapomněl na pivo. Sedíš na ulici a lehká děvčata tě obklopují, stojíš a činíš zač by ses měl stydět. Vrávoráš, padáš na břicho, jsi zamazán kalem.

Pánské střevíce stály dva a půl pracovního dne. Oblek od dvou do osmi dnů. Za denní mzdu bylo obilí na osm dnů. Za denní plat se koupily dvě slepice. Za denní plat bylo 50 vajíček.

Dionýsos Syrakuský zabavil zlatý plášť na Diově soše se slovy: Vlněný ho zahřeje víc než studený zlatý.

Brecht: Kdo vystavěl Théby, město se sedmi branami? V knihách čteme jen jména králů. Přivlekli tam ty balvany snad králové?

Caesar vyplatil při jednom triumfu každému vojákovi 5 tisíc drachem, za což by se dnes koupilo menší auto. Jednou hostil lid u 22 tisíc stolů. Pětidenní štvanice, na závěr boj dvou šiků s tisícem pěšáků, čtyřiceti slony a šedesáti jezdci.

Caesar: Lidé ochotně věří tomu, po čem touží.

Pythagoras: Poznáš, že lidé si sami působí všechny své starosti.

Probus, římský císař: Brzy už nebudeme potřebovat vojska.

Herakleitos: Běh světa je hrající si chlapec, jež postrkuje své kaménky.

Herodotos: Bohové srážejí bleskem tvory, kteří vysoko přečnívají ostatní, protože bohové jsou závistiví.

V alexandrijské knihovně bylo padesát rukopisů věnovaných jen tomu, jak péci chleba!

Lykurgos nepřipouštěl svobodu v závětích, zavrhoval dědičné právo. Solón nepovoloval ani svobodnou volbu povolání občanů a každý se musel chopit práce jemu přikázané.

Platon v Timaiovi: Dokonce pravdivý názor může mít každý, ale rozum mohou mít pouze bohové a pár lidí.

Platón: Všechno po čem toužíš, budeš mít, nešťastníče. (Představa Pekla ve staré teologii: Peklo, to jsou na věky věkův uskutečněné touhy, které člověka v životě zaměstnávaly.)

Platón ve své Republice neuznává soukromé jmění, vyžaduje úplně svobodné obcování obou pohlaví, zavrhuje manželství. Lid bude žít prostě, bohabojně, bez přepychu a nerušeně. Umění je zakázáno pro změkčilost, nemravnost, pro pesimismus a malou státotvornost. Nesmí se psát o smrti s lítostí, nesmí se psát ani o bolesti, těžkém osudu, o starostech člověka, ale ani o lásce, vínu, hodování a požitcích života. Nesmí se pochybovat o dané státní ideologii, za to je v Zákonech trest smrti! Rozkolísala by se celá nadstavba i nejvyšší zákony politické. Cenzura přísně střeží umění múzické (i filosofii), protože je obci nebezpečnější než vnější nepřítel, tiše prosakuje do společenského organismu a začíná to už u dětských her v jeslích.

Platón – Faidros: Ti dobří se vracejí v podobě včel a vos nebo mravenců nebo ctihodných měšťanů. Avšak nikomu z nich, kromě filosofa nebo milovníka poznání, který je zcela čistý, když odtud odchází, není dovoleno jít k rodu bohů. (Duše dobrých lidí se po smrti stěhují do mravenců a včeliček. Platon tím připomíná Teilharda Chardina, dodává Bondy.)

Zámožní mají již to (tedy majetek), pro co se lidé dopouštějí bezpráví, proto také bývají nazýváni muži šlechetnými a váženými.

Každý dbá více o své vlastní potřeby než o věci společné. A tam, kde je mnoho otroků, práce nestojí za nic, neboť jeden přenechává jinému, aby udělal to, do čeho se měl pustit sám. Každý se snaží získat lepší a větší díl plodů, ale sám dát co nejmenší podíl práce, což vyvolává místo přátelství spory a klamání.

Svět je opuštěn bohy a ponechán vlastním silám, a v důsledku toho je světem rostoucí zkázy.

Každý člověk má nesčíslné myriády dědů a předků, mezi nimiž je u kohokoliv mnoho myriád boháčů a žebráků, králů, otroků, barbarů i Helénů.

Platón doporučoval homosexualitu jako prostředek k udržení stálé výše populace, tedy jakási kontrola porodnosti. Doporučoval zákaz cestování lidem do čtyřiceti let!

Filosof musí být spoután řetězy a přinucen zabývat se státem. Pak teprve bude dobře, až přijdou k vládě ti, kteří po ní netouží.

Tyranie nevzniká ze žádného jiného zřízení než z demokracie, neboli z krajní svobody vzniká největší a nejkrutější otroctví.

Jak upadá vláda: První příznak úpadku je, že morálka, vkus a zákon je diktován vrtochy většiny, později právem ulice. Potom je právo žen vystřídáno právem dětí a nakonec se všeho zmocní psi.

Volný čas je základem všeho, vždyť otroci nemají prázdně.

Jste stvořeni pro spásu celku, celek tu není pro spásu vaši.

Stát nevyrábí lidi proto, aby se mohli oddávat svým osobním zálibám.

Vládnoucí třída dostává vzdělání na to, aby udržela v područí své lidské ovce nebo svůj lidský dobytek. Členové vlády však mohou začít škoditi stádům a místo aby je pouze stříhali, zabíjejí je, a na místo hlídacích psů se mohou stát podobni vlkům. Platón vládcům zakazuje vydávat zákony pro pracující, pro jejich malicherné problémy. Lidský dobytek má jedinou povinnost, zajišťovat materiální potřeby vládnoucí třídy. Aby nedošlo k rozporům ve vládnoucí třídě, musí být vyloučeny ekonomické zájmy. Hádky mezi ovládanými nestojí za řeč. U vládnoucích se proto zruší soukromé vlastnictví a zavede se komunismus. Veškerý majetek je společný a musí být také společné vlastnictví žen a dětí. Žádný člen vládnoucí vrstvy nesmí poznat své děti a ani rodiče. Rodina musí být zničena. Všichni se budou pokládat za příslušníky jednoho rodu. Bude zavedena instituce společného stravování. Je důležité vyvarovat se jak prosperity, tak chudoby, protože obé ohrožuje jednotu. Bída dovádí k zoufalým skutkům. Bohatství umožňuje změnu a akumulace bohatství vede k nebezpečným experimentům. Mezi třídami nesmí dojít k žádnému mísení, to je největší zločin. Pastýři lidí! Umění vládnout je jakýmsi pastevectvím, to jest uměním, jak ovládat lidský dobytek. Třída strážců musí zůstati čistá. Přece velmi pečlivě chováme zvířata, zatímco vlastní rod zanedbáváme. Stejné principy, jaké užívá zkušený chovatel při množení psů, koní a ptáků, musí být uplatněny i při množení panské rasy. (V Athénách nebylo zabíjení novorozeňat zavedeno, ve Spartě ano. Otroctví v Athénách bylo na pokraji zhroucení! Zrušit otroctví požadoval Euripidés, Antifón, Hippias, Hérodotos, Alkidamas, Lykofrón, Antisténes a samozřejmě jako první byl Periklés.)

Co se týká hlídání, jest nějaký rozdíl mezi vlastnostmi dobrého štěněte a ušlechtilého jinocha? Strážcové musí být zlí, ale zároveň nesmí být divocí k sobě navzájem. Ušlechtilý pes je mírný k domácím, k neznámým naopak. Takový musí být i strážce. Sparta jedná se svým lidským dobytkem příliš příkře, a to je znak slabosti a příznak degenerace. Děti musí přihlížet boji a když je to možné, je nutné přivádět je blíže a dávat jim okoušet krve jako mladým psům. Moudrý a tvrdý pastýř zachází se svými ovcemi ne příliš krutě, ale s náležitým opovržením. Pastýři a hlídací psi musí být přísně odděleni od lidského dobytka.

Platonovo myšlení je totalitní a antihumanistické! První protofašista.

Jak vznikl stát? Přišla horda, dobyla území a podrobila si její obyvatele. Z hordy vznikla panská třída.

Lukiános se vysmál Platónovi za to, že vylíčil stát, jehož existence není možná.

Aristoteles: V případě bylo-li by všechno společné, odmítali by všichni úmornou práci rolníků a chtěli by být vojáky, zatímco za války by se chtěli stát rolníky a nechtěli by bojovat bez žoldu. Stejně tak by se všichni chtěli stát vládci, soudci a kněžími. A potom, kdyby jedněm udělovali poctu, druzí by se ocitli v nevýhodě, protože první by požadovali práci od níže postavených, a tak by znova vznikla nerovnost, podobná té, jež kdysi byla. Je tedy lepší statky rozdělit.

Nebude-li rovnost mezi požitkem a prací, nýbrž nerovnost, nezbytně vzniknou výčitky proti těm, kteří mnoho spotřebují, málo však pracují, od těch, kteří méně dostávají a více pracují.

Zoon logon echon = tvor obdařený rozumem. Zatím nikdo lepší definici nepodal. Není lepší definice člověka, než tato tři slova Aristotelova.

Nejchytřejší je člověk v šedesáti letech.

Aristoteles, aby pobavil posluchače, dokázal díky své zběhlosti v sofistice obhájit za pomoci dialektických argumentů i vyloženě lživá tvrzení!

Činy hrdinů nesmíme popisovat takové, jaké jsou, ale jakými by měly být. Jinak by se naše ódy proměnily v paskvily.

Aristoteles věřil, že rozdíl mezi pány a otroky je dán biologicky.

Je-li stát špatný, jen špatný člověk v něm může být dobrým občanem.

Člověk v důsledku jak svého tělesného, tak duchovního uspořádání nemůže existovat jako izolovaný jednotlivec. Člověk patří ke stádním zvířatům, to znamená k těm druhům zvířat, v kterých jednotlivci neustále žijí v pevných sdruženích. A každý, kdo není schopen žít společným životem nebo kdo je natolik soběstačný, že nemá potřebu činit tak, není členem společnosti, což znamená, že je buď zvířetem, nebo bohem. (Ten, kdo není schopen žít ve společnosti nebo nemá takovou potřebu, protože si vystačí sám se sebou, musí být buď zvíře, nebo bůh.)

Aristoteles zaznamenal ve své Politice přísahu oligarchy: „Budu nepřítelem lidu a budu se snažit způsobit mu tolik zla, kolik jen budu moci.“

Aristoteles tvrdil, že ženy mají méně zubů než muži a nikdy ho nenapadlo, aby si toto tvrzení ověřil – bez ohledu na to, že byl dvakrát ženat!

Zdrojem největších zločinů je nadbytek, nikoliv nouze.

Svobodní a urození jsou ve větší míře občany než neurození.

Aristoteles si skutečně nepředstavoval život plný dobrých skutků, ale život vyplněný kultivovanou zahálkou.

Z Athén do Říma přijeli jako poslové senátu dva filosofové. Římská mládež je nadšeně obdivovala. Cato se postaral, aby příště žádný filosof nemohl v Římě nalézt asyl. Pořádek je spjat s dobře vycvičeným a organizovaným vojskem a s jeho vítězstvími. Hřích filosofie, totiž učené hloubání, může podlomit sílu a bojovnost.

Démosthenes proti Filipovi Makedonskému: Filip není Helén, ani není s Helény nijak příbuzný, ba není ani příslušníkem jiného kmene řádného původu. Je jen ubohý Makedonec. A v Makedonii, jak známo, v dřívějších dobách nebylo možno koupit ani slušného otroka.

Filip Makedonský: Osel naložený zlatem dobude každou pevnost.

Jeden tragéd se chlubil, že za pouhé jedno vystoupení dostal talent, řečník Demados odpověděl, že jemu dal král za jedno výmluvné mlčení deset talentů.

Thukydités: Pečetí důvěry nebyl boží zákon, ale společenství ve zločinu.

Populaci regulovaly pouze dva faktory – děsivá hygiena a podvýživa.

Třetí století před Kristem: města se sto tisíci obyvatel nebyla žádnou výjimkou. Apamea v Sýrii, Alexandrie a Antiochie měly přes půl miliónu obyvatel, Řím v některých obdobích dokonce dva milióny! (Město takové velikosti se znovu vyskytlo až v 19. století!) Řím dovážel 17 miliónů bušlů obilí ročně. Některá plavidla uvezla až 1.300 tun potravin. Státní pošta fungovala rychlostí 65 km za den. Obchodní spojení s Indií bylo vyvoláno podle Plinia chtivostí. Stát pro soukromé vlastníky a obchodníky nebyl o moc důležitější než noční hlídač. Adam Smith by byl spokojen s takovou svobodou podnikání. Navzdory téměř úplné stagnaci technologie byla ekonomická výkonnost starověkých říší pozoruhodná.

V tisíciletí mezi roky 800 až 200 před K. dosáhla civilizace Středozemní oblasti takovou úroveň ekonomického rozvoje, kterou Evropa dosáhla až ve 12. či 13. století. Obchod nebyl vůbec novým jevem, obchodovalo se s kamennými nástroji a zbraněmi již v neolitu. Často obchodní expedice financoval stát a je těžké říci, zda jde o obchodní či vojenskou misi.

Nejstarší mince pocházejí ze sedmého století před K. Legenda připisuje vynález mincí králi Midasovi, tak i boháči Krésuovi (jehož dal popravit Kyros Veliký tím způsobem, že ho přinutil vypít roztavené zlato). Pravděpodobnější je, že první mince vyrazil nějaký podnikavý obchodník či bankéř v řeckém městě na pobřeží jako reklamu.

Zlatý věk Athén ve skutečnosti umožnilo stříbro z Lauria.

Obchod byl z počátku v rukou nižších společenských tříd – cizinců a dokonce otroků.

Odhady počtu obyvatel Římské říše za jejího rozkvětu se pohybují mezi 60 až 100 milióny, poslední odhady jdou ještě výše! Egypt měl 5 miliónů už v roce 2.500 před K. a v první století po K. tam žilo 7,5 miliónů lidí.

Reálné příjmy typicky svobodného římského řemeslníka v prvním století po K. byly přibližně stejné jako příjmy typického britského továrenského dělníka v roce 1850 nebo italského dělníka v roce 1929. Římští řemeslníci na tom byli o mnoho lépe, než milióny dnešních rolníků a městských obyvatel Asie, Afriky a Latinské Ameriky.

Technologická sterilita římské říše stojí v ostrém protikladu s kulturní virtuozitou v kultuře, literatuře, matematice, filosofii a přírodních vědách. Vlastnosti páry byly známy, ale znalosti se uplatnily jen na výrobu hračiček na oblbování důvěřivých lidí. Vodní kolo a vodní mlýn byly také známy, ale až do středověku se neuplatnily. Evidentní je, že to nebyl nedostatek inteligence, který zabránil Římanům v tom, aby více přispěli k vývoji technologie. Archimédes byl vědeckým géniem, který otevřeně pohrdal praktickým uplatněním vědy, jedinou výjimku udělal, když navrhl mechanický katapult pro (neúspěšnou) obranu svých rodných Syrakus proti Římanům.

Max Weber: Římská říše nebyla vyvrácena zvenčí, početnou převahou nepřátel, nebo snad neschopností svých politických vůdců. V posledních staletích své existence měl Řím své železné kancléře, v čele mu stály heroické postavy, jako byl např. Stilicho, spojující v sobě germánskou odvahu s rafinovaným diplomatickým uměním. Proč se jim nepodařilo to, co dokázali proti Saracénům a Hunům analfabeti z merejovského, karolinského a saského kmene?

Tendenční reakcionář Tacitus v Římě neviděl nikoho jiného než sám sebe, a to byl teprve ten pravý Řím.

Plínius: Latifundie zahubily Řím.

Dnešní proletář by si s antickým otrokem nerozuměl.

Řím je pro trh s obilím nepřístupný, pěstovat obilí se nevyplácí, transport obilí z vnitrozemí je příliš drahý, dovoz lodní dopravou, po moři, je lacinější.

Otroci žili kasárenskou existenci, neexistovala otrocká rodina, proto se otroci museli neustále dokupovat. Otrokyně, která vychovala tři děti, dostávala většinou svobodu. Antický otrokářský podnik požíral lidi jako naše vysoká pec uhlí. Varro doporučoval kupovat zločince a podobný levný materiál, protože: „Taková cháska bývá šikovnější“. Obydlí pro „mluvící inventář“ (instrumentum vocale), tedy stáj pro otroky, býval vedle stáje pro dobytek (instrumentum semivokale = polomluvící). Společná ložnice, lazaret, vězení (carcer), dílna. Tiberius po teutoburské porážce zastavil dobyvačné války na Rýnu a pak Hadrian se vzdal Dácie. Skončily expanzivní snahy, nastal mír jak uvnitř, tak navenek. Jenomže přestalo pravidelné zásobování otroky, nastal akutní nedostatek pracovních sil.

I v rozvinutých kulturách se děti běžně prodávaly a kupovaly, ženy a děti se braly do nájmu i do zástavy.

Egypt : Člověk bez pána, to se považovalo za nepřístojné.

Timokracie: státní zřízení, v němž jsou politické povinnosti a práva občana stanoveny podle výše jeho majetku.

Perský císař Xerxes dlouho udiveně mlčel, když mu vyprávěli, že v zádech řeckých vojáků nestojí poháněči s důtkami. „Co je tedy drží tváří v tvář nepříteli?“ zeptal se.

Římané znali dva pohledy na právo: l. Spravedlnost za každou cenu, ať přitom zahyne svět. 2. Nejvyšší spravedlnost je často nejvyšším bezprávím.

Ve společnosti kmenové aristokracie existuje stabilita a přísnost života. Život společnosti je určen společenskými a náboženskými zákony. Každý má své přidělené místo, každý cítí, že jeho místo je místem správným a přirozeným, to místo mu přece přidělily síly ovládající svět. Každý má a zná přesně své místo.

Herakleitos byl antidemokrat, žil v době rozpadajícího se kmenového společenství a reagoval na probíhající změny negativně. Pocházel z královské rodiny a vzdal se trůnu ve prospěch svého bratra. Žil kolem roku 500 před K. Svět není budova, nýbrž kolosální dění (událostí, změn, faktů). Všechno jde a nic netrvá v klidu. Herakleitovo učení, to bylo zemětřesení, v němž vše vypadá, jakoby se kymácelo. Kosmos se podobá přinejlepším hromadě náhodně poházených věcí.

Jeden vynikající člověk má cenu více než 10 tisíc lidí.

Slušelo by se Efezským, aby se všichni dospělí oběsili a zanechali město nedospělým. Obyvatelé totiž řekli: „Nikdo z nás nebude nejschopnějším a je-li někdo takový, ať je jinde a u jiných.“

Mnozí se sytí jako dobytek. Dávají se vésti lidovými pěvci a za učitele mají dav, nevědouce, že většina je špatná, menšina dobrá.

V Priéně se narodil Biás, syn Teutameův, jehož slovo platí víc než slovo jiných.

Mnozí nerozumí věcem, které potkávají, ani když jsou poučeni, je nechápou, i když si myslí, že ano.

Zákon může požadovat, abychom uposlechli vůli Jedince.

Lid by měl bojovat za zákony obce, jako by to byly její hradby.

Vše plyne, nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Věčná je jenom změna.

Nesmíme jednat a myslet jako děti rodičů, to jest vychované v omezeném názoru „jak jsme jej zdědili“.

Relativismus a totožnost protikladů: Měnící se věc se musí vzdát určité vlastnosti a nabýt vlastnosti opačné. Není ani tak věcí jako procesem přechodu z jednoho stavu do stavu opačného a tím i sjednocením protikladných stavů. Všechno jsou spíše procesy než věci. Všechny události se dějí s osudovou nutností. Slunce nepřekročí míru své dráhy, jinak by jej vyhledaly Erinyje, ony služky spravedlnosti. (Parmenidés a Platón: Měnící se svět v němž žijeme, je iluzí – existuje reálnější svět, který se nemění. Tedy svět neměnný, svět idejí.)

Přirozenost se ráda skrývá.

Ačkoliv Logos je všeobecný, žije většina lidí tak, jakoby měla vlastní rozum.

Vládce, jemuž náleží věštírna v Delfách, ani neodhaluje, ani neskrývá, nýbrž jen naznačuje.

Herakleitos odsuzuje vědce a vysmívá se jim: Mnohoučenost rozumu nenaučí, neboť jinak by naučila Hésióda a Pythagoru a také Xenofana. Pythagoras je původcem prohnaností.

Herakleitos má teorii mystické intuice, která je dána pouze vyvoleným, těm, kteří jsou bdělí, kteří mají schopnost vidět, slyšet a mluvit. Ti, kteří neumějí naslouchat, neumějí ani mluvit. I když slyší, jsou jako hluší. Jsouce zde, nejsou přítomni.

Výsledek boje je vždycky spravedlivý. Boj je otcem a králem všeho, neboť jedny učinil bohy a druhé lidmi, jedny pány a druhé otroky.

Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým.

Živý i mrtvý, bdící i spící, mladý i starý je totéž, neboť jedno se mění v druhé a druhé v první. Cesta nahoru a dolů je jedna a táž. Rovná a točitá cesta je jedna a táž.

Neshodné k sobě patří. Dobro a zlo jedno jsou.

Bohu je vše dobré a spravedlivé, lidé však považují něco za spravedlivé, jiné za nespravedlivé.

Čím větší je pád, tím slavnější je osud.

Pindaros: Silnější si dělá se slabším, co se mu zlíbí.

Alkidamas: Bůh dal všem svobodu, nikoho neučinila příroda otrokem!

Popper: Vládcové byli jen zřídkakdy nadprůměrní ať již mravně či intelektuálně, bývali často podprůměrní.

Pouze menšina společenských institucí je vědomě plánována, zatímco obrovská většina prostě „vyrostla“ jako neplánovaný výsledek lidské činnosti.

Paradox svobody: A co když vůlí lidu je, aby místo něho vládl tyran? Svobodný člověk může uplatňovat svou absolutní svobodu pohrdáním zákony a nakonec pohrdáním svobodou samou a voláním po tyranovi.

Démokritos: Raději bych našel jediný kauzální zákon, než abych byl perským králem.

Georgias: Největší zločinci jsou vždy muži, kteří pocházejí ze třídy, která má moc.

Sókratés: Chválíš Themistokly, Timony a Perikly, muže, jež připravovali hody svým spoluobčanům, skýtajíce jim vše, čeho si přáli, nedbajíce toho, aby je poučili, co je dobré a čestné. Zvětšili stát, ale nevidí, že je to jen otrok, vřed plný hniloby.

Již Kallikratés hlásal, že jedinou morálkou je síla, ale myslící svět jím pohrdal.

Chrisipos: I pudy jsou výsledkem rozumu.

Demokritos: Život bez radosti je jako dlouhá cesta bez hospod.

Plutarchos: Člověk není rostlina stvořená k tomu, aby byla nehybná a aby měla upevněny kořeny v půdě, kde je zrozena.

Sókratés: Lidský život není nic jiného, než řetězem zmeškaných příležitostí.

Kartágo bylo zničeno až tehdy, když už pro Řím nepředstavovalo žádné nebezpečí, a jaké nedozírné kulturní hodnoty byly zničeny, už jenom ty písemné zápisy!

Ex Oriente lux ! Světlo přichází z Východu!

Alexandrijská knihovna shořela, i pronesl sultán: Žádná škoda, buď ty shořelé knihy odpovídaly Koránu a jsou tedy zbytečné, nebo neodpovídaly Koránu a jsou tudíž škodlivé. (Nepronesl to! Výrok mu byl v zájmu kohosi přiřčen! Za doby Caesarovy přechovávala na 700 tisíc rukopisů na pergamenových svitcích, které shrnovaly tehdejší poznatky v oboru matematiky, astronomie, fyziky, lékařství a historie. Opisovači tyto rukopisy rozmnožovali na prodej a na výměnu. Knihovna z části vyhořela v roce 47 př. n. l., za války mezi Caesarem a Pompeiem, když Alexandrii obsadilo Caesarovo vojsko. Roku 389 za náboženských bouří byla zcela zbořena, když ji z podnětu alexandrijského patriarchy Theofila zničilo vojsko římského císaře Theodosia I. Tedy křesťané ji zničili, ne muslimové!)

Císař Nero zabral pro svůj palác v přelidněném Římu 80 hektarů městské zástavby. Palác byl z mramoru, slonoviny a zlata. Střešní tašky zlaté, otáčející se jídelna, umělé jezírko. Byl to div světa i pro neuvěřitelně krátkou dobu výstavby. Po dokončení pronesl: „Konečně bydlím jako člověk.“ Ve svém paláci pobyl pár měsíců a pak se dal na komediantské putování po Řecku s nějakou potulnou divadelní společností. Po návratu z „potulky“ byl zavražděn. Císař Vespasiánus dal palác zbořit, jezírko zasypat. Na místě otáčející se jídelny nechal postavit veřejné lázně a na místě zasypaného jezírka stojí dodnes Colloseum. Tak neuvěřitelné plýtvání snad tehdy nemělo ve světě obdoby. A to všechno římský senát dovolil, odhlasoval!

Agisthenes odpovídal soudruhům pyšným na své praobyvatelství, že sdílejí tuto čest s hlemýždi a ještěrkami.

Gaius Julius Caesar: Je nesnadnější, abych byl zatlačen z první řady do druhé, než ze druhé do poslední. (Nebo: Je lepší být prvním v provincii než druhým v Římě.)

Řím těsně před pádem měl: 2 milióny lidí, 46 tisíc nájemních domů, 1.790 paláců, 850 lázní, 1.352 kašen a fontán, 28 knihoven, 110 kostelů, dva cirkusy a pět divadel. Jenom do Titova amfiteátru se vešlo 80 tisíc lidí. Soch přes deset tisíc!

Herón: hydraulika a chemie – cca 60 let před Kr.: Když se na oltáři zapálí kadidlo, postranní figurky vypouštějí úlitbu. Děje se to tak, že vzduchotěsný podstavec komunikuje s oltářem. Voda v podstavci, vystavena tlaku zahřátého vzduchu, stoupá a plyne skrze figury do ohně a uhasí ho. (Z Herónovy Pneumatiky). Automaton se sovou a ptáky je příkladem Herónova využití mechaniky a hydrauliky v jednom díle. Ptáci nezpívají, když se na ně sova dívá, když se otočí, zpívají zase. To se dá mnohokrát opakovat. Jak voda plní vzduchotěsnou nádobu, unikající vzduch umožňuje ptačí zpěv. Když se nádoba pomocí sifonu vyprázdní, jejich zpěv ustává. Pohyb sloupu doleva nebo doprava držící sovu je podmíněn výtokem vody a zatíženým provazcem. Herón dále sestrojil nové vodní hodiny, automatická divadla a válečné stroje.

Archýtes z Tarenta (430-350 před K.) zkonstruoval dřevěnou holubici, která létala a mávala křídly. Je znám i Platónův budík, který hlukem pneumaticky generovaným probouzel jeho žáky v Akademii.

Ktésibius (2. stol. před K.) zhotovil zpívající roh hojnosti pro chrám Arsinoé.

Sparta: Princip rovnostářství a asketického omezování potřeb, vojácký stát, unifikace potřeb člověka a to i člověka z vládnoucích vrstev. Člověk se změnil v homogenizovanou bytost, ve slepý a beztvarý nástroj státních zájmů.

Gercen: Východ jasně září, zvláště z dáli, avšak člověk v této záři tone a mizí. Život východních národů prošel buď v kvasu strašných převratů, nebo v nečinném klidu jednotvárného opakování. Východní člověk nechápal svoji důstojnost, proto byl buď v prachu se válejícím otrokem, nebo nespoutaným despotou, tak i myšlení bylo buď příliš skromné, nebo příliš pyšné, hned přesahovalo hranice sebe i přírody, hned zase, zříkajíce se lidské důstojnosti, hroužilo se do živočišnosti. Náboženský a gnostický život obyvatel Asie je plný neklidného zmítání a mrtvého ticha, je ohromný i nicotný, rozhazuje názory ohromující hloubky i dětinské tuposti.

Podle staré představy světlo nepřicházelo shůry, nýbrž vzlínalo z podzemí spolu s tím, jak vycházelo Slunce, které zde nocovalo. Rok jak je dlouhý a ve vlastních stopách vždy kolotá znovu (Vergilius). Egypťané zobrazovali rok jako draka požírajícího vlastní ocas, protože se rok vrací ke svému začátku.

Athény VI. až V. století př. K.: Politický život se neutváří v palácových komnatách, nýbrž na náměstích, na lidových shromážděních, účastní se všichni svobodní občané, společně řeší všechny nejdůležitější státní záležitosti, jsou jmenováni stratégové, vyhlašovány války, vynášeny rozsudky, jsou sesazováni a jmenováni vládci. Výrazné osobnosti tu prolétávají jako meteority – vojevůdci, stratégové, tyrani, zákonodárci, řečníci, oligarchové…

Josephus Flávius: Řekové nic přesně neznají, bez rozmyšlení si vzájemně odporují, vedou mezi sebou spory, obviňují se z chyb nejen navzájem, ale obviňují z chyb i své nejuznávanější autority Homéra, Hérodota i Thukydita.

Solón: Zákony se podobají pavučinám, malí se chytí, velcí je roztrhají.

Seneca: Co nezakazuje zákon, zakazuje stud!

Chamisso: Pythagoras přinesl na počest jednoho ze svých matematických objevů oběť 100 býků. Od té doby až po dnešek se opakuje stejná historie: všechna hovada na zemi se chvějí, když dochází k velkému objevu.

Pythagoras: Jsou tři druhy lidí a jsou podobni těm, kdo přicházejí na olympijské hry. Jedni přicházejí bojovat a soutěžit. Druzí kupovat a prodávat. Nejlepší jsou však ti, co se přicházejí dívat, pozorovat. Tak je tomu i v samotném životě. Lidé žijí ve shonu a stávají se buď otroky slávy nebo bohatství. Moudří pak pozorují svět a usilují pouze o pravdu, jsou to hledači pravdy. Očista duše, zušlechtění osobnosti.

V Athénách kolem 5. až 4. stol. před K. bylo odhadem až 100 tisíc obyvatel, na každou domácnost připadaly tři až čtyři otroci. Demosthénes tvrdí, že i obyčejní rolníci měli ve svých domech otroky a že otroka měl i ten nejchudší učitel! V posledním století před K. ovšem existovaly latifundie, kde pracovalo až deset tisíc otroků na jednom velkostatku!

Demokracie řeckého typu v Římu nikdy nezapustila kořeny. Bohatství Říma plynulo z utrpení nesčetných otroků.

Vynálezce informoval Vespasiana, že přišel na způsob, jak dopravit ohromné mramorové sloupy ke Kapitolu. Vespasian mu dal peníze, ale odmítl jeho nápad uplatnit: „Chudým se musí dát možnost skrovného výdělku.“

Lactantius: Vybíráním a utrácením daní se zabývá víc lidí, než kolik jich daně platí.

Démokritos o Epikurovi: „Co nejméně bolesti.“

Perikles: Athéňané se mají velice dobře, nemusí se věnovat zemědělství, protože si vše mohou koupit odjinud a právě v tom je jejich síla.

Marcus Aurélius: Přestaň už vykládat o tom, jaký asi má být slušný člověk: raději už jím buď!

Démosthénes: V čím horším stavu jsou obecné poměry, tím se zlepšují osobní poměry těch, kdo se z žebráků stali zámožnými občany a z bezectných váženými. (3.řeč Olynthská 29)

Thukidydés: Píšu pro poučení těch, kdo chtějí jasně porozumět událostem, které se udály v minulosti a které se (protože taková je lidská přirozenost) v té či oné době a skoro stejně budou opakovat v budoucnosti. Silní dělají, co jim umožňuje jejich moc, a slabí přijímají, co musí přijmout.

Foto: Sókratés

Přejít do diskuze k článku