Vyklepáno z knih: Věk extrémů Erica Hobsbawma

Reklama


Eric John Ernest Hobsbawm (1917 – 2012) byl britský historik marxistické orientace. Zabýval se především obdobím vzniku industriálního kapitalismu a 19. stoletím (The Age of Revolution, The Age of Capital, The Age of Empire), napsal ale i známou práci The Age of Extremes věnovanou století dvacátému. Hojně citována je též jeho kniha The Invention of Tradition (napsaná spolu s Terencem Rangerem), kde nastolil tezi, že většina „tradic“ je v moderní společnosti uměle zkonstruována k aktuálním účelům, především pro potřeby udržení moderního národa, který je v jeho („gellnerovském zubařském státu“) pohledu bytostně spjat s potřebami industriální společnosti a je poměrně nedávnou kategorií.

Narodil se v židovské rodině z egyptské Alexandrie, která se v jeho dvou letech přestěhovala do Vídně, posléze do Berlína. Odtud uprchl před Hitlerem do Británie, kde vystudoval historii na univerzitě v Cambridge. Poté se účastnil bojů druhé světové války. Po válce nastoupil na Birkbeck College, která je součástí University of London a věnuje se především postgraduálnímu studiu. Zde se stal nakonec prezidentem.

Byl členem Komunistické strany Velké Británie, kde po roce 1968 podporoval tzv. eurokomunistickou frakci, která podpořila Pražské jaro 1968 a odsoudila invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V 80. letech se však sblížil s britskou Labour party, pracoval v intelektuálním týmu Neila Kinnocka, který se pokoušel stranu vyvést z krize a defenzívy. Tonyho Blaira však později odmítl jako „Thatcherovou v kalhotách“.

HOBSBAWM, E. Věk extrémů: krátké 20. století 1914-1991. Vyd. 2. Překlad Jana Pečírková, Petr Štěpánek. Praha: Argo, 19982010, 627 s. Historické myšlení, sv. 4. ISBN 978-802-5703-021.

***

XX. století je století masakrů a válek. Nejhroznější století v dějinách Západu. Nejnásilnější století v dějinách lidstva. Posun od racionálního a vědeckého k neracionálnímu a méně vědeckému. Odhad: 187 miliónů mrtvých! Lidstvo se naučilo žít ve světě, ve kterém zabíjení, mučení a masové vyhánění se stalo každodenní zkušeností, které si již nevšímáme.

Aliance kapitalismu s komunismem proti fašismu tvoří osu dějin 20. století a je jeho rozhodujícím momentem. Bez vítězství Sovětského svazu nad Hitlerem by se dnes západní svět skládal pravděpodobně z různých variací autoritářských a fašistických režimů. Je to ironie tohoto podivného století – nejtrvalejším výsledkem Říjnové revoluce, jejímž cílem bylo globální svržení kapitalismu, byla záchrana jejího protivníka jak ve válce, tak v míru tím, že podnítila jeho strach o vlastní existenci, který ho po druhé světové válce přiměl k reformám a ekonomickému plánování. Proto se kapitalismus k překvapení všech, včetně sebe samého, propracoval k bezprecedentnímu a patrně anomálnímu „zlatému věku“ let 1947 – 1973.

Toto století nás naučilo a stále učí, že lidé mohou žít v nejbrutálnějších a teoreticky nesnesitelných podmínkách. (Starý revolucionář Engels pociťoval hrůzu před explozí irské bomby ve Westminster Hall, protože jako starý voják měl za to, že válka se vede proti bojujícím a nikoliv proti nebojujícím!)

Pogromy v carském Rusku oprávněně rozhořčily světové veřejné mínění a mezi léty 1881 až 1914 zahnaly milióny ruských Židů přes Atlantik, byly ve srovnání s moderními masakry takřka zanedbatelné, mrtvých byly tucty, nikoli stovky, natož milióny! Antisemitismus: Hrstka mrtvých z roku 1881, v Kišiněvě čtyřicet až padesát mrtvých v roce 1903 právem rozhněvaly svět, neboť takový počet mrtvých obětí byl pro svět, který očekával postup civilizace, netolerovatelný. I mnohem rozsáhlejší pogromy během ruské revoluce 1905, asi 800 mrtvých, ve srovnání s třemi tisíci osmi sty Židy zabitými ve Vilniusu Litevci během tří dnů v roce 1941, když Němci napadli SSSR…

Války byly vedeny stále více proti ekonomice a infrastruktuře států a proti jejich civilnímu obyvatelstvu. Počet obětí mezi civilním obyvatelstvem byl daleko větší než mezi vojáky!

Návrat mučení či dokonce vražd jako normální součást bezpečnostních operací v moderních státech. (Mučení bylo formálně zrušeno kolem roku 1780!)

Na konci XX. století „zmizely“ všechny evropské velmoci, s možnou výjimkou Německa!

Sovětské Rusko bylo donuceno rozvíjet se v izolaci. Lenin nabízel rozsáhlé koncese zahraničním investorům – jeho nabídky byly odmítnuty. Proto se z politických důvodů Sovětské Rusko sblížilo s druhým psancem Evropy, s Německem.

Likvidace dopadů světových válek netrvala Rusku takovou dobu, jakou si už vyžádalo překonávání katastrofy po roce 1990. Tak katastrofický vývoj nikdo neočekával. Vždy pohotově dodávaná doporučení západních neoliberálních ekonomů, jejichž povědomí o principech fungování sovětské ekonomiky bylo ještě mizernější než představy ruských stoupenců volného trhu bez přívlastků o hlavních zásadách kapitalismu. Nikdo z nich skutečně neuvažoval o tom, jak složité problémy bude nutné během následujících let řešit a kolik času si to vyžádá. Díky rychlosti, se kterou kolaps propukl, to snad ani nebylo dost dobře možné. Snad. Poslední možnost skutečné transformace promarnil sovětský režim v období po Stalinově smrti.

Rozměry chaosu a nejistoty, které kolaps Ruska doprovázely, odpovídaly významu a vlivu, jež si tato velmoc udržovala od 18. století. Jejich rozsah může být směle srovnáván se situací, která nastala po rozpadu Rakousko-uherské říše a Otomanského impéria po první světové válce.

Selhání pokusu započatého Říjnovou revolucí je jistě možné jako konec jedné historie chápat. Tento experiment se již nebude opakovat, a to i přesto, že naděje, jejímž vyjádřením byl přinejmenším ve svém počátku, zůstane trvalou součástí lidských tužeb i usilování. Ohromná sociální nespravedlnost, ze které čerpal komunismus svou dějinnou sílu v minulém století, se tímto také nijak nesnižuje. Po roce 1989, po konci studené války ani nevzniklo nové světové uspořádání, nenastalo ani období všeobecného míru, ani se nenaplnila žádná z vizí civilizačního pokroku, jež vyprodukovaly mozky západní inteligence 19. století, mimochodem posledního období, kdy měl liberální kapitalismus, v té době pod britskou záštitou, jasno o dalším vývoji světa.

Ve skutečnosti tu nyní máme supervelmoc, bláhově se snažící o trvalou nadvládu nad světem, pro niž neexistuje ani historický precedent, a kvůli stávající omezenosti vlastních zdrojů ani reálná naděje. Všeobecné oslabení státní moci na úkor ekonomických subjektů, které se v prostoru globálního trhu vymykají kontrole jakékoliv země. Přesun klíčových rozhodovacích center z euroamerických oblastí do zóny jižní a východní Asie je jen dobře viditelným důsledkem tohoto jevu.

Ve skutečnosti neexistuje žádné historické ospravedlnění teleologie, ať už marxistické či nemarxistické povahy, v tomto případě tedy víry v naprosto jednotný a uniformní vývoj světa. Jak vědecké poznání evoluce, tak zkušenosti z 20. století nám ukazují, že vývojový proces nemá žádný směr, který by nám umožnil zcela konkrétně předpovědět sociální, kulturní a politické aspekty naší budoucnosti.

Přesvědčení, že Spojené státy či Evropská unie dosáhly způsobu vládnutí předurčeného k opanování světa a zároveň imunního vůči všem historickým proměnám a vrtochům, představuje poslední z utopických vizí a projektů, které charakterizovaly minulé století. V nadcházejícím věku bude zapotřebí snoubit společenské naděje s historickým realismem.

Marxismus chápe skutečnost jako materiální, dialektickou, vývojovou, přičemž jednotlivé formy pohybu hmoty (pohyb anorganický, organický, společenský) nejsou navzájem převoditelné. Hmota, pohyb, prostor, čas nejsou absolutní, na sobě nezávislé, ale tvoří dialektickou jednotu, takže lze přímo mluvit o pohybující se časoprostorové hmotě, což se dá interpretovat jako přiblížení se teorii relativity. Praxe je rozhodujícím kritériem pravdivosti poznání, je jejím ověřením, potvrzením shody poznatku se skutečností.

Dělník ve zbrojovce se stará, aby vydělal peníze pro svou rodinu, a neuvažuje o tom, že připravuje válku nebo že mu spadne na hlavu bomba vyrobená stejným takovým dělníkem v tzv. nepřátelské zemi.

Marx: Práce pro člověka není potřebou, ale práce dělníka mrzačí, deformuje. Dělník si připadá svobodný pouze v jídle, pití a plození, tedy v tom, co má společného se zvířaty. Jeho život se tak stává jen prostředkem k životu.

Je ironií, že potom co marxismus v praxi ztroskotal, nastupují nové režimy, které sice ostře odsuzují toto učení, avšak ve skutečnosti prosazují a provádějí takovou politiku, v níž se marxismus jeví jako čirý idealismus. Společnosti s tržním hospodářstvím dosahují forem daleko surovějších a vulgárnějších (např. filosofie naší firmy!). Výsledky prognostiků byly tak špatné, že jim věří už jen vládní a ekonomické instituce, nebo to alespoň předstírají.

Systém nedokázal efektivně „kontrolovat myšlení“, podařilo se mu depolitizovat své občany v nebývalé a udivující míře. Oficiální doktríny marxismu leninismu se obyčejných občanů nedotýkaly, protože pro ně neměly žádný význam, pokud netoužili po kariéře, v níž se podobné esoterické znalosti očekávaly. Tedy sovětský systém nebyl „totalitní“, což je fakt zpochybňující užitečnost tohoto termínu! Hobsbawm uvádí příklad, kdy se ptal v Budapešti obyčejných lidí: Kdo to byl Marx? No, byl to sovětský filosof a Engels byl jeho přítel. Přeložil Leninova díla do maďarštiny.

Japonsko před II. světovou válkou chtělo založit mocnou ekonomickou říši nazvanou: „Velký východoasijský prostor společné prosperity“.

Hitler považoval demokracie za neschopné jakékoliv akce, setrvale a dramaticky podceňoval ekonomický a technologický potenciál USA. Jedinou demokracii, kterou bral vážně, byla Británie, kterou správně považoval za ne tak docela demokratickou.

Oběti II. války: SSSR, Polsko a Jugoslávie – 10 až 20 % obyvatelstva. Německo, Itálie, Rakousko, Maďarsko, Japonsko a Čína – 4 až 6 % populace. Británie a Francie pouze 1 %. (Z 5,7 miliónu ruských válečných zajatců jich v německém zajetí zemřelo 3,3 milióny!)

Během II. války USA objednaly přes 519 miliónů párů ponožek a 219 miliónů párů kalhot, zatímco německá branná moc objednala v jediném roce (1943) 4,4 miliónů nůžek a 6,2 miliónu gumových podložek pro razítka vojenských kanceláří.

Pokud měla být válka vedena moderně, musela být výroba a i celá ekonomika řízena a plánována. Sovětské představy o plánování byly inspirovány a založeny na tom, co bolševici věděli o německém plánovaném hospodářství v letech 1914 – 1917.

Boxeři si potřepou rukama, než se do sebe pustí, a po zápase spolu zajdou na skleničku. Jenže totální války našeho století nemají nic společného s válkami 18. století či Bismarckovy éry. Války, ve kterých jsou mobilizovány masové národní city, nemohou být omezené, jako byly války aristokratické.

Milí mladí hoši by se jistě zdráhali ponořit bajonet do útrob těhotné vesničanky, ale snadno svrhávali bomby na Londýn nebo Berlín nebo nukleární bombu na Nagasaki. Tam totiž nejsou lidé, kteří mají být spáleni a vykucháni, ale tam jsou pouze cíle.

Brecht: Jak hrozné je číst Shelleyho báseň Maska anarchie, nemluvě o písních egyptských rolníků starých tři tisíce let, která odsuzuje útlak a vykořisťování. Ať jsou čteny i v budoucnosti naplněné útlakem a vykořisťováním a ať si lidé řeknou: „Dokonce i tehdy“.

Víc lidí bylo zraněno při natáčení Ejzenštejnova filmu Říjen (v roce 1927) než během skutečného dobývání Zimního paláce 7. listopadu 1917. Prozatímní vláda nemajíc nikoho, kdo by ji chránil, se prostě vypařila.

Lenin často opakoval: Vítězství socialismu se nemůže uskutečnit jinak, než úplným zničením ruské a evropské buržoasie.

Bucharin 1919: Já si ale opravdu myslím, že jsme vstoupili do období revoluce, které může trvat padesát let, než revoluce nakonec zvítězí v celé Evropě a nakonec na celém světě.

Prvním a skutečně jediným úkolem bolševiků bylo vydržet. Nový režim toho pro socialismus mnoho neudělal, kromě toho, že jej prohlásil za svůj cíl, převzal banky a vyhlásil dělnickou kontrolu existujícího průmyslu, tzn., oficializoval to, co dělníci už tak jako tak od vypuknutí revoluce dělali. Pouze naléhavě žádal, aby udržovali výrobu. Jinak už jim neměl co říci. Mohli vybírat mezi rozhodnutími nutnými k okamžitému přežití a rozhodnutími vedoucími k okamžité katastrofě. (Německé vítězství a tvrdý mír, hlad, občanská válka, kontrarevoluce, zahraniční intervence, ekonomický kolaps…)

V roce 1935 barcelonští občané zareagovali na neuspokojivé býčí zápasy zapálením řady kostelů. Bylo zabito okolo sedmi tisíc duchovních, tzn. 12-13 % kněží a mnichů v zemi, avšak zanedbatelné množství jeptišek, zatímco v jediné katalánské diecézi (Gerona) bylo zničeno více než šest tisíc obrazů!

Mao: Venkov obklopí město před tím, než je dobude.

Rozhovory s presidenty nebo jinými odpovědnými lidmi obvykle nejsou k ničemu, protože většina toho, co tito lidé říkají, je pochopitelně určena veřejnosti.

President Calvin Coolidge – Zpráva Kongresu ze 4. prosince 1928: Velké bohatství vytvořené naším podnikáním a průmyslem a chráněné naší ekonomikou je v nejvyšší míře rozdělováno mezi náš lid a stálým proudem vyrazilo ven, aby sloužilo dobru a obchodu světa. Životní nároky daleko přesáhly úroveň nezbytnosti až do oblasti luxusu. Rozšíření produkce je konzumováno rostoucí poptávkou doma a vzrůstajícím vývozem. Země se může na dnešek dívat s uspokojením a do budoucnosti může vyhlížet s optimismem.

Kondratěv, sovětský ekonom, Stalinova oběť, vyložil charakter ekonomického vývoje od konce 18. století jako sérii „dlouhých vln“ trvajících padesát až šedesát let, ačkoliv ani on, ani nikdo jiný nebyl schopen podat pro tyto pohyby uspokojivé vysvětlení. Mnozí ekonomové říkají: něco na tom je, i když nevíme co.

Ekonomie, ačkoliv logická a konzistentní, se vyvíjela jako forma teologie a na Západě se stala pravděpodobně nejvlivnější formou sekulární teologie, a proto mohly být ekonomické teorie formulovány bez kontroly logiky a bez konzistence. To ve fyzice není možné.

Medaile vydaná německou sociálně demokratickou stranou u příležitosti oslav 1. máje představovala na jedné straně Karla Marxe a na druhé sochu Svobody!

Fašismus: Teorie nebyla silnou stránkou hnutí oddaných nedostatečnosti rozumu, racionalismu a nadřazenosti instinktů a vůle. Mussolini se mohl klidně obejít bez svého dvorního filosofa Gentileho a Hitler se s  filosofem Heideggerem zřejmě ani nepotkal a ani se nestaral o jeho podporu.

Hitler zavedl okamžitě v roce 1933 jako státní svátek 1. máj!

Fašismus poskytl důkaz, že člověk může bez nesnází kombinovat pověry s vysokou technologií. (Dnes fundamentalistické sekty ovládají zbraně televize a počítačem programované získávání peněz!)

Nacismus: sociální program pro masy – prázdniny, sporty, naplánovaný lidový vůz Volswagen, likvidace velké krize – žádný volný trh, totéž Japonsko, také se obešlo bez volného trhu.

Italský fašismus byl trošku anomálií: náklonnost k umělecky avantgardnímu umění, nedostatek zájmu o antisemitismus.

Velký byznys dokáže být v dobrých vztazích s jakýmkoliv režimem, který jej nevyvlastní, a každý režim musí být v dobrých vztazích s ním.

Odstranili demokracii ve jménu demokracie.

Daladier očekával, že po podepsání Mnichovské dohody bude v Paříži inzultován, a nesetkal se s ničím jiným než s frenetickým potleskem. Prý pohrdavě pronesl: Banda idiotů.

Ať visí společně, když nechtěli viset každý zvlášť. (Anglické přísloví)

Desítky tisíc byrokratů chodí do úřadu plánovat nukleární válku, milióny dělníků, jejichž práce závisí na systému nukleárního terorismu, vědci a inženýři hledající konečný „technologický průlom“, který má zajistit naprostou bezpečnost, obchodníci neochotní vzdát se svých zisků, válečničtí intelektuálové prodávající hrozby a žehnající válce…

Averell Harriman roku 1946: Lidí v této zemi se už nebojí takových slov jako je „plánování“, lidé přijali fakt, že vláda má svůj plán, stejně jako ho mají jednotlivci v této zemi.

Co by se stalo s německou ekonomikou, kdyby její obnova záležela na Evropanech, kteří se jejího oživení obávali? Jak rychle by se vzpamatovávala japonská ekonomika, kdyby se USA nerozhodly budovat Japonsko jako průmyslovou základnu pro korejskou válku a po roce 65 opět pro válku vietnamskou? Kapitalistická světová ekonomika se tak vyvíjela okolo USA.

Městské státy (Hongkong, Singapur) či kousky pouště (Kuvajt) – formy politického zřízení, jež se naposledy uplatnila ve středověku – byly chápány jako ekonomické žerty a už vůbec ne jako skutečné státy! Koncem XX. století bylo dle Světové banky sedmdesát jedna ekonomik s populací menší než dva a půl miliónu obyvatel (a 18 z nich s populací menší než 100 000!) Svět obydlený trpasličími státy (nebo dokonce svět bez států) je pro nadnárodní korporace úplně nejvýhodnější.

V roce 1970, kdy byla vietnamská válka na svém vrcholu, počet zaměstnanců ve školství v USA poprvé přeskočil počet uniformovaných a civilních zaměstnanců ministerstva obrany!

Pierre Bourdieu 1994: Úspěšné demonstrace nejsou ty, které mobilizují největší počet lidí, nýbrž demonstrace vzbuzující největší zájem novinářů. Padesát chytrých lidí, jejichž úspěšný hépening získá pět minut v televizi, dosáhne stejného politického účinku jako milion demonstrantů.

Russell a Paša 1949: Bez knih musí být večery na egyptských venkovských statcích zdlouhavé, taková pohodlná židle a dobrá kniha na chladné verandě by mohly život velmi zpříjemnit. Můj přítel ihned odpověděl: Nemyslíte si přece, že statkář by se mohl ve svém okrese posadit po večeři na verandě s jasným světlem nad hlavou, aniž by na něj stříleli? Mohl jsem na to přijít sám.

Na chodnících Paříže, Říma a New Yorku podomní obchodníci ze západní Afriky prodávají tretky domorodcům, podobně jako to kdysi činili předkové Evropanů na svých obchodních cestách do nitra černého kontinentu.

Rusko bylo jedinou ze starobylých dynastických a náboženských říší, která přežila první světovou válku. (Válka rozbila osmanskou říši i habsburskou.) Byl zde jednotný stát, zoufale chudý a zaostalý, dokonce mnohem chudší než bývalo carské Rusko.

USA uznaly SSSR až v roce 1933! Sovětský svaz byl hned zpočátku postaven mimo mezinárodní právo.

Podle Lenina byla Moskva pouze dočasným hlavním stanem socialismu, v budoucnu se jím měl stát Berlín!

V Marxovi nenajdeme nic o plánování!

Lenin: Ekonomika klesla na 10 % svého předválečného výkonu. Ustupujeme od válečného komunismu a zavádíme státní kapitalismus.

Bucharin: Důvody provádět socialistickou revoluci v Rusku pominuly, neboť proletářská revoluce neuspěla v Německu.

V zemi vládla byrokracie v průměru ještě daleko nevzdělanější než za cara. Až v roce 1926 dosáhli předválečné úrovně. 80 % lidí pracovalo v zemědělství. Město nemělo rolníkům co nabídnout ke koupi. (Za Gorbačeva se dělníci ptali: Nač máme zvyšovat produktivitu a vydělávat více, když vyšší mzdy nemáme za co utratit, neboť není žádné zboží v obchodech!)

Rychlá industrializace musela být nutně bezohledná, byla prosazována proti vůli většiny obyvatelstva, musela být donucovací a nutně musela mít blíže k vojenské operaci než k ekonomickému podnikání. Cíle výroby byly stanoveny bez ohledu na náklady a efektivnost. Systém udržoval spotřebu obyvatelstva u samého dna – v roce 1940 hospodářství vyrobilo pouze jeden pár obuvi pro každého obyvatele, ale zaručoval sociální minimum. Nepopíratelně velikým úspěchem bylo zlikvidování negramotnosti.

Kolektivizace: S vynaložením velkých nákladů bylo vyměněno nevýkonné rolnické zemědělství za stejně nevýkonné družstevní zemědělství.

Maďarsko s převážně kolektivizovaným zemědělstvím v polovině osmdesátých let vyváželo více zemědělské produkce než Francie, přičemž ji vyprodukovalo ze čtvrtiny zemědělské plochy Francie. Maďarský export měl dvakrát větší hodnotu než export Polska s jeho třikrát větší zemědělskou plochou!

Přebujelá byrokracie v SSSR, na každé dva dělníky připadal jeden úředník. Objevily se pokusy vysvětlit Stalinův teror jako snahu „vyrovnat se s byrokratickou džunglí a jejím obratným unikáním kontrole a zásahům vlády“, nebo alespoň zabránit, aby se byrokracie etablovala jako zkostnatělá vládnoucí třída, čemuž za Brežněva skutečně došlo.

Systém si neuměl poradit s vynálezy a v civilní ekonomice jich vůbec nevyužíval, uplatnění našly pouze ve vojensko průmyslovém komplexu.

Stalin, drobný, 160 cm vysoký, opatrný, nejistý, nespavý a nekonečně podezíravý, připomíná spíše postavu ze Seutoniových Životopisů císařů než moderního politika. Jeho jednoduchý, omezený a dogmatický marxismus-leninismus je navzdory svým lžím a intelektuální omezenosti mistrovským pedagogickým dílem.

Mezi léty 34 až 39 bylo z politických důvodů zatčeno čtyři až pět milionů úředníků a členů strany. Půl milionu z nich bylo bez soudu popraveno. Následujícího sjezdu strany na jaře roku 39 se zúčastnilo pouze 37 delegátů z 1827 delegátů sjezdu v roce 34 – ostatní prostě nepřežili.

V padesátých letech se gulagy vyprázdnily a v osmdesátých letech bylo v sovětských věznicích méně vězňů než v USA. (268 vězňů na sto tisíc obyvatel oproti 426 v USA.)

USA se musela stáhnout z Vietnamu. Podobný debakl dějiny nepoznaly od doby, kdy David zasáhl střelou ze svého praku Goliáše.

V době komunistického převratu (1949) žil průměrný Číňan v zásadě pouze z půl kilogramu rýže nebo obilovin denně a konzumoval méně než 0,08 kila čaje ročně. Nový pár bot si mohl koupit přibližně jednou za pět let. Barbarští cizinci nikdy nepřinesli Číňanům nic dobrého a nic dobrého nepřinesli ani celé Číně.

Velký skok: Lidové komuny vznikly během pouhých dvou měsíců roku 1959 a byly zcela komunistické. Školky, jesle a jídelny osvobodily ženy od práce v domácnosti a od péče o děti a poslaly je pracovat na pole. Šest hlavních bezplatně poskytovaných služeb mělo nahradit mzdy a peníze: jídlo, lékařská péče, vzdělání, pohřby, stříhání vlasů a biograf. V důsledku pasivního odporu bylo po pár měsících od tohoto záměru upuštěno, avšak bylo již příliš pozdě, nově zavedený systém v kombinaci s přírodou zavinil hladomor let 60-61. Celkem 84 % obyvatel se podrobilo bez odporu kolektivizaci během jediného roku (1956)

Dvacet maoistických let nás sice může šokovat, protože kombinoval nelidskost v masovém měřítku s obskurností a surrealistickými absurditami požadavků stanovených na základě myšlenek božského vůdce, ale podle standardu chudobou sužovaného třetího světa se čínskému lidu dařilo dobře. Na konci maoistického období převyšovala průměrná spotřeba potravin v kaloriích průměr spotřeby čtrnácti zemí ve Střední a Jižní Americe, třiceti osmi zemí v Africe a rovnala se průměrné spotřebě zemí jižní a jihovýchodní Asie s výjimkou Malajsie a Singapuru! Průměrný věk stoupl z 35 let v roce 49 na 68 v roce 82! Z 540 miliónů stoupl počet obyvatel na 950 miliónů. Čínské hospodářství je dokázalo uživit a lépe než v roce 50, dokonce se zlepšilo zásobování šatstvem! Školní docházka 96%! Mao tedy nezklamal požadavky čínských venkovanů!

Pro většinu sovětských občanů Brežněvova éra vůbec neznamenala stagnaci, nýbrž vůbec nejlepší časy, které kdy oni, jejich rodiče a dokonce i prarodiče poznali. Lidé se přizpůsobili režimu a režim se přizpůsobil lidem. Lidé se cítili v systému poměrně dobře, neboť systém jim zaručoval živobytí, rozsáhlé sociální zabezpečení na skromné, ale reálné úrovni, zaručoval sociálně a ekonomicky rovnostářskou společnost, a dokonce i „právo na zahálku“.

Ať tlak na změny v SSSR přicházel odkudkoliv, určitě nepřicházel zdola. Gorbačevovo hnutí vůbec nezmobilizovalo nejmladší generace. Jeho politika nevzbuzovala v SSSR nadšení.

Reformátoři si přáli dosáhnout výhod kapitalismu, aniž by ztratili výhody socialismu.

De facto byl Sovětský svaz systémem autonomních feudálních panství a jejich lokální náčelníky – stranické sekretáře s jim podřízenými důstojníky a manažery – sjednocovala pouze závislost na centrálním stranickém aparátu v Moskvě, který je jmenoval, přemisťoval, sesazoval a dosazoval. Sjednocovala je i nutnost plnit plán vypracovaný v Moskvě.

Ekonomičtí odborníci navíc ani stranu ke své činnosti nepotřebovali – kdyby zmizela stranická byrokracie, oni by zůstali. Oni byli nepostradatelní, strana nikoliv. A skutečně přežili kolaps SSSR a stali se legálními vlastníky podniků, které dřív řídili bez legalizovaných vlastnických práv.

Rok 1989 byl rokem dvoustého výročí francouzské revoluce!

Žádný z režimů východní Evropy nebyl totiž svržen! Žádná z jejich vlád nevydala rozkaz armádě ke střelbě do demonstrantů, všechny se tiše vzdaly vlády. Nikde nebyly skupiny skalních komunistů připraveny umírat za svou víru nebo za nikoliv zanedbatelné úspěchy čtyřiceti let komunistické vlády. Co by taky měly bránit? Členové strany byli muži a ženy, kteří dělali kariéru v zemích, kde náhodou vládli komunisté. Když se časy změnily, byli okamžitě připraveni převléci kabáty.

Dramatik Havel se obklopil excentrickým kruhem poradců, který zahrnoval ve skandálech si libujícího rockera i příslušníka vysoké aristokracie, následoval příval řečí o občanské společnosti…

Gorbačev se stal komunistickým carem osvoboditelem podobně jako Alexandr II., jenž zničil to, co chtěl reformovat, a sám byl zničen. (Alexandr II. 1855-1881, osvobodil nevolníky, provedl řadu dalších reforem a byl zavražděn příslušníky revolučního hnutí, které se stalo významnou silou právě v době jeho vlády!)

Puč: ministři obrany a vnitra, šéf KGB, viceprezident a předseda vlády ohlásili, že přebírají moc a že Gorbačev je zatčen. Nešlo o skutečný převrat, nikdo v Moskvě nebyl zatčen, nikdo se nezmocnil rozhlasu a televize. 70 % výborů strany podpořilo tento „převrat“. Jelcin obklopen tisícovkou svých stoupenců poslal pár tanků, které na budovu rozpačitě mířily především pro potěchu obrazovek světových televizních stanic. Jelcin okamžitě rozpustil a vyvlastnil Komunistickou stranu a přivlastnil si zbytek aktiv SSSR. Formální konec SSSR nastal o pár měsíců později.

Rozpad SSSR vrátil Rusko na úroveň rozsahu a postavení, jež mělo za vlády Petra Velikého (1672-1725). Tato dezintegrace vytvořila mezinárodní vakuum mezi Terstem a Vladivostokem. Moderní historie takovou situaci nepoznala (s výjimkou občanské války v letech 1918-1920), vytvořila se rozsáhlá oblast nepokojů, konfliktů a potenciálních katastrof!

Oživení nebo znovuzrození stejného typu socialismu není možné ani žádoucí, i kdyby byly podmínky příznivé, není nezbytné. Vhodná by byla kombinace plánování, nejlépe decentralizovaného, s tržními cenami.

Tragédie říjnové revoluce tkvěla právě v tom, že dokázala vytvořit typ bezohledného, brutálního a řízeného socialismu. Oscar Lange: Kdybych byl v Rusku dvacátých let, byl bych stoupencem Bucharina. Kdybych byl poradcem sovětské industrializace, doporučoval bych flexibilnější a omezenější soubor cílů, což si také schopní ruští plánovači přáli. A přece, když se tak ohlížím zpátky, znovu a znovu se ptám sám sebe: existovala skutečně alternativa k nevybíravému, brutálnímu a v zásadě neplánovanému úspěchu první pětiletky? Přál bych si, aby existovala, ale nemohu a nemohu najít odpověď.

Pokud současné trendy budou pokračovat a povedou k ekonomikám, v nichž bude jen pouze jedna čtvrtina populace pracovat a vytvářet hodnoty a tři čtvrtiny nikoliv, ale i tak se po dvaceti letech zvýší produkce národního důchodu o dvojnásobek. Kdo, kromě veřejné autority, by měl a mohl zajistit minimum příjmů a sociální péče pro všechny? Kdo jiný by mohl čelit tendenci k nerovnosti? Vycházíme-li ze zkušenosti, volný trh to určitě nebude!

Hlavním politickým problémem světa není rozmnožování jeho bohatství, ale distribuce tohoto bohatství mezi obyvatele. Politice nového tisíciletí nebude dominovat ekonomický růst, ale sociální distribuce.

Média jsou významnější složkou politického procesu než strany nebo volební systém, a je pravděpodobné, že to tak zůstane, pokud se politici zcela nevzdají demokracie.

Volené autority se budou stále více skrývat jako chobotnice v neprůhledném oparu, aby zmátly své voliče.

Dějiny přinášejí záznamy zločinů a hlouposti lidstva. (Eliot: Svět končí ne s fanfárou, ale kňučením.)

Kombinace vysoce vyspělé vědy a techniky a organizace s šílenou brutalitou a otupělostí.

Noviny určené pro vzdělance a pro nevzdělané masy vznikají prakticky ve zcela odlišných vesmírech.

Poválečná fyzika stále více zužovala své zájmy na ty oblasti, o nichž se předpokládalo, že mohou být vojensky využity. V roce 1910 počet všech německých a britských fyziků a chemiků nepřesahoval osm tisíc. Na konci osmdesátých let bylo vědců a inženýrů zabývajících se výzkumem a experimentálním vývojem asi pět milionů, z toho v USA téměř milion.

Pokladní supermarketů jsou typickým příkladem eliminace lidského elementu. Od svého lidského operátora vyžadují pouze schopnost rozeznat bankovky a mince místní měny a naťukat sumu odevzdanou zákazníkem, počítač ukáže pokladní sumu, kterou má vrátit. Od operátorů se vyžaduje znalost hlavních číslovek, minimální pozornost a velkou schopnost bránit se nudě. Nevyžadují dokonce ani gramotnost. Pokladní supermarketů reprezentují pro praktické účely lidskou normu.

Každý významný molekulární biolog, jehož znám, má finanční zájmy na biotechnologickém podnikání. Otázka vlastnictví je středobodem všeho, co děláme. Potom však neexistuje „čistá věda“. Žádá se omezení vědeckého bádání, ale omezení by se mělo týkat pouze technologické aplikace vědy.

Šokové terapie doporučované západními poradci – výsledky byly děsivé a sociálně politické dopady katastrofální. Neoliberální „teologie“ byla sice elegantní, ale měla pouze volný vztah k realitě.

Ekonomický zázrak let 50 až 70 pragmaticky kombinoval veřejné a soukromé, trh a plánování, státní a podnikatelské v souladu s místními podmínkami. Síla toho programu spočívala spíše v jeho praktickém úspěchu než v intelektuální eleganci.

Jejich heslo: Nechť každý jednotlivec sleduje své individuální uspokojení naprosto bez omezení, a ať již bude výsledek jakýkoliv, bude tím nejlepším, čeho lze dosáhnout a každý alternativní pokus musí být nutně horší. Tak zněl onen zcela nepřesvědčivý argument neoliberálů, žáků Hayeka a Friedmanna.

Ničím neomezovaný mezinárodní obchod umožní chudým zemím přiblížit se těm bohatým – to odporuje historické zkušenosti i zdravému rozumu. Triumf ideologie volného trhu oslabil nebo docela odstranil většinu nástrojů k zvládání sociálních následků. Světová ekonomika se stává stále silnějším a méně kontrolovatelným mechanismem.

Člověk si udrží čisté ruce, jen když je nikdy nepoužije.

Zdravé hospodářství má přednost před zdravou přírodou. Nádherné zítřky ve zničeném prostředí.

Výslednice milionů a miliard svobodných racionálních rozhodnutí jedinců, rozhodnutí založená na individuálních osobních kritériích správného a chybného, dobrého a špatného – prý tato výslednice přinese prospěch nakonec každému. Kdy se to „nakonec“ dostaví, to se v teorii neříká.

Přírodní pohromy mají menší podíl na utrpení lidstva, větší podíl na utrpení způsobuje člověk.

Pro nesčetné generace byly boj a násilí předmětem úcty a obdivu a hlavním cílem mužské existence bylo stát se bojovníkem, dnešní městské a silniční gangy mladých banditů pouze pokračují v tradiční mužské aktivitě.

Chceme všechno a chceme to hned. (Itálie roku 68) Mládí je konečnou etapou plného lidského vývoje, po třicítce nastupuje úpadek. Neuvěřitelná nevědomost ohromného množství lidí. (Brož)

B. Shaw: Potřebujeme teď pár bláznů. Podívej, kam jsme to s rozumnými lidmi dopracovali. (z Jany z Arcu)

Zvyšovat produktivitu na úkor zaměstnanosti umí každý blbec. (V britském parlamentu 99)

Když rozdělíme velkou pravdu, zbudou nám malé lži.

Život nám nebyl dán k hazardu a ke službě silnějšímu, ale abychom rozvíjeli své pozitivní schopnosti a abychom ho žili co nejlépe.

Stát reprezentuje zájmy malé podnikatelské vrstvy.

Chaos je svého druhu nevolnictví. Svoboda může existovat pouze ve světě, kde je jasně definováno, co je a co není možné. Svoboda se neobejde bez zákona. Neřídí-li se osud nějakou vyšší hodnotou, vládne-li všemu náhoda, je to tápání v temnotě, strašlivá svoboda slepce.

Na prstech ruky by se dali spočítat komunisté, které přivedlo k revoluci studium marxismu. Nejprve se přistoupí na víru a teprve pak se čte Písmo a spisy Otců.

V tom okamžiku, kdy splývá zrak ducha se zrakem těla, bude každé vědomí už pouze zrcadlem, v němž se budou odrážet jiná zrcadla a které se samo bude do nekonečna vracet ve vzájemně se zrcadlících obrazech. Lidská obec splyne s obcí boží. To je shrnutý Hegel.

Nebe je prázdné, země je vydaná napospas moci nesvazované žádnými zásadami. Ti, kdo zvolili zabíjení a ti, kdo se rozhodli pro zotročování, se postupně vystřídají. Tkačev, ruský revolucionář, vypracoval plán na zlikvidování všech Rusů nad 25 let, protože tito starší lidé jsou neschopni přijat nové myšlení. Tato geniální metoda se uplatní v počínání moderního superstátu, kde ohlupující výchova dítěte probíhá za přihlížení terorizovaných dospělých.

Jeden vůdce, jeden národ, znamená jediný pán a miliony otroků. Hospodin v holínkách kraluje zástupům, nebo, což vyjde nastejno, vyřvává výzvy a hesla: Nic mimo stát, nad státem, proti státu. Všechno státu, pro stát, ve státě. Naší službou svaté věci je přivést každého zpět k pramenům, k Matkám, je to jakási služba Bohu. My všichni tady na zemi věříme v Adolfa Hitlera, našeho Fürera a vyznáváme, že nacionální socialismus je jediná víra, jež může spasit náš národ. Přikázání vůdce vztyčeného v hořícím keři reflektorů na hoře Sinaj sbité z prken a zježené prapory, stanoví zákon a ctnost. Iracionální teror proměňuje lidské bytosti ve věci, v „planetární bacily“ podle Hitlerova výroku.

Trh, aby fungoval, je odkázán na kulturní a mravní zdroje, které sám není schopen vyprodukovat, které však předpokládá a konzumuje a využívá.

Rozhodovat o hodnotě, znamená zaujímat stanovisko.

Když tržní hospodářství zvítězilo nad státním hospodářstvím plánovaným, začalo uplatňovat své zákony nejen globálně, ale také absolutně.

Absolutismus mění povahu vládnutí. Ekonomické zákony, které zformulovali, prohlašují za vědecky zdůvodněnou totální pravdu, podobně jako kdysi učinili marxisté se svými teoriemi. Všezahrnující soutěž a svoboda rozhodování jednotlivce neomezovaná žádnými mravními požadavky, to je základní zákon učení, které chce lidem dopomoci k nejvyšším životním slastem.

Carevna Kateřina: Svoboda v tzv. svobodných zemích je komická.

Stalin vzkázal Rooseveltovi, aby američtí letci nebombardovali Čechy a Moravu, neboť je to jeho zájmové území.

Lenin: Sociální útlak pracujících mas, jejich zdánlivá úplná bezmocnost vůči slepým silám kapitalismu, který každý den a každou hodinu působí pracujícím lidem tisíckrát víc nejhroznějšího utrpení, nejkrutějších muk než všechny mimořádné události, jako jsou války, zemětřesení atd. – v tom je dnes nejhlubší kořen náboženství. Náboženství je duchovní kořalka, v níž otroci kapitálu utápějí svou lidskou podobu, své nároky na život aspoň trochu důstojný.

Nikolaj Bucharin: Finanční moc se bude koncentrovat v rukou úzké oligarchie průmyslníků a finančníků. Kapitál se bude koncentrovat a centralizovat v globálním měřítku a vlády budou ekonomické zájmy finančních oligarchů podporovat vojenskou silou. Vytvoří se obří koncerny, které si mezi sebou rozdělí chudší oblasti světa a začlení je do gigantické globální dělby práce. Nakonec dospějí koncerny k mezi, za níž už další expanze nebude možná. V této fázi nemůže expandovat jinak než na úkor jiného národa a začne fáze násilné konkurence o světové trhy a přírodní zdroje. Kapitalistická společnost je nemyslitelná bez vojenské síly, stejně jako je nemyslitelná bez války.

Leninova kniha Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu: Cílem První války bylo teritoriální rozdělení celého světa mezi největší kapitalistické mocnosti, byla to anexionistická, loupeživá válka o kořist a jejím hnacím motorem byla potřeba získat trhy a suroviny. Jelikož k dobývání zbývá už jen málo světa, mezinárodní soupeření bude nabývat na intenzitě a přeroste ve válku o rozdělení světa, o rozdělení a přerozdělení kolonií a sfér vlivu.

Dochází k likvidaci sociálních vymožeností a ke katastrofálnímu zhoršení sociální situace.

Demokracie se může změnit na chaos, svoboda na pěstní právo a trh na arénu vyvolených.

President Bush týden po zavedení ochranářských cel s pohnutím v hlase volá po volném trhu, který vše vyřeší.

Ministerstvo zahraničí Anglie: Úlohou liberálních demokracií je vnést řád do zbytku světa. Ve jménu boje proti terorismu musí Británie intervenovat v zahraničí. Potřeba kolonizace je větší, než byla v 19. století. (Nezbývá než říci, že ruská carevna dostávala lepší rady od Rasputina, než dostává ministerský předseda Anglie dnes.)

Planetární porážka proletariátu!

Mezinárodní měnový fond doporučil vládě Malawi prodat státní zásoby tj. šest set tisíc tun obilí, což je množství, jež by zasytilo všechny obyvatele Malawi po devět měsíců. Přitom vzápětí vláda zrní kupovala zase nazpět, někdy i za pětinásobek původní ceny. Vláda odmítá odpovědnost za hladomor s tvrzením, že se zařídila podle doporučení MMF – liberalizovat obchod s obilím.

Benjamin o Kleeovi: Jeho pohled je obrácen k minulosti. Tam, kde my vidíme řetěz událostí zítřka, on vidí jedinou katastrofu, která vrší hromadu trosek až k jeho nohám. Kdyby tak mohl zůstat, probouzet mrtvé a skládat k sobě fragmenty toho, co bylo rozbito! Ale bouře vane z Ráje, chápe se jeho křídel s takovou silou, že je Anděl už nemůže zavřít. Tato bouře jej nezdolatelně vede k budoucnosti, k níž je obrácen zády, a hromada smetí u jeho nohou letí do nebes. Tato bouře je to, co nazýváme pokrokem.

Svět jako nepochopitelná tragédie, svět jako černá komedie pro stoiky (E. Waugh), svět jako noční můra i pro cyniky (Céline). Někteří nejpůsobivější umělci by klidně nechali světovou krizi přejít kolem sebe, kdyby k nim nevstoupila domů. Ale ona vstoupila!

Jakkoliv silné a upřímné bylo přesvědčení, že magie odkloní stranou kulky z kulometu, zřídkakdy to fungovalo tak, aby to mělo nějaký význam.

Bizarní návraty některých intelektuálů ke způsobům, které by jejich vzdělaní dědové nazvali pověrčivostí a barbarstvím.

Čím jsou lidé chudší, tím větší část svého příjmu musí utratit na základní věci, jako jsou potraviny.

V roce 1970 se nafta prodávala za 2,35 dolaru za barel, o deset let později, v roce 1980, cena stoupla na 41 dolarů za barel!

Regis Debray: Když přišel generál de Gaulle k moci, bylo ve Francii milion televizorů, když odcházel, bylo jich deset milionů. Stát je vždycky jistým druhem šou byznysu, ale divadelní stát včerejška se velice lišil od televizního státu dneška!

Když za Thatcherové pominula ochrana vlády a odborů, celá pětina dělníků klesla až ke spodní hranici životní úrovně a ve srovnání s ostatními dělníky na tom byla hůře než o století předtím.

V životě existují věci, které je nutné chránit navzdory ekonomickým úvahám. Žádná vláda by nemohla vážně uvažovat o zboření katedrály v Chartres nebo Tádž Mahalu, i kdyby se ukázalo, že luxusní hotel, nákupní středisko nebo konferenční centrum (v soukromých rukou) na jejich místě bude větším přínosem k hrubému národnímu produktu.

Kapuscinski roku 1983: V lednu 1974 se generál Beleta Abébé zastavil na své inspekční cestě v kasárnách v Godé. Následujícího dne přišla do paláce neuvěřitelná zpráva: generál byl zatčen vojáky. Ti ho přinutili, aby snědl jídlo, které museli jíst sami. Jídlo bylo tak zkažené, že se báli, aby generál neonemocněl a nezemřel. Císař (etiopský) vyslal leteckou jednotku své gardy, která generála osvobodila a odvezla do nemocnice.

Básnička, kterou zná nazpaměť snad každý japonský školák:

Ach, jak krásně jsou květy zbarveny

a přece hynou

Může něco na tomto světě

trvat věčně, beze změny?

Jestliže se dnes přepravím

přes nejvyšší závory světa jevů

již neuvidím tyto měnivé sny

a zapomenu jejich kouzlo.

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku