Vykradený ráj demokracie a psi našich potomků – 1. díl

Reklama


Ve třiadvaceti letech bývaly nevěsty už dávno vdané a chlapi zakládali rodinu. V životě obyvatel území státu to byla nová generace mladých a další generace zemřelých. V dějinách  státu to může být jak období nehybné stagnace, tak i doba bouřlivých, radostných nebo smutných změn. Zdá se ale, že ve třídně rozdělené republice Česko to poslední období přineslo jen občanskou apatii atomizovaného živnostenského a zaměstnaneckého plebsu a útočnou aroganci elit vykradeného státu. Státu s nálepkou demokracie.

 

1: Propojení dvou základních částí státní moci

Dnes je už jasné, že například dávná česká teatrální kauza IPB byla typickým produktem kriminálního spojení moci ekonomické a moci politické. Spojení, jehož vývojový  algoritmus začal přibližně tak, že nově zrozená moc politická, za ochrany a přispění zahraničí,  připravila základní rámec zákonů pro razantní nárůst moci ekonomické. Ekonomická moc, (personálně zhusta i z řad bývalých veksláků a převlečených estébáků) pak vygenerovala právě ty "správné osoby na správné pozice". Pro moc ekonomickou – osoby z řad klausovců. A pro moc politickou – kamarády z řad pravdoláskařů. Jak? Velmi jednoduše – pomocí bývalých státních informací, majetků a peněz. Následná symbióza těchto obou mocí poté už jen trvale vytvářela oboustranný zisk lidem z takto vzniklých pseudoelit. Zbývalo už jen vybrat základní krycí strategické heslo propagandy – ovšem určené jen pro uši lidu:  "Nejsme jako oni" …

 

Proč nebylo základním heslem i činem nových politiků objektivní zhodnocení bývalého systému ekonomiky a sociální politiky státu? Proč se neuskutečnilo spravedlivé politické vyrovnání s minulostí? Proč namísto toho naopak nové elity rychle vytvořily tajný Sacherův "Fond Z" a začaly okázale lustrovat jen malé ryby z řad pouhých pomocníků StB? Proč asi Sametový vývoj měl právě tento vývojový algoritmus ?

 

Do politiky totiž nastoupili noví deprivanti, přičemž ti staří se převlékli do modrých a fialových sak – a stali se z nich vážení šéfové státní ekonomie. Krátce řečeno, státní politický převrat pro deprivanty se svazky StB těch správných informací v rukách vůbec tragédii neznamenal. Naopak je perspektivně motivoval mocensky, finančně a zejména – materiálně. Jednou snad nějaký insider ještě rozšíří Koukolíkovu studii právě o další poznatky z prostředí doby Sametu. Možná na některých konkrétních deprivantských osudech pak i zdůvodní, proč se při každé změně režimu tak snaživě tlačí do politiky lidé tohoto druhu vždy jako první a proč jich je vždy daleko víc, než těch poctivých …

 

Nu ale, co jinak bylo dál?

 

 

2: Legislativní ošetření pozic a kriminální kolorit doby

Doba přešla do druhé fáze vývoje: Politická moc nejdříve ze všeho doladila pro moc ekonomickou příjemné pseudo-právní prostředí bankovního socialismu. Prostředí pro snadnou realizaci aktivit nejen privatizačně podnikatelských, ale i těch aktivit méně viditelných – hospodářsko kriminálních. Fakt, že vedle továren, prodaných některým jednotlivcům za hubičku, to zároveň přinášelo i občasné výbuchy pod koly jejich aut, smrtelné konce zásluhou odstřelovačů a pády v sudech do Orlické přehrady, to zřejmě byl už jen nezbytný český kolorit té polistopadové doby …

 

V takovém vývoji však pochopitelně vždy zároveň obecně platí ještě jedna okolnost: Protože moc politická má k dispozici legislativu, daně, správní a kontrolní administrativu a má v rukách i ozbrojený donucovací a represivní aparát se soudy, prokurátory, s exekutory a vězeňstvím, mohla by se za určitých okolností moc politická moci ekonomické z jejího vlivu vymknout.

 

Proto vždy byly – a i dnes jsou – ze strany moci ekonomické trvale uplatňovány vůči politikům dva základní vlivové nástroje: Soustavná směs vydírání a korupce důležitých jednotlivců v politice lobbisty ze sféry ekonomické a nepřetržitý ideologický tlak ekonomických elit na praxi vládních politiků tak, aby daňové a donucovací nástroje státu byly parlamentními zákonodárci "reformně" co nejvíc minimalizovány. Cílem je vytvořit nový stát, funkčně totálně zprivatizovaný, finančně snadno ovlivnitelný – a tedy i stát ústavně mocensky co nejslabší. Lidově řečeno – bylo třeba zbourat sociální stát.

 

3: Privatizační mýtus prosperity, chamtivost a partajní korupce

Že se to všechno děje pod mýtickou a zcela falešnou záminkou dnes již dávno prokázaného výmyslu, že prý všechno tržní a soukromé prosperuje lépe než to plánované a státní, je nabíledni. Pro úplnost pak zbývá už jen dodat fakt, že oč rychleji takový systém spěje k ekonomickému krachu, tím víc se snaží sám sebe zachránit ještě větším korumpováním servisních elit státu. Jenže, co je to vlastně korupce?

 

Vždyť korupce jako taková  je přece odedávna jen funkční podmnožinou množiny prvků obecného TRŽNÍHO chování! Chování bez jakékoliv etické a mravní kontroly a regulace – a také zejména – bez trestního postihu, protože mezitím někdo zrušil právě tu  správnou protikorupční legislativu. Že právě tato legislativa nebyla v dané době poslanci záměrně zajištěna, ale naopak značně rozbourána? A proč bychom se tomu měli divit, když to byl záměr?

 

Další rozbor už vlastně ani není zapotřebí. Ve státních zakázkách soukromých subjektů je přece každá dotace i provize bez debaty jasným úplatkem. Otázkou praktickou jsou pak už jen momenty realizace: Kdy a komu bude ten který úplatek, v soudobém volném "právním" rámci, té správně volné správní úvahy, příslušného úředníka předán? Že právě v tomto mechanismu synchronně jede i černé financování většiny politických stran, je  rovněž nad slunce jasné. Možná se zatím u soudů ještě nestane vůbec nic, protože se nezvratně prokáže, že David Rath je vskutku vědomě vinen. Pokud ale bude vůle nalézt pravdu a kauza Rath náhodou jasně ukáže na korupci v prostředí politických stran, pak to bude již signál nejvyššího času to systémově řešit. Takže .. tolik dosavadní politická praxe a nyní zas pro změnu ždibec teorie její nápravy:

 

4: Náprava demokracie reformou výběru volených politiků

Že to jednoho dne musí přijít, dnešní ideologické mozky dobře vědí. Proto již dávno pracují na koncepci kontra-propagandy, tj. jak zařídit, aby občané voliči na přímou demokracii raději nemysleli a taková možnost, jako individuálně vybírat, volit a odvolávat poslance je (občany) ani nenapadla. Použitá metoda je obvyklá, jako vždy. Voliče je třeba opět důkladně vystrašit. Je třeba jim důrazně do hlav nakukat, že přímá demokracie a individualizace kandidujících lidí v politice je totéž, co oligarchizace politiky (1). Je třeba je mediálně přesvědčit, že může být ještě hůř, jestliže by současný partajní systém, demokracii jen imitující, byl voliči nahrazen nestranickým kandidátským systémem opravdu přímé volební demokracie.

 

Co je však velmi varující, že taková antidemokratická propaganda má již po celé roky prostor zejména ve veřejnoprávních mediích. V médiích, která by měla podávat pravdivou a vyváženou politickou publicistiku, zatím co mnoho redaktorů právě odtamtud píše a vysílá komentáře, ideologicky zcela zaprodané asociální politice pravicových vlád. Týká se to zejména některých jednotlivců ze spolku lidsky zprofanované a dnes již zcela nedůvěryhodné "humanitárně bombardovací pravdolásky", působících v ČT a v bývalém ČRo 6, nyní usazených na ČRo Plus.

 

Jak to tedy má správně probíhat v demokracii skutečné? Inu, zdá se, že vcelku jednoduše.

 

Zákony tvořit a vládnout, bude muset dřív či později jen přímo zvolená moc politická, nezmanipulovatelně voliči před volbami vybraná. Vybraná bez stranického klíče, ale jen podle dosavadních osobnostních kvalit kandidátů. Moc zodpovědná povinnosti ctít svěřenou důvěru. Moc snadno odvolatelná, jestliže důvěru zklame. Nikoliv partaj, ale pouze jednotlivec, který ve svém obvodu dostane nejvíce hlasů, jen ten bude zvolen. Nebude-li zvolený jednotlivec plnit to, co voličům slíbil, bude pak stejnými voliči briskně odvolán. Není důvod státem živit korupční systém politických stran jen proto, že si to tyto strany kdysi prosadily do Ústavy. Ústavu je třeba změnit.

 

I když se to dnes zdá nereálné, jednoho dne se právě tato mocenská změna stane. Klín sociálního rabování vyrážet klínem korupce totiž donekonečna nelze. Vést věčnou sociální válku zbídačováním lidí práce a privatizováním základních funkcí státu, to také pořád možné není.

 

Dnes probíhající útok elit na lidská, občanská a pracovní práva vyvolá proto nakonec ten největší odpor právě u těch, kteří Systému zatím až dosud stále jen slepě a fanaticky věřili.

 

Všechno je totiž jen otázkou času a i ten se už krátí. Politici nesledují průzkumy veřejného mínění jen proto, si zjistili, zda ještě v příštích volbách vyhrajou, ale také proto, aby jednoho dne odsud stihli včas prásknout do bot.

 

5: Teorie a praxe her na útěky firem před přísnými vládami

Příklad: Mediální ideologové podnikatelské pravice rádi straší občanskou společnost tvrzením, že nebudou-li tady firmám vládou darovány daňové pobídky a výhody, tak že firmy odsud odejdou jinam. Tvrdí to proto, že si myslí, že každé vyjednávání je třeba vést jen zastrašovací a vydírací formou. Zapomínají přitom ale, že ani v globalizovaném kapitalismu nejsou všechny systémové výhody jen na straně firem, bank a jejich majitelů, protože fakticky mnohem silnější trumfy donucovací a mocenské drží vždy v rukách vlády a parlamenty států a je jen na nich, zda je budou chtít použít, anebo ne.

 

A kdy takové mocenské nástroje politici použijí a kdy ne? Použijí je tehdy, mají-li v úmyslu chránit zájmy svých občanů, z jejichž řad sami kdysi vyšli. Nepoužijí je tehdy, mají-li v plánu sebe i občany nechat úmyslně zaprodat zájmům majitelům firem. Nepoužijí je také tehdy, jsou-li k takovému "nepoužití" zákonů například velkými podnikateli vydíráni. Problém je však rovněž v tom, že v této hře subjektivních politických rozhodnutí jsou i okolnosti logicky čistě objektivní, jen se o nich politikům nikdy veřejně mluvit nechce. A to je vskutku velice zajímavé.

 

Hrozí-li totiž firma, že odejde podnikat do jiného státu, její místo na teritoriálním trhu zaujme jistě ráda firma jiná, protože jediné důležité, co v podnikání rozhoduje, (jsou-li další zdroje v daném státě k dispozici), je jen cena pracovní síly a fakt, zda je tam volné nebo již obsazené místo na trhu daného oboru podnikání. A ještě něco: Každá firma, která odejde do zahraničí, je klidně nahraditelná založením jiné firmy státní tak, jak tomu bylo po 40 let před Sametem. Nic víc.

 

Proto první, co podnikatelské svazy dělají, je výběrové dosazení jim přátelských a hmotnou zainteresovaností spřízněných mediální redaktorských skupin ve veřejnoprávních mediích. Základním úkolem těchto redaktorů je, vytvořit mýtus nenahraditelnosti soukromých investorů, (z ideologických důvodů) nejlépe jako by z ciziny přicházejících. Druhé, co podnikatelské svazy dělají, je vlivové partajní dosazení jim přátelské a hmotnou zainteresovaností spřízněné vlády.

 

Pak už jen politici společně s podnikateli mediálně občanům pohrozí odchodem tzv. investorů do ciziny, načež soukromým nadnárodním investorům právě ta "jejich" vláda přihraje dotace, pobídky, úlevy a daňové prázdniny. Zpitomělý lid, už to konečně ve strachu o existenci pochopí a svými daněmi zaplatí. Zároveň si podnikatelské svazy legislativně ošetří legalitu možnosti případných přesunů záložních pracovních sil z ciziny, čím fakticky zorganizují velmi účinné snížení ceny práce vlastních obyvatel, přičemž se lidu podstrčí vějička rasismu proti cizincům, kteří zde lidu tuzemskému údajně berou práci.

 

Že se tím zvýší česká nezaměstnanost, to podnikatelským svazům i spřízněné vládě naprosto vyhovuje, protože i ta nezaměstnanost je jen další pákou na ještě větší snížování původní tuzemské ceny práce. Klasický kolonialismus se přežil, pro evropské podmínky je politicky příliš průhledný a mocensky nevýhodný. Zato nástrojem otevřených schengenských hranic evropských států a globalizací práce je tak vytvořen nový strategický druh moderního vydírání a vykořisťování živnostenských a zaměstnaneckých mas – neoliberální kolonialismus práce.

 

(1) – Rudolf Kučera: Nebezpečné návrhy, které chtějí změnit domácí politický systém


2. díl

Přejít do diskuze k článku