Čtenářům se smyslem pro černý humor a milovníkům inteligentních horrorů, všem reformním vizionářům vřele slibuji dobrou zábavu nad knihami amerického spisovatele, Samuela Shema. První se jmenuje Dům Páně (Argo,1999) a živým, a čtivým způsobem líčí zkušenosti mladého lékaře, plného nadšení ze svého poslání. Zážitky z praxe v nemocnici jej zbaví mladického idealismu, a tak se doktor Roy Bash po ukončení stáže rozhodne věnovat se subtilnější disciplině, psychiatrii. A tak se v druhém románu Hora hoře (Argo,1997) přemisťuje do sanatoria stejného jména v dobré víře, že už nebude nucen marně bojovat s umíráním a naopak bude účinně pomáhat svým pacientům. Spolu s ním však postupně zjistíme, jak se vyhlášený útulek pro duševně nemocné stává dějištěm groteskních, absurdních a tragických událostí.
Normální psychoterapie skomírá.Štafetu přebírají drogoví kovbojové. Léky používají jako prostředek, aby se s lidmi nemuseli bavit. Je to jednodušší, než se chovat jako člověk a sdílet trápení druhých. A pak taky hrají roli peníze. Doktoři přes léky mají šest pacientů za hodinu, sedmdesát dolarů za kus. To je čtyři sta dvacet dolarů za hodinu. Doktoři přes psychoterapii stihnou za hodinu jen jednoho za stovku.
Právě jsme obdrželi dvoumilionový grant od ministerstva obrany na studii o účinku medikamentózní léčby u hraničních případů. Většině pacientů bude na základě náhodného výběru podáván placedon, zephyril nebo placebo. Léky by se pak daly prodávat do celého světa za miliardy dolarů. Navíc se studií dá získat věhlas a ocenění a kdoví, třeba i Nobelovka.
Tédéčko je nemoc vyvolaná léčením ale na tédéčko žádný lék není!Ale pozor! Kdyby někdo objevil lék na sekundární nemoc, kterou vyvolali mizerným lékem na primární nemoc, bude z toho ještě horší nemoc! Všechny ty nové léky – vždyť je to jen taková soutěž Lék měsíce, prokristapána – se testují teprve pár let. Život laboratorní krysy trvá tak tři roky. Co my víme, třeba za pět let promění prozac a zoloft lidi v ještěrky!
Chyba, první otázka je: „Na co se vztahuje vaše zdravotní pojištění?“
„Naučím vás, co je v celé psychiatrii nejdůležitější.Vezmeme třeba nějaké město řekněme Boston. Které jsou dvě největší budovy v Bostonu? Pojišťovny, parchanti z pojišťoven! Největší budovy, největší marže na světe. Svině.“ Heiler se pustil do své nejkomplikovanější přednášky a křídou přitom čáral na tabuli. Hůlkoví panáčci představovali doktory a pacienty a v hůlkových budovách postávali výkonní pracovníci pojišťoven s dolarovými značkami místo očí .V zásadě šlo o to vyrobit u každého pacienta složitou diagnózu dle DSM, oblafnout pojišťovny a převést část dolarů z očí výkonných pracovníků pojišťoven do kapes doktorů.Uzavřel to slovy: „Každičký den musíme my doktoři dohlédnout na to, aby naši pacienti byli natolik nemocní, že musí zůstat v nemocnici, ale zase ne tak nemocní, aby pojišťovny řekly, že se jejich stav nelepší a že musí být propuštěni . Nemocní, ale uzdravující se. Uzdravující se, ale přitom pořád ve špatném stavu. Ve špatném stavu, který se však zlepšuje.“
V době, kdy se Christine začalo dařit lépe, a protože se jí dařilo lépe, začala na mě dorážet její pojišťovna.Neustále mi volala jakási žena – podle hlasu spíš ještě holka – její „referentka“ v Tulse, která o Christine vyžadovala stále důvěrnější informace: Souloží se svým přítelem? Když má depresi, proč jí nebyly předepsány léky? Nemohlo by jít o premenstruační syndrom? Na základě mých odpovědí mi ta puberťačka v Tulse schvalovala vždy další dvě sezení. Bylo to k zešílení. Jednoho dne jsem jí řekl: „Víte, že mi znemožňujete jí poskytovat psychoterapii?“ „Jo, vím,“ odvětila dívčina a hlasitě praskla bublinu ze žvýkačky. „My už nechceme platit psychiatrům za to, že si povídají s lidmi.“
poučení: Bohatí jsou na tom ještě hůř, z těch se dají tahat peníze.
Máme tady bohatou studentku. Vypadá jako ze žurnálu. Ona vám poví svůj příběh. Úchvatný příběh.
„Anamnéza se dělá v afektu. Když z příběhu vydolujete city, pak zjistíte všechno. Jakou otázku položíte první?“
„Dobré pojištění – je bohatá. Jestli ji přijmeme a ona tady zůstane, až se vrátí Heiler, už ji odsud nepustí.“
S Henrym jsme pročítali oběžník: „OBĚDY v rámci akce ‚KAPITÁL HOŘE‘
Hora Hoře rozbíhá akci ‚Kapitál Hoře.‘. Každý z vás obdrží pozvání na oběd s dr. Lloyalem von Nottem, kde označíte ty z vašich pacientů, kteří by se mohli stát potenciálními dárci. Nikdo po vás nebude chtít, abyste své pacienty o peníze žádali. Nemusíte mít obavu, pacienty oslovíme sami.
„Máme jim dát jména našich bohatých pacientů? Není to náhodou neetické?“
Mladý lékař se věnoval pacientovi po těžké tragedii, když ten se konečně začal otevírat, vrazil dovnitř šéf: „Jste tam už čtyřicet tři minut. Takhle dlouho se s tím zdržovat nemůžete. To si dneska nemůže dovolit žádné zdravotní zařízení. Délka pobytu se krátí, lůžka jsou volná, počty přijímaných se každý rok zdvojnásobují, ale denní přírůstky klesají.“
„Dneska máte do pěti vyřídit sedm případů a to se tam pokusíme vmáčknout další dva.“
„Teď ne. Přijměte ho a povídejte si s ním ve svém volném čase. Vedle fyzického vyšetření a zprávy by vám jeden příjem měl zabrat čtrnáct minut.“
„Ale přece než ho můžu přijmout, musím o něm přemýšlet, o jeho budoucí léčbě.“
„Á!“ prohlásil, jako by právě přišel na kloub nějaké hádance. „Tak v tom je ten zádrhel.“
Je dobré ještě podpořit vánoční reklamou v novinách i televizi.
Lidé se na Horu hrnuli v celých houfech. Počty přijímaných, už tak vysoké, ještě narostly. Následkem toho se zvýšily i počty odmítnutých úhrad za lékařskou péči ze strany zdravotních pojišťoven. Upravovaly se protokoly, v podepsaných smlouvách se objevovaly mezery. Zdravotní pojišťovny se chovaly jako parazit ve střevech nemocnice: staraly se o to, aby pacientů stále ubývalo, bez ohledu na to, kolik jich útroby léčebny pojmou. Nenasytné zvíře Hory muselo být neustále krmeno.
Nash a Tunabaová se bránili. Celé hodiny trávili shrbení nad serverem Toshiba ve své společné kanceláři a četli zprava doleva – od částky poslední platby zdravotní pojišťovny k příslušné uplatnitelné diagnóze DSM. Pokud pojišťovna z nějakého důvodu najednou platila nejvíc, řekněme za 301.13 Cyklotomická porucha, byla velká Toshiba přeprogramována tak, aby přeprogramovala malé Toshiby, takže po vložení dat, z nichž by dříve má sladká toshibička zkonstruovala diagnózu 302.90 Atypická parafélie, teď vyplivovala jak na běžícím pásu 301.13, 301.13, 301,13 ….., protože za tu pojišťovna platí nejvíc.
„Jistěže ne. Blair své teorii věří – to je ten problém. Kdesi v hloubi cítí, že je uvězněný sám v sobě, že je pro druhé jen objekt. Navíc má oslabené cítění, proto ve druhých provokuje intenzivní emoce, aby cítil aspoň něco. Nedokáže soucítit. Teorie o lidech jsou bezva, chrání vás před tím být s lidmi. Ten chudák se domnívá, že lásku si vyslouží tím, co dělá, a ne tím, co je. Vidí vysvědčení, ne dítě, které ho přinese domů. Nobelovu cenu, ne to, že ho vlastní děti pořádně neznají. Je to tak příznačně americké a naprosto zničující, to vám povím. Neexistuje žádný důvod chovat se krutě k pacientům krutě. Nikdy.
„Medicína funguje jako zrcadlo společnosti. A společnost umírajícího města byla rozdělena na pár jedinců, kteří měli všechno, na reaganovsko-bushovsko-clintonovské zbohatlíky, a na nervózní zbytek. Město bylo plné násilí a chamtivosti a drog a lidí, kteří ztráceli práci a naději, a to před uštěpačnýma očima těch několika, kteří díky svému bohatství ovlivňovali daňové zákony a politiky a tak vládli masám, kteří se uchylovali za elektronicky střežené žulové zdi a kované brány svých velesídel se soukromou ochrankou a soukromými školami a soukromými letadly a soukromými kluby a soukromými dušemi. Já zatím čekal, koho přiveze záchranka, a léčil jsem vztek a zoufalství.
