Základy přirozeného práva a karmických zákonů – 3. díl: Nordická lest

Reklama


Nordická „lest“ je otočením všeho toho, co zde bylo a bude řečeno, o sto osmdesát stupňů. Prohlašováním se deprivantů za lidi, tvrzením deprivantů, že jen oni jsou lidmi, a že skuteční lidé lidmi nejsou, že všichni ostatní jsou podřadnou rasou (a oni „nadřadnou“), že oni jsou tlustými střevy, a ostatní tenkými, a tak podobně. Tvrzením psychopatů, že jen oni jsou zdrávi, a že psychopati jsou ti ostatní.

A k tomu navíc je nordická „lest“ tvrzením, že ten, kdo není v právu, má právo jednat proti těm, kteří v právu jsou, tak, jako by měl právo jednat ten, kdo v právu je, proti těm, kteří v právu nejsou. (Pravda, je to trochu zamotané, ale přesně tak definice nordické „lsti“ v překladu do logického jazyka zní.) A dodal bych, že si usurpují nejen „právo“ chovat se k lidem tak, jak by se lidé měli chovat k nim, ale že jdou daleko „nad rámec toho“, jak by se k nim lidé chovali.

Ve středověku a i dnes to bylo a je hlásání náboženských fanatiků podléhajících nejtemnějším silám, že mají právo vyvražďovat všechny „nevěřící“, na světské úrovni pak hlásání německých a amerických nacistů, že mají právo vyvražďovat všechny národy, které se jim zamane, tvrzení deprivantů, kteří se zmocnili výrobních a jiných provozů, že mají právo povraždit všechny zaměstnance, tvrzení deprivantů, kteří se zmocnili distribučních řetězců, že mají právo povraždit všechny spotřebitele … tvrzení politiků (ve skutečnosti samozřejmě jejich loutkovodičů), že mají právo povraždit všechny voliče.


A pokud se nedaří lidem vnutit představu otočenou o celých sto osmdesát stupňů, je v pohotovosti „odlehčená verze“. A tou je, že lidem vnutí ono známé heslo „nebýt jako oni“. Představu, že kdo se brání, je stejně špatný jako útočník, vlastně daleko horší, protože by přece měl už dávno vědět, že se bránit nemá. Představu, že jakákoli obrana je špatná, že se proti zcela nedemokratickým násilníkům člověk smí bránit pouze demokratickými prostředky, čímž je myšleno, že si může maximálně pouze dodatečně stěžovat (pokud přežije) … a samozřejmě ani s minimálním výsledkem.

Všechny ty kecy o tom, jak přece nikdo nemůže a nesmí „brát spravedlnost do svých rukou“, kterým by snad byl analogický jen zákaz brát přirození do svých rukou. Ono známé „Nesahej si na něj, nebo ti upadne!“, ovšem se sankcí pro ty, kteří zjistili, že neupadne. A všechny ty řeči o zprivatizovaných částech těla, které už tedy podle nich lidem nepatří, a tak si na ně nejen nesmějí sahat, ale ani je ukazovat, a už vůbec ne používat. …Obojí samozřejmě rozšiřují stejné mocenskými kruhy. V prvním případě podle nich smí brát „spravedlnost“ do svých rukou jen zkorumpovaný soudce, ve druhém by směl komukoli na přirození sahat asi jen farář.

Jinak naprostý souhlas: Právo nemůžeme brát do svých rukou – ani kdybychom sebevíc chtěli, protože právo ve svých rukou máme. Jediné, co je možné, a co se dnes ve velké míře děje, je, že někdo bere naše právo z našich rukou nám, respektive nám brání v tom, abychom jej používali.


Kdokoli by se tedy chtěl někdy vůči čemukoli bránit, je podle nich asociální zločinec, stejný jako nacisté, terorista, žere děti, nemá rád svou babičku, je ještě horší, než kdyby se svlékal na veřejnosti, a tak dále … a hlavně jej na myšlenku, že by se mohl bránit, přivedla jenom a pouze závist. Závidí prý skutečným zločincům, že mohou beztrestně vraždit, krást, podvádět, vydírat, manipulovat s lidmi… To je sice pro nás představa dost divná, ale těžko můžeme očekávat, že někdo, kdo jiný motiv než závist nezná, bude očekávat jiný motiv u kohokoliv jiného.

A mnoho lidí jim tyto kecy „žere“, a tak se nechají bez jakéhokoli náznaku obrany vraždit, okrádat, podvádět, vydírat a manipulovat se sebou, a ještě si namlouvají, jak jsou dobří, že nejsou jako „ti druzí“ – a přitom se sami svým chováním řadí na druhé místo – že se „nenechali strhnout“ k tomu, aby se bránili, že „tak neklesli“, aby se bránili a podobně. …O tom, že by se lidé pokusili zakročit, když někdo vraždí, okrádá, podvádí, vydírá a manipuluje jiné, už dnes nemůže být vůbec řeč.

Obrana vůči zločincům je ztížena už tím, že jsou prohlašování za nesvéprávné (z důvodu psychické choroby, nezletilosti, politické funkce či známosti), a tudíž nevinné. Ještě víc ztížena je, pokud si deprivanti prosadí zákony, které v podstatě znamenají útočnickou imunitu. Pokud soudy dávají zásadně vyšší „tresty“ za obranu, kterou vždy nazývají „nepřiměřenou“1, než za útok (pokud za útok vůbec nějaké dávají), za klepnutí zloděje přes prsty vyšší než za krádež, za prozrazení korupce vyšší než za korupci…2 A ještě těžší je, pokud lidé tyto zvrácenosti internalizují a považují to tak za správné, nebo rezignují a říkají, že se nic nedá – a nemá – dělat.

Jakákoli obrana je dnes popisována jako neospravedlnitelné asociální chování, kdežto zločinci jsou glorifikováni jako úspěšní lidé. A pokud se zrovna příliš nehodí mluvit o úspěšnosti, bývá kriminalita obhajována chudobou.


Vždycky jsem si říkal, že je snad jasné, že chudí jsou přece chudí proto, že nekradou. Mezitím to bylo potvrzeno i výzkumy. Studie ukázala, že Američané s příjmem přes 70 000 $ ročně kradou v samoobsluhách o 30 % víc než ti s příjmem 20 000 $ ročně a méně.

A myslím, že to bude platit i všeobecně – že i když vezmeme v úvahu chudší část populace, u které se kriminalita nejčastěji projevuje „běžnými krádežemi“, budou krást převážně ti bohatší z těchto „chudých“, že například i mezi Romy to nebudou zrovna ti nejchudší, co kradou nejvíc. Nejspíš to svědčí o tom, že jak k legálním, tak k nelegálním příjmům je v dnešní společnosti třeba stejná „morálka“. Což už bylo i v poslední době potvrzeno řadou výzkumů.

Projev kriminality je samozřejmě modifikován společenským postavením, možnostmi, které dotyčný má – účetní asi bude spíš defraudovat než krást kabely nebo kabelky. A největší motivaci ke zločinu budou mít ti, kteří jsou nejblíže hranici s další příjmovou skupinou, které se chtějí vyrovnat. Z chudých to budou ti méně chudší, z milionářů toužících stát se desetimilionáři (pokud se společnost dělí takovýmto způsobem) asi spíš ti, kteří mají devět miliónů, než ti, co mají jen jeden. Nuly jsou pro bohaté totéž, co pro vojáky hvězdičky na výložkách. Jejich touhou proto je připsat si další nulu. Stát se z devítinulového prasečkáře desetinulovým prasečkářem je pro ně něco, jako stát se ze čtyřhvězdičkového generála pětihvězdičkovým. Motivací politiků pak je, že se chtějí dostat mezi oligarchii, případně šlechtické a královské rody.3

…Závist bývá spouštěcím impulsem kriminality z prostého důvodu. Závist je v podstatě touha být někým jiným, a od té je ke ztrátě individuality – což je předpokladem pro kriminální jednání – už jenom krůček.


(Kriminalita „bohatých“ ale často svědčí i o něčem jiném, a to o frustraci oněch „úspěšných“, kteří mají „vše“, co jim má podle představ šířených ve společnosti stačit ke spokojenosti – uznávané zaměstnání, místo na společenském hřadu, bydlení na „dobré“ adrese, drahé auto, spořádanou „rodinu“ atd. Představ, které měli dříve i oni sami, a když toho všeho konečně dosáhli, zjišťují, že to ke spokojenosti nějak nestačí. Vidí, jak naletěli, jak se nechali zmanipulovat, jak byli naivní, jak byli blbí. A ve své frustraci například kradou z adrenalinového sportu.

A nemusí jít jen o frustraci ze své neúspěšné „úspěšnosti“, ale o frustraci vůbec. O zoufalé hledání nějaké cesty, když žádná z nabízených nic zajímavého nenabízí. U dětí a mladistvých je to pak také hledání hranic, co všechno si mohou vůči ostatním dovolit. Pokud jim společnost neposkytne zpětnou vazbu, pokud nenarazí tak, aby je to odradilo, pokud jim to někdo nevysvětlí po dobrém nebo po zlém, prostě pokud si nenabijí tím, že jim někdo dá po držce, mohou zajít tak daleko, že už není návratu.)

To, že nordická „lest“ doslova a do písmene znamená, že „černé je bílé a bílé je černé“, nejlépe vidíme na příkladu německých nacistů: neárijští Němci se prohlašovali za árijce, a vyvražďovali árijské Romy, které naopak prohlašovali za neárijce.

Nordická „lest“ je převrácením všeho: práva a spravedlnosti, pojmů jako jsou individualita, osobnost, sebevědomí, inteligence, duchovnost, zodpovědnost, čest, duševní zdraví… (až nakonec i mužské a ženské role – ale zde se zastavím a toto téma v této knize nebudu rozvíjet).


V právu nordická lest znamená nahrazení právního státu právnickým „státem“, a rozdělením všech „právních subjektů“ na právnické „osoby“, které mají veškerá práva, a fyzické osoby, které mají jenom povinnosti. …„Právních subjektů“ v uvozovkách, protože se jedná o zavádějící terminologii deprivantské „protistrany“. „Protistrany“ v uvozovkách, protože deprivanti nepředstavují žádnou protistranu … a samozřejmě už vůbec ne osobu. Proto je v uvozovkách i ta. A protože se dá pochybovat, jestli se pak vůbec ještě jedná o stát, je v uvozovkách i „stát“.

Ve skutečnosti se jedná o rozdělení na lidské subjekty a deprivantské objekty. Na skutečné, právní osoby a právnické cosi. Jak říkám, deprivanti nemohou být ani protistranou. Deprivanti jsou jen hmotou kladoucí odpor. …V této záležitosti je třeba být důsledně „jednostranný“.


U právnických „osob“ se dnes předpokládá, že jsou jimi deprivanti a organizace vedené deprivanty – a proto se jim poskytují veškerá práva.

Právnické „osoby“ jsou: firmy, nezletilí, psychicky narušení, politici, zločinci (viz staré rčení o nějakém zločinci jako o „známé firmě“). Dále za ně mohou být v některých zemích podle zákona o registrovaném partnerství a dalších zákonů týkajících se majetkových záležitostí de facto prohlášeny také homosexuální osoby – pokud například na rozdíl od heterosexuálních (právních) osob neplatí dědickou daň, a převod majetku na dědice je u nich tedy analogický převodu majetku na nástupnickou firmu, nebo pokud jsou proti heterosexuálním osobám daňově zvýhodňováni, a daňové předpisy pro ně připomínají spíš daňové předpisy pro firmu než pro osobu.

(Toto zařazení homosexuálů do právnických „osob“ je pro ně sice medvědí službou, ale pokud se tomu oni sami nebrání, a naopak se toho dokonce dožadují kvůli výše uvedeným výhodám, tak ať si nestěžují, a dobře jim tak!)

Právnické „osoby“ v takových právnických systémech jako je „náš“ (tedy zdejší) nenesou žádnou právní odpovědnost, v podstatě pro ně neexistuje právní postih, a mohou v podstatě vše.


U fyzických – právních osob se naopak předpokládá, že jsou jimi obyčejní lidé, že jimi v žádném případě nejsou deprivanti. A tak je veškerá právní zodpovědnost za činnost deprivantů přenášena na tyto fyzické – právní osoby, které nemají možnost činnost právnických „osob“ zastavit (a už vůbec se neuvažuje o tom, že by k tomu mohly mít právo), které musí všechno platit, a které jsou tím i jinak značně omezeny ve svých možnostech. Nechci říkat „zkráceny ve svých právech“, protože dnes ve skutečnosti žádná práva nemají. Nakonec je na ně přenesena zodpovědnost za veškerou činnost deprivantské okupační „správy“ – opět zavádějící termín, protože nic nespravuje, ale naopak, takže řekněme spíš okupačních úřadů – včetně všech nákladů s tím souvisejících (včetně nákladů za rozkrádání, které s tím v tomto případě souvisí až moc). Stát, který je svým původem také „právnickou osobou“ (byl jí už v době, kdy tento pojem ještě neměl takový vyhraněný obsah), nakonec přestává být státem a stává se také jen tímto právnickým cosi.


Práva tedy mají jenom právnické „osoby“, fyzické – právní osoby mají jenom právní odpovědnost, jenom povinnosti:


právnická osoba – nemá právní odpovědnost

právní osoba – má právní odpovědnost


Přednost má v každém případě a za všech okolností právnická = nesvéprávná „osoba“ před fyzickou = právní, svéprávnou osobou.


Podobně, jako nordická „lest“ dělí „právní subjekty“ na právnické „osoby“ a právní osoby, z nichž právnické „osoby“ jednoznačně preferuje, dělí i majetek na dva druhy, z nichž také jednu formu držby jednoznačně preferuje.

Jeden z hlavních rozdílů mezi kapitalismem a socialismem je, že socialismus považuje za v podstatě nedotknutelný majetek fyzických (právních) osob – osobní majetek, a s majetkem právnických „osob“ – soukromým majetkem nakládá „poněkud volněji“, kdežto kapitalismus naopak považuje za naprosto nedotknutelný majetek právnických „osob“, soukromý majetek, a majetek fyzických (právních) osob, osobní majetek, za něj nepožívá v podstatě naprosto žádné právní ochrany. Právní ochrana osobního vlastnictví není v jeho zájmu, a tak není možná.

…Jelikož kapitalismus uznává jen vlastnictví právnických „osob“, není například kupování bytů do osobního vlastnictví (které může být kdykoli bez náhrady zrušeno) trvalým, ale pouze dočasným řešením, které může často skončit placením výpalného (které však může být i trvalé).4


Další formou vlastnictví, která se (zatím) vyskytuje v obou systémech, pak je společenské vlastnictví, obvykle nazývané státním nebo národním majetkem, které však v kapitalismu slouží téměř výlučně právnickým „osobám“, kdežto za socialismu i osobám právním. V kapitalismu ovšem je veliká snaha i veškerý tento majetek zdeprivantizovat – převést na deprivanty.


Majetek je rozlišován – a zaujímán k němu úplně jiný postoj – nejen podle těchto názvů, ale hlavně podle povahy majetku.

Za socialismu se příliš nepoužíval výraz vlastnictví. Místo něj se používal výraz trvalé užívání, jehož smysl byl stejný.5 Byty a pozemky měli lidé v tomto trvalém užívání = vlastnictví. Lidé, kteří měli byty v trvalém užívání, v žádném případě nebyli nájemníky, a to ani po právní stránce, ani po stránce faktické, jak se nám snaží deprivanti nalhat.

Po roce 1989 však u nás okupační „správa“ zaujala k vlastnictví bytů a pozemků zcela rozdílný postoj. U vlastnictví pozemků vyšla z předpokladu, že to je svou podstatou vlastnictvím právnických „osob“, neboť slouží převážně deprivantské spekulaci, a trvalé užívání v tomto případě bez výhrad uznala zákonem z roku 1992 za vlastnictví.6 V případě bytů pak vyšla z předpokladu, že jsou ze své podstaty osobním vlastnictvím, vlastnictvím fyzických – právních – osob, jejich vlastnictví neuznala, a bez výjimky – a bez náhrady – je vyvlastnila.

Z majitelů bytů se rázem stali podnájemníci (pokud nešli rovnou pod most).7 A aby je ještě víc ponížila, vedla okupační „správa“ kecy o tom, že platí „regulované“ podnájemné a ne „tržní“ (které samozřejmě nevychází z žádného trhu, ale pouze z „libovůle“, tedy zvůle), a že tím tito bývalí právoplatní majitelé okrádají současné „majitele“ (ve skutečnosti okupanty). Za chudáky byli prohlášeni ne ti, kterým byly bez náhrady vyvlastněny byty, a kteří tak byli postaveni do v podstatě neřešitelné životní situace, ale ti, kteří dostali celé domy v „restituci“.8  Toto „sametové vyvlastnění“ navíc samotným vyvlastněním neskončilo. Bývalým vlastníkům byla totiž navíc uložena povinnost i po vyvlastnění svého majetku platit novým „vlastníkům“ tolik, aby ti měli „přiměřený“ zisk. Navíc jim okupanti často zakazovali se vystěhovat (což by zejména staří lidé mohli jen výměnou bytu za levnější, v čemž jim bránili). A tak se bývalí vlastníci stali navíc nevolníky. A s nimi i jejich příbuzní, kteří za ně museli nové podnájemné, převyšující jejich příjem, platit.

Není nejmenších pochyb o tom, že práva vlastníků dekretu na byt byla de facto totožná s vlastnickými právy (trvalí uživatelé pozemku ani vlastníky podobného dekretu nebyli). A většina těchto bytů byla navíc nabyta v dobré víře (nehledě na to, že by byly vzhledem k délce užívání i vydrženy) … což se u většiny „restitucí“ rozhodně říct nedá.


Nebo jiný příklad: Když půjčíte peníze bance, a jí je ukradnou, ukradnou je vám. Pokud ovšem půjčí peníze banka vám, a ukradnou je vám, už nějak neplatí, že by peníze ukradli bance. Zde už ale ve skutečnosti nejde o druh vlastnictví, protože peníze nejsou majetkem banky. Ta je má zase půjčené od jiných fyzických osob. Druh vlastnictví je tedy stejný, práva fyzického vlastníka jsou však menší než práva předpokládaného deprivanta, který peníze pouze „spravuje“.9


V případě „majitelů“ domu, žijících z renty, u kterých se předpokládá, že jsou právnickými „osobami“, deprivanty, tedy bylo stanoveno, že musí mít „přiměřený“ zisk, který jim musí podnájemníci opatřit, že nesmějí na „svých“ domech prodělávat.

U lidí živících se zaměstnáním – u kterých se předpokládá, že jsou to obyčejní, fyzičtí lidé, naopak nic takového stanoveno nebylo, a tak mohou klidně být prodělečně činní – dostávat za práci méně než jsou jejich náklady, případně nic.


Zabavení bytů, jejich deprivantizace a „restituce“ poněkud připomíná dobu o pět set let dřívější, kdy bylo všem do té doby svobodným obyvatelům nařízeno, že si musejí najít vrchnost – tedy vznik nevolnictví na konci 15. století (u nás).

…Když jsem se v emigraci v roce 1987 dostal do Belgie, prvním mým šokem bylo, když jsem zjistil, že vztahy mezi nájemníky bytů a jejich landlordy byly ryze feudálního rázu. (Placení podnájmu za šest měsíců dopředu, praktická nemožnost odstěhovat se v kratší době ap.) Belgie se nikdy nevymanila z feudálních vztahů. – Nebyl právě proto Brusel vybrán za hlavní město Evropské říše?

U nás se „vývoj“ dostal tak daleko, že družstevní vlastnictví, které je všude ve světě běžné, v podstatě není téměř ani tolerováno. Družstvo, jakožto spolek sloužící ke sdružování fyzických – právních osob za účelem obrany před právnickými „osobami“, je něco, co za současného režimu prostě není přípustné. Cílem okupační „správy“ proto je převedení družstevního vlastnictví na právnické „osoby“, nebo jeho rozdrobení na osobní vlastnictví – vlastnictví fyzických osob, které kapitalismus z principu neuznává. Takový majetek pak dřív nebo později někdo z deprivantů sebere.10


A – nejen u nás – se v současnosti „vývoj“ dostal ještě dál. Jak je vidět například na žalobě firmy Anheuser-Busch proti firmě Budvar ohledně porušování jejích „lidských práv“ (v lednu 2005), už se nemluví pouze o vlastnických a podobných právech. V zahraničí – ve Spojených státech – už bylo podobných žalob dokonce víc.

…Současný americký fašismus už tedy posunul nordickou „lest“ až tak daleko, že otevřeně říká, že ani lidská práva nemohou mít skuteční lidé, ale pouze firmy, korporace a jiné právnické „osoby“.


1 Právnické právo tím, jak už nezná výraz obrana, ale jen „nepřiměřená obrana“, poněkud připomíná dnešní ekonomii, která už také nezná výraz peníze, ale jen „finanční prostředky“, a procenta, ale jen „procentní body“.

2 Situace u nás patří k jedněm z nejextrémnějších:

Na jednu stranu má policie zakázáno vyšetřovat podvody pod 35 milionů Kč. (Tuto částku uváděl veřejně – v televizi ministr vnitra Radek John. Vzhledem k tomu, že mi před několika lety jeden kriminalista říkal, že „podvody pod třicet miliónů nevyšetřuje“, vypadá to v podstatě na „zvýšení o míru inflace“.) Na druhou stranu bylo donedávna možné (a také se tak dělo) připravit člověka o veškerý majetek a tím i o život například proto, že když zrušil účet v bance, banka se s ním vypořádala podle zaokrouhlení na celou korunu, čímž mu „vznikl“ dluh ve výši tohoto zaokrouhlení, ze kterého banka udělala různými penály a lichvou z prodlení několik miliónů. (V současné době sice u nás došlo k jistému zmírnění těchto vyděračských praktik, přesto jsou však stále nejhorší na světě.) O ještě úplněji vymyšlených dluzích ani nemluvě. Na jednu stranu se soudní mašinerie snažila za každou cenu prosadit doživotí pro člověka, kterého uvěznila za to, že přimalovat na plakáty tykadla, na druhou stranu se ani v nejmenším nesnažila zjistit, jakým způsobem byly získány peníze na výrobu a vylepení oněch plakátů.

3 O kriminalitě oligarchie nemáme dost informací, abychom ji mohli statisticky vyhodnotit. Víme, že je velká.

4 Jako bezdomovec, který má v katastru zapsán byt v osobním vlastnictví, o tom vím své.

5 Právo vycházelo z principu, že pokud stačí nižší stupeň regulace, není třeba stupně vyššího. Podobně tehdy rozvod plnil funkci rozluky, čehož po roce 1989 okupační „správa“ také zneužila k prohlášení všech těchto dřívějších „rozvodů“ za neplatné, a tím, že neobnovila institut rozluky, dosáhla navíc naprosté nerozlučitelnosti manželství. Z nerozlučitelnosti manželství pak vyvodila povinnost „rozvedených“ – dříve bývalých, a nyní tedy opět „právoplatných“ – partnerů zajistit druhému partnerovi stejnou životní úroveň, jakou mají sami.

6 Problémy i v tomto případě samozřejmě byly – v případech, kdy měl být pozemek uznán za vlastnictví fyzické osoby, což rozhodně nebylo původním záměrem. Například pozemek, na kterém mám chatu, a který jsem si koupil do trvalého užívání, si na katastru nechala zcela protiprávně na sebe přepsat obec, což se pak řešilo soudní cestou a nakonec úplatkem.

7 Vlastnická práva lidí, kteří dříve měli na byt dekret, byla nesrovnatelně větší, než jsou v dnešní době vlastnická práva lidí, kteří mají „byt v osobním vlastnictví“. Ta automatickým vznikem členství ve společenství vlastníků de facto zanikají, protože neexistuje žádná ochrana proti tomu, aby výbor společenství nakládal s byty ostatních vlastníků jako se svým majetkem. Pokud začne výbor SVJ rozkrádat a dům zadlužovat, a vlastníci nemají odvahu tuto „vrchnost“ odvolat, člověk, který si koupil byt do osobního vlastnictví, najednou zjišťuje, že jeho práva k bytu jsou nonexistentní, a pokud vůbec nějaká existují, tak jsou zcela nevymahatelná.

8 V případě „restitucí“ navíc ve většině případů (nejvíc ve velkých anonymních městech, v Praze se uvádí 70-80 %) ani „restituenti“, ani jejich předci „vrácené“ domy nikdy předtím ani neviděli.

9 Ano, takto vypadá ve svých důsledcích právnické římské „právo“. V obou smyslech – jak ve smyslu „práva“ starého – otrokářského Říma, tak ve smyslu „práva“ římské církve.

10 Uveďme si odpověď úřadů nové, kapitalistické Turkménie na stížnosti Rusů, když jim zabavovaly nábytek: „Pojem osobní majetek neexistuje.“

A také si uveďme, proč se tvrdí, že Češi jsou bohatší než Němci: Češi byli ve velké míře vmanipulováni (většinou jim ani nebyla dána žádná jiná možnost) do toho, aby si byty koupili za přemrštěné částky a na dluh do tohoto fiktivního osobního vlastnictví. (Ponechme stranou skutečnost, že většina z nich nemá splacenou hypotéku, a tak je byt ve skutečnosti banky, a ne jejich.) Němci nemají nic takového zapotřebí, protože nájemníci u nich stále požívají daleko větší ochrany než u nás „osobní vlastníci“. …A tak u nás „vlastníci“ platí zlodějským výborům SVJ víc, než kolik platí Němci jako nájem.

Foto: Banksy

Přejít do diskuze k článku