K tomu, aby se lidé a (bytosti vůbec) mohli vyvíjet, potřebují mít zabezpečeny základní životní potřeby. Dříve je zabezpečeny víceméně měli. Příroda skýtala dostatek obživy. Jak už dnes opět víme,1 lidé žijící sběračsko-loveckým způsobem života tráví prací, zajišťováním své obživy, daleko méně času než lidé žijící ve „vyspělé“ civilizaci. Obvykle jen dvě až tři hodiny denně. (V případě lovu velkých zvířat ještě méně).
Pokud taková snadná možnost obživy zanikne – tím, že se lidé rozmnoží – je na skupině, společnosti, která se rozmnožila, aby svým členům zajistila obživu jiným způsobem. Pokud se namísto toho dá cestou násilí a její členové se o potravu začnou rvát, násilí se bude stupňovat do té míry, že se tato skupina, společnost časem sama zničí, zanikne. A k témuž dojde i v případě, že násilí bude skryté, kdy se vyčlení mocenská skupina, která bude natolik silná, že si ostatní nedovolí postavit se na odpor.
Obživa dřív byla samozřejmostí – stačilo si utrhnout ze stromu. Tehdy asi ani nikdo neuvažoval o tom, že je to jeho právo. A společnost, která svým členům toto právo nezajistí, toto jejich právo porušuje.
Podobně je tomu s bydlením. Zjednodušeně řečeno: Dokud žije tlupa v jeskyni a všichni se tam vejdou, žádný problém k řešení neexistuje. Jakmile se však tlupa rozroste, má dvě možnosti. Buď začít stavět nějaké jiné přístřešky, nebo se prát o to, kdo bude v jeskyni spát. (Další možností například je, že se jeskyně vyhradí nejtlustší ženě nebo muži s největším penisem, a ostatní budou spát na dešti v blátě před jeskyní … a z povzdálí na ně s „úctou“ a „bázní“ vzhlížet.)
…Země, které stále ještě považují bydlení za základní lidské právo, jako třeba Kuba, samozřejmě deprivanti prohlašují za nejhorší, a navíc vykládají, jak tím tyto země porušují lidská práva.
Dalším takovým právem je právo na vodu, které za základní lidské právo uznalo i OSN. Nejdeprivantštější okupační „správy“ – jako například česká – toto právo samozřejmě neuznaly.
Podobné snahy vidíme i v případě vzduchu. Poplatky za zdravý vzduch v rekreačních oblastech u nás už zavedeny byly, v současné době byly navíc zvýšeny, a snahy politiků zavést poplatky za vzduch plošně se také čas od času objevují.
Souhrnně vzato, pokud člověk nemá možnost uživit se tím, co najde v přírodě, postavit si přístřešek, kde chce, pít vodu z potoka, je na skupině, společnosti, která mu to de facto vzala (tím, že se rozmnožila natolik, že tyto možnosti zanikly – a která toto rozmnožení připustila), aby mu tyto potřeby zajistila.
Což samozřejmě neznamená, že to pro lidi někdo udělá. Naopak se bude očekávat, že tak budou lidé činit ve spolupráci, například, že se budou společně věnovat zemědělství, společně stavět přístřešky, společně kopat studny. Což není synonymem kolektivismu. Půda dřív patřila obci, a těm, kdo na ní chtěli pracovat, byla jen dočasně přidělována. Vlastnictví půdy není vůbec tak staré, jak si dnes mnozí myslí. V Evropě se začíná zavádět až ve středověku, v Rusku až po „perestrojce“. A také to neznamená, že bude každý dům patřit všem. …Například na Slovensku to prý na vesnicích dosud chodí tak, že když chce někdo stavět dům, přijdou mu pomoci muži z celé vesnice a v krátké době dům postaví. On pak zase pomůže jiným.
Znamená to tedy, že se tak bude dít ve spolupráci, a hlavně, že se po každém bude chtít jen jeho díl práce, potřebný k zabezpečení těchto potřeb, a ne, aby někomu vytvářel „přiměřený zisk“.
Z toho vyplývá neprivatizovatelnost těchto zdrojů: neprivatizovatelnost půdy jakožto prostředku obživy, neprivatizovatelnost obydlí a půdy jakožto prostoru k životu, neprivatizovatelnost vody a vzduchu. Kromě neprivatizovatelnosti těchto víceméně obnovitelných zdrojů se jeví jako logické požadovat i neprivatizovatelnost neobnovitelných zdrojů, nerostných (i rostných) surovin, v technicky rozvinuté společnosti také potřebných pro zabezpečení základních životních potřeb.
Veškeré privatizace zdrojů jsou podle přirozeného práva už ze samého principu od počátku neplatné.
Pouhé prohlášení zabezpečení základních životních potřeb za základní lidské právo ve společnosti, kde se nic neobejde bez peněz, samo o sobě nic neřeší, a tak vznikl pojem základní příjem, či základní nepodmíněný příjem.
Jde o to, že by každý občan dostával částku dostačující k zabezpečení jeho základních životních potřeb už z titulu, že tu prostě je. Aby měl každý zaručen takovýto příjem, nepodmíněný prací. Tento požadavek je logický zejména ve společnosti, která mu práci tak jako tak nedokáže poskytnout. A je logický i ve společnosti, která, pokud už lidem práci poskytne, jim z organizačních důvodů (či z pohodlnosti zaměstnavatelů) nedokáže nabídnout práci, která by jim nezabrala veškerý čas a umožnila jim věnovat se i něčemu jinému než práci (hlavně sobě), ve společnosti, která jim nabídne jen práci, ve které musí trávit mnoho hodin přesčas (dnes u nás už navíc často zdarma), nebo nic. Ve společnosti, která často dokáže nabídnout jen takovou práci, která je pro mnoho lidí ponižující.2 (O tom, že by je práce bavila, ani nemluvím.)
…Také jde o to, že většina potravin, zboží ap. se dnes vyrábí natolik specializovaným způsobem a s takovou produktivitou, že už není potřeba ani možnost přitom další lidi zaměstnat, neboť místo aby byli něco platní, ve skutečnosti by jen zavazeli. Jak ve výrobních provozech, tak v zemědělství by dnes nadbyteční lidé způsobovali jen víc škody než užitku.
Proti zavedení základního příjmu mají však kupodivu námitky i alternativně smýšlející lidé. Říkají, že pokud bude v této společnosti základní příjem zaveden, bude zaveden oněmi nemocnými mocí jen z důvodu udržení sociálního smíru. Proto, aby je dnes už desítky procent nezaměstnaných nesmetly. Že to bude jen jejich hra o čas, o oddálení nevyhnutelného, aby si prodloužili svou agónii.
Za vhodnější alternativu považují budování komun, které dokážou svým členům jak zajistit základní životní potřeby, tak nabídnout smysluplnou práci. Otázkou je, jestli a kde je to reálné, a co dělat tam, kde to reálné není.
Jistý problém je s „další“ životní potřebou, sexem.3 V některých zemích (Dánsko, Nizozemí, Švédsko, Německo) je sice právo na sex přiznáno mentálně postiženým, a dokonce jim placený sex hradí (obvykle každých čtrnáct dní) zdravotní pojišťovna. Nikde však není právo na sex přiznáno zdravým lidem … a už vůbec jim ho nehradí pojišťovna. A pokud nepatří do „příjmově vyšší skupiny“, nemohou si sex ani sami zaplatit, a jelikož většinou nemají ani žádné jiné možnosti, mohou mentálně postiženým jen tiše nebo nahlas závidět. A to je také asi hlavním důvodem celé té „humánnosti“. Dosáhnout toho, aby se zdraví lidé cítili méněcenní i vůči mentálně postiženým.
Placený sex hrazený zdravotní pojišťovnou pro všechny samozřejmě není ideálem a většinu lidí něco takového ani neláká.4 Navíc by to bylo možné jen ve společnosti, kde by byl dostatek prostitutek a prostitutů. K tomu, aby měli uspokojení této životní potřeby takovýmto způsobem opravdu zajištěno všichni, museli by být prostitutkami a prostituty v podstatě také všichni. A zajistit lidem uspokojení jejich sexuálních potřeb jiným způsobem je ještě těžší. Sex se netýká jen právě toho člověka, který jej chce, ale i potencionálních partnerek či partnerů. Chcete snad sex arbitrárně nařizovat? Jak chcete zařídit, aby v tomto případě právo jednoho člověka nezasahovalo do práv někoho jiného?
Musíme se tedy smířit s tím, že není možné vyhlásit přímo právo na sex, ale jen právo na život v takové společnosti, ve které sex reálně existuje, ve které má člověk reálnou šanci. Ve společnosti, kde sex existuje i pro zdravé a nejen na obrázcích! Ve společnosti, ve které je sex častěji než vánoce a ne naopak. A přestat kecat o právu dětí žít v „úplné“ atomové rodině, a naopak uznat právo dospělých žít jinak než v atomové rodině!
Místo úvah o placeném sexu pro všechny bychom měli i v případě sexu uvažovat naopak o neprivatizovatelnosti této základní životní potřeby. A nebyli bychom v tom první. Neprivatizovatelnost sexu u nás hlásali opět husité.
…Potřebovali bychom se vrátit alespoň do šedesátých let, nebo ještě dál – do doby secese, kdy už bylo manželství považováno za přežitou instituci, chápat volnou lásku jako skutečně volnou, což znamená mimo jiné bezplatnou (free love = bezplatný sex), a začít se známým „make love, not war!“ už tam. – Zkusit se vydat jinou cestou než skrze světové války a vraždění desítek a set miliónů lidí.5
Sex – jakožto základní životní potřeba – zdánlivě paradoxně také souvisí se zmíněným základním příjmem. A tato spojitost je zvlášť v dnešní době velice aktuální. Společnost by prostě neměla nutit do práce ty, kterým není schopna uspokojení této základní životní potřeby zajistit. Nemá žádné právo chtít něco od lidí, kterým nic nedává. A většina lidí, kteří nemají sex, to cítí naprosto přesně tak, že jim společnost nedává absolutně vůbec nic. Chtít nějakou práci po lidech, kteří nemají zajištěny základní životní funkce, je prostě krajně amorální.
Mělo by striktně platit: „Kdo nesouloží, ať nepracuje!“
Sex je u lidí totiž také nejhlavnější motivací. A pokud má někdo k práci nějakou jinou motivaci, obvykle to podle toho také vypadá…
Obzvlášť by výše uvedené pravidlo mělo platit u nás, kde už sex v podstatě zcela zanikl. Kde jsou ženy natolik přetíženy prací, že už nemají na sex ani pomyšlení (a pokud ano, tak už většinou jen v té podobě, že by si unavené lehly na záda a nechaly si za to platit), a kde je podle oficiálních údajů z nedostatku sexu už polovina mužů impotentních (a podle neoficiálních ještě víc).6
I když nejen u nás. Podle toho, že se nejprodávanější knihou všech dob ve světě stalo sado-maso Padesát odstínů hnědi, je situace opravdu vážná. Mnohé ženy v mnoha zemích už dnes mají sexualitu potlačenou natolik, že by byly ochotny přijmout místo sexu jako náhražku násilí – a obzvlášť, kdyby jim za to ještě někdo zaplatil. Připadá jim naprosto přijatelné, a dokonce o tom sní, že by prodávaly své tělo, „maso“ namísto k sexu k mučení. A skutečnost, že už došlo k takovému posunu, k takovému zvýšení tolerance násilí ve společnosti, že se sadomasochismu v médiích oficiálně říká soft porno nebo porno pro mamky, svědčí o tom, že situace je ještě vážnější.
Další neposlední potřebou je bezpečí, které souvisí s právem se bránit. Právo bránit se vůči neindividuálním formám života. Tímto právem je také právo ženy chránit se před otěhotněním a bránit se těhotenství, pokud těhotnou být nechce. Toto právo bylo uznáváno déle, než si dnes mnozí lidé myslí. A dokud nebyly „zapomenuty“ šetrnější metody, nebyly interrupce používány ani zdaleka tak často jako později.7
Ať se to komu líbí nebo ne, rozmnožování u savců z biologického hlediska jednoznačně je nitrodruhovým parazitismem. Je to tak prostě zařízeno. A je jedno, jestli se to tak vyvinulo přirozeným vývojem, nebo jestli je to výsledkem genetických manipulací nějakých mimozemšťanů, vyšších inteligencí, či bohů. Jelikož je tedy rozmnožování zařízeno tak, že to ženy (a samice savců vůbec) silně omezuje a i ohrožuje na životě, musí být na jejich vůli, jestli chtějí tento parazitismus – těhotenství – dobrovolně podstoupit, nebo ne. Nikdo je nemůže nutit k tomu, aby ve svém těle živily nějaké nezvané hosty, vetřelce.8
Odsuzování interrupcí sice pochází už od „svatého“ Augustina.9 Kromě Augustinova tvrzení, že lidský život začíná v okamžiku početí, však v „církvi“ dlouho přetrvávalo také pojetí například Tomáše Akvinského, spočívající v postupném vtělování duše vegetativní, živočišné a lidské, podle kterého interrupce v raném stádiu nemůže být zabitím.
Ani pokus papeže Sixta V. zavést v roce 1588 zákaz interrupcí jako třetí pilíř protireformace (prvními dvěma pilíři bylo tehdejší upalování čarodějnic a na tridentském koncilu vymyšlená svátost manželství) nenašel v samotné „církvi“ podporu, a tak byl dalším papežem, Řehořem XIV. hned roku 1590 zase zrušen.
Znovu byl zákaz interrupcí „církví“ vyhlášen až v roce 1869. Souviselo to s převzetím kontroly nad „církví“ jezuity, ke kterému tehdy došlo. Zákaz interrupcí si jezuité krátce předtím vyzkoušeli ve Spojených státech, kde ji vyhlásili v některých státech už ve třicátých letech – v období, které je v americké historii nazýváno „nadvládou jihu“, a které bylo ve skutečnosti jezuitskou okupací Spojených států.10 Přesto je možné, že vyhlášení zákazu interrupcí v roce 1869 bylo hlavně zkouškou, co všechno si mohou dovolit, co všechno si lidé nechají líbit, co všechno „veřejné mínění snese“ – před vyhlášením papežské „neomylnosti“ v následujícím roce. …Nebo naopak, když se jim povedlo právě to, vyhlášením papežské „neomylnosti“ Pie IX. de facto prohlásili všechny předchozí papeže, kteří interrupce schvalovali (tedy všechny s výjimkou Sixta V.), za omylné.
Za rozhodující útok na právo ženy na interrupci pak bývá považováno vydání encykliky, pamfletu „Humanae vitae“ Pavlem VI. v roce 1968.
Nejde jen o to, že popření tohoto práva je pokračováním honů na čarodějnice a že zřejmě pramení z podobné nenávisti k ženám.
Právo ženy na interrupci můžeme považovat i za to nejzákladnější právo, od kterého jsou všechna ostatní práva teprve odvozena. Zjednodušeně: pokud nemá žena právo bránit se proti plodu, který nezván parazituje v jejím těle, pak nemá ani občan právo bránit se lupiči, který se vloupe do jeho bytu či domu a stát nemá právo bránit se nepřátelské armádě, která vpadne na jeho území. Pokud má plod neomezené právo brát si bez svolení ženy energii a živiny z jejího těla, může si kdokoli silnější či sprostější brát bez svolení peníze, majetek či cokoli jiného od kohokoli slabšího či slušnějšího a silnější stát může neomezeně vykořisťovat státy slabší. Pokud může být žena proti své vůli zotročena těhotenstvím a mateřstvím, může být zotročen i kdokoli jiný, a je zcela v pořádku zotročovat slabší státy. A tak dále.
Bez práva ženy na interrupci žádné právo existovat nemůže. Ve stejné míře, v jaké je omezováno a překrucováno toto právo, jsou omezována a překrucována i všechna práva ostatní.
Pokud není respektováno právo ženy na interrupci, tak nejenže není respektováno absolutně žádné právo. Je tím popřen i samotný smysl práva, kterým je ochrana bytostí, které mají duši, před „bytostmi“, které ji nemají.
Zajímavé je, že všichni papežové až do Pie IX. (s výjimkou zmiňovaného Sixta V.) interrupce schvalovali, a u mnohých máme dokonce dochovány jejich zapsané výroky, že pokud se interrupce provede v době, kdy v plodu ještě není duše, není na ní nic špatného. A třebaže „církev“ nordickou „lest“ už ve středověku používala a nabádala k jejímu používání například proti husitským Čechům, v tomto případě si vše otáčet o sto osmdesát stupňů ještě dlouhou dobu nedovolila.
Až nakonec si také troufli a použili nordickou „lest“ i v této záležitosti. Prohlášením interrupcí za vraždu de facto i oficiálně vyhlásili, že za vraždu považují pouze zabití těl, které duši nemají – tedy nenarozených plodů a deprivantů, kdežto vyvražďování narozených lidí, nedeprivantů, je podle nich zcela legální a zcela v pořádku. …Také se pak podle toho později „církevní“ představitelé v ustašovských koncentračních táborech i při jiných příležitostech činili a dosud činí.11
Je velice smutné, když vidíme, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat k tomu, aby interrupce odsuzovali.12 A ještě absurdnější je (slovo absurdní je možné najít ve slovníku), když se přitom ohánějí vírou, nebo dokonce, když i jako nevěřící v tomto případě „církvi“ „dávají za pravdu“ a halucinují, že to „církev“ myslí dobře.13 Interrupce schvalovalo 251 papežů, a ani Pij IX., který je v roce 1869 zakázal, proti nim celých prvních dvacet tři let (ze třiceti dvou) svého papežování nic neměl. Je smutné vidět, jak snadno se lidé dokážou stát papežštějšími než 251,72 papežů!
Nejde jen o to, jak pochybné je přisuzovat církevnímu zákazu nějaké morální, etické pohnutky, když byla církev od vyhlášení zákazu interrupcí velmi aktivně zapletena do válek, ve kterých bylo povražděno celkem přes dvě stě miliónů lidí.14
Spíš jde o to, jak jsou lidé stále víc a víc ochotni tolerovat násilí vůči ženám, a i vůči mužům, kteří se tak v mnoha případech nedobrovolně stávají otci (a nepřímo se právě jim tímto zákazem vzniklým nedostatkem sexu výrazně zkracuje život) … a i vůči dětem, vyrůstajícím pak ve všestranně nevhodných podmínkách. Vyhlídky společnosti, ve které roste násilí takovým tempem, a většině lidí navíc ani nedochází, že k nárůstu násilí a netolerance dochází, jsou opravdu malé.
Ale hlavně jde o to, že lidé, kteří se nechají zmanipulovat k odsuzování interrupcí, se pak velmi snadno nechají zmanipulovat i k nerespektování jakýchkoli dalších lidských práv. Také tato práva se údajně nerespektují z dobrých úmyslů a z dobrých důvodů, jako je například „boj proti terorismu“ nebo později naopak otevřená podpora terorismu, která je ale také prohlášena za dobrou, snižování schodku „státního“ rozpočtu, který lidé sami nevykrádají, „zvyšování bezpečnosti“ občanů, které ohrožuje ve skutečnosti jen okupační „správa“, atd. Výsledek je ten, že, aniž by kdokoli výrazněji protestoval, jsou lidem upírána další a další práva a společnost se stává otevřeně fašistickou. Je to nejjistější cesta k fašismu. Proto osobně protipotratismus také považuji rovnou za fašismus, a země, ve kterých jsou interrupce zakázány, označuji za fašistické.
1 Po dlouhé době tvrzení, že tomu bylo naopak. Nový pohled na věc popsal například už Marshall Sahlins ve své knize Stone Age Economics, 1974.
2 Pracovní úřady u nás nabízejí například místa revizorů v městské hromadné dopravě, v Německu místa prostitutek. Ženy mladší 55 let, které odmítnou, tam nedostanou podporu v nezaměstnanosti. (Podle zákona platného od roku 2005.) Možná je jen otázkou času, kdy bude zrušena i tato věková hranice, z důvodu, že je to „diskriminace“. A můžeme spekulovat i o tom, že je to karma „za to“, že Německo Čechům (tedy hlavně Češkám) po vstupu Česka do EU povolilo na sedm let jako jediné zaměstnání, které směli v Německu vykonávat, právě prostituci. …Tak dlouho prohlašovali prostituci za počestné zaměstnání, až to „padlo na ně samé“. (Spíš na ženy jejich podřízených, které za to zase až tak nemohly.)
3 „Další“ v uvozovkách, protože bych sex řadil jako druhou nejdůležitější životní potřebu – hned po dýchání. Hormonální nerovnováha z nedostatku sexu začne poškozovat organismus dřív než nedostatek vody či spánku, o jídle ani nemluvě, i když poškození nemusí být tak závažné.
4 Uvádí se , že na západě vyhledává sex s prostitutkami 5 % mužů. U nás se uvádí jedna soulož s prostitutkou na muže za rok. Kdyby si tím měli plnit své sexuální potřeby, tak to dohromady na moc mužů nevychází…
5 Výraz volná láska nepochází až z šedesátých let. Například Edvard Beneš píše ve svém článku z roku 1907, že jezuité pořádali v Belgii přednášky, na kterých lidem vykládali, že volná láska je socialistická hanebnost.
6 Jak se zpívá ve známé „české“ písni: „Fuck, fuck, fucking on heaven´s doors. I cannot fuck anymore…“
7 Počet interrupcí na počet obyvatel dosáhl svého vrcholu v zemích, kde skatolická „církev“ prosadila zákaz nejen interrupcí, ale zakazovala v podstatě i veškerou antikoncepci (jako například Chile). Počty načerno prováděných interrupcí na počet obyvatel v takových zemích vysoce přesáhly počty interrupcí v zemích, kde byly prováděny legálně – a většinou zdarma.
8 Nebo zaklkované parazity, jak říká zdravotní personál.
9 Který je znám také mimo jiné tím, že schvaloval prostituci. A připomeňme si, že pravoslavná církev nikdy neuznala Augustina za svatého, ani za „církevního otce“, neboť podle jejího mínění jeho názory naukám církevních otců protiřečí.
10 Válce Jihu proti Severu předcházelo období nazývané „nadvláda jihu“ (1829-1861), což byla ve skutečnosti jezuitská okupace. USA tehdy byly jedinou „civilizovanou“ zemí, kde existovalo otrokářství a zákaz interrupcí (v některých státech od 1830). Důvodem, proč jezuité Abrahama Lincolna zavraždili, nebylo ani tak jeho zrušení otrokářství – otrokářský systém byl ve skutečnosti ztrátový, Řím musel otrokáře dotovat, a rád by se této zátěže zbavil – ale s největší pravděpodobností právě obava, že by Lincoln zbavil USA i té druhé ostudy, a interrupce opět povolil. Samozřejmě, že proliferacionisté tvrdí opak – že když byl tehdy proti otrokářství, musel by být dnes proti interrupcím – ale nikdy nepřišli s nějakým Lincolnovým výrokem, který by byť jen vzdáleně naznačoval, že by někdy proti interrupcím byl. Jejich logika je podobná, jako tvrdit, že ze stejného důvodu by musel být dnes proti Rusku. (Rusko bylo ve válce naopak Lincolnovým spojencem.)
11 Ostatně jak první, tak druhá světová válka byly hlavně jejich prací. Za hlavní důvod těchto válek považuji jejich snahu odvrátit lidi od přechodu na volné vztahy.
12 Samozřejmě, interrupce je i vážným zásahem do organismu ženy, a bylo by vhodnější používat šetrnější antikoncepci. Problém je, že hormonální antikoncepce šetrnější není, naopak dlouhodobé užívání hormonů působí daleko negativněji než občasná interrupce. Z toho důvodu mnohé ženy, pracující ve zdravotnictví, a které tuto skutečnost proto znají, dávají osobně přednost rizikům občasné interrupce před riziky hormonální antikoncepce.
13 Ti, co se necítí dobře při vyslovení slova potrat nebo interrupce, by si měli také uvědomit, že navíc i potřeba interrupcí se zvýšila právě poté, co bylo za pomoci upalování „čarodějnic“, pronásledování a válcování propagandou potlačeno užívání dřívějších šetrnějších způsobů antikoncepce, že to byla ve skutečnosti „církev“, kdo vytvořil po interrupcích takovou poptávku. A samozřejmě také to, že interrupce zdaleka není takovým zásahem do organismu, jakým je porod, který protipotratisté nabízejí jako „alternativu“. (Riziko je přibližně přímo úměrné velikosti plodu.)
14 I v případě dřívějšího zavádění zákazů interrupcí v první polovině 19. století v USA šlo asi hlavně o přípravu války Jihu proti Severu.
Foto: Banksy
