Zapříčinili krizi chudí?

Reklama


Leden 19, 2011

WASHINGTON, DC – Spojené státy stále štěpí vzrušená debata o příčinách finanční krize let 2007-2009. Nese vláda vinu za to, co se tehdy zvrtlo, a pokud ano, v jakém smyslu?

Republikánská menšina v Komisi pro vyšetřování finanční krize (FCIC) přispěla v prosinci do diskuse preemptivním nesouhlasným výkladem. Tato skupina tvrdí, že pomýlené vládní politiky, jejichž cílem bylo rozšířit mezi relativně chudými lidmi vlastnické bydlení, přiměly příliš mnoho zájemců k čerpání podřadných hypoték, které si nemohli dovolit.

Tento výklad má potenciál získat si značnou podporu, zejména ve Sněmovně reprezentantů ovládané republikány a během kampaně před prezidentskými volbami v roce 2012. Republikáni z FCIC psali sice výřečně, leč mají nějaké důkazy, o něž by svá tvrzení opřeli? Nesou zodpovědnost za vyvolání nejvážnější globální krize za víc než generaci chudí lidé v USA?

Nikoliv, říká Daron Acemoglu z MIT (u jiných témat můj spoluautor), který svá zjištění představil zkraje ledna na výročním sjezdu Americké ekonomické asociace. (Prezentaci najdete na jeho stránkách na webu MIT.)

Acemoglu republikánský výklad rozebírá na tři samostatné otázky. Zaprvé, existují důkazy, že američtí politici reagují na priority či přání voličů s nízkými příjmy?

Důkazy v této věci sice nejsou tak přesvědčivé, jak by si člověk mohl přát, ale ty, které máme, například z práce Larryho Bartelse z Princetonské univerzity, naznačují, že prakticky celá politická elita USA přestala za posledních 50 let sdílet priority s voliči s nízkými a středně vysokými příjmy. Názory politických činitelů se posunuly do mnohem těsnější blízkosti mínění, které běžně nacházíme na vrcholu distribuce příjmů.

Existuje několik teorií, které se snaží vysvětlit, proč k tomuto posunu došlo. V knize 13 bankéřů s Jamesem Kwakem klademe důraz na kombinaci rostoucí úlohy příspěvků na volební kampaně, rušných personálních přestupů mezi Wall Street a Washingtonem a především ideologického příklonu k názoru, že finančnictví je dobré, víc finančnictví je ještě lepší a nespoutané finančnictví je vůbec nejlepší. To má zřetelný důsledek: hlasy a zájmy relativně chudých lidí mají v americké politice malou váhu.

Acemoglu vyhodnotil nedávný výzkum lobbingu tak, že části soukromého sektoru si přály uvolnění finančních pravidel – a vynaložily mnoho sil a utratily mnoho peněz, aby svého cíle dosáhly. Impuls ke vzniku velkého trhu s podřadnými hypotékami přišel z nitra soukromého sektoru: šlo o „inovace“ obřích hypotečních věřitelů jako Countrywide, Ameriquest a mnoha dalších, s oporou ve velkých investičních bankách. A řečeno bez obalu, po propuknutí krize nezískali štědré záchranné balíčky od vlády předlužení majitelé vlastního bydlení, nýbrž část největších hráčů z Wall Street.

Acemoglu se dále ptá, zda existují důkazy, že koncem 90. let minulého století došlo v USA ke zhoršení distribuce příjmů, které politiky přimělo reagovat uvolněním otěží u půjček pro lidi, kteří „zůstávali pozadu“. Nerovnost příjmů v USA skutečně za posledních 40 let zesílila, ale časový vývoj s tímto výkladem vůbec neladí.

Tak například z práce, již Acemoglu odvedl společně s Davidem Autorem (rovněž z MIT), víme, že příjmy horních 10 % během 80. let prudce vzrostly. Týdenní výdělky dolních 50 % i dolních 10 % tehdy rostly pomalu, avšak ve druhé půlce 90. let se spodní části distribuce příjmů vedlo poměrně dobře. Ve srovnání s dobou před nástupem šílenství podřadných hypoték, které propuklo zkraje prvního desetiletí nového milénia, tedy nikdo nezápasil s většími problémy.

Acemoglu rovněž s použitím dat od Thomase Pikettyho a Emmanuela Saeze poukazuje, že dynamika distribuce mezd pro horní 1 % výdělečně činných osob v USA vypadá jinak. Jak nadnesli Thomas Philippon a Ariell Reshef, strmý vzestup výdělečné schopnosti této skupiny má podle všeho těsnější vztah k deregulaci finančnictví (a snad i dalších sektorů). Jinými slovy, velkými vítězi „finančního novátorství“ všech forem nejsou za poslední tři desítky let chudí (ba ani střední třída), ale bohatí – lidé s už beztak vysokými příjmy.

Konečně Acemoglu přezkoumává úlohu podpory bydlení ze strany federální vlády. Je třeba říct, že USA už dlouho poskytují dotace na majitelem obývané nemovitosti – převážně prostřednictvím daňových odpočtů za úroky z hypoték. Tyto subvence však nikterak nevysvětlují načasování boomu vlastního bydlení a prapodivného hypotečního úvěrování.

Republikáni z FCIC přísně ukazují prstem na Fannie Mae, Freddie Mac a další vládou finančně zaštítěné společnosti, které poskytováním všemožných záruk půjčky na bydlení podporovaly. Mají pravdu, že Fannie a Freddie byly podniky „příliš velké, aby padly“, což jim dávalo možnost půjčovat laciněji a brát na sebe víc rizika – přičemž financování z vlastního kapitálu bylo příliš nízké, aby jejich expozici krylo.

Jenže ačkoliv Fannie a Freddie do pochybných hypoték (zejména typu označovaného jako Alt-A) naskočili a s poskytovateli podřadných půjček v určité míře spolupracovali, šlo relativně o drobnosti, a to v pozdější fázi cyklu (např. v letech 2004-2005). Podnět k rozvoji boomu přišel od celé mašinérie sekuritizace „pod soukromou značnou“, která byla jednoduše taková, za jakou se označovala: soukromá. Jak ostatně Acemoglu poukazuje, mocní aktéři soukromého sektoru se vytrvale snažili Fannie a Freddieho vytlačit na okraj a z překotně expandujících segmentů trhu je vytěsnit.

Republikáni z FCIC do centra dění, které se zvrtlo, právem staví vládu. Nešlo ale o případ přílišné regulace a přeceňování vlastních sil. Právě naopak, 30 let finanční deregulace, již umožnilo citové a myšlenkové omámení regulátorů a politiků na obou stranách spektra, darovalo téměř všechna pozitiva boomu bydlení úzké elitě v soukromém sektoru, většinou na Wall Street.

Negativa byla hozena na bedra zbytku společnosti, zejména lidí relativně nevzdělaných a špatně placených, kteří teď přicházejí o domy, zaměstnání, naděje pro své potomky anebo o všechno najednou. Tito lidé krizi nezapříčinili. Ale platí za ni.

Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom MMF, je spoluzakladatelem předního ekonomického blogu, http://BaselineScenario.com, vyučuje na Sloanově škole americké univerzity MIT a působí na Petersonově institutu pro mezinárodní ekonomiku. Kniha 13 Bankers, již napsal společně s Jamesem Kwakem, je nyní v angličtině dostupná v brožovaném vydání.


Copyright: Project Syndicate, 2011.

www.project-syndicate.org

Z angličtiny přeložil David Daduč


Přetisk tohoto materiálu bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku