Závist, (lat. invidia) je jedna z lidských emocí, spočívající v touze po něčem, co má někdo jiný, a snaze získat předmět této touhy, někdy i za cenu zavrženíhodných činů. Spolu se žárlivostí či nenávistí patří mezi konceptuální lidské emoce. Tak praví teta Wiki.
Také je to kopec u Prahy, přes řeku naproti Zbraslavi. Se slavným keltským oppidem, jehož začátky jsou datovány do střední doby bronzové a v dobách největšího rozkvětu se rozkládalo na stovce hektarů, důkladně oplocených, a ten plot rozhodně nebyl z drátěného pletiva, to je proti lidské zlodějské nátuře neúčinná zábrana, žalostně neúčinná, skoro jako česká policie a justice. Státní zastupitelství nevyjímaje.
Závidíte, to byla nejčastější odpověď těm, kteří kritizovali způsoby, jakým se česká neoburžoazie dostávala ke svým nezaslouženým zlatým telatům. Jednou z neoficiálních transformačních teorií, kterou se vysvětloval onen úprk před právníky (před těmi nebylo nutné utíkat, spíše za nimi, dohánět je, vždyť řada z nich byla v čele těch křiváren) a nutnost zhasnout po dobu privatizace, byla třeskutě inteligentní idea: co nejrychleji je nutno vytvořit bohatou podnikatelskou vrstvu, která se potom postará o vše: v první řadě o rozkvět svých firem, statků, paláců, ve druhé řadě pak o blaho státu a jeho financí, a tím ve třetí řadě i o každého občana, zaměstnance, který by jinak byl bezbrannou ovečkou, bečící na poušti. Ba i o dědouška a babičku se měla nová vedoucí třída postarat, o ty ovšem až v řadě čtvrté.
Ten první předpoklad se splnil, společenská vrstva bohatců byla vytvořena, uskutečnění druhého až čtvrtého se nějak nedaří. Životní úroveň průměrného zaměstnaneckého člověka se – měřeno spotřebou – nezměnila od konce bolševika v Čechách ani o fous. Po drastickém, více než třetinovém poklesu počátkem devadesátých let, kdy klausovská inflace sežrala jak část reálných mezd, tak i část úspor, aniž by obyvatelstvo pohnulo pantem (musíme si přece utáhnout opasky), jsme se po osmnácti létech vrátili k životní úrovni za Kokeše. A dlouho to, zřejmě, nevydrží.
Zazvoňte si ještě jednou.
Pokud k tomu všemu přičteme další rozpad a rozklad i té hodně mizerné normalizační morálky, obrovský nárůst kriminality, nemožnost dovolat se práva a nebývalý rozmach korupce a vlčí morálky ve všech lidských vztazích, pak se nutí otázka, jestli náhodou Miška se skvrnou nebyl pěknej vůl. Nebyl, myslel to dobře, to se jenom realizační nevyzpytatelné cesty Páně vinou neznámými údolími, uhýbají do pouští, a nejedna už skončila v národní velkosenkruvně.
Ale vraťme se k závisti. Závidíte, říkají ti, kteří si nakradli těm, kteří poukazují na to, že takto nabytý majetek je povahy nemravné, neřestné, zločinné, a vytváří dnes i do budoucna amorální a nestabilní prostředí. Aplikujeme-li úvodní definici z Wikipedie, pak tedy kritici české lumpenburžoasie chtějí (stále podle Wiki) získat nepoctivě získané bohatství českých privatizérů a začít ho užívat sami. Zloděj chce okrást zloděje?
Vůbec ne. Kritici se domnívají (a já s nimi), že privilegované postavení – pokud chceme ve společnosti udržet základní, minimální soudržnost a morálku – nesmí být získáno, dobyto institucionalizovanou krádeží, tak, jak se většinově stalo v privatizaci devadesátých let. A jestliže se tak stalo, musí se to napravit, a to mnohem naléhavěji, než současná česká vláda napravuje škody, které vznikly před šedesáti léty církvi, když jí byl komunistickým režimem odebrán majetek. Který ovšem ona sama předtím v sedmnáctém století odebrala české protestantské šlechtě a vydřela z lidu na desátcích. Jestliže je možné napravovat šedesát let starou kvazikřivdu, proč by nešlo napravit patnáct let starou evidentní krádež majetku (a výnosů z něj), který občané společně vytvořili za totality? Jestliže současná antievropská, lidem nepřátelská a bohatcům nahrávající vláda trapných figur, mafiánských korupčníků, hulvátů a volebních manipulátorů vyhazuje tři stovky miliard pro faráře doslova z okna, tři stovky, které by – například – zcela vyřešily pro první polovinu století budoucí zabezpečení současných plátců do systému důchodového pojištění, pak jistě nic nebrání tomu zvrátit nebo alespoň dodatečně zmírnit (například mimořádnou jednorázovou daní se splátkovým kalendářem, aby nebyly narušeny již vytvořené vazby) privatizační a tunelářské zločiny klausovské smečky sociálních deprivantů a egoistů. Jestliže vy všichni máte platit virtuální škody kněžím, proč by vrstva která zbohatla krádeží společného majetku a tunelováním bank neměla alespoň částečně vrátit to, co reálně ukradla?
Toto je elementární spravedlnost, bez níž zřejmě nelze dál. Nebo to tak půjde dál, a tenhhle ekrazit se jenom přidá k sudu prachu, na němž dnes společnost sedí, a plameny světové hospodářské krize se blíží…
Jest co záviděti lidem na sudu sedícím? Možná ten výhled.
Jest co záviděti lidem na sudu sedícím? Možná ten výhled.
