Září 26, 2012
Existují lidé, kteří by si pokládali za poctu, že o jejich smrti masmedia typu Mladá fronta téměř nereferují, a opak by cítíli jako pohanu. Mezi takové lidi patřil i Jakub Polák, anarchistický vůdce, který včera ve věku šedesáti let zemřel. Skutečně, J. Polák nikdy nepatřil k mainstreamu, a nikdy si ani nepřál být do něj počítán; jeho ambice byly jiného druhu.
Poznal jsem jej asi před patnácti lety, ještě jako praktikujícího squattera, a vždy jsem jej pokládal za čestného, zásadového, nesmírně svobodomyslného a zároveň i velmi pragmatického a skromného člověka, který se kromě publicistické činnosti věnoval tomu snad vůbec nejméně vděčnému, co lze v právu podnikat, totiž zastupování poškozených Romů, povětšinou v trestních věcech. Dělal to svědomitě a většinou – v mezích možností daných diskriminačním právním systémem – i relativně úspěšně.
Vzpomínám si, jak byl před deseti lety za příliš vehementní obhajobu poškozeného Roma sám v Karviné postaven před soud. Ten případ mě zaujal, a jel jsem se na jedno z hlavních líčení podívat (reportáž, protokol). Polák vystupoval sebevědomě, svou výpověď sám diktoval zapisovatelce a rozhodně nebyl ochoten dát svou kůži lacino – a nakonec i zvítězil.
Vážil jsem si jej i jako publicisty. Jeho články o romské problematice nebyly žádné kostlánovské, ideologické žvásty, ale vyjadřovaly racionální pohled člověka, který problematice rozumí a má s ní dlouholetou osobní zkušenost. V tomto směru zůstal Polák osamocen, žádné své následovníky nevychoval, mladá generace je buď tupě ideologická, nebo pragmatická, orientovaná na co nejpohodlnější přístup k ethnobusinessovým dotacím. Tím větší škoda, že Jakub Polák zemřel.
Převzato ze Slepecké hole
