Zprávu s tímto či přibližně podobným obsahem jste už jistě někdy četli. Za přechodem pro chodce zastavilo auto, vyběhl doběla rozpálený řidič a nafackoval mladému muži či dívce. Obvyklý věk oběti šestnáct let, plus minus. Pokud je zvěst komentována, potom se redaktor(ka) většinou rozhořčuje nad hulvátvím a hrubostí řidiče. V našem krajském městě musely být dvěma dívkám dokonce ošetřeny napuchlé tváře a do pohybu se dala policie, která ovšem jinak dokáže být v mnohem závažnějších případech docela slušně invalidní, takřka na vozíku.
Co popíšu, jistě zná každý řidič. Jedete po městě, v husté historické zástavbě a v silném provozu, na dvojku, což je mezi třicítkou a čtyřicítkou. Objíždíte autobus na zastávce, pozornost upřena na jeho přední levou část, odtud může vyběhnout exemplář kura domácího, kterému se v tomto případě nezaslouženě říká chodec. Kousek za zastávkou křižovatka, před ní trojúhelník, který jste tak tak zaregistrovali, protože ho zakrýval autobus a pomáhala mu větev. Takže musíte dát přednost, na hlavní je poměrně slušný provoz. Před křižovatkou přechod, nikdo na něm ani těsně u něho. Ať už chcete nebo ne, pozornost vám odvede provoz na hlavní, protože ten přechod už máte v hlavě podvědomě vyřešený, nikdo u něj není. V té chvíli vyletí zpoza rohu, z parku nebo za hloučkem lidí dvě desetiletá zmehla a v plném trysku se vám vrhají před chladič. Japonští piloti kamikadzde blednou na nebesích závistí. Nafackovat nelze, protože ti dva jsou v momentě pryč, na zádech se jim ze strany na stranu hází školní brašna plná učení a na ní se skví nějaký bezpečnostní prvek od Besipu. Na pneumatikách máte plošku, vzdálenost pedálu plynu od brzdového se vám jevila udaná ve světelných rocích.
Nebo: na přechod vstupuje mladičká dvojice, drží se za ruce a věnují se intenzivně jeden druhému. Jak je ten svět krásný, vždyť jsme zamilovaní, šťastní, i když Leoš Gelový si včera s nikým nevrznul, strašné, Aneta má opar a dýdžej Réné chytil ejds. Kráse okolo nevěnují ostentativně žádnou pozornost a mají všechen čas na světě, vždyť jsou mladí. Ten strejda za volantem, co jako trouba čeká, až se zmehlům ráčí přejít, jim může. Doporučení: tady je nejlepší příležitost k nafackování, neboť mladý milovník se stydí utéct, takže šance, která se jen tak neopakuje.
Případně: až do poloviny vozovky rozestavení, ve vašem jízdním pruhu, řeší tři romští aktivisté s kolegou z druhého patra nějaký křiklavý případ utlačování jejich etnika, asi je nenechali kouřit ve vlaku. V protisměru je čilý provoz, takže musíte zastavit. Zahoukat nesmíte, porušili byste vyhlášku a navíc by to mohlo být opět vykládáno jako závažný případ rasové diskriminace. Řeší a řeší, musíte počkat a pak je objet. Vylézat z vozu za účelem nafackování se nedoporučuje, romská zmehla, ač jinak většinou nevyučena, ovládají bojová umění a mívají při ruce chladné zbraně.
Nebo také: jedu solidní stovkou, méně nelze, stal bych se překážkou silničního provozu. Zezadu se přivalí (minimálně sto třicet) Octávie, třicetiletý podnikatel s oslizlou hlavou a s mobilem na uchu řeší problémy světového obchodování včetně další (zbytečné) existence svých zaměstnanců, a ihned počne intenzivně pářit svůj pravý přední světlomet s mojí zadní levou skupinovou svítilnou, jako kdyby toho neměl včera večer v erotickém klubu dost. V tomto případě nejsem příznivcem míchání ras, a tak uhnu ke krajnici. Podnikatelské zmehlo okamžitě vytvoří z dvouproudové komunikace tříproudovou, zahajuje další násilnou soulož se skupinovkou toho vepředu, přitom mi stačí – pořád s telefonem na uchu – poděkovat zablikáním výstražných světel. Jak to jen dělá? A po pěti stech metrech odbočuje z hlavní doleva, musí zastavit a dát přednost protijedoucím. A já a všichni ostatní, které znásilnil předtím a potom, stojíme s ním. Jako blbci, neboť mu nemůžeme nafackovat.
V šedesátých létech řidič naší podnikové Volhy, starší a rozšafný pán, musel na křižovatce v tom samém krajském městě, kousek od místa, kde slečnám z úvodu opuchly tváře, prudce zabrzdit před jejich ideovou kamarádkou, která mu po slepičím způsobu vběhla před jelena na chladiči. Zabrzdil, Volha se zhoupla, a ta se krásně houpala, jestli se ještě pamatujete, stáhl okénko a hlasitě, tak, aby to slyšeli všichni okolo, dobrácky pravil: „Děvenko, jestli budete takhle přecházet, tak už si nikdy nezašukáte!"
Slečna zmehlo si jeho slova vzala k srdci, tím pádem se rozmnožila nade všechny meze a její potomci osídlili v hojném počtu Českou kotlinu. Vytvořili svět, ve kterém se hulvátská a agresivní bezohlednost stává normou chování.
Krásný tento rok i celé jednadvacáté století přeju.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
