V posledním čísle Reflexu uveřejnila Pavlína Wolfová značně demagogický článek pod dramatickým názvem Pekelné zóny. Náplní sdělení jsou názory boudařů, žijících a podnikajících na území Krkonošského národního parku na Správu tohoto území. Zóny, uvedené v názvu jsou pásma s různým stupněm ochrany přírody. Článek obsahuje údaje zkreslené, tendenční, případně úplné nepravdy, ostatně jak se na polobulvární časopis sluší. Vyjádření Správy KRNAP se má nacházet pod adresou, uvedenou v závěru článku, žádné tam však redakce nedala. Ještě musím v úvodu dodat, že nejsem ani jsem nebyl zaměstnancem Správy Krkonošského národního parku – jen v Krkonoších bydlím a mám tyto hory rád.
Současná Správa KRNAPu je velmi tolerantní a dělá vše pro to, aby turistický ruch na svěřeném území provázelo co nejméně obstrukcí. Namátkou mohu uvést zkusmé a pak definitivní prodloužení cyklotrasy na Luční boudu, zpřístupňování ledopádů v Labském dole pro horolezce či vstřícná jednání o lanovce na Sněžku. Terénní strážci rozhodně sahají k represi až v poslední řadě. Psát o Správě, že je to „byrokratické hnízdo jako vymalované a jeho představa správy národního majetku hraničí s absolutistickým režimem, zavání samoděržavím,“ je velmi nespravedlivé. Ostatně, již v této větě je zjevný protimluv: Správa KRNAP spravuje skutečně národní majetek, tj. vlastnictví všech občanů této země podle platných zákonů, nikoli podle představ hrstky citovaných boudařů.
Dále podle posloupnosti článku: na Lyžařskou boudu se hosté nemusí drápat s batohy a kufry pěšky. Boudař má povolenku ke vjezdu a může hosty i s jejich zavazadly přivézt. Disponuje i několika hostovskými povolenkami ke vjezdu. Představa, že mu budou k boudě volně a neomezeně jezdit auta a autobusy je značně naivní, stejně jako názor, že hosté budou bez omezení jezdit po území národního parku. Cyklotrasa u jeho boudy končí, protože cesta přes Liščí horu je nezpevněná, a na kole se nikdy dále nejezdilo.
Pán, který jel skútrem na oslavu kamarádových padesátin, tam zřejmě mínil jíst kyselo a zapíjet ho podmáslím. Pokud ne, pak zpáteční jízda opilého řidiče by snad neměla být chápána jako příkoří na něm páchané. Taky by mohla autorka vysvětlit, jak se baterkou svítí neautoritářsky, případně komentovat větu, pronesenou panem Bulvou, cituji „proč bych měl mít povolenku, když chci jít na houby? “„Proč bych nemohl tam, kam mě vodil můj táta?“ Samozřejmě mohl, protože táta ho tam dle jeho vlastních slov vodil, nikoli vozil autem.
Majitel Tetřevích bud u svého objektu choval typicky krkonošskou faunu – dva africké pštrosy, aniž by mu v tom uzurpátorská Správa bránila. To je snad malý ústupek? Příště bude považováno za šikanu, když mu nebude moci majetek hlídat tygr či turisty nosit slon.
Stěžující si majitelé bud by si měli uvědomit, že do Krkonoš nepřivádí návštěvníky jejich pohostinská zařízení, ale fakt, že tyto hory jsou národním parkem. Aby jím mohly být i nadále, tak majitelé nemohou bez omezení, cituji „kopat nebo něco postavit“, jak říká boudař ze Smíchovské boudy. Stejně se dělo před nedávnem v Tatrách. Pak pozemky uvolnila vichřice, která zlikvidovala podtatranské lesy. Podnikatelé je hbitě zastavěli. Nyní dle svědků podhůří Tater vypadá jak lunapark, turisté do nich přestávají jezdit a mezinárodní orgán ochrany přírody vážně uvažuje o odejmutí statutu „národní park“.
Malinkaté Krkonoše ročně navštíví 7 milionů lidí, což představuje asi dva miliony aut. Soudný člověk by si měl představit, jak by tyto krásné hory vypadaly, kdyby se jimi proháněla všechna ta vozidla. V Krkonoších je přibližně 600 km cest včetně těch nezpevněných. Celkem jednoduchým výpočtem vychází, že na jedno auto připadá 3,6 metrů cesty měsíčně. Což je absurdní, protože auta by se do Krkonoš nevešla, natož aby se po nich pohybovala. To je ta pravá svoboda, po níž volají boudaři?
