Birgitta Jónsdóttirová: Čekáme na další krizi

Reklama


O svobodě médií a projevu, v nichž musí platit princip „všechno, nebo nic“, paradoxním osudu Edwarda Snowdena, asociálním Julianu Assangeovi nebo islandském pokusu stát se globální baštou investigativní žurnalistiky s islandskou básnířkou, aktivistkou a poslankyní Birgittou Jónsdóttirovou.

Před pár lety bylo vaše jméno spojováno se snahou proměnit Island v ostrov svobody médií a investigativní žurnalistiky. Zprávy, které ale z Islandu přicházejí, jsou často protichůdné, takže: Jak vaše snahy vlastně dopadly?

V roce 2009 jsem začala spolupracovat s lidmi z WikiLeaks, americké Electronic Frontier Foundation a dalších organizací. Chtěli jsme proměnit náš ostrov v bezpečný prostor svobody projevu a ochrany soukromí. Mimochodem, tehdy jsme se o ochraně soukromí veřejně vůbec nezmiňovali, protože už beztak nás spousta lidí měla za paranoiky, ale poté, co Edward Snowden odhalil realitu, už nás berou přece jen racionálněji.

Na počátku celého procesu jsem se dostala do parlamentu, a to na kandidátce té snad nejmenší strany, která vůbec existovala. Neměla jsem ani páru o tom, jak to v parlamentu chodí. Připravili jsme mediální zákon, do něhož jsme vysbírali to nejlepší z podobných – ale bohužel stále nefunkčnějších – zákonů ve světě, a představovala jsem si, že když ten skvost předložíme poslancům, všichni zajásají a zvednou pro něj ruku. Po složitých vyjednáváních s ostatními politickými stranami se to sice v zásadě podařilo, ale pak se s tím návrhem zákona začalo „pracovat“ – vláda ho začala opravovat, aby byl v souladu třeba se zákony o pomluvě, ochraně zdrojů či svobodného přístupu k informacím. A vše běží tak pomalu, že návrh nebyl „zpracován“ dodnes. Podařilo se nám ale z rozpočtu získat nějaké prostředky na to, aby ministerstva mohla na návrhu zákona pracovat dál, a teď, v únoru, by se celý proces opravdu mohl pohnout dál. Uvidíme.

Mezitím se za svobodu projevu stihli – pěkně v řadě – postavit světoví politici po teroristických útocích v Paříži… 

Ten pohled na ně byl opravdu k smíchu. Je příznačné, že po Snowdenovi i Paříži se vlády ze všeho nejdřív rozhodly donutit velké firmy, které zprostředkovávají informace, k předávání soukromých dat o lidech. A když společně kráčeli po ulici v Paříži, jedním dechem tvrdili, že chtějí bránit svobodu projevu, a druhým rozdávali tresty vězení pro všechny, kdo se jejich vládám svými veřejnými projevy znelíbili.

Jak vůbec definujete svobodu projevu vy?

Podle mého musí platit „všechno, nebo nic“. Ale jeden francouzský rozhlasový redaktor, který veřejně zesměšnil to masové „Jsem Charlie“, byl okamžitě zatčen a jeho stanice skončila. A k tomu samozřejmě stále platí, že můžete mít svobodu projevu, ale jen pokud nezpochybníte holocaust. Takže říkám: buď svobodu projevu máme, nebo ji nemáme.

Na Islandu by tedy podle vaší vize panovala totální svoboda projevu?

Nedávno jsme tam řešili takovou legrační záležitost. Zjistilo se totiž, že na Islandu má doménu jeden z webů Islámského státu. Bylo to vtipné, protože jsme zjistili, že islandský je i hosting a islandské domény mají také zkratku „IS“. Napsala jsem o tom na Facebook a stala se z toho u nás mediální událost. Dotyčná webhostingová společnost do té doby odmítala rušit jakékoli stránky, protože doména je vlastně jen pouliční adresa, ale ze strachu z protiteroristických zákonů EU ji rychle odstranili. Osobně bych raději viděla, kdyby celou kauzu vzali k soudu. A ano, klidně bych na Islandu stránky Islámského státu měla; když jsme totiž onen web s kolegy v parlamentu studovali, zjistili jsme, že ti chlapíci píší o islámu, aniž by o něm něco věděli. Svým způsobem bychom tak pomáhali jejich vlastnímu znemožnění. Ta stránka byla ve skutečnosti něco jako hodně špatný béčkový film. Je zvláštní, že tomu se média vůbec nevěnují a místo toho brutalitu Islámského státu vydávají za obraz islámu jako takového.

Celý rozhovor najdete v Literárních novinách

Přejít do diskuze k článku