Hodina náboženství – křesťanství

Reklama


Povídání o křesťanství začneme u judaismu, tedy tam, kde jsme minule skončili. Křesťanství totiž vzniklo jako nepatrná sekta (odnož) judaismu. Ale nejdříve si musíme něco málo říci o tehdejším světě, tedy o světě na přelomu věků. Co je to přelom věků? Letopočty, tedy jednotlivé roky, se počítají na dobu před naším letopočtem a na dobu už našeho letopočtu. Zde se nabízí jako samozřejmost rok nula. Jenomže rok nula neexistuje. Existuje jeden rok před naším letopočtem a hned následující je první rok už našeho letopočtu. V roce 1 se údajně narodil Ježíš Kristus, proto se někdy také používají výrazy – doba před narozením Krista a doba po narození Krista, což je ovšem docela nemilé pro Číňany, Indy, Araby a vůbec pro ne-křesťany, což je dnes 5 miliard lidí. A o této době, o přelomu věků, si krátce něco povíme, přitom jedno století před naším letopočtem a jedno století už našeho letopočtu nehraje žádnou roli. Století sem, století tam. Přesná data si každý může najít na internetu.

V těchto stoletích existovala proslavená antická Římská říše. (Antikou nazýváme řecko-římskou etapu starověku.) Toto římské impérium bylo největší a nejrozsáhlejší státní zřízení tehdejší doby na světě. Předpokládá se, že mělo až 60 milionů obyvatel, což v té době bylo ohromující číslo. Součástí tohoto římského impéria byly takzvané provincie. Klidně je můžeme nazývat koloniemi. Byla to Hispánie – dnešní Španělsko, Galie – dnešní Francie, plus velký kus Anglie. Germánii, tedy dnešní Německo, se jim ale nepodařilo zkolonizovat. Ani další území severněji od Dunaje nebyly v římském područí, tehdy ty země obývali Keltové, bylo to území i dnešního Česka a Slovenska. Zato jim patřil celý sever Afriky zvaný Maghreb, tj. dnešní Maroko, Alžírsko, Tunis, Libye a Egypt. Koloniemi byl také východ, tedy tehdejší i dnešní Sýrie, Anatolie – dnešní Turecko, a také Irák a Írán, což byla tehdy Persie.

Velikou předností římského impéria byla absolutně tolerantní náboženská politika. Byla to naprosto racionální politika – věřte si, v co chcete, ale běda, když nebudete platit daně. Nikdy a nikde žádné provincii, žádnému společenství či nějakému kmenu nevnucovali svoje náboženství. Dokonce by se dalo říci, že ke každému náboženství v říši měli respekt. Každému nabídli, aby svého boha zobrazili ve zlatě a umístili na Forum Romanum, což bylo nejenom centrum Říma, nýbrž centrum celé říše. To byla přece veliká pocta. Byly tam sochy všech bohů ze všech provincií. Jediný národ, který tam neměl sochu svého boha, byl národ židovský. Rabíni to zdůvodňovali tím, že jejich bůh je neviditelný, což samozřejmě u všech obyvatel vzbuzovalo velikánské udivení a podivení.

Samozřejmě, že z provincií nepřetržitě plynulo do Říma obrovské bohatství. Kolonie byly plundrovány, drancovány a silně ožebračovány. Třeba obilí dovážené z těch zemí na lodích bylo mnohem lacinější, a proto se nevyplatilo pěstovat je doma na Apeninském poloostrově, tedy v dnešní Itálii. Bohatství světa se soustřeďovalo v Římě. Občas se obyvatelé v některých provinciích vzpouzeli a požadovali samostatnost, tedy neplatit daně Římu, nýbrž si je ponechávat ve své zemi. To samozřejmě nelze dovolit a každá vzpoura byla brutálně potlačena vojenskou silou – legiemi. Úplně stejně to později, v 18. a 19. století, dělala Velká Británie ve svých koloniích. Velká Británie byla úplně stejná imperiální říše a v dobách svého největšího rozkvětu se rozprostírala na téměř jedné čtvrtině zemského povrchu a zahrnovala třetinu světové populace, ovšem doba trvání Commonwealthu (dvě století) byla mnohem kratší než doba trvání říše římské (šest století). Římská říše zmizela z dějin světa a také z Anglie se stal bezvýznamný a nicotný státeček. Žádná impéria holt netrvají věčně, zmizí jak dým v povětří, jak pára nad hrncem. Totéž čeká USA.

No a můžeme se začít podrobněji věnovat miniaturní římské kolonii, tedy království izraelskému. Byla to docela příjemná krajina k pobývání, subtropy u moře, bohatí Římané si tam nechávali stavět rezidence. Tento jakoby samostatný státní útvar býval nejčastěji přímou součástí Egypta, jindy zase kolonií Babyloňanů či Peršanů. Samozřejmě se jim nadvláda Římanů vůbec nelíbila, a tak Sanhedrin, něco jako jejich parlament, rozhodl o povstání. Hlavním řečníkem a propagátorem vzbouření (národně osvobozeneckého boje) byl vysoký krasavec rabbi Akiva. I když někteří „poslanci“ upozorňovali: „Akivo neblbni, vzpomeň jaký nám před půl stoletím, v roce 70, udělali Římané masakr a srovnali nám se zemí Chrám, neubráníme se ani dnes, bude to přece sebevražda.“

Akiva se ovšem nedal a argumentoval: „Přece už známe jejich válečnou taktiku, máme nedobytné pevnosti, Jeruzalém má trojité hradby, nejenom že se ubráníme, my zvítězíme, Bůh je s námi. A vrchní generál Bar Kochba, ten Syn Hvězdy, je pravý Mesiáš, porazí je a zařídí našemu království hranice až k Eufratu.“

Bůh s nimi nebyl! Povstání bylo rozdrceno, důsledky hrůzné, konsekvence nedozírné. Povražděných byla spousta obyvatel, ostatní prodáni do otroctví a samotným Židům byl pod trestem smrti zakázán vstup na jejich bývalé území. Samotný rabbi Akiva byl umučen za použití železných kartáčů. Tímto způsobem ho Římané „okartáčovali“ či také „ošmirglovali“, tedy svlékli z kůže, samozřejmě na náměstí a za přihlížení davů. Vyslali tím také zprávu do světa – zkuste někdo vyvolat povstání, dopadnete jak Akiva. Vynikající historik Josef Flavius, sám účastník povstání, velitel jedné pevnosti, která dlouho odolávala legionářům, se v průběhu války, už jako zajatec, přidal na stranu Římanů, proto ho dodnes židovští rabíni nemají v oblibě, neboť je pro ně kolaborantem, dožil v poklidu v Římě a sepisoval paměti. Je to vynikající čtení a historicky objektivní, spolehlivě pravdivé a přeložené také do češtiny.

Definitivní konec izraelské říše se odehrál v letech 132 až 135 našeho letopočtu. Římští legionáři použili docela zvláštní metodu – nijak nespěchali, pouze nějakou tu pevnost oblehli, takže ani myš se nedostala dovnitř a ani ven. Pokud do pevnosti vedl akvadukt, tož ho zničili, zastavili přívod vody, no a čekali a čekali, až obránci snědli všechny zásoby. Občas jim dovnitř mrskli nějakou zvířecí zdechlinu v silném rozkladu – hle první biologická válka. Mezitím prováděli nájezdy na okolní vesnice a města, prostě jen zabavovali potraviny, chudáci zemědělci, nezůstala jim ani slepice a navíc byli využíváni na zemní práce jako otroci.

Sen o velké říši, která bude vládnout světu, se rozplynul a židovský stát přestal existovat. Od té doby se datuje tzv. diaspora, což je rozptýlení či dlouhodobý pobyt náboženské nebo etnické skupiny v cizím prostředí. Co dělat? Máme nadále očekávat příchod Mesiáše – velkého vojevůdce a válečníka a krále? Někteří židé ještě i dnes věří, že Mesiáš přece jenom přijde. Rabíni jim to ani nevymlouvají, ať mají ti chudí duchem a i chudí finančně nějakou naději, ať se mají čím utěšovat. Jiní se už vzdali této naděje a uvažují asi takto: Bůh nám slíbil, že budeme vládnout světu a že nás bude jak zrníček písku na břehu mořském. Svůj slib nesplnil, Jahve nás opustil. Ale copak není nějaká druhá odlišná možnost, jak to samé udělat jiným způsobem? Když ovládneme svět finančně, nebude to dokonce lepší a výhodnější než vojenské řešení? Chodí vůbec třeba Rothschildové do synagogy? Stejně mám takový dojem, že judaismus se udržuje už jenom z tradice, spíše jako jakýsi folklór.

Vraťme se k přelomu věků a do Jeruzaléma, kde budeme hledat počátek křesťanství.

V první řadě půjde o nám všem dobře známou postavu viditelnou ještě pořád i dnes snad všude kolem nás, o Ježíše Krista, který byl právě v Jeruzalémě ukřižován na popravčím místě zvaném Golgota. Takže stručně, jasně a srozumitelně základní data o jeho životě: Narozen roku 1 n. l. v Betlému, žil ale v Nazaretu, což byly takové větší vesnice a zemřel roku 33 n. l. Matkou byla židovská dívka Marie, která porodila, aniž uvedla otce. Celsus, řecky Kelsos, uvedl ve svém spise z roku 178 n. l. nazvaném „Pravdivé slovo“, že otcem byl římský legionář Panthera. Jeho otčím Josef byl živnostníček zaměstnávající pouze sebe sama, tesař. S Marií měl další děti, tři kluky a dvě holky. Ježíš, jako nemanželské dítě, to neměl asi nějak lehké a tak brzo opustil rodinu a toulal se po Galileji, v podstatě žebral, nepracoval, takový tehdejší hipísák. Našel k sobě dvanáct kumpánů, plus nějaká děvčata lehčích mravů a toulali se od vesnice k vesnici a jakékoliv práci se zásadně vyhýbali, v dobách nouze je živila děvčata. Opovrhoval judaismem a okatě porušoval náboženské předpisy, neslavil sobotu (sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu).

Ježíš prováděl různé zázraky, třeba měnil vodu ve víno (tento trik znají i dnešní výrobci vína), uzdravoval nemocné a křísil mrtvé, chodil po vodě, pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí, později sedmi chleby nasytil dokonce sedm tisíc lidí, ženy a děti nepočítaje. Takové nasycení dvěma rybičkami a pěti chleby shromáždění pěti a podruhé sedmi tisíc lidí je samozřejmě blbost, ale teologové to vysvětlují, že přece nešlo o hmotný pokrm, tedy o nějakou rybičku a chleba, nýbrž nasytil ty lačné davy pokrmem duchovním, tedy měl k nim nějaké kázání. Jak teologové vysvětlují jeho chůzi po hladině moře a jeho proměnu vody ve víno, to jsem nezjistil, ale určitě na to mají také nějaké duchaplné vysvětlení. Nemíním se ovšem po tom nějak pídit, je mi to lhostejné. Nikdy nemluvil s bohem Jahvem jako Abrahám a Mojžíš. Kazatelskou činnost začal až ve třiceti letech, kázal pouhé tři roky. Když poprvé přišel do Jeruzaléma, byl davy vítán, ale za tři dny byl odsouzen k smrti. Byl pochován do jeskyňky vybudované v pískovcové skále, což bývalo tehdejším zvykem. Vchod do jeskyňky byl zatarasen větším kamenem, aby se dovnitř nedostala divoká zvěř. Po třech dnech obživl, tedy vstal z mrtvých, se svými kamarády (říká se jim apoštolové) a kamarádkami pobýval na zemi ještě celých čtyřicet dnů a pak se vznesl do nebe.

To je tak asi vše, co o něm víme. A navíc jsou to údaje sepsané až za padesát a více let po jeho smrti, tedy nějak kolem roku 80 až 150 našeho letopočtu. Sepsali je autoři Marek, Matouš, Lukáš a Jan, kteří prý zaznamenali vyprávění starců-pamětníků. Jiné doklady neexistují, snad ještě tzv. apokryfní evangelia. Proto také existují oprávněné názory, že Ježíš nikdy neexistoval, že všechno je to pouhá legenda. No a legendám můžeme věřit, ale nemůžeme potvrdit jejich pravdivost. Ti čtyři evangelisté, tedy Marek, Matouš, Lukáš a Jan, co sepsali ta slavná čtyři evangelia, samozřejmě neměli možnost ověřit si od starců uvedené příběhy. Tak některé proberme. Ježíš uzdravoval nemocné, což lze připustit, byl to takový lidový léčitel, jakých jsou i dnes spousty, ale že křísil už mrtvé, tož to připustit nemůžeme. Nejprve vzkřísil k životu zemřelou holčičku Jairovu a potom vzkřísil k životu tři dny mrtvého a už zapáchajícího Lazara. Vyšli spolu z hrobky držíce se za ruce a usmívajíce se. To je už ale jaksi až moc mimo realitu. Dokonce v jednom apokryfním vyprávění je právě na Lazarovi a třídenním společném pobytu v hrobce dokazována Ježíšova homosexualita. Silně mimo realitu je také jeho samotné zmrtvýchvstání po třech dnech. Docela se mi líbí názor muslimů, kteří vysvětlují, že žádné ukřižování a žádná smrt Ježíše se nestala, že Římané usmrtili ukřižováním pouze jeho dvojníka, kdežto skutečný Ježíš stál opodál, pozoroval to a smál se tomu. Dle mne je to docela rozumný náhled.

Také v jednom apokryfu je docela originální pohled na smrt Ježíše. Copak boha lze zabít, zavraždit, umučit? Přece bůh je nesmrtelný! Na kříži trpěla pouze lidská část Ježíše, kdežto božské podstaty se ono utrpení vůbec netýkalo, taktéž smrt postihla pouze lidskou část nikoliv božskou. V textu se dočteme, že Ježíšova smrt byla pouze fiktivní, že nezemřel doopravdy, vždyť v ty tři dny co byl zdánlivě mrtev, navštívil podsvětí a vyvedl z něho deset tisíc zemřelých nazpět do světa živých. Peklo tehdy ještě neznali. Deset tisíc lidí, to je přece spousta, to už je celé město. Kde se usídlili? Kupodivu ani jeden z těch vysvobozených z podsvětí nepodal svědectví o tom, jaké to v tom podsvětí bylo, jakým způsobem Ježíš vybíral, koho vyvede na zemi a koho ne. To ale apokryfní evangelisté neřešili. Škoda, že tehdejší biskupové tento apokryf nepřidali do kánonu NZ, tedy k evangeliím, bylo by jich tak pět a potom by výklady byly mnohem zajímavější. To pravoslavní berou apokryfy na milost a nějak moc je nezakazují. Také byzantské legendy by přispěly k širšímu pohledu na tehdejší dobu. (Kniha Byzantské legendy vyšla v ruštině roku 1972 v Leningradě, v češtině již roku 1980 v osmi tisíci výtiscích za cenu 32 Kč. Přepychové čtení.)

Katoličtí teologové vysvětlují, že ukřižování a smrt Ježíše si přál samotný otec Jahve. Prý tím Ježíš vezme všechny hříchy světa na sebe. Beránek Boží snímá hříchy světa. To mi jaksi nesedí, když totiž provedu nějakou neplechu (hřích), tak Ježíš to vezme na sebe a já jsem bez viny?

V egyptském náboženství mají také příběh o oživení mrtvoly. To jeden jejich bůh rozsekal na kousíčky svého spoluboha a rozházel je po celé egyptské zemi. Jeho manželka sesbírala ty kousky (nenašla pouze jeden – šourek) a poskládala a oživila, takže zase nic neobvyklého to v té době zase nebylo. Ale egyptští kněží měli docela kouzelné vysvětlení. Bůh Sutech každý podvečer rozseká boha Usira (řecky Osiris) a nastane noc. Manželka Eset zase každé ráno Usira oživí a nastane den. No není to pěkné vysvětlení?

No a ještě se podívejme na jeho narození. To židovskou dívku Marii navštívil archanděl Gabriel a sdělil jí, že Jahve si ji vybral, aby mu donosila a porodila syna. Pro Marii to byla velká pocta, takže samozřejmě souhlasila. Ten archanděl Gabriel je docela zajímavý anděl, je to takový posel, poslíček či pošťák pánaboha, podobně jako v antické mytologii je posel bohů Hermés (latinsky Merkur). To právě archanděl Gabriel o pár století později nadiktoval Mohamedovi Korán a kdysi pradávno zadržel ruku Abrahámovi, když chtěl podřezat svého syna.

O narození boha i bohyně mají pěkný příběh i staří Řekové. Hlavní jejich bůh Zeus dostal nějaké bolení hlavy, až mu praskla lebka a vyskočila bohyně Athéna v plné zbroji, tedy porodil bohyni. Zeus byl ovšem i veliký záletník a zamiloval se do Semelé, což byla obyčejná lidská ženská. Byla přespříliš zvědavá a neustále žádala Dia, aby se jí zjevil ve své skutečné podobě. Marně jí to Zeus vymlouval. No a když ustavičně žadonila, tak jí vyhověl a ukázal se jí ve své božské ohnivé podstatě. Samozřejmě Semelé vmžiku shořela, ale jelikož byla těhotná a to děťátko mělo za otce boha, tak dítěti oheň neuškodil, vždyť bylo polobohem, že? Diovi nezbývalo nic jiného, než si malého ještě nedonošeného syna Dionýsia zašít do stehna a donosit ho místo Semelé. Řekové a vůbec všichni Helénové měli v oblibě tyto báje, jsou to ostatně vynikající literární příběhy – pohádky, a velice často si ze svých bohů dělali srandu. Při čtení antických prozaických děl a divadelních her jsem se vždycky pěkně chechtal. Když si představíme, jak obecenstvo při divadelním představení v amfiteátru burácelo smíchem, tak je jasné, jak „věřili“ ve své bohy. Je to prostě skvělá literatura. Antičtí a egyptští bohové jsou naprosto odlišní od židovského boha Jahveho, to je jak nebe a dudy.

Srandu s oživováním mrtvých si udělali i čeští středověcí anonymové ze 14. století v divadelní hře Mastičkář. Dějištěm je středověké tržiště, kde Mastičkář, rozloží krám a začne tam vychvalovat své léčebné masti. Přijdou tři Marie (Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara), které shánějí masti k balzamování mrtvého Kristova těla. Mastičkář před jejich očima vzkřísí Abrahámova syna Izáka tím, že ho poleje výkaly. V dalším ději se objevuje Ježíš jako zahradník a Marie Magdalská mu šlape po záhonu, tak ji za trest praští rýčem po hlavě. Jiná verze praví, že ji kopne do, no jak to říci, no přímo do rozkroku. Škoda, že se celá hra nedochovala v úplnosti.

K fakty nedoloženému příběhu (k legendě) o Ježíši Kristovi se časem přidávala další a další legendární, vybájená a neskutečná vyprávění. Dokonce se přidávají i v současné době, vizme různá zázračná uzdravení, svatořečení, zjevení Panenky Marie, léčivá voda ze studánek, poutě ke svatým místům… Takže ty legendy se rozrostly do neuvěřitelných rozměrů a neskutečného množství popsaných stránek, že se v tom ani čert nevyzná. Doporučuji ale číst, jsou tam moc hezké příběhy, přímo fantastické pohádky. Klidně to můžeme zařadit do tzv. „krásné“ literatury, ale nikoliv do literatury faktu.

Historickým reáliím také neodpovídá ono ukřižování. Židovský Sanhedrin v té době neměl právo hrdelní, tedy nikoho nemohl odsoudit k smrti. Židé proto museli Jehošuu předvést protektorovi Pilátovi a u něho poníženě požadovat, aby nad ním vynesl rozsudek smrti z důvodu, že se rouhá židovskému náboženství. Pilátus delegaci rabínů hrubým způsobem vyrazil (byli biti holemi), neboť v římském státu je svoboda jakéhokoliv vyznání. Židé přišli znova s jiným obviněním, že totiž Jehošua připravoval povstání proti Římu. No a to už musel Pilát řešit. Přiveďte svědky. Zajisté se našli „svědkové“, kteří potvrdili, že Jehošua byl vůdcem vzpoury. V evangeliu se zachovala dvě taková svědectví. V prvním Jehošua nabádá, aby jeho přívrženci prodali vše, co mají a nakoupili meče. V druhém svědectví zase Jehošua posílá sedmdesát poslů do okolí, aby oznámili, že hodina se přiblížila, že vzpoura brzy začne, ať se připraví. Pilátovi tedy předložili „jasné“ důkazy a tak musel nařídit trest smrti, jinak by měl problémy s nadřízenými. Trest smrti ukřižováním byl udělován protistátním živlům. Židé praktikovali ukamenování. Byl tedy Jehošua vinen či nevinen? Pilát rozhodl dobře či špatně?

Teď ještě rozeberme jeho jméno – Ježíš Kristus. Jméno Ježíš je počeštěné židovské jméno Ješua či Jehošua, což bylo běžné a časté jméno, podobně jako u nás Josef. Ale slovo Kristus není žádné jméno či příjmení, je to titul – tedy Mesiáš. Hebrejsky to zní mašiach a přeloženo do řečtiny je to christos a počeštěné tedy Kristus.

Všechno to, co jsme si doteď vyprávěli, je pouze židovská záležitost, tedy naprosto okrajová záležitost judaismu. Pohany, tedy obyvatele žijící mimo Izrael (Helénové) tohle ale vůbec nezajímalo, vždyť ta vyprávění neměla nějakou literární úroveň, bylo to příliš primitivní a už vůbec ne nějak vtipné, to příběhy antických bohů měly řádově vyšší literární úroveň.

A tady přichází na scénu historie svatý Pavel z Tarsu, pravý skutečný zakladatel křesťanství. V Novém zákoně si můžeme přečíst jeho čtrnáct dopisů (tzv. epištol). Je to docela obtížné čtení, samé složitosti a nábožensko-filosofické zamotaniny. Klidně bych to přirovnal k nějakému současnému postmodernistickému textu, kde jsou vedle sebe věty navzájem si odporující a kde si každý čtenář může vybrat pro sebe cokoliv dle libosti, jeden si vybere, že je to černé, druhý že je to bílé a další že je to strakaté. Pokud ocitujeme jeho nějakou větu, můžeme za její pomocí zdůvodnit cokoliv. No, naprostá postmoderna. Má to ovšem racionální zdůvodnění. Z těch čtrnácti epištol totiž biblická věda Pavlovi přiklepla pouhých pět dopisů a to ještě s výhradami. Zbylých devět esejů pochází z rabínských škol (přímo dílen) existujících v Sýrii, dokonce se dokladuje, že ten či onen odstavec pochází z té či oné falšovatelské dílny. No a tady jsme u prvního „geniálního“ podvodu. Zde teprve začíná ideologie, kde za pomoci vybrané věty lze zdůvodnit cokoliv je potřebné. Tvrdím třeba, že věc se má tak a tak a zdůvodním to svatým Pavlem, jiný tvrdí opak a také to zdůvodní svatým Pavlem. A církev z toho žila celé dva tisíce let a vlastně ještě i žije podnes. Marxismus je oproti tomu úplně slaboučký čajíček, vykladači, propagandisté a školitelé marxismu jsou (byli) ve srovnání s teology úplní žabaři. Pokud ovšem čteme pouze Pavlovy dopisy, tedy pouze těch pět, zjistíme, že Pavel je vynikající básník, ba někdy až málem ateista, když třeba nabádá: „Nevěřte dětinským nesmyslným bájím.“ Pavla mám docela v oblibě.

Co bylo cílem oněch rabínských falšovatelských dílen, když už židovský stát přestal existovat? Z okrajové a nevýznamné židovské sekty vyrobit sektu významnou a důležitou. Rabíni použili trockistickou metodu – rozšířit nové učení po celém světě. Církev katolická – z řeckého slova „katholikos“, což doslovně znamená všeobecná nebo univerzální, nebo také rozšířená po celém světě. A skutečně těm pohádkám věří málem dvě miliardy obyvatel světa. Dvě miliardy obyvatel světa jsou krásně oblbnuty vyloženými nesmysly.

Samozřejmě prvními biskupy se stali židovští rabíni. Z rabínů se stávali biskupové z ryze prospěchářských důvodů. Ono už tehdy bylo známo, že z chudých lidí se dá vytáhnout více peněz než od oligarchů. Když nějaký oligarcha či pár oligarchů daruje milion, je to sice působivé a v televizi ukazují, jaký je to lidumil a filantrop. Ale když každý chudý třeba dnes v Česku daruje jednu korunu, výběrčí si přijde na deset milionů. Když od chudých vytáhne desetikorunu, přijde si na sto milionů. Když stokorunu, tak mu připluje miliarda. Však také biskupové neuvěřitelně bohatli a jednotlivé diecéze získaly docela velké majetky.

Zajímavý na tehdejším šíření víry byl fakt, že v každém okrsku (či už diecézi) kazatelé mluvili různě, protože používali a využívali každý jiné prameny o životě Krista, a těch bylo fakt neúrekom. Škoda, že se jich zachovalo pouze malé množství, jsou to tzv. apokryfy. Vítězná církev ale teprve až kolem čtvrtého století ujednotila závazný kánon Nového zákona, to jest pouhá čtyři evangelia a 21 dopisů (epištoly), Skutky apoštolské a Knihu zjevení, vše ostatní, a byly toho spousty, bylo zakázáno, původní prameny byly důsledně ničeny.

Ale až do toho čtvrtého století ti kazatelé nevěděli, že některé texty jsou nevhodné a tak dle nich řečnili na náměstích a na všelijakých prostranstvích, všude kde se jen dalo. Dokonce byly i ženy prorokyně. Každý kázal dle jiného evangelia a citoval jiné dopisy. Podobně jako dnes řeční Okamura či blahé paměti Sládek a jim podobní, tak i tehdy výřeční kazatelé zažívali úspěchy. Také se scházeli po hospodských sálech, kde si nejenom vyslechli novou zvěst, ale kde se také konaly hostiny, lépe řečeno žranice a pijatiky. No, a pokud se děly opilecké výtržnosti a rušení nočního klidu, tož to tehdejší policie musela zakročit. I biskupové si stěžovali, že to takhle dál nejde, ať podřízení udělají pořádek a žranice a chlastačky omezí, viz třeba nabádání svatého Ambrože.

Často se stávalo, že přívrženci nějakého kazatele či biskupa v jednom městě nesnášeli přívržence kazatele v jiném městě a navzájem vyvolávali všelijaké rvačky, potyčky a pouliční nepokoje, něco jako fanoušci Sparty, Slávie a Baníku dnes. Stejně tak jednotliví biskupové řešili své rozepře originálním způsobem – házeli po sobě židličkami, trhali si navzájem vousy, rozbíjeli si nosy, no jejich společná zasedání bylo něco jako parlament dnešní Ukrajiny. Situaci bych také připodobnil k ruské bolševické revoluci, kde se všichni zaklínali Marxovým učením, ale přitom každý jinak: Lenin (zrušení společenských tříd, elektrifikace), Bucharin (rolníci, obohacujte se), Tomskij (průmysl jedině ve spolupráci a pomoci Západu), Trockij (vývoz revoluce do celého světa) a podobně, až Stalin to ujednotil (budovat socialismus pouze v jednom státě, tedy jenom v SSSR).

Tak vznikaly legendy o pronásledování křesťanů, tehdy ještě tzv. Kristovců. Zajisté protistátní živlové byli trestáni na hrdle vždy a všude a po celá tisíciletí až podnes. Bylo to, a je i dnes, ovšem dle platných zákonů, které vládnoucí vrstva vnutila společnosti. Tehdy ale žádné náboženství nebylo pronásledováno, jsou to fakt pouze pouhé legendy a docela čtivé. Třeba V Efezu, což bylo tehdy velkoměsto, vyvolal svatý Pavel z Tarsu pouliční bouře s ničením obrazů, písemností a soch bohyně Artemis. Evangelisté docela realisticky popisují, jak původce nepokojů Pavla hledala policie a jak mu přátelé pomohli a v noci ho spustili v koši z hradeb, čímž unikl trestu. Sice ony nepokoje proběhly až 150 let po jeho smrti, ale evangelistům to nevadilo, takové detaily autoři evangelií nepovažovali za důležité.

Kristovci samozřejmě žádné kostely ani synagogy neměli k dispozici. Svatostánky se svými kněžími a kněžkami, které tam byly, byly pouze pohanské, tedy k poctě antických bohů, a navštěvovala je pouze městská smetánka (chrámy s příslušenstvím plnily také funkci bankovních domů), pro chudinu a pro otroky v podstatě nepřístupné. Chudých obyvatel a bezprávných otroků bylo přibližně stejné procento, jaké je i dnes, to znamená takových 80 %.

Sjednotit výklady víry nařídil až Konstantin roku 313. Císař, ač pohan, v rouchu purpurovém předsedal synodu biskupů a měl pouze krátkou řeč: „Máte tři dny na to ujednotit se, jinak vás pošlu do vyhnanství.“ Biskupové se tedy pod nátlakem domluvili a roku 313 n. l. se stalo křesťanství oficiálním náboženstvím Římské říše. Vládnoucí vrstva společnosti byla k nerozeznání od náboženských pohlavárů, splývaly navzájem.

Nač a proč by teď už křesťané stavěli chrámy? Obsadili ty již existující pohanské, porozbíjeli sochy antických bohů a výzdobu zničili a nahradili Kristem, Marií, anděly a svatými. Byla to církev vítězná. Ovšem římské impérium spělo k zániku. Velkou měrou přispěli k zániku právě křesťané a tak sami byli koncem pátého století také na pokraji zániku a upadnutím do bezvýznamnosti. Zmátořili se, až se stěhování národů trošku uklidnilo a kmeny se trvale usídlily na jednotlivých místech, tedy tak od 7. století. Ale v 10. století už byli suverénně nejsilnější politickou silou a zdálo se, že celý svět (Evropa) církvi leží u nohou. Však také už v desátém století se chtěl papež stát takovým císařem všech evropských státečků a knížectví, císařem všech císařů a králů.

No a začínají boje o tzv. investituru. Papež požaduje právo odvolávat a jmenovat světské panovníky, což se hrubě nelíbilo císaři Jindřichu IV. Papež ho roku 1076 sesadil a exkomunikoval. Jindřich nutně potřeboval smír a tak v kruté zimě vykonal kajícnou cestu pěšky k papežovi do Itálie, oblečen pouze v poustevnické roucho a bos přešel přes Alpy a poté dle legendy čekal tři dny před hradem Canossa, než mu papež udělil rozhřešení. O pár let později, v roce 1084, ovšem Jindřich vojenskou silou dobyl Řím. Papež byl donucen vzdát se snu o světovládě. Bylo znovu nastoleno spojenectví trůnu s oltářem, které trvá dodnes.

No a závěrem něco málo o teologii.

Co je to vůbec ta „theologie“? Dle Wikipedie je to „věda zabývající se náboženskou vírou, jejími zdroji a předměty“. Theos = bůh, logos = slovo. Jsou to tedy slova či řeči o bohu. V teologii logické myšlení a racionalita neplatí, proto tam mohou normálně fungovat vedle sebe nesmysly, zázraky, navzájem se vylučující tvrzení, prostě všelijaké kraviny. Teologie je tedy spekulativní věda, která sebe samu prohlásila za posvátné vědění. Co to může být za vědu, kde se tvrdí vzájemně se vylučující a popírající se výroky? A těm „vědcům“ to nevadí, naopak jsou tomu rádi a mohou psát a psát a psát, neboť dle nich rozpory a protiklady se setkávají a navzájem se ruší právě v bohu. O pravdu jim opravdu nejde. Je to podobné všelijakým těm havlologům, klausologům, turkologům, tibetologům, sinologům, ba i Synologům (co řeční o Božím Synu).

A k čemu ti teologové přišli? Samozřejmě k závěrům velmi různým, také se dá říci k „jednotě v různosti“. Třeba k tomu, že bůh jako důstojný stařeček s bílým plnovousem je pouze pro blbé a nevzdělané a pro takové věřící to tak může zůstat, tam nic není potřeba měnit, kdežto pro nás, pro intelektuální elitu, je bůh nejenom neviditelný, ale i nehmotný, dokonce někteří modernisté hlásají, že boha si každý člověk tvoří teprve ve své duši, dle nich je bůh tedy ryze osobní záležitost.

Hned v začátcích křesťanství museli teologové (bývalí rabíni) řešit problém, zda odmítnout židovský Starý zákon a židovského boha Jahveho. Kristovci většinově odmítali spojení s judaismem, vždyť máme nového boha – Ježíše Krista a Nový zákon, nač starého boha. Starý zákon je plný krve a násilí, kdežto naše evangelia hlásají mír, vzájemnou lásku a spolupráci. Židovský Jahve je krvelačný, je to dokonce vyslanec Pekla. Navíc Židé v té době skutečně nebyli oblíbení, i velice mírný císař Cladius je vyhnal z Říma. Samozřejmě většina svůj názor neprosadila, většina se přece vždycky mýlí, jak nám hlásají i dnešní sluníčkáři. Není ovšem divu, vždyť biskupové v té době bývali většinou Židé, kteří hned poznali výhody takového spojení Starého zákona s Novým zákonem – obrovské spousty vět, z nichž bude možné vybírat právě ty potřebné pro jakoukoliv situaci.

Jenomže nastal další problém. To budeme mít bohy dva? Jahve a Ježíš? To přece nejde! Celkem logicky to vysvětlil Areios (latinsky Arius, 256 – 336): Bůh je nestvořený a nezplozený, což jsou charakteristické znaky božství. Božský Syn nemůže být pravým Bohem, protože byl zplozen. Syn je něco jiného než Bůh. Existuje čas, kdy Syn nebyl, není tedy souvěčný s Otcem. Otec ho adoptoval jako svého Syna, přiblížil ho k sobě. Třetím stvořením je Duch svatý, který je výtvorem Božského Logu. Duch svatý vstoupil do člověka Ježíše a zaujal v něm místo duše. Árius byl ovšem označen za kacíře i když jeho názory byly většinově přijímány až málem do sedmého století n. l. To jsou začátky té slavné Trojice Boží. Přespříliš složitými a krkolomnými argumenty se prokázalo, že Syn je stejně starý jako Otec, tedy je také od věčnosti a stejně tak i Duch svatý, a že tedy Árius se hrubě mýlil. Jeden jsou tři a tři je jeden. Tomu skutečně nerozumím, můj atheistický mozek není schopen porozumět a už vůbec ne pochopit takové složitosti, které chápe pouze ta myslitelská elita, jež nadále ještě i dnes udržuje vysokou úroveň duchovního poznání.

Každý člověk má prý nesmrtelnou duši. Taky s tím mám docela velký problém. Katolíci zajisté duši mají, ale mají duši třeba atheisté? Nebo ženy? Nebo Číňané? Nebo muslimové? Nebo indičtí hinduisté? Problémem byla také otázka, zda mají duši Indiáni – zachovala se pře dvou španělských teologů, jeden tvrdil, že duši mají, druhý že nemají, učené hádání skončilo nerozhodně. Je možnost si to přečíst ve španělštině a latině, ani jeden uvedený jazyk neovládám, takže jsem se ke čtení disputace nedostal. Dlouhá staletí učení doktoři teologie ženám duši nepřiznávali. A má duši pouze člověk, který přijal křest a věří v Ježíše Krista? Kdyby jo, tak nás v ráji nebudou otravovat jinověrci, bude tam pouze katolík vedle katolíka. Dobrý řešení, že? Protože kdyby tam v ráji byli mezi katolíky třeba muslimové, hinduisté či Číňané, vždyť i v nebi by se potom nutně válčilo.

Člověk má duši a ta je nesmrtelná, tělo se po smrti rozloží a rozpadne, ale duše se vrátí k Bohu, duše se rozplyne v jakési vesmírné nadduši, ve vesmírném duchu. Bůh je, jak nás poučili teologové, nehmotný. Cokoliv nehmotného nepotřebuje prostor ani čas, tam je pouze věčnost bez začátku a bez konce, no a tam se duše shromažďují. No ale když je něco nehmotného, tak je to všude a zároveň nikde. Nehmotná duše může být klidně uvnitř Slunce či uvnitř černé díry, je jí to lhostejné, protože je nehmotná. Už staří Řekové racionální úvahou došli k závěru, že cokoliv nehmotného nemá žádnou existenci – nic prostě neexistuje. Potvrzuje to i ona slavná rovnice, že energie rovná se hmota krát rychlost na druhou E=mc2. Že je tedy lidská duše nehmotná a nesmrtelná a rozplyne se v Bohu, tož tomu skutečně můžeme pouze věřit. Ovšem zase nechápu, proč se tito teologové modlí slovy: „Věřím v těla z mrtvých vzkříšení“ a také v Poslední soud, kdy Kristus bude soudit živé i mrtvé, kteří vstanou z hrobů ve svých tělech. To jsou holt ty transcendentní myšlenky, lidskému rozumu nepochopitelné, ale vědecky (teologicky) podložené, že? Vstanou z hrobů ve svém těle i atheisté? A co když někteří nebudou chtít vstát z mrtvých? Budou vzkříšeni násilně? A co když někteří budou vyžadovat, aby byli vzkříšeni ve věku třiceti let i když zemřeli v pěti letech nebo v osmdesáti? Tak jak to mají muslimové, každý vzkříšený muslim bude mít věk třicet let. Nebo dokonce židé tvrdí, že ženy při vzkříšení se stanou muži. Budou s tím ovšem ženy souhlasit, nebo se jich na to nikdo nebude ptát? Pokud ovšem někteří teologové tvrdí, že půjde pouze o vzkříšení duší, tak přece popírají Poslední soud! Měli by to nějak srozumitelně vyřešit, no ne? Asi takto: Budou vzkříšeny pouze duše, to je fakt, ale zároveň budou vzkříšena i těla, to je také fakt. To je právě ta boží transcendence, které nerozumí pouze primitivní mozky. Pro nás, pro myslitelskou elitu, je to samozřejmě naprosto pochopitelné.

Kupodivu, ještě nikdy jsem nenatrefil na teologický výklad Knihy Jozue, ač jsem se usilovně pídil, neb jsem velice zvědavý, jak by to doktoři teologie okecávali, to vraždění a ty genocidy, ale asi by jim to nějaké potíže nečinilo, když dokáží humanitárně bombardovat a humanitárně provádět mučení…

Vynecháme už ty pohádky pro blbé a podívejme se, na co dále přišli ti chytří a velice vzdělaní teologové. Zmíním se pouze o dvou myslitelích, ač jsou jich tisíce a tisíce. O svatém Augustinovi a o Janu Kalvínovi. Svatý Augustin (354 – 430) byl nějak příliš posedlý sexem a tak z toho udělal hřích. Složitými myšlenkovými pochody přišel na to, že Adam s Evou silně hřešili a v následku toho měli děti a ty děti měly další děti atd. až podnes. A ten jejich hřích je dědičný, což znamená, že každý kdo se narodí, má ten prvotní hřích, neboť ho zdědil po rodičích. Zde se naskýtá otázka, kterou ovšem Augustin neřešil – má hřích i děťátko ještě nenarozené, tedy embryo v těle matčině? A když ano, tak od kdy? Hned po splynutí vajíčka se spermií? Asi jo, bylo by to logické. Ale i zde, jak je u teologů zvykem, nacházíme velikánský rozpor. Vždyť Jahve přikázal: „Milujte se a množte se!“ Tedy z božího příkazu Augustin udělal hřích. Teologům to určitě nedělá žádné vrásky na čele. Jiné civilizace či civilizační okruhy nějaký prvotní dědičný hřích neznají, vůbec by je nenapadlo, že mít děti je hřích a že člověk je hříšný, aniž by něco špatného provedl, ba že už jako novorozené miminko je provinilcem. Vždyť to je choromyslná morbidnost.

No a Jan Kalvín (1509 – 1564) byl podobného ražení. Ten zase tvrdil, že být bohatý, znamená boží přízeň, že bůh má v oblibě bohaté lidi a prokazuje jim to tak, že už na zemi mohou okusit nebeského ráje. Tak teda nevím zdali Kalvín četl větu z evangelií, kde Kristus říká, že to „spíše velbloud projde uchem jehly, než by vešel boháč do království nebeského.“ Ten Kalvín byl i jinak duševně (či duchovně?) pomatený až snad k šílenství. Přesto byl neomezeným vládcem Ženevy a třeba jenom roku 1545 bylo ve městě za čarodějnictví upáleno 23 osob. Naprostou choromyslnost prokázal i upálením Michaela Serveta roku 1553, což byl vynikající vědec s ohromujícím vzděláním, mimo jiné také objevitel malého (plicního) krevního oběhu. Ovšem upalování heretiků a čarodějnic bylo častou kratochvílí a libůstkou křesťanského kléru, a za heretika či čarodějnici mohl být prohlášen kdokoliv, nikdo si vlastně nemohl být jistý životem. Protestanti (evangelíci) se v upalování spolubližních náramně činili a vyrovnávali se tak katolíkům v oněch bohulibých činnostech. Lze to dokonce vysvětlit tím, že vlastně přinášeli bohu lidské oběti, aby si získali jeho přízeň. Upálení poslední čarodějnice dle Wikipedie se konalo v Polsku roku 1811, tedy v podstatě nedávno. Ve slezské Nyse také navrhli úspornou pec na spalování čarodějnic, prý až dvacet najednou. Jestli byla ona pec tehdy uvedena do provozu, to nevím, ale za mého života fungovala už určitě třeba v Auschwitz.

Krev, uškvařená lidská těla a třpyt zlata – to je ta pravá, reálná a skutečná Svatá Trojice. Před dvěma tisíci lety se nám narodil Bůh Spasitel, v jehož jménu se po celá dvě tisíciletí válčilo, loupilo, kradlo, vraždilo a znásilňovalo. Pokud ještě i dnes obdivujeme, klaníme se a vzýváme takového Boha – nejsme tedy nějací silní úchyláci? Těch pár Chelčických či Lvů Tolstých na situaci nic nezměnilo. Tož taková je ta naše křesťanská civilizace a její hodnoty. Veliký německý filosof Martin Heidegger (1889-1976) po skončení druhé světové války hořekoval, že Bůh opustil tento svět a že Evropa je odsouzena k zániku, protože ztratila Boha. To po něm vykřikují ti, co by chtěli pokračovat ve válčení, vraždění, loupení a hromadění zlata. Před válkou a během ní ovšem Bůh byl ještě přítomen, velký filosof byl totiž přívrženec Hitlera, hlasatel nadřazenosti árijské rasy, prostě obhájce zrůdného hitlerismu a fašismu.

Že by to byl Stalin, který Boha vyhnal?

Přejít do diskuze k článku 27 komentářů