Islám – historické reálie (3. díl)

Reklama


Islám cestou do ráje + návod

Dal Arabům a později i dalším národům náboženství, které tito přijali za své. Bylo v něm všechno: nadpozemské záležitosti i velká možnost dobrého žití pozemského. A když vyznává aktivní lítost (tauba), odevzdanou víru (ichlás), vyznání zní – „Vyznávám, že není boha kromě Alláha a že Muhammad je poslem Alláhovým“ (ašhadu anna lá iláha illá ´lláhu wa Muhammadan rasúlu l´-láhi); kterou získá plněním pěti sloupů náboženství (arkán ad-dín) jimiž jsou vyznání víry (šaháda), modlitba (salát) Muslim je zavázán k pěti každodenním kultickým modlitbám, a to v poledne, odpoledne, za soumraku, v noci a za úsvitu. Navíc ještě může praktikovat volné osobní modlitby (dú’á) v libovolném počtu. Před touto modlitbou je povinnost očistit ruce. Muslim vykonává tyto modlitby směrem k Mekkce, forma jejich konání je přesně předepsána. Ve městech s převažujícím muslimským obyvatelstvem zpravidla vyzývá k modlitbám muezzin. Zvláštní místo mezi modlitbami zaujímá páteční polední modlitba, k níž se místní muslimská obec shromažďuje v mešitě jako k hlavní bohoslužbě. Dále je to almužna (zakát). Muslim je povinen platit určitý podíl z některých komodit, které vlastní nebo získává (podle druhu se jedná o desátek, dvacátek nebo čtyřicátek) na dobročinné účely. „Věřte v Boha a posla Jeho a rozdávejte z toho, v čem učinil vás posledními vlastníky! Těm z vás, kdož uvěřili a almužnu rozdávali, je určena odměna vysoká.“

„Těm, kdož rozdávají almužnu, mužům i ženám, a těm, kdož poskytují Bohu krásnou půjčku, těm bude splacena dvojnásobně a dostane se jim odměny štědré.“

Následuje půst v měsíci ramadán (9. měsíc muslimského kalendáře), saum (arabsky: صوم), též sawm, což je arabské slovo označující půst. V terminologii islámského práva saum znamená zdržení se jídla, pití, kouření a pohlavního styku od rozbřesku do soumraku. Dodržování tohoto půstu během ramadánu patří k pěti pilířům islámu, saum však muslimové vykonávají i mimo tento měsíc. V ramadánu je však půst povinen dodržovat každý muslim, který je toho schopen. To znamená, že je duševně a fyzicky zdravý a také duševně i fyzicky dospělý. Obvyklá věková hranice je 14 let, přičemž mladší děti jsou na půst postupně zvykány a přizpůsobují se podle svých schopností. Půst by neměl způsobit žádné zdravotní potíže.

Proto existují z povinnosti půstu výjimky. Ty platí především pro:

  • Děti (bez povinnosti náhrady)
  • Duševně nemocné, nesvéprávné (bez povinnosti náhrady)
  • Staré a slabé osoby (za každý den, kdy nejsou schopni dodržet půst, musí náhradou poskytnout jedno jídlo chudému člověku)
  • Nemocné osoby (mohou půst odložit, po uzdravení jej však musí v úplnosti dodržet)
  • Lidé, cestující na delší vzdálenosti (mohou půst přerušit a dokončit později)
  • Těhotné a kojící ženy (mohou půst odložit nebo přerušit a dokončit později)
  • Ženy během menstruace a šestinedělí (nemohou se postit, ani když mohou a chtějí – musí půst přerušit a později nahradit)

Příkaz půstu pro muslimy je zakotven přímo v Koránu, kde se praví: „Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní!“

Závěrečným pilířem jest pouť do Mekky, hadždž (arabsky: حجِّ), jeden z pěti pilířů islámu. Mekka a tamní svatyně Ka’ba patří k nejposvátnějším islámským místům. Pouť do Mekky, která má svůj původ již v předislámské Arábii,[1] by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim, který je toho fyzicky schopen a má k tomu dostatek finančních prostředků. Muslimovi, který celý rituál pouti absolvuje, náleží čestný titul hadži (hádždží).

Hadždž tvoří velké množství rituálních úkonů, mezi hlavní patří menší pouť zvaná umra (skládá se ze sedmerého obcházení Ka’by a přecházení mezi pahorky as-Safá a al-Marwá), rituální stání na planině Arafát, kamenování satana v Miná a svátek Íd al-adhá, který slaví muslimové po celém světě formou obětování zvířat Alláhovi. Hadždž se koná zhruba sedmým až dvanáctým dnem měsíce dhú’l-hidždža. Vzhledem k tomu, že islámský kalendář je lunární, každoročně připadá doba konání pouti do Mekky na různé dny gregoriánského kalendáře.

Pouti do Mekky se každoročně účastní okolo dvou milionů muslimů. Takové množství poutníků způsobuje řadu problémů. V minulých letech došlo během poutě k mnoha tragickým událostem. Z bezpečnostního hlediska je nejrizikovější kamenování satana v Miná, které si v roce 2006 vyžádalo přes tři sta ušlapaných a další stovky zraněných poutníků. V důsledku toho přijala vláda Saúdské Arábie řadu bezpečnostních opatření včetně stavebních úprav v údolí Miná.

Přes rozsáhlá opatření došlo koncem září 2015 během hadže tohoto roku opět v Miná k ještě většímu neštěstí, při kterém bylo podle neúplné bilance zabito nejméně 717 obětí paniky ušlapáním a zraněno 863 poutníků.

Muslim, jemuž to zdravotní stav a hospodářská situace dovolují, je povinen se aspoň jednou za život zúčastnit poutě do Mekky.

Průběh poutě má svou tradiční formu, složenou z řady úkonů. Muslim, který pouť nastupuje, si obléká prosté poutnické roucho, které vyjadřuje rovnost všech muslimů před Bohem. Základními prvky poutě jsou sedmeré obejití svatyně Ka’by, sedmerá cesta mezi vrchy Safá a Marwa, odpolední prodlévání na planině Arafát východně od Mekky a závěrečná slavnost Íd al-adhá, který se skládá z modliteb a výměny darů mezi muslimy. „A vyzývej lidi ke konání pouti, a nechť k tobě přijdou pěšky anebo jsouce na všelikých velbloudech rychlých, přicházejíce ze všech rozsedlin hlubokých.“

A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat.“

Svatá válka tehdy a teď

Svatá válka, džihád (arabsky جهاد‎‎), je termín označující náboženskou povinnost muslimů usilovat o obranu a rozšiřování islámu ve vlastním srdci i ve světě. Pojem džihád se v historii mnohokrát měnil a přibíral různé významy a funkce. Během raného období islámské ummy (obce) v Mekce byl džihád především osobním rozvojem, zatímco později (jak je zmíněno dále) se měnil a přibíral další funkci – funkci šiřitelskou. Pokud jde o koránské verše a džihád, záleží na tom, z jaké doby jsou psány. Starší verše zdůrazňují právě jeho osobní část, zatímco verše pozdější do popředí dávají jeho šiřitelskou (tzn. i válečnou) část.

V náboženskoprávní rovině má v islámu pojem džihád několik významů, které jsou navíc různě vykládány islámskými právními školami. Základem džihádu je snaha o spravedlivou věc. V této věci se shodnou všechny islámské právní školy. Sporným bodem je, jakým způsobem má být tato snaha prováděna. Existuje mnoho výkladů, mezi nejrozšířenější patří výklad, že džihád je především šíření víry všemi možnými prostředky. Tento džihád má pak mnoho daných pravidel pro šíření víry. K tomuto výkladu se někdy přidává i vysvětlení pojmu džihád jakožto snahy o vlastní sebezdokonalení v duševní rovině a větší snahu o rozvoj vlastní zbožnosti. Do extrému vede výklad džihádu hlavně tzv. Hanbalovská právní škola, která džihád (a to i džihád mečem) řadí na roveň pilířům víry, tzn., přidává k nim džihád jakožto šestý pilíř víry, a tak v podstatě vyzývá věřící k ozbrojenému boji proti všem nevěřícím.

Na Západě se džihád často chápe ve významu svaté války vedené proti nevěřícím, tj. nemuslimům. Tento význam ovšem islámské chápání nezná. Tradičně se rozlišují čtyři druhy džihádu:

Džihád srdcem (al-džihád bi´l-kalb) – Přemáhání hříchu, projevy zbožnosti.

Džihád jazykem (al-džihád bi´l-lisán) – Podpora a šíření misijní činnosti islámu.

Džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) – Vedení válek za obranu islámu.

Džihád rukou (al-džihád bi´l-jad) – Pomoc potřebným, charitativní činnost.

Problémy s výkladem džihádu se tak vedou především v rovině výběru, které z těchto částí pojmu jsou důležité a jak je lze přesně interpretovat. Zmíněna byla škola Hanbalovská, která upřednostňuje 3. uvedenou složku, tedy džihád mečem. Existují však i školy v této věci liberálnější, popřít však zcela džihád mečem nelze. Časté je však zredukování jeho funkce na obranný džihád. Základními termíny džihádu mečem jsou Dár al-harb („dům války“) a Dár al-islam („dům islámu“). Dár al-islam je v území, kde se smí volně šířit islámská víra, zatímco Dár al-harb je území, kde je potlačována. O přesný význam těchto termínů se samozřejmě vedou spory. Jedním názorem je, že Dár al-islam je jen území ovládané muslimskými vládci, kde je prosazována šarí´a (islámské tradiční právo) a kde jinověrci platí daň z hlavy (dhimmi), zatímco Dár al-harb je celý zbylý svět. Umírněnější teorie tvrdí, že Dár al-islam je i území států, kde islám není diskriminován, tedy například i evropské země. Dalším možným názorem je i to, že za Dár al-islam lze považovat i území ovládané nemuslimy, kde je však muslimům dána svoboda v prosazování šarí´i. Některé právní školy znají i pojem Dár al-ahd („území dohody“), tedy území, se kterými má islámský stát diplomatické či obchodní smlouvy, které jsou pro něj významné.

Džihád mečem jako takový musí vyhlásit ulamá (vykladači práva) v tzv. fatwách. Zde je džihád ospravedlněn a je jasně vyložen jeho cíl a zdůvodnění. Fatwa je základním předpokladem pro vyhlášení útočného i obranného džihádu. V historii byli obvykle ulamá požádáni panovníky o vyhlášení džihádu. Nebylo nezvyklé, že část ulamů fatwu sepsala a vyhlásila džihád, kdežto další část jej naopak ve své fatwě popřela.

Dalším významným faktorem pro džihád mečem je i to, proti komu je veden. Existují tři typy možných nepřátel:

Ahl al-kitáb (lid Písma)

Murtadd (odpadlíci)

Mušrik (jinověrci, polyteisté)

Pravidla džihádu se pak liší dle nepřítele. Nejmírnější jsou rozhodně vůči Ahl al-kitáb, jelikož islám uznává proroky judaismu a křesťanství (Ježíš-Isá, byl velice uznávaný i Muhammadem), uznáváno bylo i zoroastriánství. Boj proti mušrikům je potom bojem za šíření víry především, ovšem mušrikové, jelikož nepoznali pravdu o jediném Bohu, jsou pak bráni za nespravedlivé (na rozdíl od ahl al-kitáb). Murtadd jsou na podobné úrovni jako mušrikové a jde o jediný případ legitimní války proti jiným muslimům. S těmito pojmy pak souvisí pojem da´wa („výzva“). Da´wa má být vyřčena před každým bojem a měla by symbolizovat vyzvání nepřítele, aby přestoupil k islámu a ušetřil tak obě strany boje – až po da´wě je možné legálně začít bojovat. V rané fázi islámu se da´wa dodržovala přísně, později její význam upadal, až se stala jen symbolickou částí boje. Přesto je da´wa řešena velice podrobně a pokud není dodržena, následují obvykle přísné tresty. Pokud například muslimský bojovník před bojem s pohanským otcem nepronese da´wu a zabije jej, musí rodině vyplatit odškodné. Těžší tresty platí samozřejmě pro případ zabití člena ahl al-kitáb.

K džihádu mečem se smí připojit v podstatě každý od 6 do 60 let, pokud jsou schopni boje. Pro děti je navíc nutné získat souhlas jejich rodičů. Pokud rodiče nesvolí, pak by dítě nesmělo být k džihádu mečem připuštěno. Některé právní školy ovšem stanoví i legální podmínky pro zamítnutí účasti na džihádu mečem. Jde například o to, že rodina nesouhlasí, aby šel syn bojovat proti ahl al-kitáb (i když tato podmínka není často uznávána), nebo potřeba dítěte doma, zvláště pokud jsou rodiče staří.

V otázce válečných zajatců existuje opět několik sporných výkladů (většinou se opírajících o různé verše Koránu). Nejrozšířenější je slitovnost vůči zajatcům, avšak existuje i dělení zajatců podle vyznání. Muslimové by měli být po boji každopádně propuštěni, pokud slíbí, že znovu nepozvednou zbraně proti islámskému státu. Pokud jde o ahl al-kitáb, bývá muslimské právo též slitovné. V případě pohanů bývá situace horší, ale ne o mnoho. I v tomto bodě převládá apel na slitovnost muslimských vítězů. Samozřejmé pak je, že nesmějí být zabíjeny ženy a děti.

V boji samotném by měla být dodržena zmíněná pravidla. Z hlediska válečné strategie existují dva sporné pohledy na mír. Dle umírněnějších škol je možné uzavřít i dlouhodobá příměří a žít v míru. Školy zastávající radikálnější názory pak tvrdí, že mír je možný jen v případě, že vítězství muslimů je nepravděpodobné nebo nemožné, anebo je-li mír dočasně výhodný. Existují i názory, že mír lze uzavřít i dlouhodobě, pokud je pravděpodobné, že druhý smluvní partner v budoucnu přijme islám. Pokud jde o bitvy a boje, převládá názor, že muslimové nesmí z boje utíkat. I když existují i názory, že pokud je pravděpodobná porážka, je možné se stáhnout nebo se bitvě vyhnout. Opět zde záleží hlavně na radikálnosti právní školy.

Džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) v dějinách

Během raného období islámu (zhruba do 9. století) probíhal džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) ve všech formách prakticky nepřetržitě. Postupem času, jak se islámský stát rozpadal, se tento pojem měnil a ztrácel. Dá se říci, že poslední džihády mečem v pravém slova smyslu probíhaly v Indii a proti Byzantské říši (vedla Osmanská říše). Ve středověku potom byly vyhlašovány hlavně obranné džihády mečem (Almorávidé ve Španělsku, Ajjúbovci v Palestině). V pozdější době byly džihády mečem považovány spíše za přežitek nebo starou ideu, která není prakticky uskutečnitelná. Přesto občas došlo v pozdějších dějinách k vyhlášení džihádu mečem. Lze uvést například mahdistické povstání v Súdánu během 19. století, I. světovou válku a Osmanské vyhlášení džihádu nepřátelům trojspolku.

Existují i další předpisy: s modlitbou povinnost kultovní čistoty (tahára), s poutí dbaní svátků, kalendář aj.

Muhammad se ptá a umírá

Po výpravě k Tabúku zůstal Muhammad rok v Medíně a pracoval na organizaci obce. V březnu roku 632 osobně zorganizoval dosud největší pouť do Mekky. Na závěr „pouti na rozloučenou“ Muhammad prý zvolal: „Pane, splnil jsem dobře své poslání?“ A dav to jednohlasně potvrdil: „Ano, splnils je dobře!“

Draper praví: „Vlastní rukou obětoval velbloudy, neboť pokládal toto ustanovení za stejně posvátné jako modlitbu, a tvrdil, že se nedá uvésti žádný důvod ve prospěch jednoho, který by se nedal uvésti se stejnou platností ve prospěch druhého. Z řečniště Ka´by opakoval: ´Ó vy, kdož mě slyšíte, já jsem pouze člověk jako vy´. Rozpomenuli se, že kdysi pravil jednomu, který se k němu blížil bázlivými kroky: ´Před kým stojíš ve hrůze? Já nejsem král. Nejsem nic, než synem arabské ženy, která jídávala maso sušené na slunci. ´“

Po návratu do Medíny bylo jasné, že je Prorok nemocen, k tomu opěty Draper: „Při loučení pravil prý svému okolí: ´Všecko se děje podle vůle boží a má svůj určený čas, který nelze ani urychliti ani obejíti. Vracím se k tomu, který mne poslal, a moje poslední slovo k vám jest, abyste se navzájem milovali, ctili a podporovali, abyste napomínali každého k víře a ke stálosti v důvěře i ke konání dobrých skutků. Můj život byl věnován vašemu dobru, a tak bude i má smrt. ´

Při smrtelném zápase sklonil hlavu na klín ´Aiše. Chvilkami smáčel ruku v nádobě s vodou a ochlazoval si tvář. Konečně ustal a, hledě pevně vzhůru, pravil přerývaným hlasem: ´Ó bože – odpusť mi hříchy – kéž se tak stane. Přicházím. ´

Můžeme mluviti o tomto muži pohrdavě? Jeho nauky až po dnešní den jsou náboženstvím třetiny lidského pokolení.“

Jak islám doputoval k věroučné nadřazenosti

Vývoj některých termínů a názvů pro náboženství: V mekkánské době bylo v koránu užíváno názvu „tazakkí“ – spravedlnost, mravní čistota. V rané medínské době jsou Muhammadovi přívrženci jmenováni pouze věřícími (mu´minún), náboženství samo nemá jméno. Po rozchodu s židy razil Muhammad pro náboženství Abrahamovo, jehož byl dle sebe obnovitelem, název „hanífíja“, od „haníf“, tj. přívrženec monoteismu, který se nehlásí ani k židovství ani ke křesťanství. Zhruba od roku 624 byla obě slova nahrazena termíny „islám“ a „muslimové“. Islám znamená „podrobení se bohu, rezignace do jeho vůle“ a muslim je ten, kdo vyznává islám. Výraz „mohamedánství“, mohamedán“, analogie ke „křesťanství“ (od Kristus) nebo „buddhismus“, v nichž zakladatel náboženství považován současně za boha, nepřipadá u Muhammada a islámu v úvahu, viz výše.

Ve vztahu k židovství napadal židy za to, že zdeformovali Abrahamovo původní náboženství, a neobracel se proti učení Starého zákona. V křesťanství kritizoval základní články učení, např. učení o Jehošuovi jako synu božímu a hlavně pojetí svaté Trojice, (v níž údajně zaměnil Ducha svatého za svatou Pannu Marii). Zpočátku měl s křesťany docela přátelské vztahy, viz emigrace do Etiopie, později se proti němu postavily severo – arabské křesťanské kmeny, a když zjistil, že křesťané nechtějí přijmout jeho učení, zaujal k nim podobné stanovisko jako k židům. Korán pochybuje o Ježíšově ukřižování a tvrdí, že místo něj byl ukřižován někdo jiný (4: 157); (4:154/155/156/157):

154/155 A pak prokleli jsme je za to, že porušili úmluvu svou, neuvěřili ve znamení Boží, zabíjeli nespravedlivě proroky, a také za slova jejich: „Srdce naše jsou neobřezána,“ Ba ano, Bůh jim je zapečetil kvůli jejich nevěrectví a jen málo z nich uvěřilo;

155/156 a za nevěrectví jejich a za slova jejich o Marii, jež nehoráznou byla pomluvou,

156/157 a za slova jejich: „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“ Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě,

Muslimští teologové na základě koránu rozvinuli pojetí dějin: jejich účelem je, aby všechno lidstvo uvěřilo v jednoho boha. Proto bůh vyslal proroky k Židům, aby hlásali monoteismus a šířili jej mezi všechny národy. Ti sice monoteismus přijali, ale dále ho nešířili, ba díky tomu, že byl svěřen jim, prohlásili se vyvoleným národem. Chyba! Bůh proto seslal Ježíše s úkolem obnovit univerzálnost monoteismu. Křesťané těžce zaváhali, prohlásili Ježíše za boha, nemluvě o vyumělkované svaté Trojici, tzv. trojjedinost Boha otce, Boha syna a Ducha svatého. Jak si pak představit Jediného Boha, když jsou tři? Bůh je však ve své vůli neoblomný a vyslal Muhammada jako „pečeť všech Proroků“. A svět má skutečné monoteistické náboženství. Z této vcelku logické koncepce vychází pro muslimy náboženská nadřazenost nad křesťanstvím a židovstvím.

Samotný Muhammad jako člověk byl fešák chlap starající se o svůj zevnějšek. Prý prohlásil: „Z tohoto světa jsou mi nejmilejší ženy a libé vůně.“

Zbožná tradice k této lásce ke světským věcem přibalila dovětek „ – ale největší radostí je mi modlitba“. Těžko mohl křiknout jako nějaký křesťanský nebo židovský dandy: „Ženské a chlast, to je moje!“

Alkohol a islám

Ostatně alkohol a islám, toť třeba poznamenat. Docela dlouho trvalo, než zvítězila súra Prostřený stůl, konečně Muhammad původně nehodlal víno zakázat. V súře 16. Včely ve verši 69 „A z plodů datlovníku a z hroznů opojný nápoj/ získáváte i stravu výtečnou – a také v tom je/ znamení pro lid rozumný.“ Víno (chamr) jest jeden z projevů boží laskavosti. V Medíně zažil Muhammad nepříjemnosti s opilými věřícími, proto se v súře 2. Kráva objevují verše 2:216: Dotazují se tě na víno a hru majsir. Rci: „V obou z nich je pro lidi hřích těžký i užitek, avšak jejich hřích je větší než užitek.“…Tento verš však nebyl považován za zákaz, a tak se přitvrdilo v súře 4. Ženy, verš 4: 46: Vy, kteří věříte! Nepřibližujte se k modlitbě, jste-li opilí, dokud nebudete vědět, co říkáte… Muselo to tam někdy pěkně vypadat!

Nevyhnutelně následovala súra 5. Prostřený stůl, verš5: 92: Vy, kteří věříte! Víno, hra majsir, obětní kameny a vrhání losů šípy jsou věru věci hnusné z díla satanova. Vystříhejte se toho – a možná budete blažení. Hra majsir byla jakýmsi druhem loterie u starých Arabů. 10 mužů koupilo mladého velblouda a po porážce byl rozdělen na 10 kusů. Šéf hry („hu – šák“) vložil do pytle šípy označené jmény nebo značkami účastníků a třepal s pytlem tak dlouho, až vypadl první šíp, který získal několik podílů; další šípy už získávaly méně a na polovinu účastníků se nedostalo. Někdy byl velbloud rozdělen na 28 částí, první šíp získal jeden, druhý dva podíly atd., až poslední tři nezískaly nic. Hra byla velmi oblíbená, a kdo se jí odmítl zúčastnit, byl pokládán za lakomce a vysmíván. Mnohdy tak přišli jednotlivci o celá stáda nebo značné jmění.

Súra Prostřený stůl přesto dost dlouho nefungovala, už v 9. století jistý Abú Nuvás (zemřel kolem roků 810 – 816:

Popřej si vína doušek ranní,

i když je zakázán.

Vždyť právě pro rouhání

má odpuštění tvůj Pán.

A lepší či horší to nebylo ani později: např. Abú Alí al-Husajn Abdulláh ibn Síná, na západě známý jako Avicenna (asi 980 – 1037), perský učenec, filosof, politik, básník, přírodovědec a lékař ve vlastním životopise přiznává, že často už jako jinoch zaháněl spánek vínem. K zahánění spánku též často využíval i křivek ženského těla a obého (vína a sexu) se neodříkal. Nebyl výjimkou, takový Omar Chajjám (1048 – 1123), známější více jako básník než matematik, i když i matematikem byl vynikajícím: Podařilo se mu třeba naměřit délku roku s neuvěřitelnou přesností na možnosti, kterou jeho doba poskytovala. Délku roku vyčíslil na 365,24219858156 dne. Dnes se pro srovnání délka roku určuje s přesností 365,242190 dne. Ostatně desetinná čísla mu nebyla vůbec neznámá a věděl, že mohou v počtu míst za desetinnou čárkou dosahovat až do nekonečna. Když reinterpretoval řeckou geometrii, uvedl, že není možné některé hodnoty vyjádřit pomocí aritmetických čísel. Myslel především poměr obvodu kruhu k jeho průměru, který označujeme jako Pí (řecky π), jednu z nejdůležitějších matematických konstant.

Ty jsi Stvořitel a tak jsi mě vytvořil,

že bych jen zpíval a po hospodách víno pil.

Když jsi mě takto na věčný čas vytvořil,

proč jsi mě poslal, abych se v pekle uškvařil?

Rozjařen stál jsem včera večer před tavernou,

opilý stařec šel se džbánem na ramenou.

„Stařečku,“ pravím, „nestydíš se před bohem?“

Odpoví: „Bůh je milostivý, mlč a pojď se napít se mnou!“

Omar Chajjám byl klasa!

Náhled současníků na Muhammada

Jeho současníci i budoucí další Muhammada muže i Muhammada Proroka zbožňovali!

Hrbek a K. Petráček ve své monografii uvádějí tuto příhodu: „′Umar ibn al-Chattáb, pozdější chalífa, jehož přísnosti se každý bál, navštívil jednou Muhammada. Prorokovy ženy byly v místnosti a hlasitě a vzrušeně si povídaly, zřejmě se věnovaly velmi oblíbené ženské disciplíně, tj. propírání případů „pravdivých pomluv“. Jakmile však uviděly ´Umara, okamžitě zmlkly a ustrašeně utekly za závěs. ´Umar se rozzlobeně ptal, proč mu projevují větší respekt než Prorokovi a Muhammad mu odpověděl: ´Umare, kdyby tě měl potkat na ulici sám ďábel, také by před tebou někam utekl!“

Křesťanský svět se rozhořčuje nad Muhammadovou smyslností a vytýká mu, že měl hodně žen. Prorokovi současníci o žádném porušování morálky z Prorokovy strany neměli ani tušení, naopak jeho mužnost byla nedílnou součástí jeho mimořádných schopností.

Jeho sňatky, většina z nich, měly politický nebo i dobročinný důvod. Po smrti milované Chadídžy se Muhammad oženil ještě s dalšími devíti ženami, které jej přežily. Dostalo se jim čestného titulu „Matky věřících“ (ummahát al-mu´miním). Aby se zabránilo nárokům jejich budoucích manželů na vysoké postavení v muslimské obci, nesměly se po Muhammadově smrti vdát.

Dva roky po smrti nepřekonatelné Chadídžy se Muhammad oženil se Saudou, vdovou po jednom z nejstarších muslimů, nejstarší v tom smyslu, že měl jedno z nejnižších čísel v pořadí převalených na islám, rok po Badru vzal si ´Áišu, dceru Abú Bakra. Z plejády žen po Chadídže mu byla nejmilejší, v jejím domě i zemřel. ´Áiša se později zamotala i do politického života a tvrdě vystupovala proti nárokům ´Áliho na chalífát. Sňatek s Hafsou, dcerou ´Umara ibn al-Chattába v roce 625, měl rovněž zpečetit pouto mezi oběma muži. I Hafsa byla vdovou po muslimovi, který padl u Badru. Hafsa byla hádavé povahy, což je ta pravá radost z více žen. Vdovou byla i Umm Salama poté, co její manžel zemřel na zranění od Uhdu. Další manželka vdova Zajnab bint Chuzajma z beduínského kmene ´Ámir ibn Sa´sa´a ovdověla po bitvě u Badru. Zemřela však krátce po svatbě. Džuwajríja, dcera náčelníka kmene al-Mustaliq, připadla Muhammadovi jako kořist. Po dohodě s kmenem byla propuštěna a následovala svatba. O Zajnab bint Džahš, manželce Zajda ibn Hárithy, Muhammadova adoptivního syna, jsme již hovořili. Umm Habíba, dcera Abú Sufjána, byla též vdova po muslimovi, s nímž žila v etiopské emigraci. Poslední manželkou byla Majmúna, sestra manželky jeho strýce al-´Abbáse.

A posledními vzorci na koberci Muhammadovy mužnosti jsou tři konkubíny: Márija, Koptka, dar od egyptského místodržícího. Přivedla na svět syna Ibrahíma, jenž však brzy zemřel. Druhé dvě byly židovky: Safíja, zajatkyně z Chajbaru, krátce před Muhammadovou smrtí přijala islám, a stala se legitimní manželkou. Rajhána patřila k Banú Qurajza a po zničení tohoto kmene připadla Prorokovi jako kořist; zemřela před Muhammadem.

Do islámských dějin zasáhly čtyři dcery, které měl Muhammad s Chadídžou. První, Zajnab, se provdala za Abú al-´Áse ibn ar Rabí´a z rodu ´Abd Šams a zůstala v Mekce. Měla několik dcer, z nichž jednu si vzal později ´Alí. Druhá, Rugajja, se provdala za ´Uthmána ibn ´Affána (pozdějšího třetího chalífu) ještě v Mekce, ale zakrátko odešla do ráje. Třetí, Umm Kulthum, si vzal týž ´Uthmán, když ovdověl. Nejmladší byla čtvrtá dcera Fátima, vzal si ji krátce po bitvě u Badru Muhammadův bratranec ´Alí ibn Abí Tálib. Fátima jako jediná ze svých sester otce přežila. Její dva synové Hasan a najmě Husajn sehráli významnou úlohu v islámských dějinách. Jejich potomci jsou nazýváni „rodina Prorokova“ s čestným titulem „šarífů“, tj. vznešených.

Přejít do diskuze k článku