Jak nebýt hrdým občanem ocelového města

Akce kapitalistických států pozastavit hospodářství RVHP nebyla bezezbytku úspěšná, ale jako vždy na to doplatili chudí lidé a příroda. Místo nejúrodnější části Polabí máme pozůstatky ocelového města.

Povrch otevřených dolů pokrytý slabou vrstvou vegetace po těžbě pyritu v Chvaleticích dosud připomíná embargo na síru po roce 1948. Po flotační extrakci zůstala jedna z největších kalových jímek s určitým obsahem manganu. Devastovanou krajinu zdobí chvaletická elektrárna, s přísunem uhlí lodní dopravou po Labi. Úprava toku Labe byla vyvolanou investicí.

V naší úloze mistrů těžkého průmyslu RVHP v letech před otevřením dolů na téměř čistou síru v Polsku nic jiného nezbývalo. Poté se v chvaletickém dole ještě dobýval štěrk, pak to celé usnulo.

Akce kapitalistických států pozastavit hospodářství RVHP nebyla bezezbytku úspěšná, ale jako vždy na to doplatili chudí lidé a příroda. Místo nejúrodnější části Polabí máme pozůstatky ocelového města. Shodou okolností jsem se v šedesátých letech dostal do provozu HOKO, tedy výroba kyseliny sírové v Rybitví u Pardubic. Ano, tam kde se dělal nebo ještě dělá semtex. Kromě všudypřítomného pocitu ohrožení na životě jsem si odnesl zvyk hledět do země, sledovat a vyhýbat se případným loužím, rozhodně se nedívat vzhůru. Tehdy jsem známý román J. Verna spojoval s těžkým průmyslem, šedí dopravních prostředků v brzkých ranních hodinách až do pozdních šedesátých let, kdy jsem si o prázdninách přivydělával na vysokých pecích kladenské Poldi. Ale to už jsem studoval na hnojárně meliorace a perspektivy byly zelenější. A tak se mi povedlo na Vernův román skoro zapomenout. Zapomenout, že to byl obraz otroků se stejným cílem průmyslu, který se teď předkládá nám, navýšením peněz na zbrojní průmysl. Průmysl, jehož cílem je vytvořit super-dělo, které nás udělá šťastnými a spokojenými. Super-dělo, které dostříkne dál než dělo souseda, super-dělo, které nás před sousedem ochrání, dělo, které i bez našeho svolení může našeho souseda zabít, zničit, ochromit, zpomalit, nalomit.

A než ho nalomíme a zabijeme, použijeme sankce. Samozřejmě ne na bohaté, ti mají svoje království v daňovém nebi. Sankce, co zabíjí chudé a bezbranné, sankce, co mají za účel jen popudit a nasrat lidi na jejich stejně chudé sousedy. Sankce, co nikdy nepomohly k vytvoření důvěry a spolupráce. Sankce jsou opakem jednání Armanda Hammera, který obchodoval se sovětským systémem hned od začátku, založil výrobu tužek baťovským způsobem a navázal osobní styky s Leninem. Jeho autobiografie je fascinující obrázek toho, že obchod nemusí být pod nátlakem armády, jak to praktikuje mafie západních států. Obchod se smrtí nesmíme podporovat našimi daněmi. Zbrojovky a zbrojnoši nesmí být v soukromých rukách. Dokažme se postavit zbrojařskému průmyslu tím, že odmítneme platit nesmyslné sumy za vraždící předměty.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

• Oficiální manipulace ohledně frakování v USA
• Satirik Colbert proti frakování a umlčování obětí
• Boj USA-Čína aneb Opiová válka naruby
• Štěstí s podmínkou
• Tanečky kolem ceny ropy: poražení a vítězové

Převzato z e-republika.cz