Kam až dojdeme s tím hnusem?

Nyní se pohrdlivě distancujeme od reálného socialismu. V lepší společnosti se nad ním ohrnuje nos. Slušní občané jím pohrdají, ačkoliv jejich rodiče a prarodiče většinou byli aktivně, zejména svými postoji, méně prací, zapojeni do jeho budování. Obvykle jistě nikoliv z přesvědčení, ale kvůli výhodám.

Pro nás staré osmašedesátníky, zásadní nestraníky a nekompromitované disidenty byl ten starý režim pěkně vypráskaný. Ve srovnání s tím dnešním však na něj obvykle vzpomínáme v dobrém. V tom je ten paradoxní výsměch osudu, že ti, kdo se měli za reálného socializmu dobře, na něj vzpomínají ve zlém, a ti, kdo se v něm měli špatně, v dobrém.

Pokud se bude historie opakovat, jestli vůbec ještě nějaká historie bude, tak dnešní kverulanti budou vzpomínat na současný hnus také v dobrém. Žádná změna v běhu dějin nehrozí. Vše spěje s člověkem k horšímu.

Pamatuji se, že na základní škole jsme měli ve třídě jednu tlustou spolužačku. Kvůli své tloušťce si užila od celé třídy i některých učitelů hodně posměchu. Dohledal jsem si fotku celé naší bývalé třídy. Marně jsem tam tu tlustou spolužačku hledal. Ona totiž vůbec nebyla tlustá. Jenom se nám taková tenkrát zdála, ve srovnání s tím, jak jsme byli tenkrát všichni hubení.

Pamatuji si, že na střední škole byla v naší třídě většina dívek. Všechny byly hubené a mimo několika výjimek byly všechny ošklivé. Žádný ze studentů s nimi nechtěl chodit. Raději jsme se věnovali sportu a málokteří alkoholu. Fetování bylo mezi mládeží ve všeobecném opovržení. Žádná dívka by tenkrát nechtěla upoceného, špinavého a zakomplexovaného chcípáka, který si po záchodech píchá sračky do zanícených žil.

Dohledal jsem si naše staré maturitní foto. Koukal jsem na něj a hledal ty ošklivé spolužačky. Žádnou jsem na něm nenašel. Jenom se nám tenkrát takové zdály ve srovnání s obecným průměrem. Dnes by byly všechny hezké a žádoucí. Když vyjdu na ulici, dělá se mi zcela špatně. Těžko snáším ty nehorázné dávky hnusu.

Žena táhne muže. Čím hnusnější budou ženy, tím odpornější budou muži. Dnes na ulici těžko potkáte hezkou a štíhlou ženu, která by měla pěknou postavu, oduševnělé držení těla a která by neměla nějak znetvořené nohy. Obecný standard hnusu poklesl o několik pater dolů. Ale nikomu to nevadí. Dnes ženy nechtějí mladého, zdravého, hezkého a inteligeního muže. Prioritou je majetkové zajištění. Ten arogantní, vypelíchaný a vyžraný hnus k tomu, ten se již nějak překousne.

Jako bývalý tělocvikář ze zvyku pozoruji postavy a pohyby občanů. Většinou je to patologický děs, který se nedá již nazvat tělesnými nedostatky a obezitou. Panděra, tlusté nebo žádné zadky žen. Tukové převisy. Ploché nohy, lépe řečeno hnáty, do „X“. Prolomená kolena, provazce křečových žil, belhání a potácení oživlých mrtvol (zombie), odporné obrazce tetování, prošpikování železářským zbožím, ošklivé oblečení strašidel, odporné účesy zmužnělých ježibab atd. Muže raději vynecháme. Až na několik výjimek dobře pasují ke svým protějškům.

Popisovat, jak nás občany ta úžasná demokracie pěkně zřídila, vlastně netřeba. Zajděte se podívat na ulici sami. Nastala nelítostná ženská soutěž o nejhnusnější, velkou a vypasenou myš. A zacpěte si uši, abyste neslyšeli, jak sprostě naše ženy mluví.

Nedá se na to dívat, na ten odporný hnus, jak jej občané vykrmují knedlíky, fotbalem, mobily, nákupy, auty, pizzami, ošklivými hadry, karbanátky, hranolkami, kečupy, počítači a jiným ohavným hnojem. Není tu o co stát. A je to vlastně tak velmi dobře, když hnus vytlačuje krásu a ušlechtilost ze své fekální jímky.

Přejít do diskuze k článku 45 komentářů