Diskuze k článku


  • Aleš • 24. listopadu 2014

    Kam jsme došli? Zvolit si do čela 2 vlivné členy reálně socialistického normalizačního establishmentu Václava Havla a Václava Klause a pak se divit, že se samet tak nějak nepovedl? Naše země vzkvétá, ale tak nějak divně? Houby s octem. Privatizace byla dopředu promyšlený podvod, kterou jsem jako žáček základní školy a student gymnázia na rozdíl od mnohých intelektuálů brzy prokoukl. Ani bych se nedivil, kdyby smrt A. Dubčeka byla polickou vraždou. Ludvík Svoboda vidět dnešek, tak si v letadle z Moskvy asi prostřelil kulkou hlavu.
    Tím však nijak neodsuzuju, ty, kteří v roce 1989 ve změnu uvěřili. Nezbývá než doufat ve znovu a lépe. Ale tentokrát, prosím, proboha bez rukopisu CIA anebo podobných institucí. Svědkové z Klárova dosvědčují, že Majdan visí ve vzduchu. Předejděme ho raději svým Pražským jarem. Současný establishment je lidem, kteří jsou mu v opozici, ještě více nepřátelský, než ten Bilakův a Husákův. Jsou lidé, kteří přes svoji snahu pro společnost jsou na tom momentálně kvůli odporu vůči establishmentu hůře, než byli pánové Petr Cibulka či Ivan Magor Jirous před rokem 89. A společnost má ještě tu drzost se vysmívat a říkat o takových, „měli myslet více na sebe“, „měli vzít za sebe zodpovědnost“. A hesla, o kterých se zmiňuje pan autor na konci jsou pak urážkou lidství a útěšnou mantrou těch, jimž je od jisté doby na om přezdíváno tupotlukové.
    Na co ještě čekáme? Až bude ještě hůř? Nebo až se nás nebude mít kdo zastat?
    Objevme v sobě aspoň kousek blanického rytíře. Jsme potomci hrdého národa, který svoji hrdost ztrácel až několik posledních století. A největší ztrátu hrdosti neutrpěl díky pobělohorskému útlaku, nýbrž od roku 1990. Vědomí, že zde bez problémů můžeme žít bez nějakých neoliberálů, je větším důvodem diskriminace než používání jazyka či víra.

  • Alena • 24. listopadu 2014

    celý rok 89 byl postaven na falešných základech. Čína, Afrika a mnohé země latinské Ameriky poznali bídu většiny obyvatel a bohatství toho jednoho procenta. Mílovými kroky to spěje k nám, zatímco v některých částech jižní Ameriky a v Číně se situace zlepšuje. Celá Evropa chudne a nutno to přijmout. Když není lidský potenciál ke změně, nezbývá nic jiného