Kam jsme došli?

Původně jsem o výročí sametové revoluce psát nechtěl. Dlouho jsem o tom přemýšlel a řekl si, že těch zpráv a pohledů bude tolik, že to nemá cenu. Nicméně nyní, v důsledku posledních událostí, se přeci jen vyjádřím. Jednak si tehdejší dobu velmi dobře pamatuji, disidentem jsem sice nebyl, účastníkem různých demonstrací, od „Palachova týdne“ po 21. srpen, jsem byl však pravidelně a sem tam jsem byl také bit nebo pokropen a někdy obojí.

Dnes vím, že jsem byl využit lidmi, jako byli Havel, Vondra, a další. Tedy ne, že by to po mě chtěli, jen jsem jim uvěřil. Dnes je jasné, že měli pravdu ti, co tvrdili, že jsou to jen slouhové Západu, a že jim jde především o majetky. Dnes je to jasné, protože se to ukázalo. Havel dostal možnost, aby v praxi dokázal, že mu o majetek nejde, že chce, jak tvrdil, jen svobodně psát a uveřejňovat své hry a věnovat se svobodnému povolání „dramatika“. Mohl dokázat, že Rudé právo nemělo pravdu, když tvrdilo, že mu jde převážně o sobecké cíle, o restituce, návrat kapitalismu a že je ve službách Západu.

Mohl to dokázat, protože komunistické Federální shromáždění jej jednomyslně v roce 1989 zvolilo prezidentem. On však místo toho, aby dostál svému slovu, podivně restituoval (nejen) Lucernu a ještě podivněji ji zpeněžil za pomocí agenta STB Junka a za pomocí peněz nás všech, neboť „Junkova“ společnost Chemapol poté, co prodala prezidentův podíl se ztrátou, ohlásila bankrot. fakta zde, zde a zde.

Mohl dokázat, že svá slova o tom, že by bylo nejlépe zrušit oba vojenské pakty, Varšavskou smlouvu i NATO, myslí vážně. Místo toho, jakmile se dostal k moci, začal prosazovat náš vstup do NATO a posléze i pověstný americký radar, zbraň hvězdných válek, a kdo nesouhlasil, byl u něj „čecháček“, viz zde. Mohl dostát svému slovu, že chce být prezidentem pouze do prvních svobodných voleb, avšak svému slovu ani tady nedostál. Nakonec podvedl všechny, včetně svých žen. Nu což, jak se zdá, přesto nic z toho nebrání tomu, aby se stal ikonou nejen těch, kteří jej v revoluční dny roku 1989 neznali pro své mládí, ale i těch, kteří 17. listopadu 1989 trčeli doma a civěli na nějakou pěknou estrádu v TV a celý Havel i s jeho Chartou jim mohli být ukradeni.

A o co více jim byl celý Havel ukradený a fotografie prezidenta republiky Gustáva Husáka nikoho z nich ve školách nepobuřovala, alespoň ne natolik, že by jeho foto začali sundavat a instalovat foto někoho jiného, o to více jsou nyní plní odvahy. Kdysi by nehodili vajíčkem na tribunu plnou komunistických papalášů, nyní plni odvahy hází tu po Paroubkovi, tu po Zemanovi. Nu, když máme tu demokracii, proč ne, že? Proč bychom neházeli vajíčka po prezidentovi řádně zvolenému miliony voličů, navíc v přímých volbách. Na Ukrajině házeli Molotovovy koktejly po policistech, a jak se to osvědčilo. Předsedu tamní vlády ihned přijímali v Bílém domě, půjček z našich daní naslibovali, přitom stačilo některé poslance hodit do popelnice a některé postrašit samopalem, a všichni věděli, jak mají hlasovat. Vláda této země, Ukrajiny, poslala svojí armádu do měst proti svým občanům. Napadení civilních objektů, napadení civilistů, to je podle mezinárodního práva jednoznačný zločin.

Takovou demokracii však i my chceme, takovou vládu podporujeme. Ano, podporujeme, a to mocným hlasem opozice i smělým hlasem ministra zahraničí Zaorálka. Opozice má hlas mocnější, protože je oblíbena v médiích. Asi s nimi umí dobře pracovat. Je to opravdu to, co jsme chtěli?

Říká se, že za komunistů nebyl toaletní papír a byly fronty na banány. Já si ale nepamatuji ani jednu demonstraci, kde by někdo skandoval: „Dejte nám hajzlpapír“ a „Chceme banány“. Naopak žádná z demonstrací se neobešla bez slov „Svoboda, pravda, spravedlnost“. O co šlo? Jaký smysl měla tenkrát ta slova? Pokud mohu soudit za sebe a za ty, které jsem tehdy znal jako účastníky, šlo především o svobodu slova, o propuštění „vězňů svědomí“, o konec prezentování polopravd a lží v masmédiích. Podobné myšlenky jsou shrnuty v manifestu „Několik vět“ jejichž plné znění si můžete přečíst zde.

Kde se vzaly restituce? Byly součástí protestů a požadavků veřejnosti před listopadem 1989? Nebyly. Nevím o tom. Nikdy jsem o požadavcích restitucí neslyšel. Byl součástí protestů, demonstrací a pozdější generální stávky požadavek na privatizaci Československa? Nebyl. Nevím o tom. Požadoval někdo rozdělení Československa? Nepožadoval. Nevím o tom. Byl někdy na nějaké demonstraci nebo petici nebo setkání vznesen požadavek našeho vstupu do NATO? Nebyl. Nevím o tom.

Aby mně bylo rozuměno. Nelituji své účasti, ani svých tehdejších postojů. Svobodu slova by měli užívat i ti, co jsou špatní a mají zlé, pouze sobecké, úmysly. Neměly by být umlčovány hlasy vyjadřující se k historii, životnímu prostředí, kultuře, správě společných statků, způsobu vzdělávání a všem dalším myslitelným problémům, ke kterým strana a vláda do roku 1989 povolovala pouze jeden oficiální výklad. Proč bych se styděl za svůj tehdejší postoj, který sdílím i dnes? Čeho bych litoval?

Snad bych mohl litovat jen toho, že i má pranepatrná účast přispěla k diskreditaci Václava Havla a jeho kamarádů. Ale ani toho nelituji, protože volba je na každém, a jejich nabytá svoboda jim umožnila realizovat, kým skutečně jsou. Tuto jejich volbu jim tedy opravdu nezávidím. Naopak čeho lituji a za co se tak trochu stydím, je moje účast a postoje v letech „svobody“, kdy jsem šel jako osel za mrkví, za hesly o jediné možné rychlé cestě privatizace atd. Většina národa jde za podobně hloupými hesly dodnes. A to je právě to, co mě mrzí a opravdu znepokojuje.

Převzato z e-republika.cz