Krutá a zbytečná chudoba

Reklama


Česká republika, Evropa, nejbohatší region světa na počátku 21. století. A přesto jsou zde ke slyšení příběhy, jako ty z reportáže o lidech žijících pod hranicí chudoby, kterou zveřejnil server SeznamZprávy.cz. I kdyby ty tři příběhy byly všecky, které by ke slyšení byly, je to o tři víc, než je nezbytně nutné a slušné. Ale ony nejsou, to jen tito lidé a jejich trápení nikoho nezajímají, protože kazí povinný narativ o dobrém demokratickém dnes a zlém totalitním kdysi. Chudáci, socky, lidé, které nikdo nechce vidět a nikomu na nich nezáleží, protože to jediné, na čem záleží – přesněji má záležet – je, že už nejsou u moci komunisti. Nejsou. Zato jsou tu místo nich podmínky, které je k moci vynesly, abych parafrázoval spisovatele Vaculíka.

Někdo – a vsadím klidně svoje poslední boty, že mezi takovými bude spousta těch, kteří sami sebe prohlašují za slušné, vzdělané a inteligentní – bude určitě ukázané živoření kvitovat s povděkem, protože na chudé musí být přísnost, dluhy se mají platit a chudoba je jen spravedlivý trest za nemravný život a hloupá rozhodnutí. Společným jmenovatelem vší té bídy jsou totiž půjčky, dluhy a exekuce. Ovšem co je hloupého či nemravného na tom, že někdo onemocní? Co je hloupého a nemravného na tom, že někdo chce bydlet, že chce ochránit svoje děti před posměchem a vylučováním jenom proto, že nemají mobilní telefon? To není jeho chyba, že ho koupí, to je chyba společnosti, která ho vyžaduje a jeho nevlastnictví sociálně trestá.

Když někoho zavraždíte, zavřou vás do vězení. Nezničí vás, jenom vás zavřou. A možná vás časem podmínečně předčasně propustí za dobré chování. A zavřou jenom vás, ne vaše děti. A celou dobu, co budete zavřený, budeme pořád mít svá lidská práva a lidskou důstojnost a budete se moci dovolávat jejich ochrany. Ale když šlápnete vedle, uděláte chybu, hloupě si půjčíte, nebo jen onemocníte či narazíte na neseriózního podnikatele, který vám nevyplatí mzdu, a spadnete do exekucí, tak vás exekutor zničí. Do konce života se z dluhů nevyhrabete a „spravedlnost“, která dopadla na vás, dopadne stejně nemilosrdně i na vaše děti. Chudoba plodí chudobu, jak vysvětluje Daniel Prokop zhruba od 18. minuty. A vaše lidská důstojnost? Systém vás donutí nepracovat (protože když budete pracovat, budete živořit ještě víc) a část sociálních dávek – protože pro vás jako pro chudého platí presumpce viny, že peníze propijete, prokouříte a prohrajete – dostanete vyplaceno ve stravenkách. Když pak jdete na nákup, všichni vidí, že jste „socka“ a začnou se vás štítit, odtáhnou se od vás a vaše už tak těžká cesta zpět ze dna se ještě ztíží až k nemožnosti.

Ale hlavně, že už nejsou u moci komunisti. Proč by mělo záležet na lidech, když může záležet na ideálech? A to další poselství té reportáže, stejně nenápadné, jako zrůdné. Zhruba v polovině totiž přijde řeč na to, že s rostoucí mírou chudoby klesá podpora demokratického konsensu. Jinými slovy – která ovšem nikdo v reportáži nevyřkne – lidé odmítají podporovat systém, se kterým nemají dobrou zkušenost, který jim nic nedává, jen bere, a na jehož – z pohledu jejich životní zkušenosti fiktivních – výhodách nemají sebemenší podíl. A já se trochu bojím, jestli právě jen toto není ten důvod, proč se o problémech spojených s chudobou a exekucemi začíná v poslední době víc mluvit? Totiž starost ne o lidi, ale o systém. Ale kdyby jim to mělo pomoci, byť jako vedlejší efekt, proč ne? Jenže je tu ještě ta možnost, že to někdo „vyřeší“ tím, že zavedete majetkový census a sebere chudým volební právo. Pak už ovšem nebudeme mít ani demokracii, ani sociální spravedlnost (ne, že bychom ji kdy měli kdovíjakou).

Nu což, problém bychom měli – a buďme za to rádi, ještě před pár lety tento problém „neexistoval“ (a jenom proto je teď mnohem větší, než kdy musel být) – teď ještě nějaké to řešení. Nemuselo by to být zase tak těžké, nejsme první země v Evropě, která podobný problém řeší (jsme ale asi jediná, která ho vyřešit, zdá se, nechce). Jen upozorňují, že tento typ problémů žádné liberální tržně konformní řešení nemá, přinejmenším žádné takové, které by se nedotklo majetku a privilegií lichvářů a exekutorů. Pro začátek bychom si měli však měli ujasnit alespoň to, jestli všechny ty řeči o lidských právech a humanitě, které tu posledních třicet let vedeme, bereme alespoň trochu vážně, a nebo jestli jsou to jenom kecy. Podle této reportáže, ale nejenom já, soudím, že spíš ty kecy.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 8 komentářů