Má česká armáda smysl?

Reklama


Pokud si budeme chtít odpovědět na takovou otázku, nevyhneme se rekapitulaci úlohy české, resp. československé branné moci v moderních dějinách, čili v období novodobé obnovy české státnosti, počínaje první světovou válkou.

Do října roku 1918 sice český, resp. československý stát v obnovené formě ještě neexistoval, ale československé legie v zahraničí sehrály podstatnou roli při jeho mezinárodním prosazení, kromě toho, že legionáři měli významný podíl na vzniku nové branné moci v prvních měsících a letech existence Československé republiky.

U příležitosti 100. výročí jistých událostí budu teď oponovat těm, kteří – snad z neznalosti, nebo nedocenění – tak snadno tvrdí, že v moderních dějinách jsme armádu stejně nikdy nepotřebovali, nebo se neodvážili ji použít. Česká státnost byla obnovena oficiálně 28. října 1918, ale stát byl doslova vybojován armádou v letech 1918-19 ve svých následných hranicích. A silná armáda byla pak 20 let vnitřním garantem těchto hranic a skutečnosti připojení Slovenska do společného státu ve vztahu k většině našich sousedů.

Připomínám proto, že např. 19. 1. 1919 Ministerstvo národní obrany nově vzniklé Československé republiky vydalo rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska, na něž na mírových rozhovorech v Paříži prosazovala nárok československá delegace vedená E. Benešem. Vojenské operaci velel pplk. Šnejdárek (pozdější armádní generál) a probíhala do 31. 1. 1919. Konečnou demarkační linii stanovila mezinárodní  tzv. velvyslanecká komise, s jejímž rozhodnutím Polsko spokojeno nebylo, což se opětovně projevilo během událostí roku 1938.

Dále 29. 1. 1919 Československá armáda dokončila vojenské obsazení jižní hranice Slovenska, během něhož docházelo k četným bojům s maďarskými jednotkami, které byly postupně vytlačovány ze slovenského území. Maďarská vláda totiž po rozpadu Rakouska-Uherska trvala na uherské státní integritě, která měla i nadále zahrnovat slovenská území. Úspěšné fázi operace velel plukovník (pozdější generál) František Schöbl.

Avšak již v roce 1918 počínaje listopadem mladá československá branná moc zasahovala na historickém českém území, kde byly vyhlášeny v pohraničí 4 německé separatistické provincie hledající svou budoucnost buďto v ideji rakousko-německé (odtržení od českého státu a přináležitost k Rakousku), nebo v připojení přímo k Německu. Rozsáhlé vojenské operace, které se neobešly bez bojů, probíhaly na celém území tzv. Sudet.

Stejně tak musela v pohraničí zasahovat a separatistické povstání potlačit československá branná moc v roce 1938.

Mnichovská zrada a postoj vrcholné politické reprezentace (která byla převážně orientována na západní liberální politický systém) k ní a následné události nebyly selháním československé armády.

Rovněž pro co nejvýhodnější pozici Československa v mezinárodní politice v roce 1945 bylo zásadně důležité, že československé vojenské jednotky byly zformovány v zahraničí a bojovaly jak na východní, tak i na západní frontě a měly i svůj podíl na osvobozování naší vlasti. Československo tak, nehledě na domácí odboj, nemohlo být hodnoceno jen jako pasivně okupovaná či kolaborující země.

Že nedošlo k použití československé armády za žádných okolností v období studené války je velké štěstí. V rámci tehdejšího mezinárodního kontextu by k tomu totiž došlo jedině za podmínky rozsáhlého konfliktu minimálně evropských rozměrů.

Pokud jde o období nejnovější, tj. zhruba posledních 30 let, nechci se pouštět do takových věcí, jako je nasazení české armády zvláště v některých zahraničních misích (přinejmenším kontroverzní z hlediska reálných českých zájmů jsou zejména ty v Afghánistánu či Mali).

S ohledem na položenou otázku má smysl zaměřit se spíš na události posledních let v Evropě a na Blízkém Východě. V první řadě proběhla radikalizace islámu v těchto oblastech. Události v Sýrii a dalších zemích ukázaly, že zbraně z bývalého tzv. východního bloku doplněné o západní techniku se mohou náhle objevit v rukách rovněž náhle se objevivších islamistických armád (ponechme teď stranou, kdo za tím stojí) prakticky kdekoliv. Zmizelé techniky a munice z původních skladů je ohromné množství. Ke všemu ochotných radikálů, kteří už bojují, i těch, kteří si ještě nezabojovali, ale z přesvědčení nebo za peníze tak ochotně učiní, je rovněž dostatek. Kolik jich je ve skutečnosti v Evropě, nikdo neví. Pokud bude mít někdo, kdo tuto moc nad nimi už předvedl, za určitých okolností zájem na de facto občanské válce v Evropě, může ji rozpoutat nečekaně rychle a ve velkém rozsahu.

Z historie víme, že mnoho evropských fatálních otřesů bylo pouhých pár měsíců před tím, než započaly, skoro pro všechny naivní Evropany nemyslitelných.

Současné vnitřní bezpečnostní struktury fungují bohužel tak, že kdejaký osamělý střelec je v dané oblasti zcela vytíží, několik střelců či řidičů náklaďáků – teroristů – je vytíží v rámci státu. Na všechny zákroky i proti osamělým bláznům s nožem jsou nasazovány speciální útvary, i když by na to kdysi stačil jeden řadový četník s bodákem na pušce, nebo esenbák s pistolí a základním výcvikem.

Cvičený a vybavený prapor záškodníků rozdělených do družstev, která začnou náhle působit na území např. České republiky, způsobí fatální škody na určité (strategické) infrastruktuře.

Nemyslete si, že to třeba čučkaři nebo jiní preventivně vychytají. Zásadní informace o akcích strategického rozsahu mohou obdržet tak leda od Velkého bratra dle jeho uvážení, jemuž jsou de facto podřízení, neboť jejich hlavním úkolem je ve skutečnosti dohlížení na udržení nadnárodního politického systému vytvořeného v 90. letech minulého století – zde v podmínkách České republiky – tak dlouho, pokud ho půjde udržet.

Může dojít k rozsáhlým a nakonec i ozbrojeným nepokojům u některého našeho souseda a spousta bojovníků, kteří se náhle vynoří, se může tlačit i k nám, kromě těch, kteří tu už možná připraveni budou, což nelze vyloučit.

Některé věci zkrátka mohou nastat, ačkoliv jsou do poslední chvíle nemyslitelné.

Když dojde k nejhoršímu – a nelze vycházet z toho, že se to nemůže stát, s ohledem na dynamiku určitých událostí v Evropě a přilehlé Asii a Africe – na poslední prioritě se takovou situaci může pokusit zvrátit a vlastní obyvatelstvo a zemi hájit pouze dostatečně silná a odhodlaná armáda.

Když už jsme se dostali až sem, konstatuji, že to nebylo přesto to podstatné, co je nutné říci, abychom si na úvodní otázku mohli odpovědět. Aby bylo možné odpovědět si na otázku smysluplnosti kterékoliv armády, je třeba ptát se z úrovně ještě vyšší, a to z úrovně smyslu státnosti.

Má pro nás vlastní stát smysl? Je lepší pro český národ, či šířeji pro všechen k českým zemím, které považuje za svůj domov, loajální český lid, mít vlastní stát, z hlediska možnosti řídit si zde svůj život po svém, či z hlediska otázky možností samotného dlouhodobého přežití na tomto území? Nebo je to pro nás věc zbytečná či lhostejná? Je pro nás naše existence zde zbytečná či lhostejná?

Odpověď na výše uvedené otázky a na otázku z titulku článku by měla být podle mě vždy shodná a každý ať si na to odpoví sám, ať už kladně nebo záporně. Za sebe nebudu pouhý alibisticky a tajuplný kladeč otázek.

Pro mě je to přesně tak, jak jsem napsal v otázkách, jen bez otazníků. České dějiny mají smysl, existence českého národa pro mě má smysl, protože jsem jeho vědomým příslušníkem, (stejně jako jsem členem své rodiny) a za takových podmínek má smysl i český stát. Ten se v tom případě nemůže obejít bez dostatečně silné armády (odpovědi na návazné odborné otázky v tomto směru ponechávám na vojenských profesionálech), protože někdy může dojít i k nutnosti hájit se na prioritě nejnižší.

Někdo ještě může namítnout, jaký má smysl armáda v rámci současného mezinárodního českého začlenění, kdy vlastně jakoby primárně (pro někoho) nekoná v českém, ale cizím zájmu (např. v rámci některých zahraničních misí), či není plně samostatná. Jaký smysl by mělo budovat ji za těchto okolností silnější, čili na ní vynakládat vyšší finanční prostředky, nebo ji vůbec mít apod.?

Na to odpovídám, že každá armáda samozřejmě plní politické zadání. Pokud se toto zadání změní, následuje změna úkolů armády i samotné vojenské doktríny daného státu. Vzhledem ke kladné odpovědi v otázce potřebnosti české státnosti a tedy i smysluplnosti české armády lze uzavřít, že nyní se mezi sebou různé politické skupiny mohou přít o tom, k plnění jakých úkolů je nynější AČR využívána a zda je to správně či špatně. Ale v první řadě bojeschopnou armádu, která chce a dokáže bránit svou zemi, musíte mít, a pak o jejím nasazování z mezinárodněpolitického hlediska teprve můžete diskutovat. Pokud ji mít nebudete, rezignujete ve skutečnosti na vlastní státnost. Vybudovat moderní armádu z ničeho bez rozsáhlé cizí pomoci a dostatečně rychle, když to najednou bude znovu potřeba, není prakticky možné. Vědí to Rusové, Američané, Izraelci, ale i Maďaři a Poláci, například. Na bojišti se situace mění každým okamžikem…

Přejít do diskuze k článku 8 komentářů