Návštěva Pompea: Překupníci kradeného…

Ministr zahraničí USA Michael Pompeo podnikl v Soči jednání s ruským ministrem zahraniční Sergejem Lavrovem. Zpočátku se plánovalo, že do Soči poletí přes Moskvu.

V ruském hlavním městě byly plánovány především americké akce (setkání s pracovníky velvyslanectví, s byznysmeny pracujícími v Rusku a s účastníky výměnných vzdělávacích programů). Přímo Ruska se v moskevském programu týkalo jen protokolární položení věnce k hrobu Neznámého bojovníka.

Zkrácení programu návštěvy o den a let přímo do Soči nesouvisí s nějakými novými problémy v rusko-amerických vztazích a neochotou Pompea dodržet program zaplněný výlučně akcemi amerického ministerstva zahraničí. US ministr zahraničí pracoval. Jeden den strávil v Bruselu pokusy přimět EU k soužití ve věci íránské jaderné dohody. Spojené státy k dnešnímu dni odmítly plnit svoje smluvní závazky (mstí se Íránu za svoji porážku v Sýrii, protože Rusku se pomstít nemohou). EU, Rusko a Čína (ostatní účastníci kontraktu v plném počtu) pozici USA odsuzují. Nejspíš poprvé se v takové důležité otázce Rusko a EU ocitly na stejné straně barikád.

Pompeův pokus v poslední den ne-li zlomit pozici EU, tak ji aspoň částečně přiblížit k americké – svědčí o slabosti vyjednávací pozice USA. Američané potřebovali aspoň nějaký argument pro jednání s Lavrovem, ale takový argument nakonec nedostali.

Velmi dobře to bylo vidět na tiskové konferenci k výsledkům jednání. Strany se viditelně na ničem nedohodly a jednoduše stabilizovaly svoje vyjednávací pozice. Ruský ministr přitom působil uvolněně a spokojeně. Natolik uvolněně, že v rozporu s ruskou diplomatickou tradicí chytře, bez porušení obvyklé diplomatické praxe a etikety, dostal svého amerického kolegu do nepříjemné pozice. Lavrov oznámil dvě věci:

  • Že Rusko a USA mají tajný kanál pro konzultace v otázkách kybernetické bezpečnosti a že ruská strana nejednou USA nabízela zveřejnění obsahu těchto jednání v otevřeném režimu;
  • Že Pompeovi bylo předáno memorandum („nikoli pro tisk“) se seznamem případů vměšování USA do vnitřních věcí Ruska.

Netřeba pochybovat, že teď američtí novináři důkladně potrápí Pompea i Trumpa otázkami k obsahu obou dokumentů. Navíc šéfové médií vynaloží maximum úsilí a nebudou litovat peněz na jejich nalezení a publikaci. A dříve nebo později potřebný materiál získají. Přitom zdroj bude výhradně americký, takže Rusko nebude možné obvinit z úniku tajných informací z jednání.

V ostatních otázkách, i při vší Lavrovově delikátnosti, byla ruská pozice rovněž ofenzívní. Ruský ministr Američanům připomněl jak Irák, tak i Lybii (jako příklady dosazení „demokracie“ ozbrojenou cestou). Nejednou bylo poukázáno na absenci důkazů v amerických výhradách v dalších otázkách, ale také na překročení hranic mezinárodního práva Američany ve snaze diktovat svoji vůli celému světu. V odpovědi Pompeo mohl jen znovu opakovat teze Washingtonu – což vypadalo zjevně slabě.

Proč tedy americký ministr zahraničí do Soči letěl? Nejspíš ne proto, aby vedl neplodná jednání, během nichž bylo od počátku nemožné dokonce ani sblížení pozic obou stran (USA se nachystaly ke kompromisu a nemohly očekávat ústupky od Ruska). A také ne proto, aby si od Lavrova vyslechl zaobalené kázání na tiskové konferenci. Ministr zahraničí je velmi významná figura v americké politice. Z mnohých z nich se stávali prezidenti. Ještě větší počet na tuto funkci aspiroval. Američané si za poslední tři desetiletí úplně odvykli dojednávat pozice a získávat kompromis. Jejich diplomaté se zabývali tupým protlačováním americké pozice, po čemž přijížděl ministr zahraničí (ve zvláštních případech i prezident) a přijímal další diplomatickou kapitulaci.

Pompeo nicméně tentokrát musel jako ministr zahraničí vystoupit v nezvyklé pozici. Byl nucen vést čistě technická jednání (jednání pro jednání, kvůli zjištění pozice oponenta a vyznačení pozice vlastní) na prahu setkání prezidentů Ruska a USA, které znovu iniciuje americký strana.

Do tohoto rámce Rusko začalo zahánět už Johna Kerryho, který vedl v též Soči jednání s Lavrovem, po kterých oba přijal Putin a vyjádřil spokojenost s procesem. Ale Kerry přece jen přijížděl se samostatnou misí. Vedl jednání k věci, zatímco Pompeo plní technickou funkci „rozvědky bojem“ pro Trumpa.

Mezi úkoly Pompea od počátku nepatřilo hledání kompromisu, nebo uzavření jakýchkoli dohod. Pompeo měl jen Trumpovi položit na stůl ruskou pozici v klíčových otázkách dvoustranných vztahů (a doplnit je závěry svými i expertů ministerstva zahraničí), ve kterých otázkách se lze pokusit Rusko přetlačit, ve kterých jít na kompromis, a ve kterých bezpodmínečně ustoupit.

Podle obsahu tiskovky soudě bude Pompeova zpráva neradostná. Rusko je ochotno se domlouvat a dokonce i hledat kompromisy, ale výlučně na základě mezinárodního práva. Problém je v tom, že mezinárodní právo jako takové dávno odporuje americkým zájmům a praxi.

Trump přitom potřebuje jak samo setkání, tak i dosažení nějaké dohody. Do voleb šel s tezí o nezbytnosti domluvit se s Ruskem a nejednou to následně zopakoval. Do poslední chvíle bylo možné problémy ve dvoustranných vztazích svalovat na demokraty, kteří omezili Trumpovy možnosti, tím, že mu „ukradli“ (jak sám říká) dva roky prezidentství. Po zprávě zvláštního prokurátora Muellera, který nemohl potvrdit ani jedno z obvinění vznesených proti prezidentovi, se ale demokraté nalézají ve zranitelné pozici. Trumpovi se uvolnily ruce, takže nejen může, ale i musí demonstrovat úspěch na ruském směru. Ta skupina americké elity, která se rozhodla odejít od „clintonismu“ a vsadila na „trumpismus“ předpokládající smíření na ruské frontě a přenesení těžiště americké politiky na boj s Čínou, si přeje koneckonců výsledek své sázky na Trumpovy vítězné prezidentské volby. Na tomto výsledku v neposlední řadě závisí jejich další podpora Trumpovi – tedy jeho znovuzvolení na druhé období.

Spojené státy nicméně potřebují právě příměří na ruské frontě (bez vážných ústupků vůči Kremlu). Potřebují mít volné ruce na íránském směru, v asijsko-pacifickém regionu a rovněž ve Venezuele. Výměnou jsou ochotni „zapomenout“ na „ruské vměšování“ do Trumpových voleb, vrátit Ukrajinu a zafixovat status quo v Sýrii.

Před takovými pěti lety by to možná stačilo. Dnes ale Rusko není tím, kým bylo před pěti lety (podstatně zesílilo) a USA také nejsou těmi (významně oslabily), ani svět není takový (spojenci od USA utíkají k Rusku, a neužitečným letadlovým lodí ex-hegemona se směje dokonce i Kim). Moskva není nakloněna dílčím úmluvám. Washingtonu navrhuje zařazení do systému mezinárodního práva ne jako hegemona, ale pouze jako jedné z velkých zemí. A přebít to Američané v podstatě nemají čím.

Znamená to snad, že se ve světě vše stalo blaženým a můžeme odpočívat na vavřínech? Ani náhodou! Spojené státy nejsou ochotny přiznat svoji geopolitickou porážku. Trump nemůže souhlasit s fixací nového místa Ameriky ve světě. On přece přišel, aby ji udělal „znovu velkou“, aby napravil chyby Demokratů, které vedly k pádu autority Washingtonu. Nemůže přiznat, že právě jeho vláda USA ztratila byť zdání bývalého postavení. Tím spíš to nemůže stvrdit veřejně.

Takže pokud Pompeo korektně poinformuje svého šéfa o výsledcích jednání, ocitne se Trump na rozcestí. Na jedné straně je nezbytné se setkat s Putinem a podle výsledků dosáhnout nějakých výsledků. Na druhé straně dosažitelný výsledek neuspokojí americkou stranu, a uspokojující je pro Trumpa nedosažitelný.

Americký prezident má dva způsoby řešení situace (oba už má americká diplomacie nacvičené). Může prohlásit, že se s Putinem nesetká, dokud Rusko nesplní nějaké další americké přání (tj. zmařit schůzku). Může postupovat podle „korejského schématu“ (jak to bylo s Kimem) – setkat se, na ničem se nedomluvit, ale ohlásit svoje velké vítězství.

Problém je v tom, že ani jedna z těchto variant neřeší vnitropolitické Trumpovy problémy. On potřebuje jak samotné setkání (USA ji iniciují už počtvrté, ale Rusko jen souhlasí, ovšem do setkání se nehrne – ledaže by bylo o čem jednat), tak i reálný výsledek v podobě souhlasu Kremlu za nevelké odstupné ve Východní Evropě a na Blízkém Východě poskytnout USA volné ruce ve zbytku světa.

Rusko s tím ale nesouhlasí. Proto se, podle výsledků své rozvědné mise, Pompeo vracel domů velmi smutný – nemá šéfa čím potěšit. Rusko je ochotno se domluvit, ale ne za amerických podmínek. Moskva se nechystá draho kupovat od USA to, co nepotřebuje, ani to, co Washingtonu nepatří.

Zdroj: Ukraina.ru

Překlad: st.hroch 190518

Přejít do diskuze k článku 3 komentáře