Když jsme se rozhádali s Olegem Grigorjevem*), tak se nás naši společní přátelé opakovaně ptali – proč vlastně? Já jsem tehdy odpovídal, že jde o to, že Oleg má sklon k velikášství, který se projevuje tím, že chce dostat Nobelovu cenu (přesněji řečeno, cenu na Nobelovu památku).
Jeden z nich se mě ale zeptal, zda náhodou nemám takovou tendenci i já? A já jsem mu popravdě odpověděl, že já mám skutečnou mánii velikášství, projevující se tím, že jsem se dosud nerozhodl, zda je či není výbor, který z adeptů vybírá, hoden posuzování mojí kandidatury.
Podíváme-li se na tuto situaci z filosofického hlediska, pak se jeví zhruba takto: Oleg Groigorjev ohlásil svoji cenu na příslušném trhu. Je jistě vysoká, ale je to – cena. Mohli bychom to srovnat se situací: jsou ženy, které hrají roli Sněžné královny. Mohou mít i milence, ale každý z nich si musí být vědom toho, že nebyl vybrán jen tak a nikdo postavení jeho ženy nepoškodí. Ale jsou ženy, které jednoduše vyhlásí svoji cenu. Ta cena může být velmi vysoká (a pak ti, kteří nejsou schopni zajistit odpovídající úroveň, mohou být velmi rozhořčeni), ale ta cena – je. A každý člověk, který si ji dnes koupil, musí chápat, že zítra (anebo, možná, už včera) ji někdo překoupí.
Mimochodem, k tématu se vztahuje velmi dobrý vtip o Bernardu Shawovi a anglické královně. Shaw kdysi vydal esej, ve které tvrdil, že se dámy z nejvyšší společnosti liší od prodejných ženštin snad jen cenou, kterou musí muži zaplatit za to, že je mají. Když se tato drzost dostala až ke královniným uším, rozhodla se toho drzouna veřejně usadit. Pozvala ho na recepci do královského paláce, kde se mezi ním a veličenstvem odehrál následující rozhovor:
„Je pravda, že si myslíte, že se všechny ženy bez výjimky prodávají?“ zeptala se dramatika královna.
„Je to pravda,“ odpověděl Shaw.
„Kolik potom, podle Vás, musí stát anglická královna?“
„Tak dvě až tři libry,“ odpověděl Shaw nevzrušeně.
„Tak málo?“ vykřikla rozčileně královna.
„Tak vidíte, Vaše Veličenstvo, už smlouváte!“ uzavřel se spokojeným úsměvem Shaw.
Klasický příklad člověka, který se za prvé nepříliš vyznal v ženách (se kterými se Shaw vůbec málo stýkal) a za druhé docela jistě nebyl aristokratem. Proč? To proto, že aristokracie (v projektovém smyslu – tedy nikoli baroni a hrabata, ale dědičná elita globálního projektu) ví přesně, že projektu slouží! A proto ji nelze koupit! Nijak!
Když se vrátím k příkladu se Shawem, tak lze poznamenat, že znám jak Sněhové královny i jim alternativní ženy, které se v lepším případě nalézají v kategorii typových divadelních rolí jako „subrety“ (zmařené služtičky) a mohu říci, že možnosti a práva prvně jmenovaných jsou ve srovnání s možnostmi ostatních lidí o řád vyšší. Aristokraté mají právo vstupu do aristokratických salonů nikoli pro svůj původ, ale pro jasné pochopení pocitu poslání. Vznešenost zavazuje.
Ano, občas to způsobuje nemalé problémy, protože si musí mnohé životní radosti odepřít. Za to jim ale zůstává to hlavní právo – právo na hru. Protože pokud ostatní pochopí, že tě koupit nelze, tak to znamená, že tě mohou považovat za partnera a/nebo samostatného hráče. Ale pokud se prodáváš, byť velmi draze, tak si tě dřív nebo později koupí – a to znamená, že nemá cenu hrát s tebou, ale s tím, kdo tě koupil.
Proč to vlastně všecko píši… Protože rozklad infrastruktury „Západního“ projektu prudce rozšiřuje sestavu projektové aristokracie. A naskýtá se možnost do ní vstoupit. Tedy – zajistit sobě a svým potomkům mimořádné možnosti a perspektivy. „Kde se tu u vás zapisují hrabata?“
Nejobtížnější tady ale je být adekvátním. Já jsem učitel a mám mnoho žáků. Všecky jsem je táhl právě do (potenciální) aristokracie, elity. A se zájmem jsem zjistil, že umění se neprodávat je podle všeho vrozené. Nebo, jak řekla nedávno jedna moje známá, patřit k „výchozímu nastavení“. Tedy, buď se umět chovat jako Sněhová královna, nebo – dělej, co dělej – stejně spadneš mezi subrety. Na muže se to vztahuje dokonce víc než na ženy, protože pro ženy prvotní hřích obyčejně směřuje k naprosto konkrétnímu činu, který se obecně příliš veřejně nepodporuje, ale proto si ho i sama žena hlídá, zatímco muži dokonce ani nemusí pochopit, že k prvotnímu hříchu došlo.
Pokud se ale chystáte hrát hru (aristokrati, elita vždycky hrají hry), tak se vám prvotní hřích připomene (kdo chce, mohu doporučit shlédnutí skvělého filmu „Ideální muž“). A nakonec se stanete čímsi agentem, což téměř jistě povede k vypadnutí z elity (nebo dokonce i ze svobodného života, pokud je váš verbíř skutečným nepřítelem státu). Ve vzpomínaném filmu měl hlavní hrdina přítele, který vzal problémy na sebe a vyřešil je. Daleko všichni ale takového přítele nemají a daleko ne vždy je možné mu vysvětlit, proč se má vašimi problémy zabývat.
Inu, jako vždycky. Teď se budou otevírat kariérní dveře. Můžete začít stát na místě, dveře se zavřou, vy zůstanete před nimi a celý život si budete vyčítat, že jste ten krok neudělali. Když ale krok uděláte, dveře se stejně zavřou, a vy se ocitnete v aréně se lvy. A pokud jsou to lvi z elity, ale vy jste charakterem subreta (kteréhokoli pohlaví), tak vás nepochybně sežerou a ani se neudáví. A – každý volí podle sebe.
A to je, jak vidno důležitý dodatek ke „Schodům do nebe“**). Napsal jsem to v souvislosti s akutní nezbytností, protože – znovu opakuji – přichází doba, kdy se otevře mnoho kariérních dveří. A to jak u nás, tak i na jiných místech. A je třeba na to být připraven.
*) Oleg Grigorjev (1960) – významný ruský ekonom, vědecký vedoucí vlastního vědecko-výzkumného centra „Neokonomika“, autor mnoha knih, většinou věnovaných současné krizi, autor nové ekonomické vědy, zvané neokonomika – teorie krizí, kterou využívá ve své práci M. Chazin. Spolu napsali knihu „Soumrak impéria dolaru a konec Pax Americana“ a předpověděli jak bankrot Ruska v roce 1998, tak i (jako nemnozí na světě) dobu propuknutí světové hospodářské krize.
„Schody do nebe (Лестница в небо)“- aneb dialogy o moci, kariéře a světové elitě – mimořádně zajímavá, předloni vydaná kniha dvojice autorů Chazin, Ščeglov, která je jakousi učebnicí kariérního postupu.
Zdroj: www.khazin.ru
Přeložil“ st.hroch 180822
