P. C. Roberts: Od dělání potíží až k hrozbě – vysoká cena za pravdu

Reklama


Jsem přesvědčen, že USA a vůbec celý západní svět tvořící dnes americké impérium vstoupil do fáze, v níž respekt k pravdě neexistuje už ani ve veřejnosti, ani v privátních institucích. Jsme svědky tohoto jevu už po nějaký čas. Vraťme se např. do srpna 2002. Tehdy byl svět propagandou připravován na americký vpád do Iráku. A 3. srpna v tomto roce britský prestižní časopis The Economist takto shrnul převládající veřejné mínění: „Skutečnými možnostmi, které máme, jsou tyto: Ustoupit a vzdát se, anebo pána Husajna odstavit od moci dřív, než dostane svou atomovou bombu. Ať je jakkoli těžké to vyslovit, musí být naší volbou válka.“

Lewis Lapman, já i několik dalších lidí se tehdy ptali: „Jaká bomba?“ Jediný důkaz o ní byl tehdy vyfabrikován a vědělo se, že je vyfabrikován. Zbrojní inspektoři OSN došli k závěru, že vykřičené irácké zbraně hromadného ničení jsou pouhým výtvorem americké propagandy. A prezident Bush ml. později – už po vpádu do země – přiznal, že Irák takové zbraně nikdy neměl a ani je nevyvíjel.

Bez ohledu na skutečnost, že invaze do Iráku spočívala výhradně na lžích, zůstaly americké jednotky v zemi až do roku 2011 – a v současné době se do ní zas vrátily. Avšak na dobré mínění, jež o sobě Washington a americká média mají, nezaznamenala uvedená fakta sebemenší účinek. Washington tedy bez výčitek spustil stejný příval lží proti Libyi a posléze zničil i ji. Lhal o Asadovu použití chemických zbraní proti vlastním lidem – a kdyby nebylo Rusů, obrátil by v rozvaliny i Sýrii.

Když byli ve svém rozletu takto zablokováni, obrátili Obama, Hillary a Victoria Nulandová své zraky přímo na Rusko. S tím, že nejdříve svrhli demokraticky zvolenou vládu Ukrajiny, a když pak občané Krymu téměř jednohlasně zvolili návrat do Ruska, spustil Obamův režim a jeho mediální prostitutky falešný povyk o ruské invazi na Ukrajinu.

Ten povyk přetrvává do dneška a posloužil i jako ospravedlnění ekonomických sankcí proti Rusku. Sankcí, které Washington vnutil svým evropským vazalům – a to samozřejmě na jejich – a nikoliv tedy na svůj úkor. Což poskytuje další z početných důkazů o tom, jak neuvěřitelnými zbabělci dnešní evropské vlády jsou. Kdyby jim Washington přikázal: „Skočte!“, zeptají se premiér Velké Britanie, německá kancléřka a francouzský prezident zcela určitě jen: „Z jaké výšky?“

Jedním z důvodů, pro který byl Donald Trump zvolen prezidentem, byl jeho závazek normalizovat vztahy s Ruskem a zauvažovat o tom, má-li NATO čtvrt století po kolapsu Sovětského svazu ještě nějaký důvod pro svou další existenci, či nikoliv.

Tento závazek představoval ovšem přímou hrozbu pro moc a zisky vojensko-bezpečnostního komplexu USA, jehož fantastický roční rozpočet ve výši jednoho tisíce miliard dolarů vyžaduje pro sebe skutečně mimořádnou hrozbu, kterou Rusko v ideální míře poskytuje.

A tak začalo být jak Rusko, tak jeho prezident démonizováni. Hotový uragán lží a výmyslů začala americká propaganda chrlit proti zemi, která si nepřeje nic víc, než dobré vztahy s USA, a šířila své zvěsti o akutním ruském nebezpečí do všech koutů svého impéria. A odpovědí tohoto impéria na pár lidí, kteří se odvážili konfrontovat tuto propagandu s fakty, byla ta, že impérium prohlásilo tyto lidi buď za ruské agenty nebo za Putinovy hejly.

Když byl tento můj web zařazen tajemnou skupinou PropOrNot do seznamu 200 ruských agentů v USA, zajímalo mě, čí peníze se za touto skupinou schovávají. Nu a protože nikdo neví, čím PropOrNot vlastně je, ztratil tento web jakoukoli důvěryhodnost. Takže silám války nezbylo než se probojovat o několik pater výš – a to až do knihovny Harvardské univerzity. Stalo se totiž, že právě na tuto adresu poslal někdo cosi, co se podobalo onomu seznamu 200 ruských agentů, vytvořenému tajemnou skupinou PropOrNot.

A světe div se, knihovna slavné Harvardské univerzity ten seznam nevyhodila ven oknem, ale s velkou pompou jej použila, dost doplnila, vylepšila a hlavně zveřejnila, takže nyní je dílo osobně připisováno jisté Melisse Zindausové, asistentce profesora komunikace a médií nikoliv na Harvardu, ale v jakési jiné nejmenované instituci. Je to seznam, jak ona říká, který používá ve své třídě, aby naučila studenty, jak se mají vyhýbat falešným a vymyšleným iformacím. Vyjádřeno jinak, obráží toto její nakládání se seznamem její vlastní ignoranci a zaujatost.

Jak si všiml jeden z mých čtenářů, dokazuje Melissa svou vlastní indokrinaci americkými presstitutkami tímto svým vyjádřením: „Poslouchám a sleduji široký proud informací od mainstreamu až ke zdrojům, vlastněným různými korporacemi. Konkrétně čtu New York Times, The Washington Post, The Boston Globe, The Wall Street Journal, Forbes, The Atlantic, a poslouchám National Public Radio a další různé místní zdroje.“

Takže rozprostřen jako na talíři zde máme západní svět, informovaný knihovnou Harvardské univerzity, co je dobré a prospěšné číst – a to na doporučení jedné neznámé mladé ženy, podle níž je tedy bezpečné číst prostitující se média, která ve snaze pomoci válce a policejnímu státu lžou na každém svém řádku a v každé své vyslovené větě.

Jste-li svědkem korupce této úrovně na něčem, co předstírá být nejlepší americkou univerzitou USA a nalézá se tedy na samém vrcholu čtyřiadvaceti let lží z předcházejících období tří amerických prezidentů, kteří zabili a vyhnali z domovů miliony lidí v mnoha zemích světa a nebyli povoláni k odpovědnosti ani za ty zabité, nemůžete se vyhnout myšlence, že pro USA i pro její korupčnické vazalské státy se pravda stala něčím, čemu je třeba se za každou myslitelnou cenu vyhnout.

Flynnovo  propuštění z úřadu umožní rusofobním silám USA démonizovat narovnání vztahů s Ruskem jako zradu. Kdyby takovéto pojetí mezinárodní politiky bylo vloženo na bedra amerických prezidentů v průběhu studené války, život na této zemi by pravděpodobně už neexistoval.

Na Spojených státech a Evropě není tak znepokojující jen bezměrná důvěřivost a bezstarostnost většiny lidí. Ještě hrozivější je ochota médií, vládních představitelů a členů profesionálních organizací v zájmu svých kariér lhát, a to zcela bezostyšně. Pokuste se např. nalézt náznak hanby ve tvářích všech těch lhářů, vystavujících svými hromadami lží lidstvo termonukleární zkáze. Je jim to jedno. „Jen když budu mít nového mercedese i příští rok.“

Jak řekl George Orwell už před desetiletími: V čase všeobecného klamu se pravda stává revolučním činem.

Tu situaci už zde máme. Když totiž dnes řeknete v Americe pravdu, stali jste se dodavatelem falešných informací – a zrádcem. Se vším rizikem, které je s tím spojeno.

Zdroj: Paul Craig Roberts

Vybral a přeložil Lubomír Man

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře