Pohled na svět ze slonovinové věže ČNB

Reklama


Člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal k loňské intervenci centrální banky proti koruně:

„Jenže během krize vklady obyvatelstva narostly o třicet procent. A my jsme najednou řekli – pozor, tohle nedělejte, ekonomika se dostává do deflační pasti a vy tomu napomáháte. Jakmile budete ještě dále šetřit a neutrácet v očekávání poklesu cen, spadneme do deflační spirály. A my jsme ochotni tuto bublinu propíchnout – což se pochopitelně mnoha lidem nelíbilo. Zejména střední třídě.“

Krásně je zde vidět, že lidé jsou pro elity jen objekty jejich politik, anonymní statistický agregát. Také se ukazuje, že bubliny vyvolané spekulacemi a morálním hazardem vadí bankéřům méně, než “bubliny” vyvolané snahou obyvatelstva být připraven. Ale co mají lidé dělat, když utrácet je špatně (to si žijí nad poměry) a šetřit také? Utratit vždy přesně to, co vydělají, aby zůstali vydáni napospas rozmarům trhu? Proč by se zrovna střední třída měla obětovat na oltář hospodářského růstu? Pan rada poněkud přehlédl, že těm lidem, kterým teď vyčítá šetření, už desítky let on a jemu podobní sice nepřímo, ale o to zřetelněji, káží: “Šetřete!” Šetřete, protože to je vaše jediná šance, nikdo jiný vám nepomůže. Právě takové poselství totiž nese demontáž sociálního státu a heroizace individuální odpovědnosti. Těžko vyčítat lidem, že ho pochopili. Panstvo by se mělo konečně rozhodnout, jestli je stát spíše komunita, ve kterém se o rizika a výnosy dělíme, nebo skrumáž, kde je každý sám za sebe a jdeme si navzájem po krku. Obojí najednou, je to pro jedny a ono pro druhé, mít nemohou.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 27 komentářů