Pouhé kvantitativní uvolňování … nebo už historické rozcestí?

Pozdní kapitalismus nejvyspělejších zemí zřejmě ústí do dějinného deflačního období japonského typu. Děje se tak v prostředí značně narostlých fiskálních multiplikátorů – jak ostatně ukázaly pro mainstreamové ekonomy dost překvapivé výsledky empiricky založeného šetření v roce 2012. V tomto prostředí pak veřejné výdaje čím dál méně vytlačují soukromé výdaje a čím dál spíš a čím dál více je doplňují a nahrazují, protože ty soukromé výdaje buď vůbec chybí nebo vyžadují „protézu“ veřejné podpory nebo jejich provedení naopak často závisí na tom, že jsou provedeny nějaké jiné – a veřejné – výdaje.

Předpoklad ekonomie hlavního proudu, že ty soukromé výdaje by existovaly, jen kdyby nebyly veřejnými výdaji vytlačeny, se čím dál víc rozchází se skutečností …

Veřejné výdaje jsou proto takto čím dál tím víc legitimizovány…

Kvantitativní uvolňování

V deflační fázi Starého vyspělého světa se hovoří se vzrůstající intenzitou o používání tzv. kvantitativního uvolňování (QE – quantitative easing). Jedná se tu vlastně o pumpování peněz do systému, čili o nákup jak korporátních, tak i státních dluhopisů v systému autonomního postavení emisních bank vůči veřejné moci. A v těch posledních měsících se už dokonce zdá (viz koneckonců zprávy z médií napříč celým veřejným prostorem), jako by ve vzduchu visela sice nevyslovená, ale o to více vyciťovaná představa, že kvantitativní uvolňování je už dnes jakási „poznaná nutnost“ engelsovsko-spinozovského ražení. Jsme informování o tom, že se kvantitativní uvolňování sice rozrůstá do obrovských rozměrů ale – jak to tak vypadá – pořád ho jaksi nějak není dost, pořád ho je podle všeho méně, než kolik je třeba. Jde sice hlavně o poslední měsíce … ale současně to vypadá na jakési rámcové „poučení“ z celého „krizového vývoje po roce 2008“…

Jak ale ukazuje čerstvá reálná zkušenost, kvantitativní uvolňování lépe zabírá v americké variantě, tedy v prostředí systému s velmi výraznou rolí kapitálových trhů.

Účelem americké varianty bylo a je „uměle“ snížit úrokové sazby těch dluhopisů, které jsou dlouhodobým dluhem, protože financují investiční úvěry a hypotéky. Centrální bankou (Federálními rezervami) vychrlené peníze se v USA „neprohánějí“ v oběhu a tedy ani nezvyšují inflaci tím, že se by se jich víc než předtím v tom oběhu prohánělo a zvyšovalo koupěschopnost výdajových aktérů. Místo toho ty „nové“, Fedem vygenerované peníze leží kdesi v rezervě nějaké komerční banky – v rezervě, která je ostatně navíc beztak sama uložena v centrální bance samotné…

Nicméně pokud je takové „amerikánské“ kvantitativní uvolňování úspěšné (bez ohledu na to, že přímo v oběhu peníze nepřibyly), dojde k „umělému“ snížení úrokových sazeb dlouhodobých dluhopisů. Snížení sazeb jsem označil za „umělé“ proto, že toto přídavné jméno zřetelně ukazuje, s jakou fatálností se terminologicky pohybujeme v souřadnicích kapitalismu, kdy aktér, který svou ekonomickou aktivitou, svým výdajovým, zálohovacím a nákupním činnostem nereaguje na očekávanou míru soukromého výnosu, ale jedná z důvodů jiných, „autonomních“, celospolečenských (jako v tomto případě centrální banka USA), koná vlastně „uměle“. Jen u toho finálního konečného spotřebitele nemáme pocit, že jedná „uměle“ když namísto motivace očekávaným svým dílčím (soukromým) výnosem je veden uspokojováním svých konečných lidských potřeb – to je pak pro nás asi rovněž „přirozené jednání“ …

V evropském systému „vedoucí úlohy bankovního systému“ je ovšem situace poněkud odlišná.

Evropa je mnohem víc zadlužená u bank a její kvantitativní uvolňování má za úkol spolupracovat při financování veřejného deficitu, aby byl přímý finanční zdroj na nepokleslý proud veřejných výdajů. Jak se očekává, z povahy odlišného systému bude v Evropě, s výrazně nižší rolí kapitálových trhů a naopak výrazně vyšší rolí bank, zabírat kvantitativní uvolňování hůře.

V případě Evropy lze proto položit provokativní otázku:

Co kdyby kvantitativní uvolňování, které zde v Evropě beztak nemá ty účinky jako za velkou louží (a je otázkou zda i v USA tato forma řešení – tedy QE – bude stačit i v dalších desetiletích), bylo právě proto nejdřív v Evropě přetvořeno do poměrně robustní „fiskální alternativy veřejných rozpočtů“?

Robustní a přímá fiskální alternativa

 „Alternativní fiskální řešení“, vhodnější pro Evropu s její vedoucí úlohou bank a nikoli kapitálových trhů jako v USA, by znamenalo, že zásadní objem peněz z toho množství, které si soudobý ustálený koloběh beztak v nějaké formě vynucuje, aby vznikalo, by nevznikal jako dluh v komerčních bankách poskytováním soukromých půjček, ale jako přímá emise peněz (ne nákup státních dluhopisů) veřejnou mocí, prostřednictvím veřejných rozpočtů a emisních bank.

O to víc by ale nejen mohl, měl, ale možná že dokonce i musel naopak zase „splasknout“ objem „soukromě vytvářených peněz“ půjčkami soukromých bank, tedy peněz vytvářených jako soukromé dluhy.

Soukromým subjektům by při provozování jejich bankovních aktivit mohl být naopak postupně, ale více a více předepisován sílící režim fungování bližší představám zásadovějšího křídla „rakouské“ liberální školy ekonomického myšlení. Radikálnost takového zvratu by mohla být tlumena náhradní výrazně zvýšenou rolí dcer nebo dokonce i poboček emisní banky při půjčování – zvlášť když nezastupitelnost veřejného jištění a krytí v systému soukromé produkce nových „peněz jako dluhu“ beztak dělá i z té soukromé výdělečné bankovní činnosti nepřímo veřejnou aktivitu, prováděnou v konečném důsledku vlastně stejně emisními bankami (jak to alespoň vidí vrcholný představitel Citigroup Willem Buiter)…

Bylo by asi vražedným dogmatismem, pokud by soukromé banky měly už od počátku zcela zakázáno soukromě vytvářet nové peníze jako dluh. Asi by zpočátku stačilo nařídit výraznější podíl bankovních rezerv než je dnes a případně ho postupně zvyšovat. Takže měnící se situace by jen a pouze směřovala k uspořádání, které je podle rakouské školy žádoucí a podle běžné (i když nesprávné) lidové představy dokonce obecně existující.

Místo rozsáhlého vytváření nových nekrytých peněz soukromým dluhem, by soukromé banky nově čím dál větším (po)dílem půjčovaly ty už existující peníze, které už byly uloženy jako vklad – a to na dobu, kdy je vkladatel nemá právo žádat zpět a kdy za tuto delší výpovědní lhůtu, kdy se po delší dobu než ti ostatní ke svým penězům nemůže dostat, je odměňován vyšším úrokem.

Soukromé banky by tedy prováděly ve výrazné míře, ve výrazném podílu (a nikoli jen zlomkově jako dnes) to, co je podle obecné lidové představy jejich normální fungování. V dnešní realitě se naopak jedná pouze o menšinový prvek jejich fungování a provozu – protože především a hlavně probíhá vznik peněz jako dluhu, zejména když v některých zemích probíhá generování peněz jako dluhu už za situace, kdy emisní (cedulovou, centrální) bankou dokonce ani nejsou žádné bankovní rezervy předepisovány jako závazné…

-.-.-.-.-.-

Základní reprodukční koloběh kapitalismu v nás zafixoval určitý úhel pohledu na to, čím jsme obklopeni.

Soukromá půjčka přece musí přinášet soukromý dílčí výnos dílčímu vlastníkovi z peněz, které byly půjčeny. A tomuto cíli – tedy cíli vytěžit co největší míru výnosu vůči použité (půjčené) částce – je podřízena strategie výdajových, nákupních a zálohovacích aktivit. Pod tímto úhlem pohledu je celkový daňový výnos jakýmsi „by-produktem“ poskládaným ze srážek soukromých (a tedy dílčích) zisků, ze soukromých (a tedy dílčích) rent nebo z jiných soukromých (a tedy dílčích) výnosů.

Ale je tomu tak dostatečně výrazně… ? …

…i za dnešní situace, kdy v technologicky nejefektivnější civilizaci v dějinách jsou veřejné zakázky a dotace nejrozsáhlejší, co kdy byly, a kdy se daňové břemeno plnění veřejných rozpočtů přesouvá (ať už vládne kdokoli) na společenské většiny, ne ale přímým zdaněním příjmů těchto společenských většin, ale zejména vzestupem role nepřímých daní … tedy těch nepřímých daní, jejichž role expandovala tak, že vysoká sazba kdysi typická jen pro skandinávské země, je dnes obdobně vysoká po celé Evropě?

Jestliže budeme naopak považovat maximalizaci souhrnného daňového výnosu za svébytný výsledek čím dál důležitějšího společenského zhodnocování, stává se důležitou poněkud jiná strategie.

-.-.-.-.-.-

Zvýšená a přímá veřejná emise by ale zřejmě – s ohledem na své cílení vůči konečnému příjemci na vybavení jeho poptávky zdroji a koupěschopností – musela být přece jen konzervativnější, tedy více „severská“ – ve srovnání s bujením financializačního nádoru při soukromé genezi peněz jako dluhu.

Už náš krajan Alois Rašín po první světové válce ale ukázal, že přímé vytváření peněz státem (jedním z oddělení ministerstva financí) místo soukromé Národní banky (jako v ČSR po r. 1926) nemusí zdaleka znamenat neodpovědnost … a že dokonce může být i přehnaně přísné a deflační jako v případě tohoto konzervativního politika, přísně vychovaného sedláckého a pekařského synka se zformovanou sebekázní…

Změna by mohla být podstatná

Z hlediska toho, jak je fiskální politika provozována dnes, by určitě šlo o změnu zásadní. Zvlášť pokud si uvědomíme, co všechno by vlastně veřejnými rozpočty muselo být nahrazeno z dosavadního, soudobého pulsujícího objemu peněz soukromě vznikajících soukromou půjčkou a zanikajících jejim zaplacením.

Vznik peněz z poskytovaných soukromých půjček je stimulován díky tomu, že komerční peněžní ústavy jsou (jako ten, kdo půjčuje) motivovány nárokem na postupné placení složených úroků z dílčí (soukromé) jistiny – která ale jako dílčí soukromý (i když peněžní) majetek ve skutečnosti neexistuje. Jako příslušný fenomén – coby „fraktální mezera“ – existuje tato jistina (považovaná za soukromý majetek komerční banky) jen díky určitým – nikomu soukromě „nepatřícím“ – vlastnostem pozdní, vysoce strukturované civilizace. Složky či součásti soukromého dluhu zanikají až zaplacením částky, která zahrnuje kromě oné (ontologicky jako soukromé dílčí vlastnictví neexistující) „fraktální“ jistiny také určitý objem peněz odvozený ze složeného úroku. Pro úplnost lze dodat, že agregát soukromého dluhu bývá v realitě významnějších zemí planety zhruba až čtyřikrát větší než veřejný dluh.

Naproti tomu celostátní, celospolečenský, vzájemně propojený subjekt není při svém rozhodování a konání závislý na dílčím soukromém výnosu a může posouvat úrokovou míru jako jezdce na logaritmickém pravítku, protože jeho motivuje (mimo jiné) to celkové naplňování veřejných rozpočtů a tedy dosažení celospolečenského přebytku – nikoli dosahování dílčích soukromých přebytků každé soukromé komerční banky zvlášť…

“Král je nahý“ … a my se tak báli

I když to tak ze začátku (dokud nezačneme promýšlet následky) nevypadá, nakonec se můžeme dostat i k otázce, jestli by změny tohoto druhu nevedly k překročení mezí a hranic samotného kapitalistického systému směrem do bifurkačního, mezisystémového „území“ … z hlediska teorie chaosu (viz Ilona Švihlíková, její knihy, zejména poslední Přelom)?

Myslím, že odpověď na tuto otázku by do značné míry záležela na samotném výsledku onoho „alternativního fiskálního řešení“.

Na tom, co bychom následně zjistili, že se stalo a děje a (pak) reprodukuje dál a dál…

…v novém reprodukčním schématu či vzorci…

Pokud by veřejné rozpočty využívaly i jen část toho, co je dnes generováno při finanční soukromé expanzi peněz, byly by zřejmě solidní možnosti a prostředky k vytížení kapacit – včetně ve znalostní civilizaci čím dál důležitějších lidských schopností, kterým při jejich delším nevytěžování hrozí vyhasínání potenciálu.

A pokud by přitom – pro mnoho lidí asi dost překvapivě – nedošlo (jak se domnívám) k žádnému rozvratu a většímu růstu cen (např. nejvýše jen asi do 6 % – o hyperinflaci ani nemluvě, k té prostě nedojde v žádném případě), následek pro vědomí milionů lidí by mohl být poměrně fatální.

Jaké „náhlé poznání“ by zasáhlo obyvatelstvo Starého vyspělého světa po výsledku operace nahrazení tradičního kvantitativního uvolňování v evropské verzi „alternativním samostatným fiskálním řešením „emancipovaných“ veřejných rozpočtů “?

Pokud zapojíme lidskou obrazivost, mohlo by to vypadat, jako kdyby se překvapivě „rozrazily okenice“ vstříc prudkému, „rabínskému“ poznání, že „všechno je jinak,!“ (třebaže jsme se báli) …

Báli – anebo spíš byli strašeni?

Asi obojí.

Protože určitá představa může být i zažitá z dlouhodobě formované a ustálené tradice myšlení (viz Německo – zasvítí „červená“ o hyperinflaci v r. 1923).

Zdaleka nemusí jít jen o vnější manipulaci mocných …

Jaký zmatený koktejl by se mohl odehrávat ve společenském vědomí milionů a jaké následky by to mohlo mít pro další rozhodování a konání milionů (včetně jejich rozhodování při volbách), pokud by ve vědomí těchto milionů zmateně vířily čím dál intenzívnější, sílící a v konfrontaci s realitou se neustále utvrzující myšlenky a pocity typu:

„Strašili nás … a ono je všechno jinak …

„Takže ono je přece jen možné žít na úrovni technologických schopností soudobé civilizace mnohem lépe pro společenskou většinu … a nic tak strašného nepřichází?

Proč to vlastně nešlo včera?

… a jistě by nechyběly ani tolik oblíbené konspirační úvahy:

A kdo byl vlastně ten, kdo nás to dodnes strašil?

A proč to dělal?

A čím byl vlastně – ten někdo – motivován? ….“

To všechno by si potom mohly myslet a říkat miliony …

A zřejmě právem …

Jakou sílu by pak měly včerejší hrozby o inflaci, rozvratu, atd., pokud by se společenským většinám v jejich životních podmínkách bez následků ulevilo?

Žádný automatismus pokroku neexistuje

Postupné přerůstání evropského kvantitativního uvolňování do robustní fiskální alternativy by podle mého názoru mohlo být i proudem pozvolných změn, které si může vynucovat samotná sebezáchova ekonomického a sociálního fungování zejména té evropské civilizace a udržování jejího lidského kapitálu.

Zbývá ale otázka, jaký vlastně institucionální režim by mohl nahradit ten dosavadní.

Doba mechanické civilizace a jí odpovídajícího myšlení s fatalistickým determinismem je už dávno pryč. Na poslední knize Ilony Švihlíkové nazvané „Přelom“ (s podtitulkem od Velké Recese k Velké Transformaci), kterou v roce 2014 vydalo slovenské nakladatelství Inaque.sk, je dobře vidět, jak výrazně byl na úseku metody i na razantnější levici starý marxistický „systémový determinismus“ „oplodněn“ teorií chaosu a subjektivními faktory politických sil a jejich volby.

V knize se například hovoří o existenci různých možností vývoje.

Nikoli o nějaké železné zákonitosti dějin …

I pokud by výše uvedená (zřejmě evropská) metamorfóza kvantitativního uvolňování do robustní fiskální alternativy skutečně vedla (a možná dokonce i fatálně a nevratně) k překročení mezí a hranic kapitalistického systému směrem do bifurkačního, mezisystémového území, je třeba si uvědomit, že stále se jedná pouze o opouštění kapitalistického systémového území.

Ne o nějaký automatický vznik systémového uspořádání, které by bylo pro 90 % obyvatelstva demokratickým východiskem.

Demokratické východisko v zájmu 90 % obyvatelstva je pouze jedna z možných variant, kam může – ale nemusí – robustní „fiskální alternativa“ vyústit.

Stejně jako mohou existovat vývojové verze nejen z hlediska jistot, příjmů a sociálního postavení společenským většinám příznivější, ale také spravedlivější, demokratičtější a z hlediska osobní svobody přijatelnější než je ta dnešní situace, mohou existovat i různé korporátně-(polo)fašistické varianty a scénáře vývoje s novou vládnoucí rentní šlechtou jako dominujícím třídním hegemonem. Tyto korporátně-(polo)fašistické verze už také mohou být verzemi ve své podstatě nekapitalistické formace. …

To není nic úplně nemožného.

K „ne-kapitalismu“ směřoval za druhé světové války fašistický politický projekt v severní „Italské sociální republice“ (zvané též „Republika Saló“) pod německou ochranou (po osvobození Mussoliniho Skorzenyho komandem), který se po veronském sjezdu nové fašistické (tenkrát už republikánské) vládnoucí strany koncem roku 1943 „převtělil“ i do přijatých právních norem.

Projekt, nikoli realita – realita se tak daleko nedostala …

k tomu poněkud delší poznámka:

Mussoliniho přetvořená republikánsko-fašistická strana uspořádala svůj první sjezd 14. listopadu 1943. Základem jednání byl osmibodový manifest, který sestavil sám bývalý socialista Benito Mussolini – zejména za pomocí dalšího bývalého socialisty, ale navíc i Leninova přítele a jednoho ze zakladatelů Italské komunistické strany Nicoly Bombacciho (oběšeného pak víceméně komunistickými partyzány v dubnu 1945 na stejné (proslulé) benzinové pumpě v Miláně jako ostatní tvůrci a protagonisté „sociální republiky“ a jako Mussolini sám a jeho milenka Clara Petacciová).

Manifest měl být východiskem jednotného republikánsko-socialistického hnutí, kladl důraz na uspokojení dlouho potlačované sociální spravedlnosti – ale při zachování monopolu a vedoucí úlohy příslušné fašistické strany. V manifestu byl zmíněn boj za likvidaci kapitalismu, proti „světovým plutokraciím“, v zemědělství bylo sice zaručeno soukromé vlastnictví, ale současně zde bylo ohlášeno rozsáhlé vyvlastňování půdy v prospěch bezzemků a družstev na základě hesla „půda tomu, kdo jí obdělává“. Podniky veřejných služeb a zbrojní průmysl měly přejít pod kontrolu státních orgánů.

Na základě závěrů toho předcházejícího radikálního a sociálně-kritického veronského sjezdu Mussoliniho nové fašisticko-(teď už)republikánské strany, vydala dne 12. února 1944 vláda Italské sociální republiky (zvané též Republika Saló) dekret, jehož cílem byla „vyšší sociální spravedlnost, rovnoměrnější rozdělení bohatství a práce v životě národa“. První opatřením mělo být zestátnění všech podniků s kapitálem vyšším než 1 milion lir nebo s více než 100 zaměstnanci. Provedením socializace byl pověřen ministr korporativního hospodářství Angelo Tarchi. Zestátnění mělo být tedy mnohem rozsáhlejší než v roce 1945 v Československu, kde se až do února 1948 týkalo jen podniků zaměstnávajících více než 500 zaměstnanců …(a to už i předúnorový režim byl v dobovém čsl. tisku označován za „lidovou demokracii“ a za „budování čsl. socialismu“!!).

Italská sociální republika fungovala ovšem pod protektorátem Němců, jejichž armáda území této republiky okupovala. Nad italskými republikánskými orgány byl německý dozor a jeho hlavní představitel Rudolf Rahn znepokojeně telegrafoval podrobnosti týkající se rozhodnutí Italské sociální republiky o socializaci do Berlína. Hitler však reagoval naprosto nezúčastněně a nevzrušeně slovy:

„Sociálně hospodářská opatření duceho se nás netýkají. O ještě větším sklouznutí doleva nemůže být ani řeči, protože už pokročilo natolik, že by se celá dnešní struktura zhroutila, kdyby naše vojska odtáhla.“

A tak třebaže zestátnění v severní Itálii bylo už tehdy německému vůdci lhostejné, dekret o zestátnění přesto logicky narazil na prudký odpor německých hospodářských i vojenských zplnomocněnců v republice Saló. A skutečná realizace dekretu byla neustále odkládána také kvůli Švýcarům, kteří tvrdě vystupovali na ochranu svých kapitálových zájmů v severní Itálii.

Protikapitalistický charakter veronského sjezdu a dekret o největším vůbec kdy znárodnění na západ od Rozvadova zůstávají tak pouze historickým dokladem o vůli italských fašistů rozejít se s velkokapitálem a jeho ekonomickou a třídní základnou, která po celé období prvních dvaceti let po r. 1923 patřila k oporám diktatury, kdy fašisté naopak bránili zemi a kapitál před „komunistickým nebezpečím.

Zdroj: Robert Kvaček – Miloslav Svoboda, Konec diktátora, Magnet 1/68, Vydavatelství časopisů Ministerstva národní obrany, Praha 1968 – viz též http://outsidermedia.cz/Italska-socialni-republika-Salo-Fasisticky-pokus-obejit-se-bez-kapitalismu)

Závěrem

To „korporativně-fašistické“ jako zlověstná možnost dalšího postkapitalistického vývoje zůstává podle mého názoru dále ve hře. Nový reprodukční mechanismus robustní fiskální alternativy s expandujícími veřejnými rozpočty se může stát „třídní kořistí“ rentní a sociálně účelově „nahnědlé“ šlechty, kde institucionální uspořádání může svými rysy připomínat nejen moderní, více či méně fašizující autoritářství …

… ale dokonce i některé rysy systémů předcházejících liberálnímu kapitalismu.

Stejně tak mám ale za to, že ve „vějíři možností“ stále ještě zůstává i ta – doufejme, že prozatím vývojem nevyloučená – varianta „přirozeného socialismu pro 90%“ …

… jako možná dokonce i jediná skutečně pokrokově-liberální varianta v osvícenecké tradici Marxe, Sismondiho, Milla, Hobsona. Gessela i Keynese a Robinsonové, atd. …

v Chrudimi dne 8. 2. 2015