Retro: Proč jsme blbí

Reklama


6. října 2009

Konečně jsme na to kápli, proč jsme blbí. Mohou za to ti a ti lidé, ty a ty okolnosti. Oni a ony z nás udělali a dělají blbce. My za to nemůžeme, my bychom byli jinak chytří. A pochopitelně bychom dělali blbce z jiných, jako oni nyní dělají z nás.

Věc se má tak, že se z nás blbci nestávají, ale již jimi jsme. Z člověka neudělá blbce svět ani druzí, ale on na svět již jako blbec přichází. Prosím, aby historikové tento výrok zahrnuli do novelizace nového Nového zákona.

Narození je aktem blbosti. My si ovšem na sobě a na svém narození velmi a převelice zakládáme. Obvykle ten den a sebe slavíme, až se z toho často pozvracíme. Jsme idioti, neboť na našem narození a rodném čísle si především zakládají i všechny úřady a instituce a jejich zřizovatelé, které si nás jako blbce systematicky až do smrti pěstují a chovají.

Základem každé „křesťanské“ kultury je stejně jako před 2009 lety sčítání lidu – evidence blbců či tzv. obyvatelstva. Každého chytráka přece zajímá, kolik blbců má k dispozici.

O smrti, konci naší blbosti, velice rádi děláme, že neexistuje. My totiž blbost (život) pokládáme za cosi velmi chytrého, a smrt za cosi hloupého. Dokonce mezi sebou bojujeme, kdo z nás bude žít, čili kdo bude blbější. Abychom to dokázali, musíme druhé zabíjet. Smrt považujeme za blbost, ačkoliv ji nikdy nepřechytračíme. Nic nás na této naší hlouposti nezaráží. Uctíváme život (blbost) a nikoliv smrt.

Jistě se ozve spousta blbců, které chytře napadne: „A co vy, pane autore, vy nejste blbý?“ Mohu je uklidnit, že jsem. Dilema blbosti jsem pochopil na svém příkladě. Na příkladu druhých to není možné, v tom spočívá právě ta blbost. Za blbost se zásadně nestydíme, ale uvědoměle si ji pěstujeme, neboť jinak bychom nepřežili.

Snažím se psát co nejblběji, a nikoliv chytře. To proto, aby mi každý porozuměl, neboť většina z nás, sám si myslím, že úplně všichni, jsme úplně blbí. Kdo si to nemyslí, ať se, prosím, ozve. Všichni se rádi pobaví nad tím, kdo se domnívá, že není blbý. Nevěřili byste, kolik je takových.

Největší a nejúžasnější blbci jsou ti, kteří mají důkazy na to, že nejsou blbí – diplom, titul, osvědčení, auto, pohár, postavení, moc, výsledky, odbornost, úspěch, vzdělání, schopnosti, peníze, majetek, branky, body, vteřiny atd.

Lidé, kteří se domnívají, že nejsou blbí, jsou nešťastní. Nejvíce ubližují druhým. Chceme-li být šťastní, musíme být blbí. Nedostatek informací je optimismem. Čím více toho víme, tím jsme nešťastnější a tím více zapomínáme na svoji blbost – zvláště, když ten druhý toho ví méně, a my jej díky tomu ožulíme.

Kdo je vlastně větší blbec? Ten, kdo je blbý, nebo ten, kdo dělá blbce z druhých? Kdo dělá blbce z druhých, činí je šťastnými, a sebe nešťastným. Je to od něj vlastně nesobecké a dobré. Takže se nezlobme na ty, kteří z nás dělají blbce. Nesoutěžme s nimi, buďme vstřícní blbí blbci. Ať mají také radost, že se jim jejich práce daří. Mají také nárok na to být šťastní a…

Přejít do diskuze k článku