Retro: Rozjedeme vaše podnikání!

Reklama


Většina z nás má obavy, že svět se brzy změní a náš dosavadní životní styl zůstane jen minulostí… K této obavě vzniká oprávněná otázka, co je vlastně možné a kam až události případně mohou dojít. Malá ukázka těchto možností nám teď běží on-line a měli bychom jí ve vlastním zájmu věnovat dostatečnou pozornost. Je obrovským indikátorem stavu společnosti, školou a poučením do budoucna. Pokud budeme muset jednou vyjít do ulic a bránit svoji zemi, budoucnost a životy (což se prostě stane, otázkou je pouze kdy), máme k dispozici studijní materiál, který nám může hodně pomoci. Pro úplnost upozorňuji, že až tento den přijde, budeme ti „zlí“. Tedy žádní rebelové, ale radikálové a teroristé. Správně, řeč bude zase o Libyi.

Libyjské záležitosti“ by se dalo napsat stovky stran. Když tak přemýšlím, ani bych nevěděl, kde začít. Rychlost běhu událostí je téměř neuvěřitelná a asi každého zaskočila. Jenže ono to vlastně ani jinak nešlo. Honem, honem, než skončí ramadán a mandát OSN, nebo než se lidé ve Francii a Británii vrátí z dovolených a začnou se ptát, co se tam vlastně děje, kolik to stojí a k čemu je to dobré. Události prostě běží, během několika dnů je možné totálně zničit zemi, ustavit tam nové vhodné zřízení, zadlužit ji do budoucna a naporcovat medvěda mezi patřičné korporace, které budou obnovovat a „pomáhat“ s těžbou ropy. To vše za apokalyptického zahlcování světové veřejnosti nepřetržitým tokem mediálního průjmu.

Je nám opět „prodávána válka“. A to válka čistá a fajnová, plná rozmesmátých dětí s vlaječkami a pohledných, mladých, nadějných a radujících se „rebelů“. Válka za svobodu, demokracii a světlé zítřky doposud utlačovaných lidí. Válka mediálně personalizovaná do jednoho všemocného zlořáda galaktického významu, kterého je nutné za každou cenu zabít, i kdyby se v Libyi mělo vše srovnat se zemí. Válka, postavená na jakési „ochraně civilistů“. Válka, kde má právo na svobodné vyjádření demonstrující civilista, ale jeho spolužák, toho času voják základní služby v Libyjské armádě pozbyl práva na život a stal se „stoupencem zlořáda“, určeným k likvidaci. Válka, kde občas spadne bomba do školy, nebo nemocnice, ale to vše za svobodu prostě stojí. Válka, kde v médiích opět nevidíme mrtvoly, bídu, hlad a utrpení.

Nikdy jsem nebyl v Libyi, nerad bych se pouštěl do diskusí, jak se tam „žilo“ a jak byl běžný obyvatel utiskován a v jaké hmotné a morální bídě musel existovat. Pouze ten by nám na podobné otázky uměl odpovědět. Umím hodnotit pouze to, co vidím. Viděl jsem Zelenou knihu, viděl jsem ještě nedávno plukovníka v objetí politiků, kteří ho teď likvidují, viděl jsem zprávu OSN o dodržování lidských práv v Libyi z loňského listopadu. Nevím, čím a jak se provinil plukovník na svých lidech a zemi. Zda lidi mučil hůř, než to provádějí američané na Guantanámu, chtěl jim sebrat důchody a naložit vysokou DPH, všem šmíroval maily a telefony, nebo vydával nějaké libyjské „Patriot acts“.

Co vím o plukovníkovi, je pouze to, že chodil ve veselém oblečení, vytáhl Libyi z feudalismu a negramotnosti, dokázal ji 40 let neprodat žádné ideologii či korporaci a udržel ji i v dnešní době bez nějakého státního dluhu, či jiné formy závislosti na ostatních. Tak nějak nám prostě vybočoval z řady a na začátku roku už nejspíš zlobil hodně. Přestal se mu líbit dolar, nákupy francouzských stíhaček, obnovení nových smluv se západními těžaři plánovné na letošek a také se začal podezřele paktovat s Čínou. K tomu měl drze nainvestováno cca 150 mld. USD různě po světě, „drobné pohledávky“ u nynějších ochránců civilistů, jakousi problematickou záležitost zmizelých libyjských peněz v Goldman Sachs a také 150 tun zlata ve sklepě. Je zbytečné hodnotit jednotlivosti, zabývat se třeba tím, že na fotografiích z Libye bývala vidět udržovaná města, dobře oblečení lidé a nová auta. Nebo na televizních záběrech raněných zkoumat kvalitní vybavení jejich nemocnic. Nicméně jako „témata k řešení demokracie a ochraně civilistů“ bychom asi našli akutnější případy o něco jižněji v Africe.

Možná bychom měli na chvilku zapomenout na mainstream a zeptat se, co si asi tak přeje a jak věci prožívá imaginární, obyčejný státní úředník Ahmed z Tripolisu, otec tří dětí. O něho by vlastně mělo jít. Ještě v únoru spokojeně vydával řidičáky na obecním úřadě a po práci si občas u vodní dýmky (pivo v Libyi opravdu ne) s kamarádama zanadával na plukovníka. Od března najednou bylo všechno jinak. V noci nemohl spát kvůli strachu ze stíhaček, jeho starosti se rozšířily o prvky, zda zítra poteče voda, nebo bude v obchodě něco k jídlu. V dubnu přišel o nejstaršího, Omara, který měl tu smůlu, že byl na vojně a sloužil u radaru. V červenci o Zaríu, té bylo teprve 5, dostala zápal plic a umřela v nemocnici, kde došly léky. Ale nějak to prostě zvládli, i když věci šli stále k horšímu. Před několika dny vykoukl z okna a uviděl výrostky se samopaly, kteří pokřikují Alláh Akbar a zapalují mu auto. Protože má byt v domě státních úředníků, museli to u něj prohledat, zda tam náhodou neskrýva plukovníka. Když už tam byli, tak mu jako Kadáfího pohůnkovi minimálně pořádně naložili, znásilnili manželku a 14letou Aišu. Navíc sebrali všechno, na co přišli. Proč? Protože je revoluce, protože můžou a protože mají samopal. Vždy to tak bylo, je a bude. Pokud mne bude někdo přesvědčovat, že dnes v noci se v Tripolisu nerabuje, nevraždí, neznásilňuje a nepopravuje, budu si myslet svoje. Může mi v TV ukazovat libovolné množství usměvavých a hodných „rebelů“. Nedávno jsme tu měli Londýn. Myslím, že k představě vývoje situace, kdyby každý z londýnských „rebelů“ měl samopal a status hodného revolucionáře není třeba mnoho fantazie.

Náš Ahmed má tedy svobodu a demokracii. Zatím to není nic moc. Přišel o dvě děti, užil si s domovní prohlídkou, má spálené auto, ztratil práci, ve městě je všechno roztřílené, nic nefunguje, není co jíst, peníze, co měl v bance, už těžko uvidí, policie už neexistuje a po ulici stále běhají lidé se samopaly. Snad se to za půl roku zlepší, až dorazí humanitární ochranitelé, pořádkové jednotky, vojenští poradci, vezmou to tu do rukou a udělají si základny. A také, až Francouzi zbudují banku, kde mu půjčí do začátku a nějakou montovnu, kde bude moci skládat lampičky za 5 EUR na den. Navíc, v obchodě bude už i Guinness, uvidí prvně McDonald a bude moci jet na dovolenou do Itálie, kdyby na to tedy náhodou měl. Ovšem, pokud to dobře dopadne. Ti lidé se samopaly tu mohou běhat a působit ještě hodně dlouho. No, za pár let se za Ahmedem podíváme a zeptáme se, jak se má. Třeba bude zrovna rozesílat do světa děkovné dopisy za pomoc na cestě k demokracii.

Co nám to všechno vlastně ukázalo? Především byla nastavena nová hranice, co si aktuálně mohou politici, korporace, média dovolit a projde jim to. A ta hranice je už hodně, hodně daleko. Už víme, k čemu slouží OSN a jeho legislativa, že NATO už není obranný pakt, co to znamená bezletová zóna, že válka už se nejmenuje válka, a že pod hlavičkou ochrany práv civilistů je možné přivést dotyčné civilisty do chaosu, bídy a utrpení. Další je vnímání a morálka lidí. Pokud se v médiích podívám na diskuse pod články, jímá mne hrůza. Navíc jsme v zemi, kde máme s problematikou různých okupací, „vstupů spřátelených vojsk“ a exportování státního majetku letité zkušenosti. Děsivý je také počet lidí, kteří se na této věci podílí, počínaje piloty bombardérů, přes voliče ve Francii a Británii, kteří akceptují kolonizační projekty korporací za jejich daně, až po nedospělé a nevzdělané rádoby novináře, kteří za mrzký peníz v českých médiích tupě překládají články z Reuters a CNN, doplňují do nich působivá adjektiva, sní svoje sny o tom, že jsou novináři a je jim úplně fuk, že se jde o snůšky blábolů válečné propagandy a jedna zpráva popírá druhou, nebo nedává smysl pro selský rozum.

Snažil jsem si vybavit, kdy v historii z podobné revoluce nevzešel ještě větší průšvih a nic mne nenapadlo. Třeba ta libyjská bude první, kdo ví. Prozatím si musíme jen připomenout oblíbenou poučku – aby mohl přijít nový řád, musí nejdříve nastat chaos. A je vidět, že chaos už umíme levně, rychle, spolehlivě a se souhlasem veřejnosti.

Přejít do diskuze k článku