Rudé hoře

Trpíme. Velmi často tím, že se máme dobře, chtěli bychom se mít lépe. Nebo  trpíme, že máme obavy, že se budeme mít méně lépe nebo hůře. Rádi to popíráme. Jsme přece optimisty, kteří myslí pozitivně. Ve skutečnosti však trpíme, neboť jinak bychom se nechtěli mít dobře, lépe, nejlépe nebo méně lépe.

Kdo by to řekl, že my lidé budeme ve věku digitálních informačních technologií tak zabednění, jako nikdy jindy předtím. No, vlastně jsme na tom tak špatně právě proto.

Díváme se na sebe jako na lidi, ale již dávno jimi nejsme. Například nezaujatý pohled na zalidněnou ulici měst nám vyjeví zoufalost občanské bídy, do které jsme se svým neoblomným přičiněním dostali. A bude ještě hůře. Vše tomu nasvědčuje.

Obvykle si naříkáme, že nemáme ještě více prostředků, abychom degenerovali ještě více a rychleji než dosud. Některé způsoby jsou dosti rychlé. Stačí k nim třeba alkohol nebo drogy. Jiné způsoby jsou zdánlivě bezpečné a zachovávají zdání lidské důstojnosti. Stačí se nehýbat a oddávat se konzumu.

Kdo by nám chtěl vyčítat strhané rysy v obličeji, dvacet i více kilo nadváhy, podivně křivé nohy, vypouklá břicha, neforemné zadky a jiné nedostatky, ten drze napadá náš způsob života. Takový neomalenec útočí na naše kulturní hodnoty a zejména na naši svobodu a demokracii. Jsme takto šťastní a trpíme, že nemůžeme být v tomto ohledu ještě šťastnější.

Naším americkým snem je probourání čelné stěny v paneláku, až odtud budou jeřábem tahat naší třistapadesát kilo těžkou mrtvolu.

O mravní bídě, se kterou tolerujeme svá masová úchylná zvěrstva, mlčíme a děláme, že o nich nevíme. Jsme rádi, že nemůžeme s průmyslovým masakry živých tvorů nic dělat. Uklidňuje to naše svědomí a podporuje to naši chuť k jídlu. Pokud jsme přesto nesví, sbíráme víčka.

Chtěl bych touto cestou upozornit na jeden příklad rudého hoře. Je jím do ruda zbarvené moře krví zmasakrovaných ryb na oltář naší bezbřehé nenažranosti:

Lov velryb na Faerských ostrovech

Zabíjení delfínů v Japonsku