Svět ruskýma očima 346

Reklama


Utužovali jsme se a zocelovali v takovém pekle

Andrej Dmitrijev

27. března 2016

Důstojník charkovského Berkutu sdělil podrobnosti, o kterých se muselo mlčet dva roky

Kapitán charkovského Berkutu, jeden z těch, kteří se buď odmlčeli nebo nebyli sdílní a kteří dělali hradbu majdanovské tlupě. Nyní dopisuje knihu o Berkutu na majdanu.

Krymský a charkovský Berkut byly dvě zodpovědné síly, které prorážely jakoukoliv obranu majdanovských radikálů. Přitom je na charkovský Berkut nejvíce trestních oznámení, i když v centru dění byl kyjevský. Když plníš služební povinnosti a někdo tě chce praštit holí po hlavě, pochopitelně se snažíš ochránit štítem a oplatit. Prý jsme bránili pokojným demonstrantům. Prý jsme překročili úřední pravomoci tím, že jsme proti těmto pokojným demonstrantům s hrnci na hlavách použili speciální prostředky.

Příkaz jít na majdan přišel 24. listopadu 2013. Během týdne pak začala horká služba. Dne 30. listopadu, to začalo aktivní stadium střetů, nám zablokovali při výjezdu autobus. „Pokojní demonstranti“ se snažili strkat našim kamarádům pod přílby hořící klacky, zasypávali je kameny (na majdanu byl kyjevský pluk). Dne 1. prosince jsme se dostali přímo do epicentra událostí, na Bankovní. Účastnili jsme se vytlačení a násilného vyčištění.

„Pokojní demonstranti“ přitvrdili 22. ledna. Vrhali láhve se zápalnou směsí. Nejdramatičtější byl psychický nátlak. Měli jsme zástupce velitele praporu (dnes je také vyšetřován, je za hranicemi Ukrajiny). V lednu při událostech na ul. Gruševského  zadržel spolu se spolupracovníky radikála a sestavil raport. Příští den se snímek raportu zástupce velitele objevil na internetu s uvedením jména a dalších údajů o něm. I adresa. Za dvě hodiny dostala jeho žena na svou stránku zprávu: „Přijedeme a podpálíme tě i s rodinou.“ Výhrůžky stále pokračovaly. Fyzické utrpení je možno přestát. Ale jiné je to, když se něco týká tvé rodiny: je nesnesitelné, když rodina a blízcí nejsou bezpečni. Oni měli výborně pracující zpravodajství. Do internetu dali i čísla našich telefonů i telefonů našich žen. Systematicky se připojovaly informace z ministerstva vnitra.

Naše veškerá data podle cestovního příkazu se objevila v Kyjevě ještě před naším příjezdem. Jméno, číslo telefonu, hodnost, postavení. Všechno se soustřeďovalo z kyjevských pracovišť. Stejně jako dříve se kontaktujeme s kolegy. A nyní se objasňují zajímavé příběhy. Byla to zrada, bylo to jednoduše zatčení. Ti, kteří nám ve dne veleli, pili už ten večer vodku s těmi, co byli proti nám.

Od tehdejšího ministra V. J. Zacharčenka je připravena k vydání kniha Krvavý majdan. Tam bude pojednáno i o zradě: jak Korjak (v době majdanu náčelník Generálního ředitelství ministerstva vnitra Ukrajiny v Kyjevě) vydal přes Zacharčenkův zákaz rozkaz k rozehnání shromáždění v noci na 30. listopadu a Ljovočkin to vše organizoval. Někteří generálové a náměstci ministra vstoupili pod vedení majdanu, někteří večeřeli s Avakovem a své příslušníky spalovali Molotovovými koktejly.

Z Kyjeva jsme se dostali snadno. Ve dnech 20. až 22. února jsme byli v Mezihoří (Mežigorje), dostali jsme automaty a munici. Protestující se už sápali k Janukovyčově rezidenci, aby už viděli to bohatství – „zlaté klozetové mísy“ a „zlaté cihly“ a aby si to vychutnali. Majdanovci chtěli, abychom rychle odešli a aby mohli vlézt volně do rezidence. Vedení se s někým od majdanovců domluvilo a nás bez meškání propustili. Jeli jsme se zbraněmi. Charkovského Berkutu se báli a dali nám pokoj.

Majdanovci vyhrožovali všem raněným. Jeden náš raněný byl s rozdrcenou patní kostí převezen kamarády do nemocnice v Charkově. V mikrobuse byl ukryt pod kobercem a dostával každé dvě hodiny morfium, aby nekřičel bolestí a neprozradil se. Odjeli ještě dva soudruzi, kteří si nevzali uniformu. Měli sportovní kalhoty, pantofle a stejní lidé jim pomohli dostat se ven z Kyjeva. Dne 21. února utíkali ranění ven  z Kyjeva, každý jak mohl. Od 18. do 20. února bylo raněno kolem tří set policistů. Mnozí se léčili sami doma, bez odborného lékařského ošetření.

Našemu veliteli Vladislavu Lukašovi se podařilo uchránit personál. Někteří velitelé se mohli na majdanu v kritické chvíli ztratit. Náš velitel byl bojovník. Potom mu nic neodpustili. Dnes je pod dohledem, má domácí vězení a náramek. Před tím si odseděl přes půl roku v kyjevské vazební věznici. Nejdřív ho obvinili z vraždy, ale nic mu nedokázali. Potom na něho navlékli vydávání nezákonných rozkazů a bránění pokojným demonstracím. Mám informaci, že mu ještě před jeho uvězněním nabízeli funkci v Kyjevě. Pochopil jsem to tak, že mu nabízeli nedotknutelnost, ale generální prokuratura Ukrajiny to nevěděla.

Dne 18. února se „pokojní demonstranti“ vydali k Nejvyšší radě. Vytlačili je na ulici Krepostní, kde se odehrál incident s nákladním autem, které úmyslně sráželo přítomné.

Radikálové z majdanu se namlsali a už se nedokázali zastavit. Stejná tragédie, k jaké došlo v Oděse, se mohla o něco dříve stát v Charkově. Bylo nám na jaře jasné, že pokud město ponecháme, bude během deseti až patnácti dní zcela pod vládou Pravého sektoru.

Z vesnice Čutovo v Poltavské oblasti bylo vypraveno třicet až čtyřicet autobusů a osobních aut s radikály do Charkova. Na vlastní oči jsme viděli, jak byli „turisté“ vybaveni. Materiálem byly ženijní lopatky, pistole, nože, mačety, hole. Příští den mladíci v Charkově honili ty, kteří dojeli. Avšak hlavní autobusy byly zastaveny pod Poltavou. Nezvaným hostům jsme objasnili, že je v Charkově náš Berkut, který situaci kontroluje a jiné kontrolory nepotřebujeme. Natloukli jsme jim to do hlav a provedli jsme profylaktickou besedu o nepřípustnosti narušování veřejného pořádku. Doporučili jsme jim  návrat. Akce se zúčastnili Berkut a milice z Charkova. Poltavští milicionáři stáli stranou a pozorovali. Právě v této chvíli byl v Poltavě štáb Pravého sektoru.

Radikálové si na nás soustavně stěžovali. Všechny dobrovolnické prapory vjíždějící do Charkova ze zóny ATO procházely tvrdou zkouškou. Hlídali jsme, aby do města nepřivezli nějaké harampádí. Pokud by se vzpouzeli, museli by poslušně ležet čumákem k zemi.

V dubnu 2014 jsme zaslechli, že chtějí Lukaše zprostit funkce a poslat někoho z Kyjeva. Nesouhlasili jsme. Celý náš prapor se rozhodl jít k veliteli na ministerstvo vnitra. Oblékli jsme uniformy, znaky Berkutu, barety a v pořádku odešli na metro, aby nás neobvinili z užívání služebních aut k soukromým účelům. Náčelník slíbil, že velitel bude dále pracovat. Ale za měsíc jej stejně odvolali.

Bývalý Berkut postupně přecházel do ATO. Na podzim 2014 jsme jezdili do smutně proslulého 59. okruhu (to je Doněcká oblast) do Velké Novoselky, kde byl oblastní výbor. Tam byly volby skutečně pod hlavněmi automatů. Kandidoval zástupce velitele praporu „Dněpr-1“ Maňko. Do voleb šel i místní kandidát Sažko, starosta města Kurachovo. Vyhrál. Jenže se do Novoselky shromáždila ozbrojená skupina podporující Maňka, byli to členové Dněpru-1, Pravý sektor. Museli jsme tam bránit pořádek, trochu se střílelo. Dněpr-1 proti nám zahájil palbu. Obklíčili nás ve škole. Přivezli dva obrněné transportéry. Proti nám postavili dva džípy s automatickými granátomety. Vyhrožovali, že nás rozstřílejí. Potom přijeli čtyři obrněnce Národní gardy a vše uklidnili.

Loni jsme jezdili zastavovat skandální trestní oddíl „Tornádo“, který nakonec rozpustili nařízením shora. Doprovázeli jsme zatčené do Charkova.

V bojových akcích s opolčenci jsme nebyli.

Nikoliv Avakov nedůvěřoval nám, ale spíše my jsme nedůvěřovali jemu. Jak je možno důvěřovat těm, kteří na nás plivali, haněli nás a potom přišli s návrhem začít vše od nuly. Nějakou dobu jsme si mysleli, že se situace v Charkově změní, že tato neodpovědná vláda v zemi není na dlouho. Jakmile začaly v praporu prověrky, když se připojila prokuratura, chlapci nevydrželi a ujeli. My jsme se udrželi do roku 2015. Ti, kteří odjeli hned na počátku, už mají ruské pasy. Avakov je nám cizí. Je dobrým ministrem pro majdanovské avanturisty, pro šejdíře a zrádce Berkutu. Naším  ministrem je Vitalij Zacharčenko. Jeho nadace „Jihovýchod“ pomáhá v Donbasu a také milicionářům, kteří měli problémy na Ukrajině. Vitalij nás podpořil v těžké chvíli.

S bratry Jangolenkovými je to tak. Nebyli na majdanu. V té době ležela Tymošenková v nemocnici. Tam ji chránil Berkut. Když my jsme sloužili na majdanu, byli bratři u Tymošenkové v nemocnici. Vláda z majdanu jim dala funkce velitelů praporů „Slobožanščina“ a „Charkov-1“. Po majdanu odmítli plnit příkazy velitele Lukaše. Jeden z bratří vytáhl nůž s tím, že ho použije. Chlapci dostali pistole. Utekli a vyhodili je z praporu. Bratři Jangolenkové, to je tvář současné vlády. Nikoliv Berkutu. Bratři provádějí mnohé komické kousky. Například přespávali na hrobech kozáků, aby prý na ně přešla jejich síla.

K dnešku je z Ukrajiny pryč asi 20 % členů charkovského Berkutu. Přes polovina členů odešla. V mojí knize o Berkutu, kterou právě dokončuji, se mluví o tom, co vidí voják Berkutu Ivan. Dne 1. prosince hnal se svými soudruhy bastardy s řetězy z Bankovoj. Dne 10. prosince vytlačili „pokojné demonstranty“ a prozkoumali barikádu na Institutské. Dne 19. prosince byl Ivan na ulici Gruševského, když „pokojní demonstranti“ zapálili autobus. V době, kdy ještě nebyli ostřelovači ani „černá rota“ (18. února), bylo v jeho charkovském útvaru 12 lidí se střelnými ranami a v záporožském Berkutu byl člověk zabitý broky do obličeje.

V knize bude o našich pocitech, emocích, rozhovorech, vztahu k událostem. Neidealizuji naše příslušníky. Jsou to obyčejní lidé s dobrými i špatnými vlastnostmi. Leckdo nevydržel psychický nátlak, všemi způsoby se snažil ujet. Druzí se naopak utužovali a v tom pekle zocelovali.

Převzato z Politikus.ru

***

Osvobození Palmýry: Plichta se stala vítězstvím

Said Gafurov

30. března 2016

Syrské ozbrojené síly za podpory spojenců – leteckých a kosmických sil Ruska a speciálních sil Ruska, oddílů libanonského Hizballáhu, islámských sborů Revolučních gard Íránu a šíitských milic v Iráku a Afghánistánu osvobodily město Tadmur – úchvatnou antickou Palmyru od pseudoislámských bojovníků. Osvobození Palmyry je přelom ve válce.

Osvobození Palmyry: radost z vítězství

Vladimir Putin spolu se stálými členy RB OSN posuzoval perspektivy a budoucí plány. Zatelefonoval Bašáru Asadovi a pogratuloval mu k velkolepému úspěchu a posoudil nadcházející vývoj událostí. Projednávali také problémy vzniklé rozkradením historických artefaktů Palmýry bojovníky IS. Jde o velmi důležité kulturní předměty, vysoce ceněné na černém trhu. Zabývali se i otázkou obnovy zničených historických památek.

Na zasedání FATF (skupina zabývající se opatřeními proti praní špinavých peněz) bylo jedním ze dvou projednávaných bodů zabránit  využívání ukradených a na Západě rozprodávaných syrských historických památek k financování terorismu a bylo naplánováno, jak blokovat jejich pašování na světové trhy. Lze doufat, že teroristé dostanou nečekaný úder. V Sýrii byly všechny památky pečlivě registrované a vzhledem k přísným opatřením západních (i východních) orgánů justice je bude složité prodávat.

Palmýru je potřeba obnovit. Putin již hovořil s generální ředitelkou UNESCO, Bulharkou Irinou Bokovou. UNESCO zahájí obnovu Palmýry ihned, jakmile bude vyřešena otázka bezpečnosti. Putin zavolal i íránskému prezidentu Hasanu Rúhánímu, posoudil s ním problematiku Sýrie a aktivizaci dvoustranných kontaktů s ohledem na úspěchy syrské armády.

V čem tkví význam vítězství syrské armády v Palmyře?

Ukazují se dva důležité aspekty – strategický a symbolický. Ve vojenské mluvě je Palmýra předmostím. Mezi ní a Rakkou je poušť. Loňský květnový úspěch IS v Palmýře znamenal, že převedli svoji aktivitu za hranice pouště a zahájili ofenzívu. Taktika syrské armády znamenala rozprášení syrských sil do posádek ve velkých městech a přenechání iniciativy bojovníkům, kteří si sami mohli rozhodovat, kde budou útočit.

Pro uchopení iniciativy museli přijít ruské letecké a kosmické síly spolu s revizí taktiky syrské armády a to nejhlavnější – převzetí iniciativy. Dnes už Syřané volí směr útoku. Nutí povstalce se trhat a chaoticky přemisťovat rezervy po cestách vystavených leteckým útokům. Stálá služba posádkového typu je ponechána  domobraně.

Nyní to vypadá, že začal silný útok v provincii Deir ez-Zor k odblokování jejího hlavního města. Volbu směrů hlavních úderů má již v rukách vedení syrské armády. Syřané již převzali válečnou iniciativu (vítězství v Tadmuru znamenalo průlom ve válce) a zajišťují podmínky pro politické reformy v rámci příměří s podstatnou částí povstalců. Příměří není remíza mezi syrskou armádou a povstalci. Je to zjevné vítězství syrských ozbrojených sil, syrského vedení, syrského prezidenta a v konečném důsledku syrského lidu.

Bojovníci byli donuceni zahraničně politickou a vojenskou aktivitou Ruska a jeho spojenců a aktivitou mezinárodní diplomacie sednout k jednacímu stolu. Je to velkolepý politický úspěch Sýrie a vítězství významnější než osvobození území.

Palmýra bude určitě obnovena.

Převzato z Pravda.ru

***

Na dvou židlích

Proč Lukašenko provokuje Moskvu přátelstvím s Washingtonem

Pavel Jurincev

1. dubna 2016

Změna názorů

Ve dnech 28. až 30 března byl na návštěvě Minsku zástupce asistenta ministra obrany USA pro Rusko, Ukrajinu a Eurasii Carpenter. Ještě před tím se v prosinci 2015 objevila ve Washingtonu delegace ministerstva obrany Běloruska. Ovšem tuto návštěvu v Minsku usilovně tajili. Podle oficiální  verze byli v delegaci úředníci ministerstva zahraničí, ústřední volební komise, ministerstva spravedlnosti, Generální prokuratury a Národního ústředí justice a právních studií. Nedávno se ukázalo, že Bělorusové měli v USA jakési konzultace na úrovni ministerstva obrany. Běloruský ministr obrany Rjabkov informoval po jednání s Carpenterem za použití banální fráze, že „si strany vyměnily pohled na otázky mezinárodní bezpečnosti ve vojenské sféře“. Je to divné. Vždyť Bělorusko má řadu důležitých závazků k Rusku i ve vojenské sféře a vztah USA k Rusku je dobře známý.

Carpenter sdělil, že „viděl na běloruské straně směřování k demokratizaci země a pokrok v demokratizačních procesech“. Přitom všem se USA dívá na politický režim v Bělorusku s neskrývaným přezíráním jako na nedemokratický a Lukašenko je pro ně diktátor. Sankce na Bělorusko trvají a mají účinnost nejméně do 30. dubna. Platí pro největší běloruské společnosti, ač formálně byly v říjnu 2015 zmrazeny.

Vedle toho budou sotva učiněny nějaké změny v seznamu běloruských úředníků se zákazem vstupu do USA ještě před koncem funkčního období Obamy. V seznamu je i Lukašenko. A to přes veškeré návštěvy amerických představitelů v Minsku. Dvojakost pozice Washingtonu ukazuje na to, že USA nemá snahu včlenit Bělorusko do sféry svého vlivu, jak je to možno pozorovat u Evropské unie, ale že se Američané snaží zkoumat situaci vzhledem k pokračující aktivitě Ruska v zahraniční politice a připravit se v rámci své nové válečné koncepce ve Východní Evropě na výměnu svého prezidenta. Zejména toto je hlavním důvodem náhlého zájmu Washingtonu o Bělorusko. Nikoliv přání rozehrát kontakty s Lukašenkem.

Očekávání Minsku

Ohledně USA si Minsk dělá mimořádné naděje. Vždyť Carpenter se nesetkal jenom se zástupcem ministerstva obrany, což by bylo na jeho úrovni, ale také s prezidentem. Ten nazval USA „globální světovou říší“ a „prvním státem světa“. Takovéto oslovení Američané od běloruského vůdce nikdy neslyšeli. U oficiálního Minsku politika Washingtonu vždy vyvolávala jen negativní hodnocení. Navíc prezident mnohokrát Američany obvinil z „nečestnosti“ a licoměrnosti.

Carpenter v poklonách nezůstal pozadu. Lukašenkovu samolibost potěšil slovy o tom, že USA považují za důležité „posuzovat otázky evropské bezpečnosti zejména s Běloruskem“ s tím, že Washington „vysoce cení neutrální úlohu“ republiky v ukrajinském konfliktu. To dobře ladí s návrhy polského ministra zahraničí, který nedávno navštívil Minsk, aby společným úsilím Minsku a Varšavy docílili změnu formátu jednacího postupu ve věci Ukrajiny. Vypadá to, že v Minsku se už souhlasí s propadem hospodářské politiky na oplátku za zvýšení svého postavení na mezinárodní scéně. V horším případě bude možné, že  zlepšení vztahů se Západem i s USA bude Bělorusku sloužit k možnosti „prodat“ je Rusku za příští půjčky a dotace.

Hrají na ambicích

Bělorusko se už nachází na hranici, kdy ztrácí kontrolu nad politickými hrami kolem sebe a nad svými vztahy s Ruskem. Minsk svým objímáním Carpentera plivl směrem k Moskvě. Američan je znám svojí rusofobií a organizováním a podporováním nestability na různých místech světa. Přitom Bělorusko ještě nedávno tvrdilo, že je připraveno přijmout spolu s Ruskem novou vojenskou doktrínu Svazového státu a pokračovat v další vojensko-strategické spolupráci obou zemí. A najednou vede běloruská vláda jednání s těmi, kteří považují Rusko a tím i jeho spojence za své potenciální nepřátele.

Bělorusové přistoupili na akreditování vojenských atašé u velvyslanectví obou zemí. Znamená to, že o současných složitých geopolitických podmínkách dovolí Američanům oficiálně shromažďovat informace o ozbrojených silách země a dohlížet na vojenská cvičení. Zřejmě dalším krokem Washingtonu bude návrh na společná vojenská cvičení s armádami NATO.

Lukašenkovo prohlášení, že bez účasti USA není možno rozhodovat ani jeden regionální nebo globální problém, už neznamená jen snahu zalíbit se Američanům. Poprvé za posledních 20 let začíná Minsk novou etapu spolupráce s USA a Washington spolu s Bruselem mohou být alternativou k Rusku. Američané sázejí na problémy v politických ambicích běloruského vedení a zahájili postupný rozklad vojensko-politické spolupráce Minsku a Moskvy. A právě na ní byl založen svazek těchto dvou států.

Převzato z Lenta.ru

Přejít do diskuze k článku 58 komentářů