Ruská elita, to je hanba, za níž musí pykat celá společnost

Boris Grigorjev

27. listopadu 2016

V normální zemi musí za budoucnost a prosperitu odpovídat elita. Avšak v Rusku se toto slovo používá buď v uvozovkách, nebo s pohrdáním: „elitka“, „ilitka“. Takovou odpovědnou součást obyvatelstva nemáme. Ti, kteří zemi řídí, to činí tak, že se nabízí otázka, čí tato elita vlastně je?

Známý ekonom Gontmacher kdysi řekl: „Zásluhou mimořádně vysokých cen ropy a plynu v posledních dvanácti až třinácti letech jsme získali mnoho bilionů dolarů.“ Podle dalšího ekonoma to bylo 2,5 až 5,5 bilionů, ale před národem to bylo utajeno.

Začátkem sedmdesátých let se za 6 let postavil automobilový gigant Kamaz. Jednalo se o 7 nových závodů, půlmilionové město a desítky souvisejících závodů po celé zemi. Město bylo obklopeno zemědělskými podniky, které jej zásobovaly. Byly připraveny desetitisíce specialistů. Tak tehdy pracovala „strana a vláda“, které se dnes vysmívají současní „kapsářští“ (tedy pracují pouze pro svoje kapsy) politici. Na celou stavbu bylo vynaloženo 4 až 5 miliard USD. Přitom se nemalá část zařízení nakupovala v zahraničí. Vyjádřeno v dolarech a s ohledem na tehdejší a dnešní cenu dolaru vyšel automobilový závod na 50 miliard dnešních dolarů. Na olympiádu v Soči padla téměř stejná částka, přičemž skoro polovina prostředků byla rozkradena. Sovětský komplex dosud vyrábí, ale olympijské objekty jsou jen ztrátové.

Tehdy bylo možno za bilion dolarů postavit 20 velkých závodů se dvěma miliony pracovních míst a potřebná města pro 10 milionů obyvatel. Vše od nuly a v prázdné stepi. V té době byla státní pokladna naplněná příjmy. V sovětských pětiletkách bylo ve výstavbě 2000 velkých závodů. Dvacet největších objektů bylo za 10 až 15 let schopno přežít i kritická devadesátá léta.

Podívejme se na dnešních několik bilionů dolarů, které jako s nebe spadly od roku 2000 do rukou vedení země. Podívejme se na výsledek. Jen za posledních 10 let v Rusku zmizelo 40 tisíc velkých a středních závodů. Jejich počet klesl ze 100 tisíc na 60 tisíc, ročně průměrně o 4 tisíce. To je přibližně 20 milionů pracovních míst. Znamená to pustnoucí a degradující města, především malá a střední, vymírající vesnice, slábnutí infrastruktury a silnou degradaci sociální sféry.

Namísto vytvoření dvou milionů nových pracovních míst a fungujícího průmyslu probendilo politické vedení dnešního Ruska 20 milionů, které mohly být k dispozici. Namísto vybudování nových měst a obhospodaření ohromného území existuje projekt dvaceti aglomerací (v prosinci jej bude posuzovat vláda). Podstatou projektu je koncentrace veškerého obyvatelstva země na 5 až 7 % plochy jeho území,. ostatní se změní na divočinu.

Co se stalo s biliony, když ve výsledku je ne toliko nula, ale hluboké mínus? To bude muset řešit budoucnost, bude-li to chtít řešit. Tak jako tak to nemá smysl, co se jednou ztratilo, ztratilo se navždy. Může být vedení země, které dopustilo takové kolosální rozhazování, považováno za elitu? Může rozpracovat principiálně jiné, ne už lidožroutské vidění budoucnosti? Asi ne.

Otázka „Proč žiji“ odlišuje člověka od zvířete. Pro zemi je základní otázka: „Spravedlnost pro všechny, nebo jen pro vyvolené?“ V zemi v níž 80 (i více) procent národního bohatství jde jen jednomu procentu občanů, je odpověď na tuto otázku daná – je pro vyvolené. Ostatní desítky milionů obyvatel jsou zbyteční – nepotřebný odpad.

Vyvolení v žádném případě dobrovolně nevydají to, co ukradli lidem a státu. Aby si udrželi vládu nad nakradeným, jsou ochotni vybít třeba polovinu obyvatelstva.

Na Ukrajině „zbyteční lidé“ ubývají. U okradeného a podvedeného obyvatelstva se odvádí pozornost od zásadní otázky: Kdo všechny okradl a uvedl do pekelné bídy a beznaděje. A jestli si někdo myslí, že je to v Rusku jiné – naivně se mýlí.

Na ruskou elitu se není možno spoléhat ani při řešení naléhavých otázek, ani při samotné záchraně. Není schopna ničeho jiného než vlastního obohacování a rozkrádání. Za čtvrtstoletí své vlády to dokonale předvedla. Dokonce s ní nedokázal nic udělat ani mocný Putin – ani jeho příkladné výsadky v posledním roce, ani veřejné výprasky, takové jaké byly v ruské Akademii věd. Jenže kdo ví, nakolik je to snaha přivést zkaženou elitu k rozumu, a ne manévr k zamlžení.

Ze všeho plyne jeden závěr: To, co měla udělat pro zemi elita, musí dělat celá společnost. To jest hledat řešení pro přežívání, zformulovat je a vyvíjet nějakou aktivitu. Toto ale není dobrá varianta, společnost k tomu není uzpůsobena a připravena. Pokud se k tomu odhodlá, bude chybovat, propočty budou špatné a následkem budou nekonečné problémy. Těm by bylo možno se vyhnout řešením „shora“. Avšak hlavní problém je v tom, že reforma shora nebude. Nahoře není zdroj ani motiv k těmto reformám. To je potřeba vzít v úvahu.

Převzato z Politobzor.net

***

Jak změní CIA nový ředitel Mike Pompeo

Dmitrij Minin

30. listopadu 2016

Trump pokračuje v sestavování svého týmu. Poté, co dal do čela Rady národní bezpečnosti svého člověka, generála Michaela Flynna, povedlo se mu usadit svého člověka jménem Mike Pompeo do mimořádně důležité funkce ředitele CIA. Pokud se republikánské partajní špičce podaří vnutit Trumpovi do funkce ministra zahraničí člověka, kterého nemá zcela pod kontrolou, může být jeho vliv dost omezen. Zatím kolem toho probíhají boje. V minulosti se už nejednou stalo, že se těžiště zahraniční politiky nacházelo v Radě národní bezpečnosti, a ne na ministerstvu zahraničí.

Trumpovi nelze upřít to, že odvážné dosazuje do důležitých funkcí ve státním aparátu lidi, kteří dosud ve vysoké politice nebyli, ale zato jsou neobyčejní. Mezi takové patří nově navržený ředitel CIA Mike Pompeo. Trump slíbil, že bude provádět kádrovou revoluci a činí tak. Mike Pompeo je absolventem vojenské akademie ve West Pointu. V praxi velel tankové četě v trojúhelníku hranic NSR, NDR a Československo. V roce 1991 odešel z armády. Věřil, že v nových geopolitických podmínkách už nemá vojenská kariéra velký smysl. Ukončil právnické studium na Harvardské univerzitě, kde byl také redaktorem Harvard Law Review. Jeho další aktivitou bylo spolu s kolegou založení společnosti Thayer Aerospace se 400 zaměstnanci. Poté se stal prezidentem Sentra International, velké společnosti zabývající se zpracováním ropy. Zde se jeho osud propojil s krajany z města Wichita, s nejbohatšími lidmi Ameriky, bratry Kochy. Je členem správní rady jejich konzervativního informačního a analytického centra institutu politiky v Kansasu – Kansas Policy Institute. Za finanční podpory rodiny Kochů zahajuje  v roce 2010 volební kampaň do Sněmovny reprezentantů. Tam nejdříve pracuje ve Výboru pro energetiku a obchod a potom ve Zvláštním výboru pro zpravodajství.

Trump tím, že vybral Pompea do tak důležité funkce, jako je ředitel CIA, vzal zřejmě v úvahu jeho všestranné schopnosti, ale též jeho podporu osobně bratry Kochy. Politické názory Pompea v mnohém souhlasí s názory Trumpa. V Kongresu se podílel na odhalování činnosti Hillary Clintonové. Byl jedním z jejích hlavních pronásledovatelů, soustavně nastoloval téma její odpovědnosti za únik tajné elektronické pošty a smrt amerických diplomatů v Libyi. Získat podklady mu umožnila účast ve skupině vyšetřující události v Benghází.

Jak Trump, tak Pomepo jsou posedlí Íránem. Dohody Obamovy administrativy s Teheránem Pompeo považuje za poraženecké, přeje si pokračování omezených sankcí a návrat těch, které byly zrušeny. Vyzývá k izolaci Íránu nejen ohledně jaderné politiky, ale ve spojitosti s jeho údajnou celkově agresivní politikou. Těší se, že spolu s Trumpem zavedou tvrdou linii k Teheránu.

Podle něho má prvotní odpovědnost za občanskou válku v Sýrii režim Bašara Asada a je nezbytné proti němu rázně zakročit. To, co se podniklo, považoval za nedostatečné a vyzýval vůči Damašku v podstatě k vojenskému řešení. Avšak časem, zřejmě pod vlivem toho, co viděl, začal svůj postoj měnit na podobný Trumpovu, což znamená, že hlavní hrozbou je IS a zejména s ním je potřeba bojovat. Dostal se do konfliktu s ředitelem Národní zpravodajské služby Jamesem Clapperem a náměstkem ministra obrany Robertem Warkem, které obvinil, že podporují zkreslování informací poskytovaných Ústředním velením (CENTCOM) ozbrojených sil USA na Blízkém východě. Je přesvědčen, že bylo snižováno riziko IS, že byl záměrně dezinformován americký lid. Nelze se divit, že při perspektivě jmenování Pompea ředitelem CIA Clapper odstoupil.

Důstojníci CIA nevěřili ve vítězství Trumpa a jednali s ním přezíravě. Zejména kategoricky odmítali odpovídat na některé jeho otázky s odůvodněním, že k nim nemá povolený přístup. U Clintonové jednali vstřícněji, údajně měla povolení ještě ze své dřívější funkce ministryně zahraničí. Trump to považoval za diskriminaci od současné vlády v předvolebním boji. Nyní leckdo lituje, že nebyl prozíravější. Stalo se však také, že Pompeo žádal po Kongresu, aby neumožňoval Clintonové zpravodajské brífinky, protože nedokáže zacházet se státním tajemstvím. Nový ředitel se jistě bude snažit dát do pořádku to, že mnoho struktur výkonné moci je ve službách jedné strany – Demokratické. Hromadné čistky nebudou, ale udělá to racionálně a věcně.

V době, kdy byl Pompeo kongresmanem, nijak nevystupoval ohledně Ruska. Na jeho postoje je možno usuzovat jen nepřímo, ze záležitostí, které nějak s Ruskem souvisely. Velmi nekompromisní byl ke Snowdenovi, jeho jednání považoval za zradu, zasluhující nejvyšší trest. Nepřipouštěl žádné omilostnění. Rusko, které Snowdena ukrylo, nazval „zemí známou svými kybernetickými útoky a porušováním občanských svobod“. Ostražitost k Moskvě je zřejmá i z jeho posledních vyjádření k Sýrii. Například proces národního usmíření a ukončení vraždění v této zemi nazývá „trik ajatolláhů a Vladimira Putina“. Řekl rovněž, že výměna zpravodajských informací o Sýrii s Ruskem je „škodlivá myšlenka“, neboť může být využita ke škodě USA nebo k útoku na syrské cíle a vojsko, které je loajální k Washingtonu.

Přesto jsou tyto osobitosti Pompea součástí jeho racionality, snahou vyhmátnout správnou cestu, schopností rychlého přijímání nových skutečností a ochotou k velitelské disciplíně. Tyto vlastnosti jej mohou vést ke konstruktivním postojům. Určující bude jednání Trumpa. Pokud ten se rozhodne k tomu, co už sdělil, tedy že součinnost v Sýrii s Ruskem odpovídá americkým národním zájmům, bude se Pompeo zřejmě lehce zbavovat svých dřívějších předsudků a bude efektivně plnit rozhodnutí svého velitele.

Převzato z Fondsk.ru

***

Jak je nebezpečný americký „Vzteklý pes“

Ljubov Stěpušova (Ljulko)

2. prosince 2016

Trump představil jednu z klíčových postav jím budované vlády – šéfa Pentagonu. Jedná se o generála námořní pěchoty na penzi Jamese Mattise, majícího tři přezdívky: „Vzteklý pes“, „Chaos“ a „Voják – mnich“. Vyznačuje se puntičkářskou přímostí a nepřátelstvím k Íránu. Rusko s ním může spolupracovat, protože je soustředěn na boj s terorismem.

Puntičkář, který se stane politikem

Mattis má 66 let, v roce 1991 byl ve válce v Perském zálivu a později v Afghánistánu a v Iráku a mezi léty 2010 až 2013 šéfoval v Ústředním velení v USA. Podle amerického tisku je to jestřáb, považující Teherán za „jedinou trvalou hrozbu stabilitě a míru“ na Blízkém východě. Vyjmenoval nebezpečí pro USA a jejich spojence pocházející od Íránu: jaderný program, vývoj moderních balistických raket, blokování Hormuzského průlivu, kybernetické útoky , podpora Hizballáhu v Libanonu a Sýrii a Hútíů v Jemenu.

Ohledně Ruska došel k závěru, že se Putin snaží „rozbít NATO na kusy“ Řekl: „Lidé se ptají, zda se Putin nezbláznil, neztratil rozum? Podle mne není problém jen u Putina. Říká se, že jakmile Putin odejde, bude v Rusku lépe. Myslím si, že to jsou sny.“

Washingtonský močál čeká na vysušení

Trump chce údajně do vlády dostat profesionály, kteří neslouží pro peníze, ale pro ideu „opět učinit Ameriku velkou“. Demokraté i Republikáni, aktivisté z Never Trump i Never Hillary a další, všichni se shodují, že se Mattis na funkci ministra obrany hodí. Je však jedna podmínka: Podle zákona potřebuje jakožto bývalý voják souhlas Senátu. Od jeho vojenské služby uplynuly jen tři roky, namísto stanovených sedmi. Zdá se, že to nebude problém, protože se poukazuje na to, že jedna věc je být dobrým vojákem a jiná dobrým úředníkem. Být šéfem Pentagonu je spíše práce politická. Pentagon se nedá řídit stejně jako divize námořní pěchoty.

Kromě toho je v USA tradicí jmenovat ministrem obrany civilistu, aby zajistil kontrolu armády. Jenže tady nejde o kontrolu, ale o zachování dřívějšího přístupu k zahraniční politice. Mattis by mohl zvoleného prezidenta a jeho tým ochránit před unáhlenými kroky v oblasti národní bezpečnosti nebo od radikálního odklonu od tradiční americké zahraniční politiky. Takto na jmenování Mattise pohlížejí Demokraté.

Republikánský přístup vyjadřuje analytik Ralf Peters. Říká: „Za posledních 16 let jsme viděli civilisty, kteří neměli vojenskou zkušenost, kteří spustili nepromyšlené války a zasahovali impulsivně, aniž by brali v úvahu efekty druhého a třetího řádu. Naopak, generálové nechtějí svá vojska posílat do války. znají složitost i cenu.“ Podle Peterse je Mattis člověk s charakterem, a ne washingtonský patolízal. Má ušlechtilého ducha. Je to skutečný vlastenec, ne křikloun. Bude dělat to, co je správné, ne to, co je účelové. Nikdy nepůjde s většinou, pokud by to mohlo škodit naší zemi.

Řiďte se rozumem, dříve než použijete zbraň

Trump na setkání v Ohiu potvrdil, že nová administrativa nepůjde cestou Obamy a nebude svrhávat nepohodlné režimy. A ještě jedna citace „Vzteklého psa“: „Jste součástí světa strašlivé síly. Dříve než použijete zbraň, řiďte se rozumem.“

Převzato z Pravda.ru