Ukrajina 2013 – 2014: Odpor na východě (2. díl)

Reklama


Na východě Ukrajiny docházelo k opačnému vývoji než na západě a vládní budovy tam obsazovali demonstranti oponující událostem v Kyjevě. V neděli 23. 2. 2014 se konala velká demonstrace proti nové ukrajinské vládě v krymském Sevastopolu. Během demonstrace padlo rozhodnutí vytvořit jednotky domobrany a byl zvolen nový starosta, ruský občan, Alexej Čalij, který prohlásil, že město nebude poslouchat novou vládu, která se k moci dostala násilím. Některé radnice krymských měst vyvěsily ruské státní vlajky. Taťjána Jermakovová, která byla v čele ruské komunity v Sevastopolu, dokonce poslala do Kremlu žádost, aby Rusko vojensky „zabránilo genocidě ruských obyvatel Krymu“. Byla si vědomá toho, že nová ukrajinská vláda se může rozhodnout potlačit krymský odpor k ní vojenskou akcí. Na Krym 25. 2. 2014 dorazilo několik poslanců ruské Státní dumy a jeden z nich prohlásil: „Nikdy neopustíme lidi, které považujeme za vlastní“. Úřadující ukrajinský prezident na tyto akce reagoval tím, že oznámil, že se sejde s představiteli bezpečnostních složek. Po schůzce řekl, že se shodli na tom, že nepřipustí žádné známky separatismu nebo ohrožení územní celistvosti Ukrajiny.

Rusko rozhodně nemělo v úmyslu přenechat Západu celou Ukrajinu, když bylo jasné, že celá Ukrajina se Západem stát nechce. Podle Kyjevského mezinárodního sociologického institutu bylo v listopadu 2013 39 % Ukrajinců pro vstup do Evropské unie a 37 % Ukrajinců pro vstup do ruské Celní unie. Na západní Ukrajině bylo pro vstup do Evropské unie 69 % respondentů a pro vstup do Celní unie 11 %, v centrální Ukrajině 43 % pro EU a 27 % pro Celní unii, na jižní Ukrajině 51 % pro vstup do Celní unie a 29 % pro vstup do EU a na východní Ukrajině 61 % pro vstup do Celní unie a 15 % pro vstup do EU. (ZDE) Podle jiného průzkumu veřejného míněni z poloviny prosince 2013 bylo na západě Ukrajiny pro vstup do EU 82 % dotázaných, v centrální Ukrajině 56 % dotázaných a na východě Ukrajiny 18 % dotázaných. Pro vstup do ruské Celní unie tam bylo 61 % dotázaných. Na jižní Ukrajině bylo pro vstup do Celní unie 54 % dotázaných. Země tedy byla v otázce vstupu do Evropské unie výrazně rozdělená. Přispívalo k tomu i to, že na jihu a východě Ukrajiny mluvila většina obyatel rusky a obrat západní Ukrajiny na Západ znamenal, vzhledem k americké politice vůči Rusku, že by se Rusové měli obrátit proti Rusku. V roce 2000 byla ruština vyučovacím jazykem na 53 procentech škol v Oděse, 55 % v Záporoží, 83 % v Luhansku, 86 % v Doněcku a 99,2 % na Krymu. („A History of Ukraine“ str. 739-743). Ve chvíli, kdy v zemi přestala existovat legitimní vláda, mohly národnostní menšiny začít prosazovat své odlišné politické názory.

Ruské ministerstvo zahraničí vydalo prohlášení, ve kterém obvinilo Západ, že sponzoruje převzetí moci na Ukrajině extrémisty a teroristy a že mu jde „jen o jednostranné geopolitické kalkulace“ (připomínalo tak USA jejich touhu zbavit se ruské konkurence ve světové politice). „Neexistuje ani známka reálného zhodnocení kriminálních činů extremistů, včetně neonacistů a antisemitů“, psalo se o násilném převzetí moci na západě Ukrajiny. Strana Svoboda, která měla největší zásluhu na převratu v Kyjevě, se hlásila k odkazu Stěpana Bandery, který vedl západoukrajinskou armádu, jež měla až 100.000 vojáků a která na konci 2. světové války bojovala na straně fašistického Německa proti Sovětskému svazu. Jejím cílem byla nezávislost Ukrajiny.

Přejít do diskuze k článku