Úleva

Horké léto 2028 sláblo velmi pomalu, spát se asi dneska bude mimořádně mizerně.

Robert se vracel z neúspěšné schůzky se zákazníkem.

Jak se zdálo, další příležitost je v háji.

Pro okolojdoucí šlo o mladého může v bezvadně padnoucím obleku – a nikdo neviděl do jeho duše, kde se střídal chaos a vztek a hlavně – pocit bezmoci.

Byla to přece jen velká akce a s insolvencí si nelze zahrávat … už teď je na hraně a jak si jednou bude moct každý na rejstříkových webech přečíst, jak to s ním je … no a pak bude důvěra s konečnou platností v háji a musí se někde jinde vynořit jako někdo jiný … a to znamená další náklady, nehledě k tomu, že jsou investigátoři zaměření na odkrývání osobní historie

Ale přes všechny jeho pocity se v jakýchsi příbojových vlnách převalovaly nejvíc ze všeho vlny nenávisti …

… nenávisti k celému světu …

Robert právě procházel kolem stánku místního pekaře Siberjana, kde si kupoval dva koláčky – ne víc – starý, poněkud zchátralý stařík.

Když šli kolem něho, zařval Robert „Tu máš !!!!“ a srazil staříka na chodník obrovskou ranou, ve které byly obsaženy všechny jeho fyzické síly – stejně jako všechny bolesti jeho zčernalé duše plné aktuální nenávisti …

Stařík se odkutálel několik kroků od stánku a po chvíli zděšeného ticha začal bolestně naříkat.

Siberjanova černovlasá dcera Tamara, která zrovna ve stánku obsluhovala, stála jak socha a držela v rukou sáček s oběma koláčky, které chtěla právě dát staříkovi, jenž u ní pravidelně nakupoval (a vždy jen dva koláčky – nikdy víc) …

S vytřeštěnými očima se dívala na Roberta, který zhluboka oddechoval a stále opakoval …

„To je úleva, to je úleva,

a pak dodal s neskrývanou slastí :

„… to se bude dneska spát“ …

Stařík se mezitím posadil a z jeho roztřesených úst se ozvalo přiškrceně :

„Co děláte … vyrazil jste mně zuby … jste blázen nebo co? “ …

Roberta při pohledu na krvácejícího a podle jeho mínění i drze odmlouvajícího staříka znovu zachvátil a zaplavil vztek – i když už přece jen vztek menší než byl ten, který jeho tělem projížděl tam a sem ještě před chvílí:

„Drž pysk. Na vás parazity dřu a on má ještě hubu. Nebo chceš snad ještě přidat pár dalších? Buď rád, že mám srdce a spokojím se s jednou ránou uvolňovačkou …“ …

… a Robert, u kterého byla skutečně znát v obličeji i v jeho pohybech značná úleva a uvolnění odcházel směrem k parkovišti, kde měl zaparkované svou ostře červenou Toyotu, ročník 2026 …

-.-.-.-.-.-

Soucitná, ale přes své mládí pouličních poměrů už dobře znalá Tamara konejšila mezitím staříka, který měl obličej od krve z vyražených zubů svou arménskou češtinou:

„Pán – výkoňák moc zlý, moc zlý je vykoňák – ale on taky pravdivý – tady teď.

Vy, pán Terčový, být radostný, že jen nějaký zuby pryč. Být taky výkoňáci, kterým nestačí jedna rána a bít dlouho, dlouho moc – až Terč, až Terčový pán být na kaši …“

Rozhledla se, jestli se zas neblíží nějaký jiný „výkoňák“ nebo naopak poflakující se mládenec, který přemýšlí, co s načatým večerem (což byla druhá nepříjemná skupina, která si potrpěla na podobné věci) … no a když nic podobného a v tomto smyslu podezřelého neviděla … povzdechla si a pokračovala:

„Je to špatná moc špatná věc přijít do cesty vykoňák, když mu nedaří v práci, v obchodě, v politice, v kradení … Staří lidi myslí, že nebezpečná výkoňák jen když bije pěstí do druhé dlaně a zuřivo rozhlížet, kde bouchnout a ulevit a jak vy tady říkáte „vypustit páru“.

Jo, jo … ale jsou taky jiná výkoňák jako tento vykoňák …“

… dokončila smutně a rezignovaně Tamara, zvedla se a vrátila se do svého stánku pro mobil, aby staříkovi zavolala pro pomoc …

Číslo měla už dávno připravené …

PS

Moje burlesky znamenají obvykle zveličení.

Tato je výjimkou – kam se hrabe příběh s „ránou uvolňovačkou“ na soustředěné, půlhodinové bití bezdomovce na pardubickém nádraží završené zapálením vlasů … a se smrtí kvůli vnitřním zraněním na závěr…

v Chrudimi dne 7. 9. 2015