Vypluje ještě někdy?

Reklama


Kdysi obávaná bitevní loď armády pracujících – Komunistická strana – po prohrané bitvě, která vlastně ani bitvou nebyla, ale jen jakousi šarvátkou, již čtvrtstoletí nečinně kotví ve smrduté Kapitalistické zátoce, na rejdě zvané Poslanecká sněmovna. Posádka na pokyn z kapitánského můstku přetřela název lodi, ze stěžně již dávno stáhla bojovou zástavu se srpem a kladivem a namísto ní pověsila na ráhno dvojici třešní, aby tam, snad z piety, zůstala alespoň jakási bledá připomínka dřívější rudé. Prořídlá a stárnoucí posádka z posledních sil udržuje ještě jakous takous provozuschopnost lodi.

Kapitán nechal demontovat lodní kompas a ponechal si jen radar, kterým pilně pročesává okolí, aby včas zachytil, kde co letí a mohl včas uhnout. Na volné moře již nehodlá vyplout, proč také? Za klidné kotvení nemusí platit, naopak pobírá od majitelů rejdy pěknou gáži, dokonce i na většinu osazenstva lodního můstku se dostalo. Na volném moři je nebezpečno, hrozí nevyzpytatelné živly, může dojít i ke střetu s jinou válečnou lodí a výsledek takového střetu je nejistý. Vždyť není pomalu ani z čeho střílet! Před časem, ve zmatku během překotného spouštění bojové zástavy a přemalovávání názvu lodi, tehdejší osazenstvo lodního můstku zašmelilo i nejmohutnější kanon z hlavní dělové věže. Ten, pro svojí mohutnost a obrovskou ráži měl i svoje jméno, jmenoval se Rudé právo. Zadarmo ho nechali zprivatizovat tehdejšímu veliteli hlavní dělové věže, ten ho demontoval, přejmenoval a převezl, patrně za pěkný bakšiš, na nepřátelskou loď. A kterým směrem vůbec plout, když chybí kompas, a dokonce i sextant někdo ukradl?

Občas někomu z posádky povolí nervy z toho nicnedělání a vystřelí zoufalou ránu z malokaliberního děla na některé z postranních dělových věží. To se však nesmí, majitelé kotviště se potom zlobí, že nemají klid na svojí práci, která spočívá v pilném svinění Kapitalistické zátoky.

Páchnoucí krusta slizkého svinstva, jíž je pokryta Kapitalistická zátoka, ozdobená krajkou smrduté pěny, je rok od roku silnější a hrozí, že zanedlouho se loď nedokáže uvolnit z jejího sevření, ani kdyby z lodního můstku čirou náhodou zazněl povel k vyplutí. A jestli nevypluje teď, tak časem v žíravé tekutině Kapitalistické zátoky zkoroduje úplně a potupně půjde ke dnu. Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by tam nahoře, na kapitánském můstku, o nějakém povelu k vyplutí vůbec uvažovali.

V některých šedivých hlavách stárnoucí posádky se uhnízdila neodbytná vzpomínka na již téměř zapomenutou legendu – na křižník Potěmkin. Cítí, že nezbývá mnoho času, že je třeba jednat, tak jako kdysi na Potěmkinu – vymést lodní můstek od zpohodlnělých důstojníků, naházet je přes palubu, vztyčit rudou a vyplout na širé moře, od přístavu k přístavu. Jen v nových přístavech lze doplnit prořídlou posádku o nové plavčíky a nové kadety. Bude třeba vybojovat i nejednu bitvu, ale nešť, vždyť jejich loď byla postavena pro boj a nikoliv k zahnívání na rejdě. Nebyla postavena proto, aby dle potřeb majitelů rejdy dotvářela vhodně kouřovou clonu nazývající se demokracie, kterou potřebují, aby na ně nebylo vidět, když s velkým nasazením pokračují ve svinění zátoky. A třeba se při dunění bitvy probere i armáda pracujících, která již téměř ztratila naději – uvědomí si, že jejich bitevní loď opět vyplula, že není ještě vše ztraceno, že nastal čas jednat.

Přejít do diskuze k článku 27 komentářů