Zemědělství na rozcestí

Reklama


Loni (nebo už předloni?) vyvolala věta indického ministra hospodářství pronesená jenom tak letmo při soukromém hovoru veliký poprask. V rozhovoru se probírala situace v indickém zemědělství. Ministr neprozřetelně pronesl asi tato slova: „U nás máme 300 miliónů rodin zemědělců, k uživení všech našich obyvatel by stačilo takových sto tisíc dobře fungujících velkofarem.“ Nebylo to tedy nějaké oficiální prohlášení ministra. (V Indii se 62 % obyvatelstva živí zemědělstvím. Indie má miliardu a dvě stě miliónů obyvatel, po Číně je to druhá nejlidnatější země světa.) Musíme uznat, že ministr měl pravdu. Novináři to ovšem nafoukli do obludných rozměrů a ministr málem musel podat demisi. Problémem, o kterém ovšem ministr nemluvil a ani novináři se nezmínili, je, co by zřízení velkofarem znamenalo pro tu obrovskou spoustu drobných zemědělců. Nahnat je do moře a utopit? Takový malozemědělec uživí jakž takž sebe a rodinu, zaplatí státu daně a občas a jenom výjimečně jde něco prodat na trh. Takové zemědělství je samozřejmě naprosto nevýkonné a neefektivní. Jak to budou Indové řešit, je ve hvězdách.

Podívejme se třeba na způsob, jak totéž řešil „nejkrutější diktátor v historii světa“ Josif Vissarionovič Dzugašvili – Stalin v Sovětském svazu. Začít ale musím Leninem (Vladimir Iljič Uljanov), který po revoluci prostě všechny šlechtické, církevní a velkostatkářské majetky znárodnil. Veškerá půda zkrátka patří státu a šmytec. No a přidělil půdu bývalým nevolníkům. Půda patří těm, kteří na ní pracují. Tímto aktem, tedy Dekretem o půdě, si docela naklonil rolníky, takže z jejich strany nehrozily nějaké vzpoury. Státní půda byla pronajata rolníkům na neomezenou dobu. Pouze kdyby na ní přestali pracovat, to by se zase vrátila státu. Solidní řešení, no ne? (V kolébce demokracie, v Anglii, patří většina půdy několika landlordům, velice zajímavé je čtení, jak ke svým obrovským plochám půdy přišli. Zato v Číně je půda také státní.)

I když Lenin měl poradce, kteří navrhovali, aby velké statky byly přeměněny na státní statky, kde se dosáhne mnohem větší produktivity, byl tento návrh odmítnut s tím, že by si rolníci řekli: „Dřeli jsme na šlechtice, bojary, popy, statkáře a teď budeme dřít zase na stát, je to jako z deště pod okap.“ Prostě politicky to bylo neprůchodné.

Tuto „chybu“, ale v tehdejších podmínkách nebylo možné jiné řešení, napravil až Stalin tzv. násilnou kolektivizací. Se Stalinem se docela kamarádil Majakovskij a Maxim Gorkij, oba byli v USA a znali tamější poměry a oba hučeli do Stalina, jak v Americe dokonale fungují velkofarmy, jaké obrovské výnosy mají, jaká enormní produktivita tam je a že na obdělávání stačí pár lidí. Samozřejmě, že čím větší obdělávaná plocha, tím více můžu používat techniku, traktory, kombajny apod., to je dnes už ovšem známo každému. Takový soukromníček bez traktoru, bez kombajnu, mohl tak mlátit obilí cepy a koníkem či dokonce kravským potahem orat, nikdy nemohl dosáhnout takových výnosů jako velká farma o výměře několika tisíc hektarů.

Takže Stalin okopíroval americký model a nařídil vznik velkofarem a během pár let byla kolektivizace provedena, i když docela násilně. Na velkofarmách (kolchozech a sovchozech) už nebylo potřeba tolik lidí a přitom vyráběly mnohem více potravin. Přebyteční lidé z vesnic se stěhovali do měst a nacházeli zaměstnání v průmyslu. Stalinovi se podařila velká věc – vyvázal spousty obyvatel z „idiocie venkovského života“ (Marx). Proto také mohla bezproblémově proběhnout industrializace celé země a Sovětský svaz dokázal porazit Hitlera a brzy po válce měl i atomové zbraně. Stalin, ať se to komu líbí nebo nelíbí, za dvacet let dokázal z absolutně zaostalé agrární země, kde mužici rozrývali půdu dřevěným rádlem, udělat průmyslovou velmoc. Stalin v podstatě převzal řízení země až v roce 1930 a zemřel v roce 1953, tedy pouhých dvacet let mu stačilo k tomu, aby zvládl to, co západním zemím trvalo staletí! S tímto faktem nikdo nehne! Samozřejmě všechno bylo centrálně řízené a plánované, žádná volná ruku trhu, ta ani v nejmenším neexistovala! Sice na čas, na pár let po smrti Lenina, ji Bucharin prosadil, tzv. NEP (Nová ekonomická politika), kdy tvrdil, že nejdříve musíme vybudovat kapitalismus a teprve potom, na jeho základech, můžeme budovat socialismus, vždyť to prohlašoval samotný Karel Marx. Marx skutečně předpokládal, že socialismus může vzniknout jedině v nejvyspělejších kapitalistických zemích, tedy hlavně v Anglii a potom možná i v Německu. Na carské Rusko pohlížel s despektem.

Ale Stalin to „budování kapitalismu“ moudře zarazil a Bucharin byl popraven zastřelením.

Nelze se nezmínit o lidských obětech tzv. „Stalinova teroru“. Jsou k dispozici statistická data, takže můžeme srovnat sovětskou totalitu s demokratickou Velkou Británií a třeba ještě s Francií, Belgií a Nizozemím i s USA. Není problém dát si na jednu stranu oběti z let 1930 až 1940 v Sovětském svazu a na druhou stranu za stejné roky oběti demokratických států (hlavně v koloniích). Vyjdou nám v podstatě nesrovnatelná čísla. Demokratické státy povraždily řádově!!! mnohem více lidí. Ukáže někdo tyto statistické údaje v televizi, novinách či vůbec v oficiálních sdělovacích prostředcích? Nějak v blízké době, jsem si naprosto jistý, to zveřejněno nebude! (Vyšla i u nás kniha Erica Hobsbawma – Věk extrémů. Krátké 20. století 1914–1991, Argo 2010. Je přístupná i na internetu. Tam lze tato data nalézt. Samozřejmě jsou k dispozici i další podobné publikace.)

Tentýž problém se zemědělstvím řešil i Masaryk po vzniku ČSR. Také jemu bylo známo, že velkostatky jsou mnohem výkonnější a efektivnější než drobní zemědělci. Šlechtické a církevní velkostatky přece byly velice funkční a velice ziskové, přesto je Masaryk nechal rozparcelovat a přidělit drobným zemědělcům, chalupníkům a domkářům, vesnickým zemědělským dělníkům a bezzemkům. Použil vlastně tutéž metodu co Lenin, tedy rozdělil církevní, šlechtickou a statkářskou půdu mezi vesnickou chudinu. A také to bylo z politických důvodů. Nemajetné vesnické obyvatelstvo návrh uvítalo, neboť mělo čerstvou zkušenost z války, kdy vlastnictví i malého kousku půdy a výroba vlastních potravin byly nezpochybnitelným předpokladem k přežití válečné bídy, potvrdilo se to i ve 2. světové válce. Vesnice byly tehdy přeplněné nemajetnými lidmi bez stálého zaměstnání a příjmu. Šířilo se heslo „Půda patří tomu, kdo na ní pracuje.“ Není to tedy heslo kolektivizace po roce 1949, jak mnozí uvádějí, dokonce je to heslo přejaté od Lenina. (Podobně v nějaké africké zemi vyhnali bílé statkáře i za cenu úpadku zemědělství!)

16. 4. 1919 začal platit „záborový zákon“. Velkostatky mohly vlastnit jen 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré. Takto to zdůvodňoval T. G. Masaryk: „Po válce také v našich zemích byly hlad a bída, a lid přirozeně pohlížel nepříznivě na velké latifundie. Záborovým zákonem předešli jsme sociálním výbuchům, protože se lidu dala naděje na získání půdy.“

A ještě přidám jenom tak pro srandu citaci zdůvodňující josefínské reformy (Josef II, 1741 – 1790, církevní reforma z roku 1781) „Církevní majetek je málo produktivní a málo zdaněný, hierarchicky organisovaný klérus představuje příliš nákladný aparát, celibát odporuje lidské přirozenosti i příznivé populační bilanci státu, množství svátků omezuje píli obyvatelstva, zaslibování nezletilých řeholnímu životu jde na úkor počtu platných občanů i stavu finančních prostředků v zemi.“ Zanikla takřka třetina všech klášterů, neboť nevykazovaly „žádnou užitečnou činnost“. Většina byla prodána a přestavěna např. na továrny, sklady apod. V důsledku reforem pokleslo i církevní vlastnictví pozemkového fondu, a to z 10 % na asi 3 % (bráno z hlediska současného území České republiky).

Byla zřízena tzv. náboženská matice. Součástí náboženské matice se stala i solní pokladna a jiné jmění církve. Josefinský stát převzal nad matičním jměním hospodaření a závazek doplňovat tento majetek podle potřeby z majetku státního, poněvadž duchovní byl považován za státního zaměstnance a církev za státní instituci. Náboženský fond byl zřízen v každé zemi monarchie a byl spravován zvláštní komisí za účasti katolické církve. V Čechách vznikl český a na Moravě a ve Slezsku moravskoslezský náboženský fond. Ze strany Svatého stolce byly náboženské matice uznány až roku 1855.

A protože byla zrušena také cenzura, tož Vídeň byla zaplavena všelijakými proticírkevními pamflety a docela drsnými karikaturami. Milostné (sexuální) příběhy kněží, mnichů a řeholnic byly nejoblíbenější. Bouřlivému posměchu se dostalo velikonočnímu umývání nohou. Některé satirické kresby by i dnes vzbudily rozruch. Co tak nějaké otisknout? A poslední srandička, kterou uvedu, je otázka k císaři z divadelní hry Odběhlec z lásky synovské z roku 1785: „Ví-li pak (císař), že můj otec větší cenu má než jeho hrabě? Můj otec pracuje a hrabě zahálí. K mrhání peněz není potřeba hraběte – to dovede leckterý mrcha člověk.“

Dnešní naše církev katolická žádá: „Vraťte vše, co nám ukradli komunisté.“ S tím souhlasím, s tím nemám žádné problémy, protože komunisté církvi vlastně neměli ani co zabavovat či ukrást (viz výše uvedené skutečnosti). Církev katolická by měla prohlásit otevřeně: Vraťte vše, co ukradl církvi Beneš, co ukradl církvi Masaryk a co ukradl církvi císař Josef II. To by byla čestná a poctivá žádost. S tím bych také neměl problémy, pokud s takovou žádostí uspějí v našem Parlamentu a Senátu, proč ne? Ovšem svalovat a osočovat komunisty z něčeho, co neudělali, to je mi jakési podivné. Copak byl komunistou Beneš, byl komunistou Masaryk a byl komunistou i císař Josef II.? Samozřejmě slogan „vrátit vše, co ukradli komunisté“ je pouhý zastírací manévr. Kdyby totiž řekli, jaká je realita, tož to by nebylo vůbec přesvědčivé. Když se to svede na komunisty, tak to přesvědčivé pro obyvatelstvo už ale je. Ostatně církev by měla vyjít s pravdou ven a říci: „My se prostě chceme vrátit do doby těsně po Bílé hoře a basta.“ Takto akorát všechno obkecávají a zamlžují, no mají v tom tisíciletou praxi. Když křesťané dokázali z židovského Boha Jahveho udělat tři bohy, tak proč by nemohli udělat z Josefa II., Masaryka a Beneše komunisty? Vždyť je to pro ně snadné, mají v tom praxi, a umí to dokonale.

Když tedy Nečasova vláda navrhla a Parlament odsouhlasil (Nejvyšší soud posvětil!) církevní restituce, tak buď byli všichni absolutně negramotní ignoranti a naprosto nevzdělaní v historii a neznali činy ani Beneše, ani Masaryka ani Josefa II., anebo to provedli, i když to věděli, v tom případě je to ovšem zločinné protistátní spiknutí a měla by to přece řešit prokuratura! No, ale nic se neděje, když to neřeší dnešní prokuratura, určitě ta další popřevratová prokuratura to už řešit bude. Takže neskrývaná radost kardinála Duky je nějak předčasná a určitě pouze dočasná.

No a teď se dostáváme k tzv. kolektivizaci u nás, která probíhala zhruba tak od roku 1950 až do roku 1955.

Za války a po válce bylo lautr všeho nedostatek. Musíme brát v úvahu, že tehdy fungoval tzv. přídělový systém, což znamená, že vše bylo na lístky (či dnešní mluvou na kupony), bez kuponu si člověk nemohl koupit ani cukr ani chleba ani boty ani látku na ušití košile či kalhoty. Přídělový systém, neboli prodej na lístky, byl u nás zaveden v roce 1939 a bez přerušení vydržel 14 let. Potravinové lístky byly zavedeny na základě vyhlášky protektorátní vlády od 2. října 1939. V prosinci 1939 k nim pak přibyly poukázky na textil a obuv. V srpnu 1940 protektorátní vláda zavedla tzv. lístky pro domácnost jako podklad pro vydávání potravinových a jiných lístků. Zrušen byl až za komunistické vlády v roce 1953, kdy také proběhla měnová reforma. V Británii byl tento přídělový systém zrušen o dva roky později než u nás.

Co takový přídělový systém obnášel, jenom tak zhruba: Pracující dostávali 1 400 gramů cukru, 1 400 gramů masa, 280 gramů slaniny, 560 gramů umělých tuků, 2,9 litru mléka a 4 vejce na měsíc. Dospělí, kteří nebyli zaměstnáni, měli nárok na 1 100 gramů cukru, 1 400 gramů masa, 200 gramů slaniny, 520 gramů umělých tuků a 2,9 litru mléka. Mládež do 20 let měla nárok na 1 400 gramů cukru, 1 800 gramů masa, 480 gramů slaniny, 160 gramů másla, 8,7 litru mléka a 6 vajec na měsíc.

Umělý tuk zvaný margarin mi docela chutnal, chutnalo to jako nějaké podřadné máslo. Krajíc chleba jsem namazal margarinem, posypal cukrem a baštil. Až do svých třiceti let jsem nesnášel fazole, čočku, hrách, škvarky, to bývalo snad denně. Ve škole jsme dostávali týdně lžičku rybího tuku proti křivici, ten mi ale fakt nechutnal, ale polknout jsem musel, jinak by mi dal učitel facku a to jsem neriskoval.

Protože tzv. lístkový systém fungoval od roku 1939, po válce se nemuselo nic nového vymýšlet, úředníci věděli jak na to, měli praxi za Hitlera, takže pouze pokračovali v zaběhnuté praxi. Stejná situace jako za okupace byla i u zemědělců, kde bylo lautr vše evidováno, od počtu dobytka až po počty slepic. Z toho se vypočítalo, kolik musí zemědělec odevzdat státu mléka, masa, vajíček, ale i řepy, brambor dokonce i máku, luštěnin. Řepu cukrovku a brambory musel zemědělec na své náklady zavézt na nejbližší železniční nádraží. Prodat prase tzv. načerno, nebo udělat domácí zabijačku bez povolení, to prostě nešlo, byl to trestný čin. Veterinář sice mohl vydat potvrzení, že prase uhynulo, ovšem to si málokterý riskl, když by se to provalilo, byl by spolupachatelem. Samozřejmě se to všelijak obcházelo, lidi jsou vynalézaví, prase se tajně zabilo a místo něj se koupilo čerstvě narozené selátko. A kdyby přišla náhodou kontrola? No neroste, není čím krmit. Zajisté velcí statkáři se stádem krav a stovkou prasat měli jiné možnosti než většina malorolníků a taky toho pěkně využívali (spíše zneužívali). Přirozeně začalo docházet ke šmelině a padělání přídělových lístků. Za okupace byl za kšeftování s potravinami koncentrák.

Jeden měsíc naše slepice přestaly snášet, měly tu oddechovou pauzu, ale měsíční dodávkovou normu bylo nutné splnit. Takže máti koupila v obchodě dvacet vajíček po koruně a v témže obchodě a téže prodavačce je prodala jako dodávku státu za deset haléřů kus. Takže zaplatila dvacet korun a dostala zpět koruny pouze dvě.

Akorát králíci se nemuseli uvádět do evidence. Měl jsem je na starosti, ale problém byl, kde natrhat trávu, každý kousilínek byl vždycky pokosen a zužitkován, i příkopy u silnice byly přidělovány obecním úřadem, dnes je nám tráva na obtíž. Většinou jsem trhal trávu někde u potoku, jedině tam byla k dispozici tráva, která nikomu nepatřila.

Každé ráno jsem měl také povinnost zanést konvičku s mlékem do sběrny. Mlíkař změřil tučnost a zapsal do knihy počet litrů, teprve pak jsem mazal do školy. Pokud byla tučnost mléka pod 3 %, mlíkař nepřevzal. Dojilo se samozřejmě ručně a to až vlastně do šedesátých let, i v kravínech se tehdy dojilo ručně, neexistoval ještě nějaký dojicí přístroj. Do spousty vesnic nebyla zavedena elektřina (hlavně na Slovensku), a kdyby fungoval dál liberální kapitalismus, tak by nebyla zavedena dodnes, přece zavádět do zapadlých vesnic elektřinu by neneslo žádný zisk. I já jsem ještě psával domácí úkoly při petrolejce.

V roce 1947 bylo navíc nevídané sucho, tudíž úroda obilovin byla nepatrná, hrozil hlad. Obilí se dovezlo ze Sovětského svazu. Pomáhalo nám i USA s tzv. programem UNRA. To k nám na vesnici jednou za měsíc přijelo americké nákladní auto upravené jako pojízdná prodejna a prodávala hlavně masové konzervy, cukr dokonce i čokoládu. Jak jsme my děti tak očumovaly, tož někdy do našeho hloučku vhodil i hrst žvýkaček. Nastal boj, kdo urve nejvíc, zajisté jsem se oněch rvaček zúčastňoval a někdy dokonce i úspěšně. Potom dalších čtyřicet let žvýkačky už nebyly. Zase i zde můžeme srovnat potravinovou pomoc z USA a ze Sovětského svazu. Je to ale nesrovnatelné. Jistě, Američané to měli přes moře, kdežto ze Sovětského svazu se to dovezlo po kolejích. Navíc to byla jejich povinnost, vždyť nás osvobodili od fašismu.

Nějaký únorový převrat (rok 1948) většina zemědělců ani nezaregistrovala, rádio vlastnil málokterý a noviny nekupoval snad ani jeden, no nač taky. Pro běžné zemědělce, tedy pro těch 90 % rolníků, únorový převrat neznamenal vůbec nic, pro ně se nic nezměnilo, státní dodávky nebyly zrušeny, byly platné přece už za Hitlera. Jistě, pro město a pro statkáře to znamenalo moc, pro ně to byla pohroma, to je fakt.

Akorát my ve škole jsme určité změny zaregistrovali, už jsme náhle přestali oslovovat učitele pane a začali používat oslovení soudruhu učiteli, soudružko učitelko. Také jsme se přestali na zahájení vyučování modlit Otčenáš a místo toho jsme začali zpívat Píseň práce. Učitel sundal kříž z čelní stěny a dal ho do skříně. Když přišel pan farář na hodinu náboženství, zase kříž ze skříně vyndal a pověsil na čelní stěnu, na konec hodiny zase odnesl kříž do skříně. Bylo úplně samozřejmé, že nám snad všem slavnostně přivázali na krk pionýrský šátek.

No a v takové situaci začala kolektivizace. Násilně dobrovolná či dobrovolně násilná.

Dědové říkali: Měli jsme kousek pole, pár hektarů, a proto jsme přežili I. světovou válku. Otcové říkali podobně: Ten kousek pole nás uchránil před hladem za krize a přežili jsme i II. světovou válku. Samozřejmě nikdo se této jistoty nechtěl jen tak vzdát a vstoupit do družstva, i když majetek, tedy pole, nadále byl veden katastrálním úřadem na jejich jména – však po převratu jim byl bezproblémově vrácen.

Tak se na to muselo jít jinak. Předepsané dodávky státu se nenápadně zvyšovaly. Kdo nevstoupil do JZD, musel odevzdat dle výměry polí tolik a tolik obilí, luštěnin, brambor, tolik a tolik masa a vajíček a mléka, a to skutečně nešlo splnit, ty dávky byly až tak vysoké, že by jim nic nezůstalo. No a tak dobrovolně nuceně podepsali vstup do družstva. No a těm, kteří nesplnili předepsané dodávky, byl zabaven majetek, dělo se něco podobného jako dnešní exekuce. Říkalo se tomu likvidace kulaků. Dal jsem si tu práci a vyhledal data. Na pět vesnic připadá jeden vystěhovaný, který s rodinou odešel do průmyslu, většinou do Ostravy, jiní odešli do pohraničí na státní statky. Do vězení šli pouze ti, co se dopustili trestných činů šmeliny, keťasové apod.

Začátky skutečně nebyly nijak růžové, to je fakt, ale za pět let, kolem roku 1960 už nikdo nechtěl soukromničit, však ani jedno jediné JZD se v roce 1967 až 1968, kdy byla možnost vystoupit, nerozpadlo, nikdo už nechtěl svá pole nazpět. Vesničané si dokonce pochvalovali a už by neměnili. Velké zásluhy na zvelebení vesnice měl Lubomír Štrougal. Takové JZD Slušovice (Ing. Čuba), to byl vzor a příklad k následování. A fakticky spousta družstev začala podnikat stejně jako ve Slušovicích. Škoda, že tomu byla po převratu učiněna násilná přítrž. I Havel se přidal na štvanici na Ing. Čubu, asi tušil, že prosperující JZD v kapitalismu nejsou žádoucí.

V době tzv. Husákovské normalizace už družstva byla výdělečná a nepotřebovala dotace, vesnice se vyrovnala městu, ba častokrát na tom byli vesničané lépe než měšťáci. Ve výrobě potravin jsme v té době byli naprosto soběstační a dokonce jsme mohli 20 procent produkce vyvážet. Po násilném zrušení družstev nastal obrovský úpadek a propad našeho zemědělství. Vždyť polovinu potravin dovážíme, tehdy jsme 20 procent vyváželi, dnes 50 procent dovážíme! Není divu, když naši politici jsou přesvědčeni, že je mnohem výhodnější potraviny dovážet než je doma pěstovat. Hovězího a vepřového masa máme v EU nadbytek, proto zrušte chovy, za každý zrušený chov dostanete náhradu. Nač pěstovat nějaké obilí, raději pole zatravněte, dostanete za to dotace z Bruselu.

Co to jsou ty dotace? Dotovat něco znamená podporovat či přidělovat. Takže jak to funguje. Nejdříve musíme, tedy vláda a ministerstvo financí musí, poslat do Bruselu ročně řekněme tak 30 miliard. A úředníci z Bruselu nám nazpět pošlou 32 miliard, protože ještě nejsme plně rozvinutá země, tak nám ty dvě miliardy přidají, zato třeba zase Německu jako vyspělé zemi, pošlou o něco méně. No a potom to přidělují různým žadatelům na předložený projekt. Jako kdybychom neuměli hospodařit sami a nevěděli, co je pro naši republiku vhodné. Co komu dotovat přece bruselští úředníci vědí mnohem lépe, takže rozhodují o tom, komu se přidělí námi zaslané finance. A nikdo proti této debilitě neprotestuje, je to totiž velice lukrativní záležitost, nejméně polovina se prostě rozkrade. Mám projekt za milión, dostal jsem dotaci, zadám práci spřátelené firmě, provede to za čtvrt milionu, naúčtuje mi milión, zaplatím a o tři čtvrtě milionu se šábneme – jednoduché jak facka. Tohle ale prokuratura nemá šanci řešit, vše probíhá dle platných zákonů.

Skoro 60 procent jde automaticky pro zemědělce, kde příspěvek na jeden hektar činí odhadem od pěti až do dvanácti tisíc korun. Jenom tak ze zvědavosti jsem si klikl na stránky o dotacích, abych se dověděl, kolik v naší dědince dostávají zemědělci podpor. U nás jediný soukromě hospodařící zemědělec má uvedenu každou prkotinku, i kolik dostává příspěvku (dotací) na chov stádečka asi deseti koz, a kdokoliv si to může vyhledat. Totéž lze vyhledat i u s.r.o Agro. Ta čísla mne celkem šokovala, neboť jsem si hned začal porovnávat, kolik dotací dostávalo bývalé JZD a dnešní vlastně soukromý zemědělský podnik. Neuvěřitelné. A ještě více neuvěřitelné jsou dotace plynoucí třeba knížeti Schwarzenbergovi. Hledal jsem na internetu částku, kterou dostává kníže resp. jeho syn, ale bohužel tam není uvedeno vůbec nic, neboť jako cizí státní příslušník nemá povinnost toto uvádět. Ale můžeme si to spočítat sami. Víme, kolik dostal v restituci hektarů, řekněme tak dvě stě tisíc. Připišme si k jeho hektarům tři ba i čtyři nuly a víme, kolik dotací dostává z Bruselu jeho syn, který nemá české občanství. Mně vychází miliarda ročně. V podstatě my obyvatelé odvádíme knížeti tu miliardu ročně, dotace jdou přece z našich daní. Je to lépe vymakané, než v dobách feudalismu.

Volá se po zrušení těchto absurdních praktik, vždyť je to vyloženě nesmyslné. Ale co potom, když dotace nebudou? Co pak? Třeba když nedostanou dotace polští malozemědělci, tož nebudou mít šanci přežít. Naše zemědělství by ovšem také kleklo, neboť v konkurenci se státy, které vůbec nedotují, by neměli naději obstát.

A to jsou někteří propagandisti schopni tvrdit, že naše dnešní zemědělství je v lepší kondici než za totality. Třeba takový postmoderní analytik a odborník (brouk Pytlík) na vše, Karel Dolejší z Blistů, se pošklebuje pracujícím a píše toto: Ti kdo odváděli „republice“ a „straně“ kvanta nikdy nezaplacené práce, často ve výsledku zcela nesmyslně a nadarmo, ti kdo ve volném čase či spíše místo vlastního života budovali těžký průmysl (určený k vedení 3. světové války), kdo rozorávali meze (aby lidoví argonomové při vší mechanizaci ještě velmi dlouho dosahovali mnohem nižších měrných výnosů než soukromí sedláci) a obecně řečeno ti, kdo vesměs v dobré víře naivně usilovali o obecný zájem, se během normalizačního očistce většinou definitivně dovtípili, na jak marném projektu se v zapomnění sebe sama podíleli. To, že heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ vyjadřuje nerozšířenější přístup k přežívání za reálsocialismu. Tolik odborník na vše K. Dolejší. (Ti argonomové – to myslel Dolejší staré řecké argonauty?) Pokud onen analytik napíše nějaký text postmoderně, to je v pořádku, to beru, blýskne se tam znalostí toho či onoho postmoderního „myslitele“, ale celkový dojem z textu je samozřejmě také postmoderní, tedy neurčitý, nejasný, mlhavý, mnohovýznamový…, čtenář prostě neví „co tím chce básník říci“. (Ovšem úplně nejkrásnější je postmoderní historiografie, kde nevíte a nezjistíte, co je vlevo, co je vpravo, co je nahoře, co je dole, kde je světlo a kde je tma, kde nic není pravda a zároveň platí, že nic není lež, či vše je pravda a zároveň vše je lež. Prostě „putování slepých hadů“. I Bělohradský je takový postmodernista. Jako surrealismus, tedy jako umělecký směr, to beru, jako filosofii nikoliv, maximálně tak jako scholastiku.) Pokud ovšem zabrousí náš analytik občas do srozumitelnosti, tož to zase čtenář žasne, jakou volovinu vyplodil, viz výše. Fakt, že výkonnost dnešních rodinných farem, s.r.óček a akciovek je poloviční, to vytěsnil z mozku.

Snad už dnes konečně každého trklo, že jsme se vydali špatným směrem, a to nejen v zemědělství.

Závěr: Dnešní zemědělci z tzv. rodinných farem dokázali polovinu toho, co dříve zemědělská družstva. Rodinné hospodářství patří do feudalismu a ne do dnešní doby!

Stanův komentář: Pokud jde o dnešní stav českého zemědělství, je to trochu složitější. Rodinné farmy hospodaří na necelých 30 % výměry, obchodní společnosti (a.s. a s.r.o.) obhospodařují asi 50 %, družstva cca 20 % (Podle Agrocenzu z roku 2010). Dnešní zemědělci dosahují vyšších výnosů, vyšší užitkovosti zvířat  a vyšší produktivity práce než bývalá JZD. Je to dáno novými technologiemi, výkonnější technikou a specializací, ale i lepší pracovní morálkou zaměstnanců a soukromých rolníků, vynucenou nedostatkem jiných pracovních příležitostí. Za současné situace by nebyl technický problém, abychom byli soběstační v potravinách, dokonce jsem přesvědčen, že naše zemědělství by bylo konkurenceschopné i bez evropských dotací. Hypotetickou otázkou je, jestli by současné zemědělství nebylo na stejné či vyšší úrovni i při zachování převážně družstevní formy hospodaření, znám několik příkladů z okolí, kde zachovali formu družstva a vedou si velice dobře.

Přejít do diskuze k článku 47 komentářů