17. listopad aneb Dva příběhy, co se nehodí

Malé zamyšlení o tom našem velikém Listopadu, co ho dnes většina z nás nebude slavit.

Vysokou školu jsem studoval v 80. letech v Brně a dnes už v mé mysli nad konkrétními zážitky převažují jen matné pocity spojené s oslavami 17. listopadu v té době. Byly různého druhu. Pocity příjemné, protože 17. listopad se slavil jako Mezinárodní den studentstva, studenti měli rektorské volno a vysoké školy pořádaly různé sportovní a společenské akce, jejichž středobodem byly Kounicovy koleje. Pocit jisté hrdosti, protože to byl snad jediný celosvětově slavený svátek, který vycházel z historických událostí odehrávajících se v naší zemi. A také pocity empaticky hořké, protože z příběhu studentských protestů proti německé okupaci a všeho, co následovalo bezprostředně poté, čišela nevýslovná hrůza.

Dnes bychom 17. listopad měli slavit jako Den boje za svobodu a demokracii. Proč se 17. listopad neslaví jako Mezinárodní den studentstva a proč valné většině těch, kteří ho dnes v ulicích slaví jako Den boje za svobodu a demokracii, o žádnou svobodu a demokracii nejde?

Proč se dnes nehodí slavit Mezinárodní den studentstva

Oficiální důvody vysvětlil dosud netrestaný vůdce českých demokratů Miroslav Kalousek. „Termín Mezinárodní den studentstva je bohužel natolik svázán v paměti nás, kteří jsme byli studenti, se zločinným komunistickým režimem, že nejsme schopni zvednout ruku pro návrh zákona, který tuto změnu znovu zavádí,“ vysvětlil nám v dubnu 2016 tento dobrý muž, proč se u nás Mezinárodní den studentstva oficiálně neslaví.

Byla to ovšem jen chabá záminka. Pokud by se totiž měl Mezinárodní den studentstva slavit, muselo by při oslavách zaznít, že se slaví výročí studentských protestů proti německé okupaci, že prvními oběťmi byli pekařský dělník se zajímavým rodinným zázemím a pohnutým osudem Václav Sedláček a levicově orientovaný medik Jan Opletal, že Jan Opletal byl pravděpodobně zastřelen studentem německé techniky, že brutální odpověď německých nacistů postihla v nějaké podobě všechny tehdejší studenty vysokých škol a že studenti, kteří byli v odvetě za protesty nacisty zavražděni, byli vedoucí funkcionáři a členové českých vlasteneckých/nacionalistických studentských spolků.

Z tohoto pohledu mají v dnešní situaci, kdy jsme se de facto stali hospodářským protektorátem Německa a kdy jsou oficiální ideologií evropských i českých elit neoliberalismus, antinacionalismus a antikomunismus, oslavy Mezinárodního dne studentstva velmi výbušný potenciál. A to je ten pravý důvod, proč se tento celosvětově uznávaný svátek oficiálně neslaví a proč k němu má vlažný vztah i naše převážně proevropská a (neo)liberální akademická obec.

Proč se dnes nehodí slavit Den boje za svobodu a demokracii

I ten Den boje za svobodu a demokracii se nám v posledních letech nějak zvrtnul. Místo všelidových oslav, při nichž demokraté a svobodymilovní lidé všech názorových odstínů slaví, že konečně mají svobodné volby, pluralitu názorů, svobodu slova, ústavně zakotvená lidská práva včetně těch sociálních, což všechno byly zcela legitimní požadavky vzešlé z událostí 17. listopadu 1989, nám dnes naše komerční i veřejnoprávní televize a rádia přinesou bulvární zpravodajství z několika desítek převážně pražských demonstrací a vzpomínkových akcí, při nichž si budou sprostě nadávat fanoušci jednotlivých domácích i zahraničních klanových struktur, jež si za posledních 29 let rozparcelovaly naši republiku.

Kde se stala chyba? Proč jsou dnešní oslavy 17. listopadu ještě více prolhané a režimně zprofanované než ty, které probíhaly za minulého režimu? Odpověď není jednoduchá, ale k tomu, abychom třeba už příští výročí 17. listopadu oslavili tak, jak se má, je naprosto nezbytná, a začít se musí u co nejobjektivnějšího popisu toho, co se tehdy opravdu stalo.

Nesmělo by se tedy zakrývat, že demonstraci ze 17. 11. 1989 oficiálně pořádal pražský výbor SSM, že možná i to byl ten důvod, proč se jí nezúčastnili tehdejší disidenti, že bezpečnostní orgány při zásahu proti demonstrantům postupovaly tak nestandardně, až to i dnes, po letech vyvolává pocit, že účelem bylo vyvolat konfrontaci, při níž padne tehdejší stranické vedení, že oficiální rozbuškou, po níž se do protestů zapojily statisíce lidí po celé republice, byla “fake news” o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi a že nasazení Lidových milic a armády proti demonstrantům zablokovalo tehdejší sovětské vedení.

Dále by se nesmělo zakrývat, že původní požadavky Občanského fóra byly:

• odstoupení politických představitelů odpovědných za zásah 17. listopadu 1989;
• ustavení komise k vyšetření zásahu z Národní třídy;
• odstoupení politiků odpovědných za krizi ve společnosti;
• propuštění politických vězňů;
• zahájení celospolečenského dialogu o budoucnosti země;
• vznik politického pluralismu;
• uspořádání svobodných voleb.

Později oficiálně deklarovanými cíli Občanského fóra byly: Právní stát, účast všech občanů na řízení, svobodné volby, respektování mezinárodně-právních závazků, plné zachování státní svrchovanosti, byrokratickými zásahy nedeformovaný trh, vytvoření skutečné konkurence, rovnoprávná existence různých forem vlastnictví, sociální spravedlnost, dokonalejší ochrana přírody, snížení spotřeby energie a surovin, odideologizovaná kultura, vymanění vědy z ponižujícího postavení a demokratizované školství na humanitních principech.

Konkrétní rozbor toho, nakolik se podařilo splnit původní cíle, je námět na knihu. Osobně mám dnes pocit, že celospolečenský dialog o závažných otázkách se nevede a politický pluralismus se připouští jen ve velmi omezených hranicích. Dále že komunistická třídní justice byla nahrazena třídní justicí pro bohaté, že naše státní svrchovanost od rozpadu Československa postupně mizí, takže jsme v pozici nesvéprávného poskoka ovládaného politicky z americké ambasády a hospodářsky z vedení nadnárodních koncernů, že státní a družstevní vlastnictví bylo novou mocí určeno k likvidaci, že co se týče sociální spravedlnosti, tak se nůžky pomalu, ale jistě rozevírají, a že v posledních letech zažíváme přímo antiekologickou kontrarevoluci.

Závěrem

Co se manipulace historickou pamětí týče, je dnešní režim horší než ten, proti němuž jsme cinkali klíčemi v listopadu a prosinci 1989. K tomu, abychom za rok slavili všichni a jinak, potřebujeme provést důkladnou inventuru. ÚSTR, ani CTHH MV ji za nás neudělají.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!