45. výročí 20. srpna. Vše bylo trochu jinak


Jednadvacátý srpen, který bude ve středu vzpomínán jako den obsazení Československa, byl ve skutečnosti až druhým dnem okupace armádami Varšavské smlouvy.


Sovětské politbyro nařídilo zahájit Operaci Dunaj v noci ve 23 hodin našeho času 20. srpna. I kapitulace nacistického Německa byla podepsána v noci 8. května 1945 v Berlíně, zatímco v Moskvě bylo již o popůlnoci. "Den pobědy" tam proto byl a je slaven 9. května.


V seznamu domácích státních svátků v měsíci srpnu nefiguruje 20. ani 21. srpen. Dokonce toto datum chybí i mezi památnými dny v tomto měsíci. Snad se tím původně mělo zamezit, aby lidé na tento den vzpomínali. Možná i pod dojmem toho, co se stalo již při 1. výročí, kdy hlavní velitel zásahu proti demonstrantům L. Štrougal nasadil poprvé a naposledy v historii státu československou armádu do boje proti kontrarevolucionářům. Také v r. 1988 a 1989 proběhlo "vzpomínání" s pozoruhodnými kulisami v ulicích měst. Naštěstí Štrougal již byl v penzi. I to si pamatují a připomínají jak ti starší, tak dokonce i mnozí, kteří se narodili až po roce 1968. Je to prostě datum významné pro českou společnost. Nepřekáží tomu jakoby ani fakt, že se o tom, co se tehdy doopravdy stalo, ví tak málo. Ostatně podobně jako u 8. listopadu, kdy před hradbami tehdejší Prahy došlo před 393 lety k malé, ale významné bitvě na Bílé hoře. Také tehdy si cizí mocnost podrobila násilím tuto zem a znormalizovala ji. "Svátky" tohoto druhu se prostě u nás slaví trochu jinak než ty, při nichž je vyhlášeno pracovní volno a bývají spojovány zpravidla s něčím, co této společnosti prospělo.


Mnozí z pamětníků vzpomínající výročí Srpna v ten den přemýšlejí o tom, jak to, co se tehdy stalo, sami viděli a vnímali. Vědí, že to byl – stejně jako Bílá hora – den zlomu, jen jaksi nevědí, proč k němu došlo. Mnozí však tuší, že i u Srpna platí ono známé "všechno bylo jinak".


U obou výročí je podobností více. Není asi náhodou ani to, že co se o nich píše v učebnicích či v tisku, proběhlo jinak a z jiných příčin, než se oficiálně tvrdí. Patří to už k tradicím. Absence jasného, logického a hlavně srozumitelného vysvětlení má zde své příčiny. Proto také média v den výročí operují raději s výkladem důsledků než příčin, ačkoliv vědět, proč k tomu tenkrát došlo, má stále svůj význam. Neochota a neschopnost příčiny Srpna pravdivě pojmenovat zavání dokonce hanobením občanů žijících v této společnosti. Jakoby se jim to nesmí říci, protože k tomu ještě nedospěli a nemuseli tomu porozumět. V případě Srpna přece už dávno nejde o nějaké vyvolávání nenávistných emocí k tehdejším okupantům. Ti sice dokázali před 45 lety obrátit to, čemu se od obrození říkalo rusofílie, v prudkou nenávist ke všemu ruskému (stejně jako vzpomínky na výročí Bílé hory oživují nenávist k jesuitům a církvi s mnoha dopady na ateizaci české společnosti), ale ti, pod jejichž vlajkou se to dělo, už zmizeli v propadlišti dějin, stejně jako jejich vlajka. Nenávist k Rusům se časem změnila spíše v nenávist ke všemu sovětskému.


V souvislosti s tímto vývojem je nanejvýše vhodné si připomenout několik otázek, které by měly být znovu položeny a hlavně konečně i zodpovězeny, k čemuž zatím nedošlo. Mnozí pamětníci i proto dodnes nerozumí tomu, co a proč se to tehdy stalo. Do Listopadu tomu bránil těžce sankcionovaný zákaz o něčem takovém se vůbec veřejně vyjadřovat. Klíčová otázka byla přitom prostá: proč k tomu došlo? Nešlo jen o tanky a jiné vojenské propriety, ale proč byly v takovém množství a s takovou arogancí k lidem poslány do tehdy zcela poklidných českých a slovenských měst i vesnic? Dodnes není snadné na tuto otázku najít odpověď, byť už uběhlo pomalu další čtvrtstoletí, kdy se takto ptát lze. Navíc ani není tak obtížné pro odborníky to zjistit. V tomto kontextu je nanejvýše pozoruhodné, proč ani v polistopadové éře nebyla nabídnuta veřejnosti kompetentní a věrohodná odpověď. Taková nehoráznost vede logicky k další otázce: proč to nesmíme vědět?


Původní otázka sama o sobě byla položena dobře, ale byla po Listopadu přesměrována na špatné místo. Konkrétně na vládní komisi pro vyšetřování událostí v roce 1968, ustavenou ještě v prosinci 1989 tehdejší Čalfovou vládou. Rozhodnutí této mocenské squadry vedené ještě nedávno prominentním bolševikem, bylo předvídavé a z jejího hlediska výhodné. Během poměrně krátké doby se totiž tato komise složená převážně z osmašedesátníků považujících se za historiky – ovšem marxistické – fakticky rozpadla. Vládu tak už nebylo snadné obvinit z utajování skutečností a z neochoty poskytnout odpověď na tehdy velmi naléhavou otázku. Problém se přesunul na nekvalifikovanou komisi, resp. na její neschopné a neochotné členy, kteří měli zjišťovat, jak to bylo. Bylo by docela zajímavé zjistit, proč to tehdy tato komise nezvládla, stejně jako to později nezvládala velká výzkumná pracoviště zaměřená na soudobé dějiny a totalitu. Nikdo se však už nad jejich selháváním příliš nezastavoval. Společnost zasažená změnami byla přeorientována na jiné otázky. Snad s výjimkou jedné archivářky-historičky z ÚSD AV ČR, která – ale až trochu později – se o tom několikrát zmínila v několika svých příspěvcích na konferencích svolaných při kulatých výročích řady událostí poválečného období.


Hledání správné odpovědi však už nebylo na pořadu dne. Samozřejmě byla tato žena za to okamžitě ukázněna svými nadřízenými, kteří tím nejspíše plnili své hlavní poslání spočívající v co největším omezování bádání už nejen kolem událostí spojených se Srpnem, ale už i s Listopadem. Svoji roli v tom nejspíše sehrál i tzv. vyšší zájem, aby se touto minulostí nikdo moc nezabýval. Po komisi zůstal v knihovnách dvoudílný nemastný neslaný sborníček a v archivu hromada na magnetofonu i písemně zaznamenaných výpovědí těch, kteří v roce 1968 byli aktivní v politice a zůstali po Listopadu dostatečně dlouho naživu, aby mohli být komisí – která příliš nevěděla, na co se vlastně ptát – vyslechnuti. Jejich odpovědi vyznívaly unisono: nevíme proč se to stalo. Nikdo se nikdy nepokusil udělal syntézu těchto svědectví, natož vysvětlit, proč se tato událost stala. Vznikla jen edice dokumentů z doby Pražského jara, které dodnes čekají na rozpracování a zařazení do souvislostí. Možná i to je důvod toho, proč jedna z badatelsky nejzajímavějších oblastí našich dějin není prakticky na českých vysokých školách zkoumána a studována. Budoucí adepti vědy a výzkumu nedávné minulosti se proto snadno orientují na jiná témata. Od té doby sice tu a tam byly – byť poměrně vzácně – publikovány různé materiály a studie zabývající se Srpnem a událostmi kolem něj, ale až na výjimky se vyhnuly odpovědi na první, natož pak na druhou výše zmíněnou otázku. Vyšly už dokonce i některé memoáry. I v nich to podstatné ale chybí, včetně odpovědi na to, proč sem tedy Sověti tenkrát a právě tenkrát vtrhli. Další otázka tedy může znít: jaké mají tyto snahy udržet v nedávné minulosti bílá místa motivy? Není to nakonec jen nekvalifikovanost údajných badatelů? Lze se obávat, že to je spíše následek, nikoliv důvod toho, proč vzniklo v české minulosti další temno.


Proč se třeba z Rusů stali okupanti? Tato role byla naprosto nepřiměřená tomu, co se tenkrát tady skutečně dělo a zcela odporovala vzájemným vztahům národů, které byly s událostmi kolem Srpna spojeny. Zajímavé je i to, že zeptáte-li se někoho, kdo patřil v té době jakoby ke klíčovým postavám politického dění (tak jak jsem měl možnost to udělat já při rozpracování své knihy "Operace Srpen 1968", která vyšla v r. 2011 v nakladatelství Naše vojsko), zjistíte nejspíše – stejně jako já – i u nich podivnou váhavost a nejistotu při hledání vysvětlení. Jakoby i oni považovali za nanejvýše nevhodné o tom – čtyři a půl desetiletí poté! – něco sdělit. Že by o tom ani příslušníci nejvyšší stranické nomeklatury, kteří se dožili polistopadového vývoje i dneška nic nevěděli?


Nelze to vyloučit. Což ovšem neznamená, že o tom nevěděli ti, kteří se v Kremlu a na moskevském Starém náměstí, kde sídlilo ÚV KSSS, podíleli se rozhodnutích o – jak to tehdy oficiálně pojmenovali – vstupu vojsk do Československa v roce 1968. Někteří se dožili nejen perestrojky, ale i rozpadu SSSR. Přesto – aspoň pokud je mi známo – nikdo z oficiálních českých či slovenských historiků zaměřených na nedávné dějiny se studiem jejich vzpomínek nezabýval. Střípky informací z těchto zdrojů se našinec mohl dovědět jen z knihy novináře Šinkarjova, která zde vyšla v roce 2009 pod názvem "Všecko jsem skoro zapomněl….". Obsahuje mj. stručné výpovědi Bovina, Zamjatina, Jakovleva, Červoněnka, Mazurova a dalších klíčových aktérů Srpna (ani on se ale neptal těch maršálů, kteří to vše připravovali – viz dále). Česká ambasáda v Moskvě se o toto také nezajímala. Nejspíše ji ani nikdo v tomto směru nikdy nezaúkoloval. Přitom někteří z těchto informovaných starců možná ještě žijí.

    

Svědectví domácích aktérů, kteří ve svých pamětech psali o Srpnu 1968 po Listopadu (ne už jako o bratrské internacionální pomoci, ale jako o okupaci, včetně Husáka či Štrougala) jsou někdy trochu záhadná. V Husákových pamětech lze najít zmínky o existenci jiného výkladu Srpna. On (a jeho premiér také) o něčem věděli, ale nenamáhali se to upřesnit. Nejspíše někteří z nich aspoň tušili, že vše bylo jinak.

S výjimkou zmíněného Šinkarjova a jeho leccos naznačující knihy – s výjimkou samozřejmě mé knihy o Srpnu – však nikdo ani z této struktury, ani z domácích badatelů zaměřených na nedávnou minulost s jiným výkladem nepřišel. Příčina je zřejmá – u těch, kteří se tím zabývají, stále přetrvává pocit, že není bezpečné se touto problematikou zabývat. Osobně se domnívám, že ale přehánějí. Pokud na to jiní badatelé půjdou poctivě, nebudou líní a použijí zdravý rozum, přiměřenou metodiku, dostanou se k výsledkům, které povedou nejen k odmítnutí přiblblého výkladu roku 1968 ze strany marx-leninistů, ale i těch, kteří zůstávají loajální k mýtickým osobám našich nedávných dějin namočeným do událostí tohoto roku. Nejen k podivné figuře údajně proreformního presidenta-starého agenta NKVD L. Svobody, někdejších normalizátorů a jejich tehdejších rolí, ale i k ještě podivnější postavě jednoho z mužů roku 1968 – Z. Mlynáře. Jeho kniha Mráz přichází z Kremlu, plná dezinformací, polopravd, ale někdy i pravdivých informací ze zákulisí tehdejšího dění, mu měla zajistit nejen peníze, slávu, ale i beztrestnost.

Trpěl od dětství těžkou psychickou poruchou kombinovanou s výjimečnou inteligencí a patřil k nejvýznamnějším členům sovětské vlivové agentury v tehdejším Československu. Zásadním způsobem ovlivnil nejen vývoj Srpna, ale sehrál i pozoruhodné role v dalším vývoji kolem Charty 77, perestrojky i Listopadu. Prakticky u nás neexistují studie, které by se kriticky zabývaly analýzou této a dalších postav Pražského jara (třeba Dubčeka, Černíka, Bilaka a dalších).

Navíc stávající interpreti Srpna redukují dění kolem Srpna jen na vztahy Československa k SSSR, příp. k těm členským zemím Varšavské smlouvy, které se na okupaci také podílely. Tak to však nebylo. V případě Srpna šlo o významnou geopolitickou událost související úzce mj. s děním na Blízkém východě, samozřejmě i s USA a jinými zeměmi. Někteří domácí historici a politologové zabývající se, často ale jen okrajově i Srpnem, jsou si vědomi toho, že pohybovat se v těchto oblastech vědění o minulosti, nese jistá rizika. Přinejmenším by nemuseli dostat peníze na další výzkumné projekty, což by ohrozilo jejich jistotu dalšího zaměstnání. Mohla by být s nimi ukončena příp. dohoda na dobu určitou, anebo by mohli mít nečekané problémy s habilitací či profesurou. Být loajální ke stávajícím strukturám moci se totiž při studiu minulosti v tomto státě stále vyplácí. Znesnadňuje to však nejen bádání o tom, co vlastně bylo příčinou Srpna, ale i naši identifikaci s touto společností, o níž víme jen to, co nám někdo dovolí vědět. Díky tomu nevíme, proč vzpomínáme na tuto událost. Proč stále tápeme v nejistotách kolem toho, co bylo za oponou, resp. proč k tomu došlo a o co šlo. A přitom už po těch 45 letech o tolik nejde. Možná je to jen špatný návyk, podivný sklon k neustálému přepisování minulosti, přejmenovávání ulic, uctívání velikánů, kteří velikány nebyli a naopak. Přitom ti, kteří se na tom podíleli, a dožili se dneška, jsou už většinou příliš staří na to, aby byli souzeni. Mohli by sice promluvit, ale nechtějí. Anebo jako p. Štrougal píší jen o tom, co chtějí a jak chtějí.

Je jasné, že úvahy o okolnostech toho, proč se tak málo ví o tom, co to byl Srpen (aspoň u většiny čtenářů), nemusí být ale pro čtenáře tohoto komentáře k výročí Srpna až tak zajímavé, jako informace, co se tehdy skutečně stalo. Tak tedy aspoň na závěr stručně, jak to bylo:

Československo se podobně jako jiné země tzv. socialistického tábora vyvíjelo na sklonku šedesátých let již zjevně špatným směrem. Tzv. nůžky, které se tehdy otevíraly mezi potenciály společností Východu a Západu ukazovaly zřetelně, že je třeba – a dost rychle – nějakých změn. Problém byl v tom, že všichni, kdo se kolem toho tehdy pohybovali, věděli sice, že situace není dobrá, dokonce měli už odvahu ji kritizovat (nejen u nás, i v SSSR a jinde), ale nikdo jakoby nevěděl (nebo nechtěl vědět), jak problémy řešit. Možnost, že socialismus je jako systém vládnutí nereformovatelný, si tehdy nechtěl nikdo z těch, kdo byli tzv. nahoře ani připustit. Ani ti největší reformisté. Bez ohledu na tento vývoj svět šel ale dál.

Stejně jako dnes byla jednou z nejkrizovějších oblastí tehdejšího světa blízkovýchodní oblast, kde v r. 1948 vznikl stát Izrael. Jeho sionističtí zakladatelé se pokusili zde prosadit své představy a záměry o židovském národě. K rozdělení tehdejší Palestiny na dva státy, které bylo ze strany OSN podmínkou tohoto procesu, nikdy nedošlo. Pro sionisty byla existence samostatného palestinského státu pro obyvatele, kteří tam od nepaměti žili, nežádoucí. Místo toho vsadili na svoji sílu, k níž patřilo i vybudování vlastního – dodnes utajovaného – jaderného arsenálu. Od samého počátku měl sloužit jen jako hrozba. Hrozbou byla nejen pro Araby. První tři války v této oblasti (1948-49, 1956 a 1967) byly proto vedeny konvenčními zbraněmi. Při posledním konfliktu – i když šestidenní, tzv. preventivní válka v červnu 1967 dopadla pro Izrael skvěle – se ale ukázal nový problém. Sovětské politické vedení vsadilo na arabskou kartu a během krátké doby dokázalo arabským zemím zajistit nové, ještě výkonnější zbraně za ty, které ztratili na Sinaji a na Golanách. Bylo tedy jen otázkou času, kdy Arabové na agresi odpoví silou. Sověti slíbili Arabům také tzv. jaderný deštník v případě, že by Izrael chtěl použít zbraně ze svého arsenálu. Zájmy SSSR v této oblasti se tím střetly se zájmy USA, které stejný jaderný deštník slíbily v případě použití sovětských jaderných zbraní i Izraeli. V létě 1967 se v této oblasti nezadržitelně schylovalo k lokálnímu jadernému konfliktu, který by stejně nezadržitelně přerostl ve světový termonukleární konflikt.


Sovětští maršálové velící vojskům vyzbrojeným ničivými zbraněmi byli s podobným problémem konfrontováni již v době karibské krize v roce 1962, kdy také hrozilo, že se lokální konflikt změní v 3. světovou válku díky nezpůsobilosti již tehdy zjevně dost zestárlého a nevýkonného politického vedení ovlivňovat vývoj. Maršálové se proto po dohodě s dalšími silovými složkami (KGB, GRU a jim podobné struktury) pokusili do vývoje intervenovat tím, že politbyru předložili falešné důkazy o prudce bující (a navíc plíživé) kontrarevoluci v ČSSR, která – nebude-li včas zasáhnuto – se odtrhne od socialistického tábora. Kulisy tohoto divadla v režii vedení sovětské armády a za účasti KGB, GRU a jiných vlivných struktur tvořily skutečné pozadí srpnových událostí, včetně Srpna samotného. Na přípravě tohoto divadla přirozeně spolupracovaly i četné západní a také jiné subjekty, které měly zájem, aby nedošlo k eskalaci konfliktu na Blízkém východě.

Sovětské politické vedení vyděšené virtuální realitou kontrarevoluce v Československu dalo souhlas k zahájení operace Dunaj a názorně tím dokumentovalo, jak bylo manipulovatelné. O 11 let později ostatně dalo souhlas i se vstupem vojsk do Afghánistánu. Brežněv a spol. přitom zjistili, co se vlastně dělo, už prakticky další den poté, co armáda realizovala zmíněnou operaci. Maršálové nebyli žádní troškaři. Poslali do malého Československa půl milionu svých vojáků s přiměřenou výzbrojí. Nedemonstrovali tím jen svůj vliv a sílu, ale fakticky zamezili politbyru hledat cestu zpět. Z patnáctimilionového Československa se stala nepřátelská země, kde bylo nezbytné umístit sovětské posádky (což byl ostatně pro maršály a jejich lidi vynikající šolích) doplněných hrstkou domácích kádrových kolaborantů obklopených Stranou, jejíž členové byli ochotni výměnou za malá i větší privilegia kdykoliv znovu a znovu deklarovat jako svoji mantru, že v Srpnu nešlo o nic jiného než o internacionální pomoc.

Kdyby maršálové poslali v první vlně původně navrhovanou jednu či dvě divize, dalo by se to možná vyložit jen jako neúspěšné cvičení a vzít to zpět. Takto, kromě několika set civilistů, kteří se stali obětmi různých těžko předvídatelných událostí (střet zvláštních služeb, o němž se příliš neví, který mohl skončit na nádvoří sídla tehdejší 1. správy StB popravou řady příslušníků rozvědky a jiné podobné příhody dodnes zůstávají utajeny). Nedošlo tedy k ničemu, s čím by plány maršálů nepočítaly. Jen vojska "spřátelené" NDR byla raději druhý den stažena za hranice, aby jejich řeč i uniformy tolik nepřipomínala někdejší nacistickou okupaci i to, že máme souseda, který takovou příležitost rád využije, ostatně stejně jako Poláci. Jinou a kdykoliv. Ano, byli jsme pokusní králíci. Nebylo to poprvé a zdaleka to nebylo naposledy.

Pohoršuje Vás to? Proto se o pravých motivech Srpna nemá bádat. Mnohem horší bylo ale to, že česká i slovenská společnost byly vrženy tímto pseudoexperimentem do nejhlubší krize. Následně pak do dlouhotrvajícího a prakticky nezastavitelného úpadku. Paradoxem snad bylo jen to, že něco podobného jako bumerang zasáhlo i SSSR, který se podobně jako Československo rozpadl na menší státy a musel změnit zásadním způsobem trajektorii svého vývoje. Putin to dnes považuje za tragédii, ale odmítá vidět souvislosti. Místo včasných reforem došlo později k tzv. transformaci, která se ale nějak nepodařila. Listopad 1989 v Československu a srpen a prosinec 1991 v SSSR se měly stát novými uzlovými událostmi ve vývoji našich společností. Více a detailněji si o tom může čtenář přečíst v mých studiích Operace Srpen 1968 a Operace Listopad 1989.

 

Napsáno pro První zprávy

Přejít do diskuze k článku