K úloze mýtů v dějinách  (3. díl)

(p.kuzvart@email.cz)

K úloze mýtů v dějinách (2. díl)

2. Mýtus (židovsko-) křesťanských kořenů evropské kultury

Jsem nucen polemizovat s rozšířeným pohodlným establishmenťáckým klišé, jež praví, že kořeny evropské společnosti a kultury jsou křesťanské, případně židovsko-křesťanské.  To je vysvětlení sice pohodlné a na prvý pohled vypadá hodnověrně, nicméně je věcně neobhajitelné. Evropská společnost a kultura se ve skutečnosti vyvíjela, tvořila a emancipovala prakticky trvale a soustavně navzdory výrazně fundamentalistické římskokatolické církevní doktríně s univerzalistickými nároky a její zprvu opravdu hrubě barbarské, násilnické, velmi intolerantní praxi a teocentrické dogmatice. Dnes bychom takové nábožensko-politické hnutí označili právem za  totalitní. 

Evropská kultura byla totiž ve skutečnosti zplozena především antickou společností, zejména kulturou vyspělých řeckých městských států a navazujícím římským republikánským a posléze imperiálním establishmentem (šlo o prvou široce rozšířenou – v tehdejší smyslu „globální“ – lidskou kulturou založenou na tržní ekonomice a principu rovnoprávného občanství, nikoli poddanství), který byl tehdy univerzální v celém Středomoří a ve většině západní Evropy i Blízkého východu. Šlo o všestranně vysoce vyspělé, v dobovém měřítku velmi kulturní a nábožensky vcelku tolerantní zřízení. V řadě svých vrcholných představitelů je antický odkaz velmi humanistický (Marcus Aurelius), poznání- a vzdělánímilovný. Vzpomeňme  obrovských veřejných knihoven, zejména  v Římě a  dvou alexandrijských knihoven – se vstupem a studiem zdarma!  A připomeňme si také  třeba Aristotelem založený vědecký ústav – Lyceum v Athénách.

Útržky zpráv a náznaky, jež přetrvaly intenzívní převrstvení křesťanskými mýty v prvých staletích našeho letopočtu, se zmiňují o tom, že po ukřižování Jošuy ben Pantery (zvaného také Jošua pokřtěný, Ježíš Kristus), se jím vedená sekta  rozpadla, jeho následovníci se rozešli, prý odešli z Judeje do Galileje, a na vše se zapomnělo. Teprve po delší době se jim měl živý Jošua náhle začít zjevovat, byl viděn i s ranami či jizvami. Tehdy se teprve obnovila sekta jeho následovníků a začal její postupný růst a expanze, vznikl – zprvu výhradně v židovském prostředí – základ prvotní církve, vedený rybářem Šimonem Levym, zvaným  Petr a romanizovaným Židem Saulem z Tarsu (Pavlem). 

Co a jak se přesně událo kolem Jošuovy popravy a poté, se spolehlivě neví. Existuje pouze novozákonní mýtus. U něj je ale podstatná nevýhoda: Nelze oddělit faktografické fragmenty od  mohutného mytického obalu, který vznikal v prvých staletích našeho letopočtu a věcné výpovědi o událostech zcela převrstvil. Existují pouze dohady a spekulace. Nelze vyloučit, že těžce zraněný Jošua exekuci přežil a byl následně podle možností vyléčen a žil dál. (4) Co lze celkem s jistotou vyloučit, jsou zázračné a transcendentní výklady výrazně pozdějšího data vzniku. 

Jošuovská sekta, prvotní církev, byla velice expanzivní a nesnášenlivá, brzy začala působit vážné rozmíšky v židovském i v římském prostředí a postupně začala ohrožovat římský imperiální establishment. Ten byl poměrně nábožensky tolerantní (přímo v centru Říma byla třeba Mithrova svatyně), ale cizí kulty nesměly ohrožovat společenský pořádek. Křesťané jej svou útočností ohrožovali, a  tak byly proti ním zahájeny oficiální represálie. Ono v podstatě nic jiného ani nebylo ze strany římského státu možné. Křesťanští legionáři odpírali plnit vydané rozkazy a byli za vzpouru popravováni. Vojáci i civilisté odpírali vzdávat povinné pocty římským státním ochranným božstvům. Represe byly krvavé a barbarské.  Nicméně novou víru nepotlačily, spíše ji posílily výrobou řady mučedníků a mučednic. Represe přicházely ve vlnách a trvaly asi dvě a půl století. Poté počátkem čtvrtého století n.l. císař Konstantin nové náboženství sám přijal a křesťanský kult úředně povolil a nastolil tak náboženskou svobodu. Ale ne nadlouho. Jeden z jeho nástupců, císař Theodosius I. v roce 380 ustanovil křesťanství jediným přípustným kultem v říši. Veškerá mimokřesťanská kultoviště byla uzavřena a karta se obrátila. Krvavé a barbarské represe nyní začali páchat pro změnu křesťané na pohanech. (5)

Křesťané po nástupu k moci do antického společenského a kulturního kontextu vpadli jako hrubě nekulturní a zcela plebejští sektáři bez vzdělání, jako nesnášenlivě a agresivně naladění barbaři a nedali pokoj, dokud říši zcela neovládli. Když se jim to od konce 4. století podařilo, byla už na scéně sociálně proměněná církev, jež se z původní plebejské kacířské židovské sekty změnila v organizaci ovládanou vysokými římskými společenskými kruhy. Kde byly doby prvotní židovské odpadlické sekty,  prvotních následovníků posléze popraveného potulného židovského kazatele, kacíře a buřiče Jošuy ben Pantery? 

Církev pak vládla na Západě již zřetelnému úpadku impéria a rozkladu antické kultury a státního zřízení, všeobecnému kulturnímu úpadku, který křesťanům svým způsobem i vyhovoval a sváděl je k triumfálním tanečkům na troskách pohanské kultury. Křesťané byli v prvých staletích svého světského panování neotesaní, omezení, dogmatičtí barbaři uvědoměle a důsledně zavrhující veškerou antickou kulturu i vzdělanost jako pohanskou a zkaženou. Zavrhovali a ničili vcelku důsledně výsledky této vzdělanosti a kultury. Vedeni byli velmi intolerantní, sebestřednou představou jediné pro všechny povinné pravdy, jediného přípustného kultu, jediného představitelného uspořádání společnosti. A jediné přípustné vzdělanosti, spíše pseudovzdělanosti založené od začátku do konce na fundamentalistické biblické dogmatice, na doslovném studiu a memorování biblických textů, jež byly vlastně pro ně zprvu veškerou sumou přípustného vědění. 

Byli to křesťanští fundamentalisté, kdo zničil během náboženských výtržností antickou knihovnu v Serapidově chrámu (Serapeu) v Alexandrii, což byla ve vztahu k velké alexandrijské knihovně vlastně její pobočka, filiace označovaná jako dceřinná knihovna. Tu hlavní, velkou alexandrijskou knihovnu (zvanou Musaion, obsahující až 700 tisíc rukopisů ze všech tehdejších vědních oborů!) zničilo muslimské vojsko chalífy Omara při dobytí Alexandrie v roce 639 n.l. Fanatičtí mohamedáni s ní definitivně zatočili s velmi inteligentním zdůvodněním, jež svou fundamentalisticko-totalitní logikou bylo bytostně vlastní i tehdejším křesťanům: Buď je v těch knihách totéž, co je v Koránu (případně v bibli) – a pak jsou zbytečné. Anebo je v nich něco jiného, nežli je v Koránu (v bibli) – a pak jsou nebezpečné! Tedy zlikvidovat! A bylo to. Bylo zničeno kosmopolitní dědictví lidské učenosti a poznání posledních minimálně tisíce let. 

Během staletí se v Evropě opakovaly fundamentalistické ikonoklastické kampaně, tedy ničení výtvarných a uměleckých děl – a také odmítání světské učenosti – ve snaze o očistu víry a návrat k notně dobově zidealizovaným prvotním poměrům křesťanské církve. Křesťané si zvykli, že oni jsou pupek světa a pohanskou učenost a umění měli velice dlouho v silném opovržení až nenávisti. Na Kapitolu v Římě, před proslulou Michelangelovou knihovnou stojí skvostná jezdecká socha velmi sympatického římského císaře Marca Aurelia. Nebyla zničena křesťany jen díky jejich omylu: ve své omezenosti ji považovali  za sochu svého idolu, císaře Konstantina Velikého, toho, co přijal a legalizoval křesťanství.

Velice pomalu a postupně, v průběhu staletí, byli barbarští křesťané tlačeni k postupné kultivaci, zkulturnění, a to hlavně pod vlivem zpětně prosakující zbytkové antické (pohanské) tradice a antické učenosti, antických děl, filosofie, vědy a umění. Církevní otcové na Západě ve 4. až 7. století doformulovávali křesťanskou dogmatiku, sami ale ještě měli často klasické pohanské vzdělání (nejvýznamnější byli Jeroným, Aurelius Augustinus, Řehoř Veliký a Ambrož).  V západní Evropě nicméně nepřežilo z antické intelektuální produkce prakticky nic, takže klíčovou roli sehrály na Saracény ještě zčásti obsazeném Iberském poloostrově tzv. „toledské překladatelské školy“, tedy v podstatě vědecká pracoviště, působící po dobytí Toleda kastilským králem v polovině 12. století. Ve městě díky náboženské tolerantnosti kastilských panovníků a zdejších biskupů  panovala tehdy  naprosto výjimečná náboženská snášenlivost a koexistence. Traduje se, že jeden a tentýž chrám užívali podle dohodnutého rozvrhu jako svatyni mohamedáni, judaisté a křesťané bez jakýchkoli rozmíšek! Překladatelské školy fungovaly ve 12. a 13. století tak, že židovští učenci překládali antické autory z arabských rukopisů (překlady a opisy se v Arábii na rozdíl od západu Evropy dochovaly) do hebrejštiny a křesťanští učenci pak z hebrejštiny do latiny, později i do kastilštiny. Následovalo opisování a šíření textů po evropských universitách a klášteřích. Takto se na evropský Západ dostávaly alespoň zlomky původní impozantní antické vzdělanosti, vědy a filosofie, zejména díla Aristotelova, tedy autora, který byl posléze v takové vážnosti evropských učenců, že při jeho citování stačilo odkázat, že „Filosof praví…“ a všem vzdělancům bylo jasno, kdo je tím Filosofem s velkým “F” míněn.

Na zbytky antické vzdělanosti a její překlady navazovalo jejich soustavné studium progresívním intelektuálním proudem středověké scholastiky (od 9. století), jež vyvrcholilo církevní rehabilitací a akceptací antické filosofie. Završil to Tomáš Akvinský, který smířil křesťanskou dogmatiku s Aristotelovou kodifikací věd. Nějaký čas to vypadalo, že ho zlikvidují jako kacíře, ale nakonec jeho impozantní „Summu theologiae“ církev v druhé půli 13. století akceptovala, a to k velkému prospěchu evropské kultury, vzdělanosti a věd a nakonec i ku prospěchu vlastnímu.  V případě kleriků již napříště  nešlo jen o nevzdělané a světskou pohanskou učenost zavrhující barbary jako na počátku. 

Věda, tedy filosofie, se v době vrcholného středověku stále víc bouřila a vymezovala proti drsně zpátečnickým tendencím křesťanského universalismu a fundamentalismu. A tak vzniklo jako přechodná a účelová intelektuální konstrukce učení o dvojí pravdě, jedné teologické a druhé filosofické. A ty dvě pravdy, ty dvě sféry intelektuálních aktivit na sobě měly být nezávislé. Šlo zjevně o manévr s cílem osvobodit filosofii (a v ní se tehdy nacházely zárodky všech pozdějších samostatných věd) od poručníkování teologie a od soustavného církevního dohledu. 

Triumfálními obdobími rozmachu evropské kultury i vědy jsou pak doba humanismu (od konce 14. do 16. století) a reformace (prvá půle 16. století). O  dvě další staletí později na ně navázalo po barokních ke středověku se přechodně obracejících reminiscencích konečně osvícenství 18. století. A pak následoval velký a rychlý rozmach moderních věd v průběhu 19. a 20. století, provázený rychlou a již úplnou odlukou sekularizované vědy a celé společnosti od dosud víceméně povinné a samospasitelné víry. Vzniká moderní sekulární společnost, jež není protináboženská, ale otázky víry vykazuje z veřejného prostoru do sféry niterné a intimní individuální svobodné volby přiznané každé lidské bytosti.  

Křesťanství tedy opravdu nestojí v základu nynější evropské společnosti a její kultury. To, čím evropská kultura dnes je, si Evropané vyvzdorovali na křesťanství a tím je postupně i kultivovali. Mělo ovšem dlouho svou výraznou roli v duchovní tradici stále ještě většinově tradiční a konzervativní agrární společnosti, jež si ovšem křesťanská dogmata a  tradice už na úsvitu středověku rychle upravila a obalila pohanskými zvyky a rekvizitami. Předindustriální většinovou agrární, venkovskou společnost spoutávalo křesťanství po řadu staletí tvrdým konzervatismem.  Bylo to ale přirozené. Agrární společnosti jsou ze své podstaty konzervativní. I zde však mělo dojít k rychlým a pronikavým změnám. Vše se mělo  s průmyslovou revolucí 19. století a masovou migrací z venkova do rodících se a rostoucích průmyslových center rychle proměnit, 

Dosavadní dějiny nejsou jen dějinami třídních bojů, jak právem konstatují dva pověstní klasikové v prvé větě první kapitoly\nejproslulejšího politického manifestu všech dob, ale jsou i dějinami postupné emancipace, vzdělávání a osvobozování lidského ducha. V tomto procesu bylo křesťanství brzdou, kterou lze srovnat z hlediska jeho prvotní tvrdošíjnosti, zpátečnictví a neaktuality pouze s  dnešními islamistickými hrátkami s muslimskou ortodoxií. V Evropě jsme ale měli víc štěstí, nežli měli lidé v arabském světě. Ortodoxie a universální světské panování náboženských mýtů a pověr spolu s mocí duchovních struktur byly v Evropě počátkem novověku zlomeny. A to obrovsky přispělo k celkovému pokroku a k rychlému rozvoji vzdělanosti, věd a průmyslové revoluce  a ke vzniku moderní, již v principu sekulární společnosti, v níž náboženská víra nebo nevíra je konečně svrchovanou otázkou vnitřní svobodné volby každého jednotlivce.  Toto je klíčová hodnota, k níž dospěl dvoutisíciletý vývoj  evropské kultury, hodnota, které bychom si měli velmi cenit a kterou bychom měli tvrdě bránit. 

Neuvěřitelné je, že až do 19. století byla i mezi vědci bible brána jako doslovný a plně pravdivý historický pramen. Ještě v průběhu onoho století páry, revolucí, rozumu a vědy se lidé včetně učenců vážně domnívali, že zkameněliny jsou fragmenty z božího zápisníku, kam si tvůrce všehomíra zaznamenával, co chce vytvořit! Ještě v průběhu 19. století se církev děsila rozvoje egyptologie, jež datovala řadu starověkých kultur v údolí Nilu před údajné biblické stvoření světa. Darwinova hypotéza biologické evoluce způsobila v církevních kruzích poprask a dlouholetou zavilou nenávist. To vše samozřejmě brzdilo rozvoj věd i svobody bádání a myšlení tak, jako je islám dusí dodnes (a navrch islám ještě nutí výtvarné umění dlouhodobě degenerovat v pouhou ornamentální zdobnost, protože nesmyslně zakazuje zobrazovat člověka). Ještě docela nedávno, před 70 – 80 lety, byl Pierre Teilhard de Chardin, velký a osvícený jezuita prvé poloviny dvacátého století, jako evoluční biolog a novátorský filosof po dlouhá léta umlčován a pronásledován církevní hierarchií, protože dokázal něco, co se podobá někdejšímu výkonu Tomáše Akvinského: Smířil katolickou víru s vědeckým pojetím biologické evoluce. Dnes je respektován, ale tehdy s ním římskokatolická hierarchie pěkně cvičila!  A kdo že to opětovně pálil vědecké a filosofické spisy – a někdy i jejich autory? Tady si zejména římští katolíci, kalvinisté a muslimové nemají navzájem co vyčítat! (6)

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy: 

(4) Problematice novozákonních mýtů bude věnováno jedno z budoucích pokračování  tohoto textu. Případné zájemce o tuto problematiku lze rovněž odkázat na obecně přístupný populární zdroj, obsahující souhrnně celou problematiku. Jde o publikaci  Volný Zdeněk (editor), „Toulky minulostí světa“, 3. díl,  nakladatelství Via Facti ; Praha 2001, str. 183 – 192.

(5) Za již zmíněného císaře Theodosia I. (taktéž z pochopitelných důvodů křesťany označeného přídomkem Veliký) byla zakázána homosexualita, dříve v antické kultuře naprosto běžná a tolerovaná. Když se proti potrestání jednoho provinilce za provinění vůči tomuto zákazu masově postavili na odpor obyvatelé města Thessaloniké (Soluň), byli povoláni vojáci a ti jich pak povraždili více než sedm tisíc. Že by se tehdy křesťané, kázající lásku k bližnímu a morální zásady, přece jen nechovali podle svých slov a mstili se na pohanském obyvatelstvu za příkoří a krvavé represe, jimž byli v minulosti vystaveni? (viz:  Kužvartová Lenka, „Počátky  křesťanství – Méně známé historické skutečnosti“ Britské listy z 11. 4. 2004, dostupné na: https://legacy.blisty.cz/art/17657.html)

(6) Jean Calvin v Ženevě zavedl drsnou a strohou reformační diktaturu, prosadil zákaz zábav s odůvodněním, že prý svádějí k nemravnostem a nezřízenosti. Zakázal tanec. Zakázal nošení zlatých šperků. Lidé se měli soustředit na svůj vztah k bohu, na poctivou práci, šetrnost a mravný život. Nechal také roku 1553 upálit španělského teologa Miguela Serveta pro jeho odlišné pojetí reformace!  Setrvával zatvrzele na stanovisku, že Země, na níž žil a trpěl Spasitel, je a musí zůstat ptolemaiovským středem Vesmíru. V tomto směru si římští katolíci, pravoslavní i evangelíci dlouho neměli navzájem moc co vyčítat.  Od kalvinismu se následně odvíjí puritánství a různé křesťanské fundamentalismy (údaje vzaty z české Wikipedie).. 

Ono se to málo ví, protože Jan Amos Komenský je u nás stále nekriticky, naivně obrozenecky glorifikován, ale byl to evangelický dogmatik, biblický fundamentalista, zapřisáhlý geocentrik a byl velmi pověrčivý – věřil až dětinsky v nejrůznější proroctví pochybných potřeštěnců nebo vyloženě duševně nemocných osob. V jeho osobnosti se kombinoval, svářel a propojoval středověký křesťanský konzervativec, doslovný vykladač bible s velmi progresívním, všestranně vzdělaným polyhistorem a pedagogem (jeho učebnice byly opravdovým průlomem do středověké pedagogiky!), ba i vizionářem, který navrhoval lepší uspořádání společenských i politických poměrů. Jeho reformní návrhy byly sice hodně naivní, přesto obdivuhodné. K stáru se dokonce dobral určitých ekumenických zásad. Ale jeho geniální mozek stále vězel v již jednoznačně zpozdilé dogmatice a pověrečnosti. Už v pokročilém věku například věnoval mnoho marného úsilí sestrojení perpetua mobile s tím že až se mu to s boží pomocí podaří, předvede to francouzskému králi, který konečně uzná, že právě on je skutečným bohem vyvoleným pokračovatelem starozákonních proroků a patriarchů – a poskytne prostředky na uskutečnění jeho společenských reforem! Geniální mozek, ale jeho část byla neuvěřitelně dětinsky naivní a omezená!  Do určité míry je vnitřní rozpornost jeho osobnosti věrnou definicí povahy barokní doby. Vzpomeňme jeho “Labyrint světa a lusthauz srdce” z roku 1623 (poté rukopis doplňován a vydán až v roce 1631). To je vzorové barokní dílo, obsahující přehledně celé barokní vnímání světa, barokní životní pocit v jeho úplnosti (více k tomuto tématu v mém článku “K nedělnímu 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského”, Nová republika, 14. 11. 2020.

Ovšem Komenský netrpěl zdaleka sám touto dobově příznačnou vnitřní rozpolceností. Vzpomeňme třeba jeho současníka, velkého jezuitského polyhystora Athanasia Kirchera, který byl na jedné straně prvním, kdo zkoumal v polovině 17. století krev nakažených morem pod mikroskopem –  na straně druhé vážně věřil a doporučoval, že proti moru pomáhá jako protijed amulet obsahující žabí maso, případně prášek ze sušené ropuchy. Ten amulet se ale musí nosit na srdci (Glassie John, “Neviditelní červíčci”, časopis A2 č. 1/2021, str. 18 – 19).   

Ilustrace: Jan Kadubec

K úloze mýtů v dějinách (4. díl)