K úloze mýtů v dějinách (4. díl)    

 

(p.kuzvart@email.cz)

K úloze mýtů v dějinách (3. díl)

Podívejme se nyní krátce na judaismus a jeho roli v dějinách evropské kultury. Kolikrát se jako o samozřejmosti dnes mluví o židovsko-křesťanských kořenech Evropy. Jak to tedy bylo s vlivem judaismu a židovského osídlení na kulturní vývoj v Evropě? 

Ještě ve středověku se židovské kulturní prostředí nijak zvlášť nelišilo úrovní svého doktrinálně omezeného  mudrování od římského katolictví. A to jak obsahem, tak svou sociální rolí. Bylo to náboženské a morální učení kombinované s řadou empiricky odvozených pravidel a zvyků, jimž byla dána náboženská sankce, aby je věřící dodržovali. Do značné míry to byl – stejně jako v případě tehdejšího křesťanství – návod jak žít, jak chápat svět i svou roli v něm, jaká pravidla chování dodržovat. Židovské obce tento myšlenkový a příkazový komplex plně ovládal. Tyto obce žijící v diaspoře byly pečlivě a důsledně izolovány od většinového, často dost nevraživého obyvatelstva. 

Stejné ambice jako judaismus mělo i středověké křesťanství a lze konstatovat, že v převážně agrární společnosti se vcelku bez problémů srovnalo s řadou pohanských pozůstatků a pověr a celkem obdobně jako judaismus v této podobě  dlouho fungovalo. Oba myšlenkové systémy byly velmi konzervativní, založené na doslovné dogmatické interpretaci „starých pověstí židovských“ a křesťanství ještě navíc  na fundamentalisticky doslovném výkladu „novozákonní evangelijní pověsti“. V agrární společnosti zakonzervovaný a téměř neměnný stav společenského vědomí celkem nevadil, byl v ní pravidlem. Agrární společnost byla a vždy bývá hodně konzervativní a tradicionalistická, obojí se původně měnilo jen velmi pozvolna a podstatné bylo zachování stability, dlouhodobé udržování tradic až po zdání úplné neměnnosti. 

Od počátku novověku se však začínají křesťanství a judaismus ve svém obsahu a sociálních rolích rozcházet. Judaismus věren své tradici reálného fungování v ghettu obklopeném nejednou dost nepřátelskými majoritními jinověrci zůstává ve své roli vcelku neměnný. Jak staletí jdou, dostává se role judaismu v Evropě na v podstatě slepou kolej izolace, neměnnosti, konzervatismu, tradicionalismu. Představuje svým způsobem dovršený systém idejí a mýtů čerpajících z minulosti, z tradice.  Křesťanství na rozdíl od judaismu prochází od sklonku středověku hlubokými a často bouřlivými proměnami, a to díky husitství, reformaci, humanismu a osvícenství.  

Jedním ze skvělých Židů té přelomové doby byl Benedikt Spinoza, učenec a filosof, který ono strnulé tradiční ghetto židovské víry, chápání světa a určeného životního stylu opustil, jeho striktní a nepružné doktrinální hranice prolomil a ve druhé polovině 17. století dospěl jako filosof až k panteismu. Byl kacířem nepřijatelným pro Židy i křesťany. Živil se tím, že brousil učencům čočky do tehdy nově vynalezených optických aparatur. Jeho učeným kolegům bylo povětšině jedno, jaké je víry. Hlavně, že dodal speciální techniku. Ale jeho spisy svorně pálili Židé i křesťané. 

Tehdy byl Spinoza dost ojedinělým případem. Ale koncem 18. století a v prvé polovině následujícího věku se začal masový odklon Židů, zejména ze středních a vyšších vrstev a židovských vzdělanců, od judaismu a řada se jich nechávala pokřtít, později začal narůstat i počet ateistů. Stále středověká, tradicionalistická a konzervativní víra už jim nevyhovovala. Ostatně konfesní příslušnost k judaismu byla překážkou profesní kariéry ve státních službách a v řadě dalších povolání. Vzniká tak významná a vlivná skupina moderních sekularizovaných židovských intelektuálů a podnikatelů, státníků a politiků často hodně vlivných, kteří se již dočista vymanili z diktátu a intelektuální neměnnosti, dogmatiky a omezenosti myšlenkového ghetta judaismu. Tady někde je východisko a inspirace scestných novodobých antisemitských spikleneckých a jinak paranoidních představ a  bludných hypotéz kolem židovstva a jeho údajného světového spiknutí. 

V polovině 19. století jsou veškerá omezení pro Židy u nás zrušena, a ti se stávají plnoprávnými a rovnoprávnými občany, ať jsou judaisty nebo konvertity a sdílejí jakoukoli jinou víru. Ghetta ztrácejí smysl a zanikají. Následuje ponárodňování a sekularizace židovského obyvatelstva a  jeho začleňování do majoritní společnosti. A to až tak intenzívně, že dalších po 3 – 4 generacích už mnozí ztrácejí povědomost o svém židovském původu. Až Hitler jim jejich skutečné rodové kořeny velmi brutálně připomene. Ale to už je jiná historie. 

Židovská víra i kultura v Evropě existovaly v diaspoře, ovšem soustředěny a izolovány v ghettech, a to bezmála po celá dvě tisíciletí našeho letopočtu. Byly důkladně zapouzdřeny  a na kulturní vývoj většinové společnosti  Evropy vyvíjely vliv spíše jen zanedbatelný – s výjimkou vlny židovských konvertitů, kteří od konce 18. století byli významnou ekonomickou i politickou a vzdělanostní skupinou, jež byla však z principu zcela konformní s většinovou společností a postupně se do ní asimilovala. Vývoj evropské kultury měl velmi výrazný vliv na osudy těchto konvertitů, v opačném směru byla intenzita  vlivu blízká nule, pokud nepočítáme úspěšné profesní a politické kariéry konvertitů v prostředí většinové společnosti, jež je vesměs bez problémů přijala. Ale to je spíš důkaz ovlivnění těchto osob většinovou kulturou, ovlivnění tak intenzívní, že vedlo namnoze k úplné asimilaci. Většinová společnost a kultura v Evropě žádné podstatnější židovské kořeny prokazatelně neměly a nemají.

Římské katolictví svou původní jedinečnou sociální roli, výsady a univerzálnost počínaje náboženskou reformací rychle ztrácelo. Katolické univerzalistické doktrinální ghetto, dosud  jednotný, účinný a víceméně monopolní komplex víry, chápání světa a určení životního stylu, ztrácelo počínaje reformací všeobecnou platnost a monopol. Nové reformační věroučné systémy byly ovšem kolikrát ještě konzervativnější, dogmatičtější a rigidnější nežli římské katolictví. Nové, obrodné varianty křesťanství se umanutě snažily vracet se k domnělým kořenům, ke strohosti a jednoduchosti, niterné zbožnosti, jakou se v soudobých představách měly vyznačovat prvotní křesťanské obce. Ale tyto až sektářské variace už neovládaly a ani nemohly ovládat společnost celoplošně a trvaleji. Myšlenkový kvas v době náboženské reformace, německé selské války a snah císaře Karla V. o vytvoření univerzální světové habsburské katolické veleříše – a boje proti tomuto smělému imperiálnímu konceptu, to vše už nešlo „normalizovat“ a zatlačit zpět do středověkého náboženského univerzalismu. Kolikrát byli ovšem evangelíci, reformovaní ještě dogmatičtější a intolerantnější nežli římští katolíci, a to právě díky svým snahám o autenticitu víry podle svých dobových představ o prvotním křesťanství.  To platilo zejména pro období od začátku německé reformace (po roce 1517) až do Tridentského koncilu (probíhal s přestávkami v letech 1545 až 1563), který zahájil katolickou obrodu a  útočnou rekatolizační protiofenzívu (7)

Jak se vyvíjela západní a střední Evropa, veškeré klony křesťanství ve většinové společnosti ztrácely svůj světský vliv. Začala průmyslová revoluce, dosavadní agrární charakter společnosti se měnil, tradiční venkovský životní styl i jeho ideová výbava byly opouštěny, včerejší rolníci masově obydlovali nové tovární čtvrti průmyslových měst a náboženství se stále více měnilo z povinné veřejné záležitosti na svobodnou soukromou, ryze osobní věc. Jako součást veřejné moci náboženství sláblo, bylo marginalizováno a bylo vykazováno do ryze soukromé sféry individuálního světového názoru, osobně a dobrovolně zvolené či nezvolené formy ritualizované mytičnosti, pověrečnosti a tradice. 

Už koncem 19. století existuje řada veřejně se manifestujících ateistů (např. velký německý skladatel a blízký přítel našeho Antonína Dvořáka, Johannes Brahms). Tyto tendence se prohlubovaly i ve století následujícím. Evropská společnost se stala plně sekulární, víra, náboženství a církve definitivně ztratily celoplošné veřejné role. Celkový trend nezpochybňují ani případy dílčích snah o politické využití náboženských struktur a ideologické zneužití té či oné křesťanské denominace – často v zájmu fašistických diktatur (Španělsko Francisca Franca, ustašovský Chorvatský stát apod.). Určitou výjimkou z opačného konce politického spektra bylo mohutné jihoamerické hnutí „Teologie osvobození“ v 60-80. letech 20. století, kdy docházelo k pozoruhodným snahám kombinovat radikální sociální výklad evangelia s marxistickou teorií revoluce, a to v zájmu praktické radikální společenské změny za účelem nastolení sociální spravedlnosti. Řadu diecézí tehdy spravovali „rudí biskupové“ a v tomto hnutí se velmi výrazně angažovali  i katoličtí řeholníci – zejména jezuité a františkáni. Drsnými způsoby tento směr „znormalizoval“ zapřisáhlý antikomunista a katolický tradicionalista – dnes dokonce katolický světec – Polák Karol Wojtyła, v dobé svého pontifikátu Jan Pavel II. Zvrat v roli náboženské víry a náboženských struktur nezpůsobil v již sekularizované moderní evropské společností ani novodobý rozvoj různých z křesťanství vycházejících náboženských sekt v průběhu 20. století, ani nové, velmi dogmatické, fundamentalistické a agresívní evangelické ultrakonzervativní klony, jako jsou evangelikální hnutí šířící se z USA zejména po Latinské Americe. 

A jak to bylo s pravoslavím na evropském Východě? Po pádu křesťanského Cařihradu v roce 1453 se „třetím Římem“ s údajnou nepřerušenou ortodoxní křesťanskou náboženskou tradicí stala Moskva. Zdejší pravoslaví tak jako islám v arabských zemích neprošlo výraznějšími  modernistickými změnami, nebylo konfrontováno s reformací, ani humanismem a s osvícenstvím, ani se sekularizací společnosti v průmyslové éře. Nepřerušená tradice od raného středověku, izolovanost od Západu a trvání převažující tradiční agrární společnosti až do počátku 20. století udržely konzervativní a tradicionalistický charakter ruské pravoslavné ortodoxie prakticky až dosud. Drsné stalinské represe církev i náboženství poté, v prvé půli 20. století, tlačily do obranné pozice, tedy rozhodně nikoli k modernizaci a rozvoji, ale ke lpění na zachování a posilování konzervativních tradic kombinovaných s ruským nacionalismem spojených s  kritikou zkaženosti, úpadkovosti liberalismem a ateismem infikovaného Západu. 

Ale abychom nebyli pouze kritičtí, když skutečnost je i tady podstatně složitější. Je nutno zdůraznit, že poměrně dramatický rozvoj evropské společnosti a kultury v několika posledních staletích měl podstatný vliv na všechny křesťanské denominace. Některé směry se pronikavě modernizovaly, jiné setrvávají na pozicích, jež osvícenější věřící dávno opustili, někteří již před půldruhým stoletím. A tak je obrovský rozdíl mezi tradičním křesťanským (biblickým) fundamentalismem s jeho trváním na doslovném výkladu biblických textů – a mezi moderní křesťanskou zbožností, jež chápe biblické sdělení jako inspirující zvěst sdělovanou obrazně, básnickou řečí symbolů a přirovnání, jako  výzvu ke zdokonalování člověka a jeho duchovní kultury i morálky.  

Je to zajímavé, ale nejsnáze poznáme, s kterým z těchto základních dvou proudů máme co do činění, pokud provedeme průkaz pomocí teorie biologické evoluce. Jedni ji šmahem zavrhují a trvají na tom, že svět i se vším, co jej obývá, stvořil Hospodin v šesti dnech, tedy prakticky vše najednou a jednou provždy hotové a bez dalších změn. Klasickým příkladem jsou Svědci Jehovovi, ale je tu i řada dalších reformovaných i nereformovaných vyznání a proudů, evangelikálních i vyloženě sektářských duchovních nauk. Takoví Adventisté sedmého dne jsou také naprosto jednoznačným případem. 

Ti druzí berou zvěst o stvoření světa jako symbolické sdělení, jako obrazné vyjádření, jež nemožno brát doslova, ale v němž je možno hledat inspiraci. A nemají problém s akceptováním biologické evoluce. Dobře vědí, že to podstatné je jinde, než v handrkování o slovíčka a formulace starých židovských pověstí. Jde o něco úplně jiného, totiž o to, co je za jevištěm evoluce a za celým tím fascinujícím divadlem Vesmíru, co dává nebo nedává světu smysl a jaký smysl to může být – nebo je tato otázka již ze své podstaty chybná a nepatřičná? Je tu znepokojivé tázání, zda existuje nějaký společný, původní smysl všeho stvořeného nebo nějaký společný jmenovatel vysvětlující svět. Jak je možno chápat a interpretovat otázku boží existence?  

Je potěšitelné, že mohutný modernistický proud existuje jak v římskokatolické církvi, tak i v řadě různých evangelických církví a společností. Nicméně nenechme se mýlit: Tradičním křesťanským fundamentalismem, někdy až paleokonzervativních kvalit, se v dnešní sekularizované společnosti nikdo nijak otevřeně nechlubí. Přišel by totiž i o zbytky podpory, kterou má a nemohl by úspěšně šířit svůj vliv. Tyto směry se proto chovají podobně jako jiní sektáři: Při misijních aktivitách mluví o nesporných morálních hodnotách a dalších přijatelných nebo i účelově co možná líbivě nanášených tématech. Podstatu své doktríny neprozradí, na to je dost času, až dušičku omotají, vymyjí jí mysl a pěkně přitáhnou k sobě. Tak, jako v mohamedánství je vždy přítomna možnost militantního, islamistického výkladu Koránu, je i v křesťanství trvale skryta potence biblického fundamentalismu a  ultrakonzervativních výkladů se všemi důsledky. 

Výsledkem celého tohoto textu je popření křesťanských kořenů evropské kultury. Nicméně ono nic nebývá tak jednoznačné a jednorozměrné, jak bychom si kolikrát přáli. Na závěr proto reprodukuji názory jednoho svého známého, praktikujícího luterána: Křesťanský důraz na rovnost před bohem podle mnohých přispěl k rozvoji evropské demokracie, péče o potřebné, k rozvoji lidských práv a dalších moderních společenských kulturních hodnot. Podle některých také křesťanství odbožštěním přírody vytvořilo podmínky pro rozvoj evropské vědy. Kalvinismus pak podle Maxe Webera podnítil ducha kapitalismu. Názory moderního luterána mají určitě něco do sebe. 

Samozřejmě jsou v křesťanství různé proudy – konzervativní, liberální, jsou i křesťanští socialisté a komunisté a byly v dějinách i velmi zajímavé bezděčné sociální experimenty přímo inspirované křesťanskou věroukou. Typicky jezuitský misionářský stát existující na území dnešní Paraguaye od počátku 17. století až do konce druhé třetiny století následujícího – to byl bezděčný  spravedlivý, nenásilný a hospodářsky dobře fungující komunistický způsob společenské a výrobní organizace, který byl odstraněn až na příkaz shora, a to pod tlakem katolických koloniálních mocností – Španělska a Portugalska. Takže hodnocení vlivu křesťanství jako celku je docela složité a může vést k rozdílným názorům. Vidět samé klady či samá negativa asi nebude správné. Na to nutno dát pozor. 

Ovšemže i ateisté vám potvrdí, že je cosi okolo nás a nad námi, co nás daleko přesahuje, určitě to existuje a my to tušíme – je to tajemství spočívající v zázraku existence světa, tajemství a zázrak vzniku a evoluce pozemské biosféry. Žádných mýtů ani pověr k tomu netřeba. Jen vědomí neúplnosti a konečnosti našeho poznání. A také vědy, vědění, skeptického rozumu, kritického nadhledu  a široké (světo-)názorové tolerance. 

Lidé se po dlouhá staletí vraždili, fyzicky i duchovně mrzačili a navzájem trápili kvůli svůdně se jevícím iluzím, mýtům a pověrám, vydávaným za uctívanou přímo bohem zjevenou úplnou a definitivní, všespásnou pravdu. Přeludy, výmysly a pověry se tak stávaly paradoxně naprosto reálnou skutečností, protože se usídlovaly v lidských hlavách a fakticky spoluurčovaly lidská jednání a tedy konec konců i dějinný pohyb. V naprosté většině spíše destruktivně a zlověstně či alespoň omezujícím a zpomalujícím způsobem. Proto jako zapřisáhlý ateista rád potvrdím, že bůh či bohové a veškeré další mytické a pověrečné představy reálně existují! Jsou objektivní skutečností, pokud sídlí v lidských hlavách a ovlivňují lidské činy, tedy i celý průběh evoluce lidské kultury. 

Dlouho, hodně dlouho trvalo, než se společnost a kultura Evropy vyhrabala z hlubokého kulturního úpadku po zhroucení Západořímské říše. Z úrovně srovnatelné s vysokou kulturní kvalitou a vzdělaností císařského Říma. Té dosáhla až po řadě staletí, na prahu novověku. A stalo se tak navíc převážně navzdory soustavnému náboženskému protitlaku, tu skryté, tu otevřené a hodně drsné fundamentalistické a konzervativní represi.  Evropská společnost a její kultura se rozvíjely a emancipovaly téměř bez výjimek navzdory náboženským dogmatikám a v odporu proti nim. 

K napsání tohoto textu mě donutil onen nyní převažující hodně zjednodušený, pohodlný, povrchní a jednostranný  přístup, který vidí v křesťanství (nebo v židovsko-křesťanské tradici) základ evropské kultury a společenského rozmachu Evropy. Pendrek! Až příliš často si Evropané museli během posledních patnácti staletí svůj sociální, kulturní a vědomostní pokrok na náboženství a církvích vyvzdorovat, ba i tvrdě vybojovat!

(pokračování příště)

 

Poznámky a odkazy: 

 

(7) Tehdy docházelo až ke zdánlivým absurditám. Římskokatolický prelát, kanovník fromborské kapituly, Mikuláš Koperník například svou převratnou knihu „De revolutionibus orbium coelestinum libri VI“ dedikoval papeži. Katolická církev byla v poreformační a předtridentské defenzívě, momentálně neschopná represí, a tak vypadala podstatně tolerantněji než nové evangelické církve, což se ovšem záhy po Tridentském koncilu mělo změnit a katolicismus přešel do drsné protiofenzívy, zahrnující energické rekatolizační snahy a vedle nich i další represe, jež postihly také Giordana Bruna a Galilea Galileiho. Evangelíci by ovšem bývali milého fromborského kanovníka i s jeho knihou nejspíš bez dalšího upálili. Jean Calvin v Ženevě dozajista! 

Ilustrace: Jan Kadubec

K úloze mýtů v dějinách (5. díl)

3.3 4 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
4 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Bety
Bety
11. 2. 2021 11:47

Fundamentalistická církev = poslušnost. A tolerance křesťanských církví k muslimskému náboženství myslím má základ v tom, že v něm vidí možnosti, jak této poslušnosti opět dosáhnout. Případné rozdíly jsou vzhledem k těmto možnostem nepodstatné. Je zajímavé, že v devadesátkách s agresivním nástupem kapitalismu také prudce vzrostla aktivita právě těch fundamentalistických sekt, na štěstí bez velkého trvalého účinku. Já například narazila i na jakousi budhistickou sektu a její představitel byl silně agresivní. Jinak s autorem nesouhlasím ve dvou bodech: zanedbatelný vliv židovských finančníků, který měl vzrůst až v 18. století. Židům byla oficiálně povolena lichva už dávno, dávno předtím, a tudíž… Číst vice »

Botičky od Diora
Botičky od Diora
Reply to  Bety
12. 2. 2021 15:00

„Chruščov, který je kupodivu z kritiky SSSR stále jaksi vyjímán a opomíjen…“
Nedivte se přízní liberálů ke Chruščovovi, vždyť on začal proces zničení CCCP a to se cení a jak – he is son of a bitchbut he’s our son of a bitch.

Bety
Bety
Reply to  Botičky od Diora
12. 2. 2021 21:18

No právě. U liberálů se tomu nedivím, ale dopaluje mě, že i lidé, kteří přemýšlejí
o dějinách a kecy liberálů jsou jim proti srsti, berou jejich hodnocení Stalina jako prokázaný nezpochybnitelný fakt.

Gatta
Gatta
Reply to  Bety
12. 2. 2021 21:09

Re – článek jsem zatím nečetl, ale určitě toudělám. Děkuji tímto také Stanovi za publikování obrazů pana Kadubce, které mi sice vždy připadaly zajímavé, ale až teď je opravdu doceňuji. Chtělo by se říci – možná zajínavá investice. Židovství – křesťanství – islám = tři nesnášenlivá poštní náboženství, jen vzniklé v souvislosti s dobovou situací. S polečného ale nají to, že „člověkem“ je jen člern jejich víry. Jen na souvěrce je uplatňovánoa židovská pomoc, křesťanské milosrdenství a muslimská sounáležitost. A jak pravil kdosi v jiné diskuzi (slovensky): „Zabiť každého tvora, ktorí drží v ruke zbraň a hovorí čosi o Bohu“.… Číst vice »