Tento příběh je spíš bajkou s dobrým koncem, tak jako zatím dobrý konec má atentát na Klause. Ten mu nepřeju, a ani si nepřipouštím, že by snad on o nějaké manipulaci (fingovaný atentát s "jako pravou" pistolí) věděl. Správný politik přece ví, že věřit se nesmí nikomu, a posledním činem politikovým skutečně může být "přistoupit na hrátky s atentátem".
V leningradském okruhu žil byl mladý podpraporčík, který byl za něco v roce 1969, tuším v předjaří, potrestán. Ocitl se v base (velitele), ale v noci uprchl. Opatřil si civil, vnutrennyj passport graždanina SSSR, na ten zakoupil u okénka letenku Leningrad-Moskva a letěl. Přiletěl do Moskvy a odebral se k nevlastnímu strýci. Vlastně všichni jeho příbuzní byli nevlastní. Otce nepoznal, matka, která se dostala po roce 1945 víceméně nahodile do SSSR ho dala k osvojení, a noví rodiče poslali Dimku (tak se ovšem nejmenoval) na vojnu.
Taxík vysadil Dimku u baráku, kde žil "strýček". Byl milicionář a měl po službě. Ale pár panáků si s Dimkou dal, a protože celou noc zpovídal vlasaté a vousaté živly, neměl ani chuť zjišťovat, odkdy se u Dimkova útvaru na opušťáky létá. Usnul, Dimka na sebe navěsil v předsíni visící milicionářskou uniformu, čepici posadil do týla, aby nebylo vidět zekovsky vyholenou palici a svižným krokem vykročil k jedné z kremelských bran. Co čert (vlastně KGB) nechtěl, před branami se zrovna shromažďovali milicionáři z moskevských obvodů, kteří měli být po oddílech zavedeni na místa za branou. Kremel měl ten den přijmout nejen nejvyšší představitele SSSR, ale také několik kosmonautů s obligátním vyznáním "zadaču pa prikazu glavnokomandujuščevo…vypolňal".
Měla padnout vyznamenání, pár desítek lahví sektu, i vodka se měla skotoulet pod stůl – vedle tam chroptících soudruhů s menší výdrží. Lidová slavnost, protože ke Kremlu se stahovali i nejlepší pionýři, kteří měli jako odměnu za své pětky na vysvědčení shlédnout idoly lidu. Oddíl milice, zaváděný na pozici, heslo, přirozeně, nehlásil, a tak se i Dimka, se svou zbraní, ocitl na stráži pár metrů od vjezdu na nádvoří. A stál a stál.
Najednou se davem ozval šum, a k Dimkovi se začaly blížit vládní čajky s doprovodem. Dimka neváhal, vytáhl pistoli, střílel…a zranil. Bohužel jen kosmonauta Leonova. Dimka skončil na zemi, v poutech, na vyšetřovně, v cele Lubljanky. Jenže, jako "dítě bez rodičů" ho KGB nemohla ustanovit. Dimka byl cikán, poloviční Rom, a jeho matka se v SSSR ocitla proto, že Podkarpatskou Rus si přisvojil ze dne na den Stalin. Začalo šetření, zda Dimka není odpadlým a mstícím se československým agentem, protože jak kterýsi "útvarový bonzák" sdělil, Dimka nebyl nadšen z internacionální pomoci ČSSR, kteréžto blahodinní se republice ve středu Evropy dostalo 21. 8. 1968.
Jak už řekl pan vládní rada u pražského trestního soudu Švejkovi: "…jest nutno sledovati všechny kloubící se vazby" …a podobně, takže Dimku dali do žlutého domu. Na psychušku, nafurt. Jenže právě ono "sledování postupně se vyjevujících vazeb" znamenalo, že Dimka se nestal farmakologicky vytvořenou zeleninou jako pacienti ve filmově známém Přeletu nad Kukaččím hnízdem, stal se inventářem, a nové a nové změny znamenaly i to, že Dimka měl být propuštěn (z blázince), i rehabilitován (ještě za Gorbyho). Stalo se, a dokonce se zjistilo (vojenské kolegium trestního soudu) že Dimka nikdy nepřestal být vojákem z povolání, ergo, bylo mu vyplaceno dlužné služné od roku 1969 do roku 1989, což znamenalo, že s přiděleným bytem v centru St. Petěrburgu, služným za dvacet let i malou penzí byl Dimka vlastně boháč.
Když jsem asi před 17 lety o něm četl, žil a staral se o jednoho z nevlastních příbuzných. Na ruské poměry byl atentátníkem "štístkem". Vždyť jen ty četné rabvojizolatory pro jeho spolubojovníky z cimry, to zbytečné sadistické bití. "A ty slyšal a ně skazal. Pačemu?" Desítky let krimu pro "ucha"- ale především: jejich zničené osudy. Kak vsjegda. Jako vždycky. Nejen v Rusku.
