MEXICO CITY – Když Organizace spojených národů hlasovala před 64 lety o rozdělení Palestiny a vytvořila Stát Izrael, načež mu později přiznala plné členství, zdrželo se několik latinskoamerických zemí – Brazílie, Salvador, Argentina, Kolumbie, Chile a Honduras – hlasování, přičemž Kuba hlasovala proti příslušným rezolucím. Mexiko se v případě rozdělení zdrželo hlasování, ale o několik měsíců později hlasovalo pro přijetí Izraele do OSN a následně uznalo i židovský stát a připustilo, že mexickým národním zájmům nejlépe poslouží, když se v blízkovýchodním sporu nebude stavět na ničí stranu.
V nadcházejících týdnech bude většina latinskoamerických zemí hlasovat pro nějakou formu členství Palestiny v OSN nebo pro uznání státnosti, o které Palestinská samospráva usiluje. Některé to však neučiní. Pro dva nestálé latinskoamerické členy Rady bezpečnosti OSN, Brazílii a Kolumbii, to není jednoduchá otázka a totéž platí i o Kubě, Nikaragui, Venezuele, Kostarice, Argentině, Bolívii, Chile, Ekvádoru, Peru, Uruguayi a Hondurasu, které už Palestinu uznaly, ale ještě v OSN nehlasovaly pro přidělení statusu „pozorovatele“ této zemi.
Aby se Palestina stala plnoprávným členem OSN, musí Rada bezpečnosti doporučit tento krok Valnému shromáždění, avšak pozvednutí statusu Palestinské samosprávy na úroveň, kterou dnes zaujímá Vatikán – a která by Palestině teoreticky umožnila podílet se na činnosti mnoha orgánů OSN včetně Mezinárodního trestního tribunálu –, vyžaduje ve Valném shromáždění pouze dvoutřetinovou většinu hlasů. Politické důsledky v každém případě zastiňují právní či byrokratické problémy. Přinutit USA, aby v Radě bezpečnosti použily veto, anebo získat ve Valném shromáždění podporu více než 150 z 193 členských států OSN by byla obrovská porážka pro Izrael a USA, a proto jsou hlasy latinskoamerických států důležité.
Brazílie konstatovala, že má v úmyslu hlasovat v Radě bezpečnosti pro doporučení přijmout Palestinu do Valného shromáždění; Kolumbie dala najevo, že má v plánu zdržet se hlasování. Většina dalších latinskoamerických zemí bude pravděpodobně hlasovat pro nějaký typ rozšířeného statusu pro Palestinskou samosprávu.
Židovská komunita ve Spojených státech a v menší míře i administrativa Baracka Obamy se snaží přesvědčit Chile a Mexiko, které zatím nedaly své postoje jasně najevo, že izolací Izraele (a potažmo i USA) v této otázce nelze nic získat. Ani v případě plné palestinské státnosti by se totiž na reálné situaci příliš nezměnilo, pokud by ji neakceptovali Izrael a USA – a Mexiko a Chile by naopak mohly hodně ztratit, kdyby se distancovaly od spojence v otázce, která má pro něj obrovský význam.
Stručně řečeno se region stejně jako před více než půl stoletím nevyjadřuje k těmto klíčovým otázkám jednohlasně. Dnes stejně jako tehdy nezaujala většina latinskoamerických zemí principiální postoj – pro Izrael či proti němu, pro Palestince či proti nim. Místo toho sledují cestu výhodnosti a jejich pozice závisejí na relativním vlivu a razantnosti židovských či arabských komunit uvnitř jejich společností a také na naléhání Washingtonu nebo takzvaného bloku ALBA tvořeného Kubou, Venezuelou, Nikaraguou, Bolívií a Paraguayí.
Nedostatek přesvědčení latinskoamerických zemí v těchto vážných otázkách – s výjimkou států ALBA, jejichž přesvědčení je sice mylné, ale ony mu přesto téměř nábožně věří – marginalizuje tento region v jiných důležitých mezinárodních tématech, jako jsou nedávná krize v Libyi a pokračující krize v Sýrii. V otázce rezoluce OSN zavádějící v Libyi bezletovou zónu a ochranu občanů se Brazílie spolu se třemi dalšími státy takzvané skupiny BRICS (Ruskem, Indií a Čínou), které se chtějí stát světovými mocnostmi, zdržela hlasování. Jihoafrická republika coby čtvrtá země skupiny BRICS souhlasila jen zdráhavě.
A pokud jde o současnou snahu Evropanů a Američanů prosadit uvalení sankcí OSN na syrského prezidenta Bašára Asada, počínají si BRICS ještě hůře. Nejprve vyslaly do Damašku misi zástupců tří zemí (Brazílie, Indie a Jihoafrické republiky), aby „přesvědčily“ Asada, ať nevraždí vlastní lid. Netřeba dodávat, že jim Asad neodpověděl ve smyslu „ano, tu a tam jsem jich pár tisíc zabil, ale když už o tom mluvíte, pokusím se dát si větší pozor“.
Poté vydávaly BRICS jedno prohlášení za druhým, v nichž konstatovaly, že Sýrie není Libye a že ony nedopustí další intervenci Západu s cílem dosáhnout změny režimu v další arabské zemi jen proto, že její obyvatelstvo se zdá nespokojené s tamním diktátorem. Jak uvedl jeden vysoce postavený aktivista nevládní organizace: „Trestají syrský lid, protože se jim nelíbilo, že NATO na sebe vzalo mandát k ochraně civilistů v Libyi a proměnilo ho v mandát ke změně režimu.“
Vzhledem k jejich sílící roli v globální ekonomice je pochopitelné, že větší latinskoamerické země spolu s ostatními státy BRICS usilují o více vlivu na mezinárodní scéně. Tímto způsobem toho však nedosáhnou.
Jorge G. Castaneda, bývalý ministr zahraničí Mexika (2000-2003), je světově významným profesorem politologie a latinskoamerických studií na Newyorské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk tohoto materiálu bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
