Češi nebyli vítězem druhé světové války

Květen 09, 2011

Každoročně při příležitosti výročí ukončení druhé světové války se mi v posledních letech vybavují následující slova současného českého státního prezidenta Václava Klause, pronesená na téma “vítězství českého národa v druhé světové válce” a patriotismu: “Fakt, že jsme byli jednou ze šestnácti vítězných zemí druhé světové války a že také z toho odvozujeme jisté závěry a nároky, které nikomu nedovolíme zpochybnit, patří k oněm historickým tradicím, na nichž stojí náš současný stát a jeho budoucí existence, vážnost a prosperita.” (Z knihy V. Klause Proč jdu znovu do toho.)


Chtěl tím snad Klaus svého času naznačit, že existence současného českého státu je založena na lži, sebeklamu a úzkostlivém strachu z toho, aby někdo pro toto nalhávání si sobě samému náhodou nenašel vhodnější označení?

Není obtížné dovtípit se toho, jaké “jisté závěry a nároky” Klaus z domnělého vítězství českého národa v druhé světové válce měl na mysli. Etnická čistka, zmocnění se cizího majetku a nastolení národního státu, to jsou skutečnosti, které se při povrchním a krátkozrakém zkoumání mohou skutečně jevit jako určitá vítězství, posuzujeme-li problematiku z pohledu jakéhosi sobeckého nacionálního zanícení. Jaký toto zmocnění se vysloužené (?) válečné kořisti, kterou si Klaus nárokuje z titulu “českého vítězství”, mělo ale další dopad na politický, kulturní a hospodářský vývoj našich zemí v následujících letech? A vůbec – činění si “jistých nároků” pouze z titulu vítěze nebo silnějšího bohužel již od základu morálně zpochybňuje jejich uplatnění, neboť stejně tak by mohl svého času někdo jiný tvrdit, že si nárokuje zřízení Protektorátu Čechy a Morava či zábor Sudet pouze z pozice silnějšího, a považovat jej za morálně odůvodněné a tudíž naprosto spravedlivé.


Proto, abychom mohli někoho označit za vítěze, je zásadní podmínkou, aby dotyčný byl účastníkem nějakého zápolení či nějaké soutěže. Lze o českém národě jako celku tedy hovořit skutečně jako o účastníkovi boje v rámci druhé světové války – a pokud ano – na které straně vlastně stál tento český národ svými činy a skutky? A do jaké míry přispěl k úspěchu vítězů druhé světové války či nepřítele budoucích vítězů?


Není sporu o tom, že skutečně většina příslušníků českého národa sympatizovala s budoucími vítězi druhé světové války. Podobně jako diváci hokejového utkání, kteří fandí dejme tomu týmu země X a vroucně si přejí porážku týmu země Y. Jsou to ovšem pouze jen diváci, kteří nerozhodují o výsledku zápasu. Zvítězí-li tedy nakonec tým X, je to zajisté důvod pro diváckou euforii a upřímnou radost v řadách obecenstva. Diváka ovšem nikdy nemůžeme považovat za “vítěze”.


Tím spíš, že v případě příslušníků českého národa a jejich postojů a skutků v období druhé světové války se nám celá záležitost jeví poněkud schizofrenně. Chtě nechtě se totiž naprostá většina českého národa svými skutky v hmotně měřitelném reálu postavila za budoucího poraženého druhé světové války. Jinými slovy – český národ svou prací v nemalé míře přispěl, ač nedobrovolně, k posílení vojenského potenciálu Německa. Nikoliv k posílení vojenského potenciálu budoucích vítězů války. Na této skutečnosti nezmění nic ani naši slavní atentátníci, ani relativní hrstka odbojářů a českých vojáků působících v zahraničních spojeneckých armádách (nemluvě o stále ještě tabuizované početné skupině Čechů bojující v uniformách Wehrmachtu, která tento poněkud zidealizovaný obrázek bojujícího českého národa ještě dále komplikuje).


Zejména český dělník měl pro Německo v době války velkou, přínosnou hodnotu. “Vůdce si velmi cení práce českých dělníků. Dosud nebyl hlášen jediný případ sabotáže. A to, co Češi vyrábějí, je dobré, funkční, spolehlivé a pevné… Jsou pilní a spolehliví. Jsou pro nás cenným přínosem.” Lépe a výstižněji si to v květnu 1941 říšský ministr lidové osvěty a propagandy Joseph Goebbels do svého deníku zaznamenat nemohl. Vznikem Protektorátu Čechy a Morava stoupla kapacita výroby zbraní a munice v Třetí říši o neuvěřitelných 26% ! Český zbrojní průmysl mohl krýt potřeby armády o síle 40-45 divizí a celkovém počtu 1,5 mil. mužů, jak ve své knize uvádí vojenský historik Jan B. Uhlíř (Protektorát Čechy a Morava v obrazech,

2008). České firmy mimochodem přistupovaly k řešení nových úkolů, vznikajících z atraktivních zakázek, s nepředstavitelnou rychlostí. Jak by ne, zakázky se jen hrnuly.


Jeden z příkladů, jak zbraně české výroby pomáhaly německé branné moci v boji proti spojencům: Českomoravská Kolben-Daněk (později Böhmisch-mährische Maschinenfabriken) produkovala na přímý Hitlerův popud vynikající lehké tanky PzKpfw 38 (t), které prosluly při západním tažení proti Francii roku 1940. Od května 1939 do července 1942 jich bylo v nejrůznějších modifikacích vyrobeno 1390 kusů a staly se nedílnou součástí prvosledových jednotek tankového vojska říšské branné moci. Jak uvádí Jan B. Uhlíř ve své knize, tak “Francouzi jistě při podpisu mnichovské dohody netušili, že k jejich porážce [západní tažení roku 1940] významně přispěje zbraň vyvinutá jejich někdejším nejvěrnějším spojencem.“


Jak by asi dopadla celková bilance při srovnávání celkového českého přínosu pro německou brannou moc a naproti tomu pro armády spojenců?


Klausovo označení českého národa za vítěze druhé světové války pokulhává. Skutečnost, že byl po druhé světové válce patřičně „odměněn“ ze strany spojenců, zejména formou souhlasu s vysídlením německé národnostní menšiny ze země, z něj sice na oko jakéhosi vítěze, který z vítězství spojenců profitoval, jakoby činí. Nejde však o „vítěze“ v pravém slova smyslu, ale spíše o subjektivně zvýhodněnou loutku Švejka, který plnil nanejvýš úlohu strategického figuranta na šachovnici nově se formujícího bipolárního světa. Dne 8. května 1945 byl osud českého národa v područí sovětského impéria již dávno zpečetěn – mimochodem to byla také daň za vytoužené zbavení se německé menšiny formou "odsunu".


Češi nemohou být vítězem války, jelikož jí převážně pouze přihlíželi a přitom vlastně materiálně výrazně  podpořili nepřítele budoucích vítězů. Jsou ale jedním ze zdánlivě zvýhodněných národů po ukončení druhé světové války – nestalo se tomu však z náklonnosti a vděčnosti vítězů za jejich přínos k porážce Německa, ale pouze z jejich taktické vypočítavosti.

 

Převzato z blogu Náš směr

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments