Zhruba třetina německých vyučujících teologie, žen i mužů, laiků i kněží, podepsala text prohlášení, jehož doslovný český překlad jsme vám nabídli v tomto článku. Mezitím se k této iniciativě postupně připojují pastorační asistentky, diákoni a kněží z různých německých děkanátů. Reakce německých biskupů nebyla stejně koordinovaně záporná jako u ČBK a v jí cenzurovaném Katolickém týdeníku. U sousedů se občas najdou biskupové, kteří myslí i vlastní hlavou a direktivám navzdory, jako například Trevírský biskup Stephan Ackermann. Ten má nevděčnou úlohu starat se v rámci německé biskupské konference o pedofilní skandály, a navíc je známý svým vstřícným postojem k sociálním otázkám. Zmíněný biskup řekl, že memorandum teologů „je výrazem důvěry v církev a v její schopnost obnovy“. Zato česká mediální kampaň proti prohlášení odstartovala v upgradované verzi slavného článku „Ztroskotanci a samozvanci“, který byl zveřejněn v Rudém právu proti Chartě 77. Tentokrát ovšem kampaň jede v duchu současného mediálního spinningu, tj. mazaného způsobu, jak zavést debatu k marginálním tématům, a tak zdiskreditovat protivníky. Církev jde s dobou a učí se na komunikačních seminářích stejně důkladně jako světští manipulátoři. Tento způsob debaty se mi dosti příčí, neb komunisti dělali a současní vládně-koaliční mafiáni dělají totéž. Nejjednodušší způsob, jak demaskovat vrtichvostní demagogii, spočívá ve sledování skrytého zájmu, který stejně skrytě určuje každou dezinformační kampaň. Logika lhaní a překrucování je jednoduchá: buď vám jde o pravdu a jste ochotni si vyhradit čas a nezbytnou námahu k tomu, abyste pravdu hledali v dialogu s druhými, kteří mají stejný zájem jako vy. Řekové tento způsob vidění světa nazývali „scholé“, což středověk přeložil jako vita contemplativa neboli scholastický způsob života. Jenže na to dnes v církvi a ve společnosti není čas, máme dělat strašně moc jiných věcí. Pravda jako zájem té či oné party hochů, co spolu mluví, ta se nehledá v dialogu, ale je naspinována v redakcích a v kancelářích toho či onoho managementu církve nebo mafiánského kapitalismu. Pak vám jde o peníze a o moc; logicky a nutně potřebujete druhé oblbnout a rychle přivést na stejnou cestu do propasti, po níž sami kráčíte. Ale jeden pán spíše kontemplativního charakteru řekl, že když slepý vede slepého, oba padnou do jámy. Také na to doplatil, i když ne úplně. Ale to je jiná historie, která sem nepatří. Vraťme se k prohlášení z české strany.
Důvody německé kritiky současného stavu církve nejsou stejné jako u nás. Němci se potýkají jednak s ututlávanými pedofilními a jinými skandály, kterých je u nás minimálně a jednak s masivním odchodem věřících z církví, které tím přicházejí o značné finanční prostředky. Německé křesťanské církve jsou největším zaměstnavatelem ve sféře sociálních služeb (nemocnice, starobince, ústavy, síť sociálních služeb, školy, různé programy, kulturní zařízení atd.). Tato záchranná sociální síť je pro německou společnost v současné době prakticky nepostradatelná. Věřící v ní dělají za menší mzdu než se platí ve státním sektoru, a kvalita jejich práce je mnohem vyšší. V situaci, kdy společnost musí šetřit, kdy rapidně přibývá sociálně potřebných a starých lidí, mají všechny sociální a vzdělávací instituce stále větší význam. Tím pochopitelně roste i význam církve ve společnosti. Věřící znechucení skandály a stylem vlády ztratili důvěru v hierarchii, opouštějí církve. Tím v Německu přestávají platit církevní daně a celý systém křesťanské sociální péče a vzdělávání se začíná pomalu hroutit. Prohlášení tedy plní funkci varovného znamení. Odpovědní laici, kněží, jáhni atd. svými podpisy německým biskupům připomínají, že to tak dál nejde. Církev nesmí kvůli zbabělosti či neschopnosti hierarchie rezignovat na základní imperativy své služby, která navíc stojí v centru eminentního politického a společenského zájmu.
Podívejme se na jednotlivé články zběžným pohledem, který by měl nastolit zásadní debatu u nás. Nechám stranou specifickou otázku, proč naši biskupové aktivně kolaborují s pravicovou vládou, která se profiluje vysloveně asociálně. Stejně tak nebudu rozebírat přístup biskupské hierarchie k budování české státnosti, který po roce 1990 hodně připomíná plavbu Titaniku. Hlásání evangelia by nemělo skončit v klerikálním ghettu, kde se bude pod rouškou klidu a míru kryptofašisticky kolaborovat s nositeli moci a s majetnými jako v Mussoliniho Itálii za blahých předválečných let. Podívejme se stručně na jednotlivé body prohlášení z naší perspektivy.
1. Struktury spoluúčasti laiků na rozhodování
K otázce synodálních struktur a podílu laiků jsem se vyjadřoval v rozhovoru původně připravovaném pro KT, ale tehdejší redakce jej v této podobě nechtěla zveřejnit. Celý rozhovor najdete v časopise Teologie&Společnost 6/2004 pod názvem Jde mi o veřejnou a otevřenou komunikaci v církvi. Rozebral jsem v článku apoštolské struktury služby a jejich následnou klerikalizaci, včetně současných problémů. Samozřejmě je možné najít podobné výplody i jinde. Věc je opravdu hodna vážné debaty, hlavně po řízeném úhynu českého katolického sněmu. Je na čase, aby současní církevní historikové rozebrali příčiny jeho nezdaru. Pokud to udělají, mají v kostce zmapovánu celou problematiku církevní moci u nás.
2. Krize církevní správy, hlavně ve farnostech
Tady je situace jasná: v příští generaci nebudou celibátní povolání, pokud se nestane nějaký zázrak. My, celibátníci a celibátnice všeho druhu nejspíš skoro vymřeme. Navíc věda spolehlivě dokázala, že tato požadovaná kvalita ke služebnému kněžství není dědičně přenositelná. A pokud nevymřeme, tak nás bude asi tolik, kolik vždy a všude zasvěcených povolání doopravdy bylo, tj. hrstka různých žen a mužů postavených mimo struktury církevní moci. Jako například čeští poustevníci, které mám rád. Duchovně zdegenerované kraje jako Ústí nad Labem už dokonce na tento druh činnosti vypisují inzeráty, snad se najdou i nějaké ty EU granty. Současná reakce vyšší hierarchie na celibátní úbytek a skandály spočívá v posilování kněžské jurisdikce, ve slučování farností, v centralismu se sklony k dirigismu a k nárůstu manažerského stylu práce. Je to cesta do pekel, protože tak bude nutno chránit každého kněze, ať dělá cokoliv mizerného a nemorálního. Navíc biskupové už od II. Vatikánského koncilu upozorňují na možnost světit ženaté muže, což se také za určitých okolností skutečně děje i u nás. Viz případ nedávno zesnulého kolegy, P. Miloše Rabana z Hejnic. Dehonestace autorů prohlášení naopak mediálně spinuje toto téma tak, že podlí autoři chtějí přes nastrčené ženáče zničit neposkvrněnou celibátní církev. A tato lež má krátké nohy, že ano.
3. a 4. Právní kultura v církvi a svoboda svědomí
Podíváme-li se na českou společnost, pak zjistíme, že v ní svoboda de facto už není, i když de jure pořád ještě platí základní lidská práva a svobody. Důvod krize demokracie je jednoduchý. Reprezentanti mafiánského kapitalismu se postavili ke kohoutkům se státními penězi, dali veškerá mocenská práva na manipulaci a na vykořisťování do ruky svým kámošům. Aby ta zlodějna mohla nerušeně fungovat, pak musí vládou a podnikateli kontrolovaná média cíleně vytvářet prostředí strachu a vydírání, kde nás připravují nejen o peníze, ale postupně také o občanská práva a svobody. Viz článek Společnost strachu od Ilony Švihlíkové, ekonomky na VŠE a kolegyně z ProAltu. No a církev v tom jede, i když po svém. Placenou klaku laiků a kněží má platově zajištěnu, a na malý zbytek nemístných šťouralů a kritiků nemusí příliš dbát. Beztak jsou to vyšinutá a chorobná individua s neuspokojenými ambicemi, nota bene liberálně založení, tedy praktičtí bezbožníci. Pokud církev nebude v dnešní české společnosti, finančně zotročené veksláky, mafiány a degenerovanými politiky, skutečným prostorem svobody, pak asi nebude vůbec. Přežije totiž Kristova církev jako celek, zato české či moravské církvi to nikdo z nebe neslíbil.
5. a 6. Smíření a bohoslužba
Prohlášení angažovaných věřících správně hledá síly k obnově uvnitř církve, tj. v obrácení a v liturgii. Požadavek scholastické pravdivosti se musí odrazit i ve způsobu, jak se prožívá život z ducha, tj. jak je přítomno Kristovo království uvnitř jeho církve. Tam je jeho přítomnost eminentní. My, věřící druhu hierarchického i normálního, to máme nějak dosvědčovat, protože z této síly Ducha také žijeme. V případě tohoto druhu obnovy je třeba vykládat fenomén Ježíšova vzkříšení tak, jak jej doopravdy popisují všechna evangelia. Ježíš se po svém zmrtvýchvstání zjevil nejprve zvláštním tvorům ženského pohlaví, jejichž svědectví nebylo bráno vážně ani ve společnosti ani na rabínských patriarchálních soudech. Apoštolští patriarchové odmítli první zprávy o vzkříšení jako ženský kec. Uznání přišlo až ve druhé vlně zjevení. Po úvodním selhání se Ježíš musel obrátit na apoštoly osobně a přímo. Povinnost centra byla jasná, přičemž jasně selhali. Apoštolové měli správně interpretovat znamení doby, tj. vzkříšení, což v první instanci nezvládli. Logika zjevování nového života je jasná: vzkříšení začíná na periferii, mimo zavedenou apoštolskou jedenáctku. A pokud na to neměli tehdejší apoštolové vinou nedostatku víry, tak to musel dělat někdo jiný, kdo víru měl. To už si Ježíš zařídil pomocí specifického managementu svého zjevení po zmrtvýchvstání. Oslovil třeba ženy jako Magdaléna, které svědčily jako první o nové době svobody. Tato archetypická situace popsaná v evangeliu, neboli "radostná zpráva", platí v nezměněné podobě i dnes, tj. v její klerikálně nenaspinované, tj. všeobecné čili katolické podobě.
Převzato z Umlaufovin