Čína těží z hlouposti G. W. Bushe

Červen 03, 2013

Imperialismus se nevyplácí. Samozřejmě se nikdy nevyplácel pro obyčejné lidi, které verbují, aby šli napadnout cizí zemi, či pro národy, které byly podmaněny. Stále však přežívá idea, že ten, kdo obsadí cizí zemi – obzvláště jako tomu je v případě Iráku prosáknutého stejně tak ropou jako krví – je vítěz.

Je pravda, že Irák Saddáma Husajna s jeho neexistujícími zbraněmi hromadného ničení a posedlého nepřátelstvím k náboženským fanatikům, kteří na nás zaútočili 11. září, byl v rámci války proti teroru nesprávným cílem. Ó ano, šíity ovládaný Irák je teď v nejužším spojenectví se svými souvěrci v Íránu a Libanonu, zatímco Husajn byl kdysi naším spojencem při omezování moci ajatolláhů. „My” však teď spravujeme ohromné irácké ropné zásoby a někteří jestřábi stále argumentují ve stylu idiotského akademika Paula Wolfowitze, který ve funkci náměstka ministra obrany sliboval, že ropa zaplatí tuhle války. Všichni tihle lidé se mýlili, jak se teď opět ukázalo.

Tenhle mýtus o bohatství, které přichází za vítěznými prapory, může být odložen po přečtení nedělního titulku New York Times „Největší zisky z iráckého ropného boomu sklízí Čína”. Číňané demonstrují, že v dnešním světě nezískávají kořist dobyvatelé. Spojené státy na válku v Iráku utratily více než 3 biliony dolarů, přičemž způsobily mnoho utrpení a chaosu. Přesto je to přičinlivá a neutrální čínská vláda, která naprosto jasně těží z hlouposti G. W. Bushe. Peking sice odmítl hrát militaristické hrátky, ale zato si chladnokrevně vyzvedl cenu pro vítěze.

Od invaze vedené Američany v roce 2003 se Irák stal jedním z největších světových producentů ropy,” píší New York Times, „a Čína je teď jeho největším zákazníkem.” Téměř polovina ropy vytěžené v Iráku putuje k Číňanům a tihle ostouzení komouši proměnění v loupeživé rytíře dnešní doby se ucházají o stále větší podíl v Iráku vytěžené ropy. Studená válka je sice u konce, ale vyhráli v ní čínští rudí kapitalisté.

V době, kdy se Spojené státy utápí při provádění vyčpělé úlohy spočívající v nastolení vojenské hegemonie, opírající se o síť moderních základen a sofistikované výzbroje, zjevili se Číňané v roli těch nejbystřejších podnikatelů světa, kteří chytře zajišťují svá rizika bez toho, aby je zvyšovali vlasteneckým máváním svými vlaječkami. Prohráli jsme,” potvrdli úředník ministerstva obrany z Bushovy éry Michael Makovsky NYT. „Číňané neměli s touhle válkou nic společného, ale z ekonomického hlediska z ní těží a naše 4. flotila a letectvo jim pomáhá zajišťovat jejich poptávku.” Číňané ve skutečnosti s tou válkou měli co do činění, protože profitovali na úrocích z půjček, které poskytli, aby nafoukli americký válečný dluh. Tento dluh se bude zvyšovat, pokud budeme i nadále platit účty 5. flotily, jež chrání námořní trasy, po nichž se dopravuje irácká ropa do neustále rostoucí čínské ekonomiky.

To vše je podtrženo tím, že Amerika, hnána svou posedlostí zahraničními nepřáteli a zatížena ohromnou a permanentně pracující válečnou ekonomikou, ztratila svůj původní smysl existence, který zdůraznil George Washington ve své slavnostní řeči při ukončení své politické kariéry: „Harmonie, svobodné kontakty se všemi národy – to je to, co nám káže politika, humanita a prospěch. I naše obchodní politika by však měla být prováděna nezaujatě a nestranně; neměla by usilovat o výlučné zvýhodňování či upřednostňování, ani je požadovat; respektovat přirozený stav věcí, být rozptýlená a diverzifikovaná pomocí jemných fines obchodování, ale nic nevnucovat.”

Tohle není zrovna tón naší politické strategie vůči Číně během studené války či té současné vůči Iráku. Jsme posedlí mocí ozbrojených sil, která převyšuje vše, co tu bylo, jsme opilí elixírem vojenské konfrontace. Ignorujíce výzvu Washingtonova projevu na odchodnou – „abychom se vystříhali zlovolných zahraničních intrik, bránili se podvodům předstíraného vlastenectví” – si přesně v tomhle podvodu libujeme. Národ, který se zrodil z revolty proti předpojatosti impéria, vítá zahraniční vojenské výboje jako svůj raison d’etre. Naši politickou kulturu, zvláště po hysterii kolem 11. září, definuje arogantnost nedotknutelné nacionalistické mocnosti. Ironií je, že kdysi zkostnatělý čínský komunistický policejní stát nás ohrožuje svým pojetím volného trhu.

Příště, až zaseme budeme cítit potřebu jít do války – do mysli se vkrádá Írán – měli bychom věnovat pozornost na překvapivý obrat Pekingu. Je to vláda, která nikdy neopustila svoji revoluční politickou strategii, říkalo se obvykle. A teď představitel iráckého ministerstva petrochemického průmyslu o Číňanech v NYT říká: „Jsou to praktičtí lidé. Nemají nic společného s politikou ani náboženstvím. Pracují, jedí a spí.” Zní to jako něco, čím jsme bývali my, Američané.

Převzato z Truthdig

Překlad: Stan

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments