Ian Bremmer v březnovém čísle časopisu Prospect popisuje příznaky rostoucího nepřátelství mezi USA a Čínou. Čeká nás nová studená válka?
Díky finanční krizi, globální recesi a pozoruhodné rychlosti čínského zotavení došlo k velkému posunu rovnováhy sil v nejdůležitějším mezistátním vztahu na světě. Nezlomnost Číny ve světle amerického propadu podle čínských představitelů potvrdila nadřazenost čínského modelu rozvoje, který odmítá volný trh amerického stylu ve prospěch státem řízeného kapitalistického systému.
Množství rozepří v americko-čínských vztazích roste. Google opustil Čínu kvůli cenzuře a kyberútokům. Washington je v křížku s Pekingem kvůli íránskému jadernému programu. Američtí zákonodárci ostře kritizují neochotu Číny posílit juan či její selhání v otázce ochrany duševního vlastnictví zahraničních společností. Krom toho jsou tu obchodní spory o pneumatiky a ocelové trubky.
Jednoduše řečeno, čínské vedení již přestalo věřit, že americká moc je pro čínskou ekonomickou expanzi (a potažmo pro budoucnost komunistické strany) nenahraditelná. Přístup k americkému kapitálu a komerčnímu know-how již není pro čínský rozvoj zdaleka tak důležitý, čínský růst již není tak nezávislý na návycích amerických spotřebitelů.
Čína započala proces ekonomického vyvazování ze závislosti na USA („decoupling"). Kvůli západní finanční krizi přišly v první polovině roku 2009, když došlo k uzavření řady továren produkujících zboží na export, o práci miliony Číňanů. V posledních osmnácti měsících mohl Peking na vlastní kůži zažít, jak nepřijatelně vysokou míru rizika na domácí půdě způsobuje závislost na západních trzích. Řešením je založit ekonomický růst více na rostoucí čínské spotřebitelské základně. Tento plán nicméně musí být proveden s maximální opatrností, aby došlo k minimálnímu narušení průmyslové produkce.
Politické osamostatnění Číny je již v plném proudu. Dobře to bylo vidět na prosincové klimatické konferenci v Kodani, kdy se Čína postavila do čela odporu rozvojových zemí k západním návrhům na redukci uhlíkových emisí. Patrné to bylo i tehdy, když Čína nebývale ostře zareagovala na oznámení o prodeji amerických zbraní Taiwanu nebo když se Obama v únoru setkal s dalajlámou. V nadcházejících měsících uvidíme mnoho dalších veřejných projevů čínského odporu vůči tomu, co Peking považuje za „vměšování" Washingtonu to čínských záležitostí.
USA s Čínou jsou na sobě stále značně vzájemně ekonomicky závislé. Ale konflikt, který se mezi nimi začíná rozvíjet, je v mnoha směrech nebezpečnější než studená válka. Ekonomické rozhodování Moskvy mělo minimální vliv na moc a životní úroveň Západu, což dnes již – i kvůli globalizaci – neplatí.
Vzájemná americko-čínská rivalita může začít žít svým vlastním životem, přerůst do takových rozměrů, že již nebude v moci vlád ji kontrolovat. Američtí představitelé musí zajistit, aby americká moc zůstala pro čínský růst nenahraditelnou. Což nebude ve Washingtonu příliš populární. Vzhledem k tomu, že čelí voličům v listopadových volbách, budou se američtí politici snažit svalit vinu za strasti své země na někoho jiného. Kulturní konzervativci na pravici stejně jako odboroví předáci na levici budou říkat voličům, že všechny jejich problémy jsou „made in China". Navíc i střízlivější hlasy jako ekonom Paul Krugman varují, že čínská ekonomická politika „vážně poškozuje zbytek světa".
Čím dál více Američanů si začne brzy pokládat otázku, proč nemůže země s desetiprocentní nezaměstnaností přesvědčit zemi s desetiprocentním růstem, aby respektovala obchodní pravidla a chovala se na globálním poli odpovědným způsobem. Nově nabitá asertivita Pekingu americkou nejistotu jen přiživuje. V průzkumu, který podniklo Pew Research Center v roce 2009, označilo 44 % Američanů Čínu za „nejdůležitější ekonomickou velmoc na světě". USA zvolilo jen 27 %. Ať tento názor je či není opodstatněný, jsme svědky přelomové změny v postojích lidí: prezidentské volby v roce 2008 byly posledními, v nichž se průměrní voliči nezajímali o to, co si jednotliví kandidáti myslí o Číně.
***
Jak jsme se dostali do této situace? Kolaps evropského komunismu se stal pro čínské vedení lekcí v tom, že si uvědomilo, že pokud se chce udržet u moci, musí uspět v tom, v čem ostatní socialistické státy selhaly – nabídnout lidem rostoucí životní úroveň. Novodobé budování čínské ekonomiky stálo na etablování země jako proexportní továrny světa, což byl plán, který si žádal přístup ke spotřebitelům v USA, EU a Japonsku. Z toho vyplývala nutnost otevřít ekonomiku většímu množství zahraničního obchodu a investic. Prakticky „navázat" čínský růst na růst Západu.
Americké společnosti se s čínskými partnery rády spojily. Wal-Mart se stal největším maloobchodním prodejcem na světě díky tomu, že jeho zakladatel Sam Walton brzy rozpoznal možnosti levné čínské pracovní síly. V následujících letech začalo stále více amerických společností těžit z obrovských zisků založených na prodejích zboží a služeb čínské (potenciálně nekonečné) střední třídě. Čínské společnosti, které se chtěly posunout výše na žebříčku přidané hodnoty, těžily z managementu, pokročilých technologií a marketingových technik amerických, evropských a japonských společností.
Peking měl v té době dost dobrých důvodů, proč si vážit americké moci a ochoty Washingtonu ji použít. Rozvoj obchodních a investičních vztahů s potenciálně nestálými rozvíjejícími se státy v Africe, na Středním Východě, v jihovýchodní Asii a Latinské Americe postavil Čínu před nová rizika, se kterými měla malé zkušenosti. Americká ochota hrát roli světového policisty napomohla čínským společnostem otevřít a udržet obchodní a námořní cesty. Rozšíření přístupu na americký trh pomohlo čínské ekonomice vytvořit miliony pracovních míst. Washington se ukázal být (po většinu času) ochotný nepřít se s Čínou v pro ni citlivých záležitostech, jako jsou Taiwan, Tibet a Náměstí Nebeského klidu.
V roce 2001 Čína vstoupila do Světové obchodní organizace, čímž definitivně potvrdila, že přijímá globální status quo. V následujících letech způsobila kreativní destrukce, která přichází s dekádami dvojciferného růstu, v Číně velké problémy: rozdíly v bohatství mezi pobřežními městy a zbytkem země, závažné environmentální a sociální škody. Aby zajistila „harmoničtější" růst, zaujala nová generace čínských lídrů v čele s prezidentem Huem a premiérem Wenem aktivnější roli v řízení ekonomické expanze. Stručně řečeno, komunistická strana používá trhy, aby vytvořily bohatství, které může být nasměrováno tam, kam uznají představitelé za vhodné. Základní motiv není ekonomický, ale politický: maximalizovat státní kontrolu nad rozvojem a šance vedení na přežití. Tento model byl doposud pozoruhodně úspěšný – do té míry, že se Čína již nemusí držet zpátky a přenechávat roli světového lídra USA. Není to ale systém, který zahraničním a domácím společnostem a investorům poskytuje rovné podmínky.
***
Příznaky vyvazování čínské ekonomiky ze závislosti na západních ekonomikách jsou všude kolem nás. V lednu se měl stát patentovaný zdrojový kód Google a gmailové účty lidskoprávních aktivistů cílem sofistikovaného kyberútoku. V reakci na to Google opustil čínský trh. Zůstává nejisté, zda se čínská vláda na daných útocích přímo podílela, jen je omlouvá, nebo je jen nebyla schopna zastavit. Vláda nicméně podporuje „domácí inovace", vágně artikulovaný plán na podporu domácího duševního vlastnictví a společností, které jej vyvíjejí. Některé z těchto inovací jsou ukradené od zahraničních společností. Díky obviněním Googlu se problém čínské kybernetické průmyslové špionáže dostal na přední stránky novin, v praxi však existuje roky. Podle amerických a evropských high-tech společností se Čína už ani nesnaží předstírat, že dodržuje mezinárodní pravidla v oblasti ochrany duševního vlastnictví.
V lednu americká vláda oznámila plán prodat Taiwanu zbrojní techniku v hodnotě 6,4 miliard dolarů. U dohody tohoto druhu se dalo čekat, že vyprovokuje zuřivou reakci kontinentální Číny, tentokrát ale přišel Peking s výjimečně tvrdou hrozbou: zavedením sankcí v délce dvaceti let a hodnotě 400 miliard dolarů vůči americkému výrobci letadel Boeing, který dominuje čínskému leteckému trhu. Pokud Boeing o tyto obchody přijde, některé z nich bezesporu spadnou do klína evropskému výrobci letadel Airbus a postupem času jejich větší část získají rozvíjející se čínské společnosti.
Potíže Boeingu a Googlu jsou příklady rostoucího množství sporů mezi USA a Čínou. Prozatím důvody pro spolupráci převažují nad výhodami, které by rozhádaným vládám mohla přinést přímá konfrontace. Ale síly, které Čínu a USA rozdělují, jsou příliš mohutné na to, aby je některá ze stran mohla plně kontrolovat.
Mimoto také hrozí vznik potíží s dolarem. S tím, jak bude Čína přecházet od exportů k větší domácí spotřebě, nebude již potřebovat nakupovat tolik dolarů a Amerika si bude muset začít hledat nové věřitele. Díky tomuto posunu budou moci čínští jestřábi začít volat také po větším odporu k americkému tlaku na země jako Írán, Barma a Súdán. Čínské státní společnosti si vybudovaly lukrativní komerční vztahy s vládami těchto zemí – vazby, které slouží čínským zájmům. Výměnou poskytuje Čína těmto vládám zdroje a politické krytí, které potřebují na to, aby mohly odmítat americké a evropské požadavky na změnu.
***
Na ekonomickém fóru v Davosu bylo v průběhu debaty mezi Zu Minem, guvernérem Lidové banky Číny, a demokratickým kongresmanem Barney Frankem cítit značné napětí. Zuovi byla položena otázka na čínskou měnu. „Je velmi důležité mít stabilní juan (…) Je to dobré pro Čínu a pro svět," řekl Zu. „Nemohl by být stabilní, ale trochu silnější?" zeptal se Frank. Publikum propuklo v smích. Zu se pouze, bez známky rozrušení, usmál. Když držíte vítězné karty, svou strategii nemusíte vysvětlovat. Stejný spor se znovu rozhořel v březnu, když premiér Wan Ťia-pao zavrhnul výzvy jiné skupiny amerických zákonodárců, aby Čína svou měnu konečně zhodnotila.
Loni na podzim se Washington postavil proti čínským exportům pneumatik a ocelových trubek, aby ochránil americké společnosti a pracovní místa v těchto průmyslových odvětvích. V prosinci lídr senátní většiny Harry Reid poslal otevřený dopis prezidentu Chu Ťin-tchaovi, v němž obvinil Čínu mimo jiné z uplatňování „politiky, jejímž cílem je podkopání americké konkurenceschopnosti (…) v situaci, kdy Čína zároveň těží z volného přístupu na americký trh" a z „bezuzdného kradení duševního vlastnictví". V Číně je například k mání nesmírné množství ilegálních Windows; odhaduje se, že až 80 % veškerého software prodaného v zemi je pirátských. Až bude letos Kongres diskutovat o energetické politice, republikáni budou chtít vědět, proč by USA měly přijímat závazky na snížení uhlíkových emisí, které podkopou jejich konkurenceschopnost, když Čína je odmítá následovat.
Čína se v dohledné době pro USA nestane vojenskou hrozbou. Její ekonomika a životní úroveň rostly v posledních dvaceti letech tak rychle, že je těžké si představit, jaká katastrofa by mohla dovést čínské vedení k tomu, aby riskovalo, že toto všechno ztratí. Objeví-li se konflikt studenoválečného typu, mnohem spíše nabude ekonomických rozměrů, než aby došlo k vojenské konfrontaci. Obvinění z průmyslové špionáže zkomplikují snahy čínských společností investovat v USA. Čína odpoví svými vlastními investičními restrikcemi. A západní společnosti budou o nerostné suroviny v rozvojovém světě bojovat s čínskými státními podniky vybavenými subvencemi a politickou podporou. Již dnes se tak otevřeně děje v zemích jako Nigérie a Ghana, subtilnější soupeření probíhá od Angoly přes Venezuelu po Irák. Čína a další autoritářské vlády, které přijaly státní kapitalismus, budou v rostoucí míře obchodovat mezi sebou navzájem, což povede ke snížení ekonomického růstu Západu.
***
Jaká by měla být reakce Spojených států? Zkušenost studené války se může stát inspirací pro vhodnou strategii. Patová situace, která vznikla v důsledku „zaručeného vzájemného zničení" a bránila tomu, aby došlo k vypuknutí horkého konfliktu mezi USA a SSSR, se stala zdrojem stability. Dnes jsou USA a Čína svázány novou formou „zaručeného vzájemného zničení", závislostí, která si žádá určitou minimální úroveň spolupráce i v situaci, kdy pod povrchem vře řada politických, ekonomických a bezpečnostních sporů. Amerika stále potřebuje Čínu, aby jí pomohla s financováním jejího dluhu. Čína prozatím stále potřebuje americké spotřebitele, aby nedošlo k nárůstu nezaměstnanosti. I v době, kdy již čínská ekonomika bude tažena domácí poptávkou, budou spotřebitelé toužit po přístupu k produktům vyrobeným v zahraničí. Čína s Amerikou spolu budou obchodovat další dekády.
Američtí představitelé by se měli snažit udělat maximum pro to, aby „zaručené vzájemné zničení" pokračovalo. Populističtí oportunisté ve Washingtonu budou zostouzet spolupráci s Čínou jako appeasement. V situaci, kdy převažuje kritika zleva i zprava, budou ti, kteří vidí v prohlubování vzájemné závislosti smysl, potřebovat odvahu.
Americké (ale i další zahraniční) společnosti, které podnikají v Číně, si mohou vzít ponaučení z toho, jak se nadnárodní ropné společnosti adaptovaly na svět, v němž státem vlastněné energetické společnosti kontrolují 80 % světových ropných rezerv. Nadnárodní ropné společnosti transformovaly své obchodní modely tak, aby mohly využít svých zbývajících komparativních výhod. Aby obstály v konkurenci státních energetických koncernů, investují do projektového managmentu a pokročilých technologií, v nichž se jim jejich rivalové prozatím nedokáží vyrovnat. Zahraniční společnosti by měly v Číně více investovat do produktů s ultrarychlým produktovým cyklem, jako je pokročilá elektronika nebo počítačové hry. Ve chvíli, kdy se jejich čínským rivalům podaří prolomit zdrojový kód k tomuto duševnímu vlastnictví, budou již mít nový model. Vzhledem ke stárnutí čínské populace budou i nadále vítány zahraniční investice v oblasti zdravotních inovací. Podobných příkladů je mnoho.
Mimoto je důležité, aby americká vláda a americké společnosti investovaly do oblastí, kde jejich komparativní výhody s největší pravděpodobností přetrvají. Pro Washington to znamená udržení americké převahy v „tvrdé moci". Měkká moc pomohla Americe přežít studenou válku a i nadále hraje klíčovou roli v rozšiřování amerického vlivu. V následujících letech to však bude tvrdá moc, jež zajistí, že USA zůstanou pro globální politickou a ekonomickou stabilitu nenahraditelnými. USA nyní vydávají na svou vojenskou kapacitu více než všichni potenciální soupeři dohromady. Osmkrát více než Čína. I kdyby došlo k výraznému snížení výdajů na obranu, udrží si USA v dohledné budoucnosti dominantní vojenskou pozici, protože bude trvat desítky let, než se některý z rivalů stane ochotným a schopným nést břemena spojená s rolí globálního lídra. Čína bude rozšiřovat svůj vliv. Nemá ale příliš smysl, aby se stavěla proti americké tvrdé moci mimo své nejbližší okolí. Obzvláště v situaci, kdy čínské státní ropné společnosti budou několik následujících dekád závislé na dodávkách ropy a plynu z nestabilních částí světa, jako jsou Střední Východ, oblast Kaspického moře nebo západní Afrika. Nadto přítomnost amerických jednotek v Japonsku a Jižní Koreji snižuje riziko vzniku asijských závodů ve zbrojení. Díky čemuž Čína, Japonsko, Jižní Korea a Indie ušetří pořádný balík peněz.
Americe mohou také pomoci spojenci. Obamova administrativa a Demokratická strana, jež vede japonskou vládu, znovu definují společné zájmy, které obě země spojují. Administrativa Billa Clintona a George W. Bushe vybudovaly užší vztahy s Indií; ty by měly být rozšířeny a prohloubeny. USA by rovněž měly úžeji spolupracovat s EU a jejími nejvlivnějšími členskými státy – na způsobech, jak vybudovat „jednotnou frontu" pro obchodní spory s Pekingem.
Americká hegemonie, která vznikla po ukončení studené války, netrvala dlouho. Žádná koherentní aliance rostoucích mocností, která by se mohla vyrovnat americkému kolosu, sice neexistuje, ale rychlost, se kterou myšlenky, informace, lidé, peníze, zboží a služby překračují hranice, umožnila řadě zemí, aby na mezinárodní scéně zanechaly stopu právě ve chvíli, kdy byly USA vojensky přetíženy a jejich reakce na mezinárodní terorismus zjitřily globální antiamerikanismus.
Žádný jiný mezistátní vztah nebude hrát větší roli v tom, jakým způsobem se Washington vypořádá s právě se vynořujícím chaotickým novým světovým pořádkem než jeho stále komplikovanější vztahy s Pekingem.
Text Iana Bremmera z časopisu Prospect, březen 2010, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.
Převzato z Revue Politika
