Demokracie bez demokratů

Následující text je mírně krácenou verzí úvodu ke knize esejů nazvané Demokracie bez demokratů, vydané v červnu (Jiří Pehe: Demokracie bez demokratů, Prostor, Praha 2010).


xxxxx


Téma, které se jeví v hodnoceních stavu demokracie dvacet let po pádu komunismu stále více jako ústřední, je poměrně propastný rozdíl mezi dosaženým stavem demokracie coby politicko-ústavního systému, a demokracie coby, řekneme-li to poněkud nadneseně, stavu individuální i společenské mysli.


V politologické hantýrce bychom řekli, že jde o střet mezi institucemi a kulturou. Zatímco vytvoření fungující institucionální demokracie byl úkol pro jednu generaci, přijetí demokracie coby stavu mysli je běh na delší trať.


Masaryk říkal, že to trvá dvě generace, tedy zhruba čtyřicet až padesát let, někteří současní politologové argumentují, že rychlost, s níž se podaří vytvořit skutečnou demokratickou kulturu, odvisí od charakteru režimu, který demokratickému zřízení předcházel, jakož i od délky jeho trvání. Jiní upozorňují na tradice občanské angažovanosti, tedy na stav občanské společnosti.


Ať tak či onak, je dnes zřejmé, že se během prvních dvaceti let od pádu komunismu podařilo vcelku úspěšně vytvořit systém institucionální demokracie. Velkou zásluhu na tom přitom mají mezinárodní organizace, v nichž se od 2. světové války sdružují západní demokracie. Ty svým know-how, jakož i pobídkami a nabídkou členství při splnění potřebných kritérií tento proces notně akcelerovaly. V tom se naše současná situace značně liší například od situace, v níž bylo Československo před 2. světovou válkou, kdy se ve Střední Evropě snažilo udržet demokracii jako ostrov v moři autoritářských režimů.


Na druhé straně je možné argumentovat (a na mnohých mezinárodních forech lze tyto argumenty skutečně slyšet), že právě historicky bezprecedentně rychlá modernizace institucí, jíž bylo dosaženo zejména s pomocí Evropské Unie a Severoatlantické aliance, vlastně paradoxně prohloubila rozdíl mezi dosaženou úrovní institucionální demokracie a demokracií jako jistou kulturou chování.


Zatímco totiž modernizaci institucí lze provádět takříkajíc shora, zažité šablony lidského chování nelze rychle změnit ani zákony, ani vládními rozhodnutími, ani přijatými normami Evropské unie. My jsme požadované právní a další standardy v době přistupování k Unii velmi rychle ve snaze stát se členem Unie přijali, jenže skutečná demokratická kultura se etablovala mnohem pomaleji.


Masaryk už kdysi popsal, budeme-li ho volně parafrázovat, tento stav jako „demokracie bez demokratů“. Většina lidí sice přijala pravidla demokratického systému i jeho jazyk a rituály, které je legitimizují coby demokraty. Podíváme-li se ale hlouběji, zjistíme, že s autentickými způsoby chování, které patří k demokratické kultuře, jako je tolerance pro názory jiných, hledání konstruktivních kompromisů skrze dialog, či respekt pro menšiny, to už tak slavné není.


Tento deficit se projevuje na nejrůznějších úrovních. Dobrým příkladem je chování lidí v anonymitě. Právě když člověk jedná anonymně, ukazuje se, zda zákony a normy společenského chování chápe primárně jako něco, co je mu vnuceno zvenku systémem, co dodržuje jen tehdy, když je takříkajíc viditelný, nebo jako něco, co internalizoval, s čím je vnitřně ztotožněn, a proto taková pravidla dodržuje, i když mu nehrozí bezprostřední postih.


V českém prostředí se opakovaně setkáváme s tím, že v situacích, kde jsou lidé víceméně anonymní—například při řízení automobilu, v internetových diskusích, při volání do různých diskusních pořadů v rozhlasu i televizi—panuje značná míra neúcty k pravidlům i značná dávka neslušnosti.


Ve srovnání s první republikou máme štěstí přinejmenším v tom, že zatím poměrně nízká demokratická kultura zásadním způsobem neohrožuje demokratický systém, protože jsme na rozdíl od let 1918 až 1938 součástí pevného nadnárodního rámce, který aktivně demokracii i její instituce podporuje.


Vnější vlivy na českou demokracii mohou být ovšem i značně matoucí. Demokracie se jako systém vládnutí dostala celosvětově pod tlak ekonomické globalizace. Veřejný prostor, který je prostředím, v němž odehrává svobodný občanský a politický diskurz, jenž je podmínkou existence demokracie, se v posledních letech ocitnul po obrovským náporem globálních ekonomických zájmů. V jistém slova smyslu lze mluvit o privatizaci veřejného prostoru, jeho kolonizaci soukromými zájmy.


Pod obdobných tlakem se ocitla demokratická politika, která jen stále obtížněji čelí náporu různých ekonomických zájmů, lobbistů nebo vlivu peněz. Klientelismus a korupce nejsou jen problémy nových demokracií. Výsledkem je znatelný úpadek zájmu o stranickou politiku, politické strany jsou celosvětově v krizi.


Do jisté míry také mizí klasická občanská společnost, která dala v 18. a 19. století vyrůst moderní demokratické politice a byla jejím společníkem, konstruktivním oponentem i zdrojem mnoha idejí. Moderní komunikační technologie občanskou společnost virtualizují, takže se stále méně lidí střetává tváří v tvář.


Ačkoliv v kyberprostoru vzniká obrovské množství nových iniciativ a hnutí, nyní i s pomocí nových sociálních sítí, není zatím jasné, jaký bude mít tento vývoj vliv na občanskou společnost a potažmo demokracii. Zdá se ovšem, že se postupně mění samotné paradigma demokracie. A to nejenom zásluhou komunikační revoluce, ale také zásluhou sílícího vlivu expertního rozumu na úkor klasické demokratické politiky.


Některé eseje v této knize se dotýkají ještě obecnějších jevů, jež mohou mít v konečném důsledku vliv na způsoby, jimiž se moderní společnosti spravují. Jedním z těchto jevů je například růst nejrůznějších nadnárodních sítí, snahy o hledání různých forem globálního vládnutí, které by si účinněji poradit s kontrolovat důsledky ekonomické a technologické globalizace.


Globální ekonomická krize, jakož i obavy z ekologických dopadů průmyslové činnost a z možného vyčerpání přírodních zdrojů, do jisté míry nabouraly víru v pokrok, tak jak ho definovalo osvícenství. Svět, který se z těchto rostoucích pochyb vynořuje, mnohem méně, jak se zdá, věří, že naše dnešní společenské problémy, včetně rostoucího zadlužování, nezbytně vyřeší technologický a vědecký pokrok. I tato změna paradigmatu bude mít vliv na fungování politiky.


Zdá se, že i v rozvinutých západních demokraciích zostřují nové technologie, růst expertního rozumu a problémy s přenášením demokratických způsobů vlády z úrovně národních států na nadnárodní celky střet mezi demokracií chápanou jako jistý typ institucionálního a procedurálního uspořádání a demokracií jako kulturou. Jinými slovy: svoboda, kterou má demokratický systém zajišťovat, závisí nejenom na hladkém fungování institucí či exponenciálním růstu komunikačních možností, ale také, možná především, na udržení jistého stavu společenské i individuální mysli, který můžeme s jistou mírou generalizace popsat jako „demokratický.“


Rozlišení mezi „demokraciemi demokratů“ a „demokraciemi bez demokratů“ není jen hrou se slovy. Stále častěji máme v moderním světě co do činění se společenským uspořádáním, které někteří politologové nazvali „neliberální demokracií“. Tedy se společenským systémem, v němž byl demokratický systém vládnutí zredukován na pouhou technologii a formální pravidla, jež často legitimizují existenci různých forem autoritářství, jež nestojí o to, aby občané byli skutečnými demokraty.

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments