„Vstávaj Janko hore, na baňu klopaju,“ zpívá se v lidové písni a Janko vstane, vezme bandasku s bílou kávou, krajíc chleba (o svátcích s máslem) a jde na baňu. Cestou potkává své soudruhy, je jich stále víc a víc, až se nakonec jako jedna velká řeka za zvuků sirény vlijí do brány fabriky…
Jiné místo, stejný obrázek. A zase jiné místo, tady továrny, tam doly, ale obrázek je pořád stejný. Po generace továrny na začátku směny pohlcují řeku dělníků, aby ji po jejím skončení zase vyvrhly, lidskou řeku, která slévá a zase rozlévá.
Jak svědčí staré filmové týdeníky i mnohé filmy, ještě nedávno to byl běžný obrázek.
Doba se ovšem změnila. Dělník byl svržen s piedestalu a na jeho místo nastoupili noví hrdinové – úředníci, obchodníci a konzultanti. Změnila se doba, změnily se způsoby, změnily se hodnoty, ale jedno zůstává stejné: řeka lidí tekoucí do „Kolbenky“.
Dnes už se sice nechodí do špinavých továren, ale do nablýskaných kancelářských komplexů, lidská řeka už nekulminuje v šest ráno, ale až o tři hodiny později, bandasky s bílou kávou nahradila kokakola a místo chleba s máslem zaujaly cereálie (o svátcích s margarínem) a obilné klíčky, ale ten proud lidí, který se v přívalech vylévá z tramvají a autobusů a postupně se slévá v řeku, která mizí v útrobách kanceláří, aby poháněla ekonomiku, ten zůstává.
A zůstává ještě něco, v čem jsou noví mladí krásní svěží „dělníci ducha“ podobní těm starým, sedřeným a špinavým „dělníkům hmoty“ – jejich organická pozice v systému. Pořád jsou to oni, kdo prodává svoji práci podnikateli, který z ní potom těží rentu, jsou to oni, kdo bez ohledu na její virtuálnost svojí prací pohání ekonomiku, jsou to oni, na kom jsou kapitalisté závislí. Nemají žádné vyšší poslání, nejsou účelem světa, který svojí prací udržují v chodu – jsou jeho zdrojem, jsou to pořád jenom dělníci.
Oni by tak ale sami o sobě nikdy nesmýšleli, dělník je pro ně div ne sprosté slovo. Oni jsou manažeři, podnikatelé, obchodníci, konzultanti. Těší je, že nepracují rukama, ale hlavou, libují v tom, že žijí v nejistotě, a ze všeho nejvíce jsou pyšni na svůj heroický individualismus, na to, že se nesdružují v odborech, ani se jinak neorganizují, ale že jsou každý sám za sebe a proti všem.
Jenže ze systémového hlediska jsou to pořád jen dělníci. A systém se podle toho k nim chová a má velké štěstí, že oni se tak nechovají k němu, ale zkorumpováni příslibem individuálního vzestupu nejednají jako společenská třída, ale jako masa individuí.
Ovšem v té cestě do práce, v té řece vlévající se do „továrny“, v tom stádě ženoucím se do ohrádky na stříhání, je vidět, že se od dob, kdy Janka budili klopáním na baňu a chlapi v rádiovkách si s sebou na směnu nesli ke svačině chléb se sádlem a bandasku s bílou kávou, zase až tolik nezměnilo.
Převzato z blogu Tribun
Foto: zdroj
